První polibek
Nemám ráda Ponurou paseku. Možná bych neměla říkat, že ji vlastně přímo nenávidím, protože je to jediné místo, které znám. Jenomže občas je ta nenávist tak silná a palčivá, že mě svírá a drtí uvnitř, drtí všechny moje vnitřnosti a prosakuje ven skrz kůži.
Vidím oheň. Tak jasný, až mi třeští hlava a toužím, aby ten oheň zachvátil všechny dřevěné domy v Ponuré pasece, aby plameny šlehaly až k nebesům, až k vysokým hvězdám na obloze, až k souhvězdí Carmionu nad pásem Modrých kopců.
Aby zbyl z osady jen popel. Popel a mrtvé klidné ticho…
Snažím se bojovat. Rvu se tak, až někdy nemůžu dýchat, lapám po dechu jako ubohé hloupé štvané zvíře.
Bojím se. Bojím se těch záblesků nelidské nenávisti, ale co s mým strachem. Jsem nepsaný vyděděnec osady, já, Delora z Ponuré paseky v Nyru.
Nikdo.
Ale i s tím se dá žít. Alespoň napůl.
Jen někdy jsem už vyčerpaná. A toužím podlehnout. Je hrozné, když člověk bojuje sám, ale ještě horší je, když bojuje sám se sebou.
Jenže já…já vlastně nejsem ani člověk.
„Povídám pane, že je napůl Darh! Vždycky se to tu špitalo, už od té doby, co sem přišli!“
Roiden, správce Ponuré paseky, si zaklesl ruce za opasek a jeho kulatá tvář se zachmuřila. Na čele se mu objevila hluboká vráska.
„Když se něco špitá, nemusí to být pravda, Elendo!“ řekl ženě, která stála před ním. Vlasy už prokvétající stříbrem měla ovázané dlouhým ručně tkaným šálem a v očích měla zlobu.
„Jdu za tebou jménem žen z osady,“ pokračovala. „Všichni to vědí a ty to víš taky pane – ta holka je bastard Darhů!“
„Elendo!“
Správcův hlas zněl přísně a Elenda zmlkla.
„Ta dívka nikdy nikomu neublížila a její rodina také ne. Žije tu s námi od svého narození.“
Elenda přistoupila blíž a naklonila se tak, až byl její obličej jen malý kousek od správcovy tváře.
„Ano, žije tu od narození,“ zašeptala. „Jistě si dobře pamatuješ na tu bouři, která přišla té noci, kdy ona přišla na svět. Blesky nad Modrými kopci byly rudé, rudé jako krev, jako by obloha hořela. Nebyla to obyčejná bouře!“
„Mlč!“ v hlase se mu rozechvěl vztek. „Jste jen pověrčivé ženské, Elendo! Nemáte snad dost své práce? Podporuje snad váš volný čas vaši bujnou fantazii? Pořád ještě jsem v Ponuré pasece správce a říkám, že té dívky se nikdo ani nedotkne! Nechci tady žádné zbytečné potíže, rozumělas mi?“
Viděl, jak Elenda stiskla zuby a jen mírné záchvěvy svalů v obličeji prozrazovaly, jak se ovládá.
„Ano, pane,“ řekla neochotně, ale s respektem. Roiden si unaveně přejel čelo dlaní. Najednou si připadal starý na to, aby tu byl správcem. Jeho pět křížků na hřbetě mělo čím dál tím větší váhu.
„Teď můžeš odejít,“ řekl ženě znaveným hlasem. Elenda se obrátila k odchodu, než však vyšla ze dveří, ještě jednou na něj odhodlaně pohlédla.
„Viděla jsem znamení na její ruce. Je poznamenaná! A ty jen nechceš vidět pravdu, pane!“
Její oči ho propíchly obviňujícím pohledem, stáhla si šátek více do čela a odešla. Když osaměl, opřel si hlavu do dlaní a vzdychl hodně zhluboka.
O ne zcela známém Delořině původu věděl. Matia, její matka, přišla do Ponuré paseky s vystouplým břichem, malým synkem v jedné ruce a dcerkou v druhé. Všichni byli zbídačení a na pokraji sil, utíkali před bitvami na Krystalových pláních. Matia tam přišla o manžela. Ponurá paseka jim poskytla útočiště a ujala se jich. Za pouhých několik dní se narodila Delora.
Ta bouře tenkrát byla opravdu strašná. Elenda nepřeháněla. Celá obloha jakoby hořela rudým, krvavým ohněm a blesky, Roiden si však nemyslel, že by přímo souvisela s narozením dítěte. Kdoví, kdo byl Delořiným skutečným otcem, nejspíš byla opravdu bastard. Ale povídačky o darhském otci se mu zdály neopodstatněné, byla to docela obyčejná dívka, možná až moc obyčejná. Už tu žije sedmnáct let.
Nebo míň? Nebo víc? Sám nevěděl. Žila spíš vedle nich, než s nimi, jako šedá myš, splývající s okolím.
V jednom měla Elenda-bylinkářka pravdu – tam daleko za Modrými kopci se stahovala tajemná mračna, snad sloupy temného dýmu, snad kdoví co. Lidé z Ponuré paseky začali mít strach, protože se často báli. A nejvíc neznámého. Tam, odkud stoupala ta mračna nebo snad dým, už nebyly lidské říše.
O to větší byl strach a obavy a tak se začínali chovat jako v ohrožení.
Roiden nechtěl žádné potíže, jak už řekl. Chtěl být ještě nějakou dobu správcem v klidu a pokoji, nic víc. Ponurá paseka nebyla nikdy žádným vzrušujícím místem a Roiden, její správce, si přál, aby to tak zůstalo.
Nevím, jestli se mnou někdy jenom tak hovořila, jako matka se svou dcerou. Ne, nejspíš ne. Ani mě to neudivilo, spíš mě udivovalo, proč jsem na to myslela zrovna dnes tak hodně.
Jsem na nevšímavost zvyklá. Ale i když se všem zdá, že tu skoro nejsem, jsem tu. Někdy mám chuť to zakřičet z plných plic. Nejsem hluchá a slepá, vidím a slyším, co se v osadě povídá. O mě. Jde z toho strach a největší strach z toho mám já. A není nikdo, kdo by mě utěšil, není nikdo, kdo by mě chtěl utěšit. Možná se se mnou matka taky bojí mluvit, možná mě jenom nenávidí.
Zase ta nenávist…
Nepoznám to.
„Matko?“
Viděla jsem záblesk neochoty na její tváři. „Ano?“
„Musím se tě na něco zeptat,“ řekla jsem nejistě.
„Na co?“
A v jejím hlase nezájem. Proč si to dnes uvědomuji víc než kdykoliv jindy? Odkašlala jsem si a silněji sevřela dřevěnou násadu od koštěte, které jsem držela v ruce.
„Na něco o… o svém otci.“
Šlo to těžko přes rty. Ale ještě hůř to dolehlo na matčina záda, ztuhla v půli pohybu, chtěla přiložit do kamen, ale ten kus dřeva ani nedonesla k ohni, zůstal v její ruce, jen tak ve vzduchu. Byla ke mně zády a já si byla jistá, že se rozhodně nechtěla obrátit a podívat se mi do očí.
„Galer Rin je mrtvý,“ vydechla jen podivně dutým hlasem. „Zemřel na Krystalových pláních. Nevím, proč se na to ptáš. Dávno to víš.“
Odpověď neodpověď. Věděla to, věděla, na co se chci zeptat, věděla to až děsivě dobře. Ale když nedala jinak, musela jsem být přímá.
„Chci vědět, jestli je Galer Rin mým skutečným otcem.“
Byla to otázka pronesená tiše, s touhou po pravdivé odpovědi. Nebo alespoň po nějaké odpovědi. Matka hodila dřevo do kamen, až to zadunělo.
„Už máš svou práci hotovou?“ sykla zlostně. Tentokrát jsem při této otázce, kterou jsem slýchala tak často, nesklopila oči k podlaze.
„Ano, to mám!“ odpověděla jsem důrazně.
„Tak dojdi pro vodu.“
Zněla nesmírně unaveně, ale vůbec mi jí nebylo líto.
„Vody je přece dost!“ hlas se mi zvyšoval a zněl zoufaleji a zoufaleji.
„Když říkám, že máš dojít pro vodu, tak vím, proč to říkám!“ rozkázala mi hlasem přeskakujícím nervozitou a zlobou. Zlobou na mě.
„Jdi!“ zvedla se na nohy.
„MATKO!“ zaprosila jsem zoufale, ale mé zoufalství ji nezajímalo.
„Jdi!“
Popadla jsem vědro a vyběhla ven. Po tvářích mi tekly slzy, smáčely mi tvář a padaly na zem. Byly horké a hořké, hodně hořké. Chtěla jsem jen odpověď od své vlastní matky. Chtěla jsem jen nějakou jistotu, ale jistot je na světě tak málo. Je víc než logické, že na mě nezbude žádná.
Přes mlhavou clonu slz jsem uviděla Letto, svou sestru, jak stojí na horní příčce žebříku opřeného o kmen ovocného stromu. Větřík si pohrával s jejími zlatými vlasy. Změnila jsem směr chůze a pomalu se blížila k ní.
Zpívala si tichounce prostou melodii a vůbec si mě nevšimla, proč by to taky dělala, má krásná sestra. A jak jsem tam nepovšimnuta stála pod tím žebříkem, zase jsem to pocítila.
Jak jednoduché by bylo, ten žebřík podtrhnout. Jen vzít pevně a podtrhnout! To přece není tak těžké, to dokážu i já…
Zase ta hrozná palčivost někde v hrudi, jak stoupá rychle výš a výš a vybuchuje v hlavě jako ohnivý gejzír. Touha a síla strčit do toho žebříku, aby se skácel, už jsem v duchu viděla Letto, jak padá dolů jako hadrová panenka, až na zem, jak ani nestihne pořádně vykřiknout, jen takový slabý, zajíkavý výkřik, než se její hlava roztříští o tvrdou zem…
Tak nesmírně lákavá vidina!
Zase taková bolest a žár, jak to dusí jako hustý dým a chvíli zas jako bych dýchala mnohem hlouběji, tak jak člověk dýchat nedokáže.
Já přece nechci ublížit své vlastní sestře!
Mám ji přece ráda.
Mám ji ráda!
Upustila vědro do trávy a zkřížila ruce před obličej v obranném gestu. Zatínala zuby a křečovitě zavírala oči. Za zavřenými víčky viděla šlehající plameny.
Ne, už ne! Bolí to příliš, příliš na jednu obyčejnou dívku!
Pak to vše odešlo tak náhle, jako to přišlo. Nedokázala říct, jestli to trvalo pár minut nebo víc, ale únava ji zhroutila do trávy, která v tomto ročním období tak ostře a pronikavě voněla. Otřela si zpocené čelo do rukávu pomalým, vyčerpaným pohybem.
Letto si Delory všimla až teď, když tam ležela na zemi jako zraněné zvířátko. Zhlédla dolů ze své výšky a udiveně pohnula obočím.
„Jdeš pro vodu?“ zeptala se s pohledem na opodál ležící vědro. Delora tichounce vzdychla a obrátila oči vzhůru, ještě plné slz.
„Tak co děláš tady?“ zamračila se zlatovlasá dívka. Delora sklopila hlavu pomalu a mlčky zpět k zelené trávě, v hořké zlobě nad sebou samotnou, že čeká na něco, co nikdy nepřijde.
„Ale nic,“ odpověděla téměř neslyšně, pomalu vzala vědro a zvedla se na nohy. Lettiny oči ji chvíli sledovaly, jak trochu toporně kráčí se zamlženým pohledem, ale vlastně si o tom nepomyslela vůbec nic. Proč také, neznala nikoho divnějšího, než byla Delora.
Cestou ke studni se jí udělalo lépe. Nabrala vodu do vědra a potom do dlaní, aby si s ní osvěžila obličej. Chladná voda byla příjemná, skoro tak jako příjemně chladná náruč lesa, kam tak často ráda utíkala. Věděla, že do lesa nikdy nikdo nechodí sám, vždycky šli spolu nejmíň dva. Nebyl vlastně důvod, byl to jen pocit většího bezpečí.
Ona neměla, s kým by tam šla. Ani to nepotřebovala. Jí se zřejmě svírající nepříjemný pocit v lese vyhýbal, žádný nevnímala, ani když se tam procházela jen tak bez cíle bloumala, přemýšlela nebo jen tak dýchala. Žádná tíseň, žádný strach. Les jí příjímal. Les neubližoval.
Nastal podvečer, slunce prodloužilo stíny a zem prochladla. Delora mívala tuhle denní dobu nejraději. Když nebe zoranžovělo, přišla občas stará Kell, sedla si na zápraží svého domu na dřevěnou židli a vyprávěla staré příběhy a legendy. A že to uměla opravdu krásně! Kolem ní sedávaly především děti a dívky. Delora sedávala tiše na okraji, s naprosto otevřeným srdcem a zjihlýma očima a vstřebávala všechny ty příběhy o silných a statečných hrdinech a krásných hrdinkách.
Milovala je. Všechny. Někdy potevřela ty nejtajnější kouty své duše a představovala si, jaké by to bylo, být v jejich kůži, v kůži nádherných princezen, paní a hrdinek. Nikdo sice do její mysli vidět nemohl, ale i tak si připadala, jako by páchala něco špatného, když si jen dovolila na něco takového pomyslet. Tady, tak blízko vyprávěné odvaze a lásce, se cítila trochu jako v jiném světě, snad ještě lépe, než v přítmí Mioonerského lesa.
Vždycky, když odcházím domů od Kell, je už tma. Skoro nikdy se nedívám kolem sebe, protože se stále vznáším trochu v oblacích, někde u dobrodružných legend o lásce, cti a odvaze, věcech, které jsou jen pohádkou, i když překrásnou.
Za rohem kovářského domu se bělala světlá skvrna, nemusela jsem se ani příliš snažit, abych poznala, kdo tam stojí.
„Vio,“ oslovila jsem ji. Odlepila se od zdi a vystoupila ze stínu. Před několika okamžiky jsme se viděly před Kellyným domem, obě jsme si přišly poslechnout její vyprávění, ačkoliv ona seděla v popředí a na dřevěné stoličce, na rozdíl ode mne. Chodívala tam stejně často jako já, vždycky jsme se tam viděly, ale Via nedávala najevo, že se mnou má cokoliv společného, byť jen hodně málo. Ani mě nezdravila, natož aby se ke mně připojila při odchodu.
Čekala za rohem domu.
Mnohokrát jsem si říkala, co ji vlastně vede k tomu, že mi věnuje svou pozornost, ale nejspíš to byl její určitý způsob dobrodružství. Neměla jsem právo se tomu vysmívat, alespoň měla nějaký. To já neměla vůbec žádný.
Via patřila k vážené rodině v Ponuré pasece. Poslední dobou jsem někde náhodou zaslechla, že ji chystají provdat do Chryzantu a navíc ona o tom sama mluvila teď dost často.
„Ty mě vůbec neposloucháš!“ obvinila mě poněkud nespokojeně, kráčejíc po mém boku. Tak na tom něco bylo, potřebovala někoho, kdo by ji pořád poslouchal a taky někoho, vedle koho by si mohla připadat lepší, hezčí, větší. Se mnou to musí být hodně lehké.
Vím to, ale ani se tomu vlastně nebráním.
„Ale poslouchám.“
„Máš zase v hlavě ty příběhy, co?“ odhadla mě.
„Ten poslední o lučištníkovi a princezně byl krásný,“ řekla jse na svou obranu.
Souhlasně přikývla. „Chtěla bys být tou princeznou?“ pokoušela mě. „Představuješ si to někdy?“
„Jen někdy…“ připustila jsem dosti váhavě.
Via vyprskla upřímným smíchem. „To by to dopadlo,“ řekla. „Hrdinky jsou krásné a vznešené! Nevypadají jako ty! To by bylo legrační.“
Neodpověděla jsem, měla naprostou pravdu. Jen mi to tak legrační nepřipadalo.
Hrdinka nevypadá jako já. Hrdinky zachraňují svět.
Vešla jsem do našeho domu a prošla kolem malého kousku zrcadla v předsíni. Málokdy se do něj koukám, nemám ráda svůj obraz v zrcadle, ale tentokrát jsem se obrátila, abych se na chvilku zadívala na svou tvář. Jak je to s mým otcem, nemám tušení a asi se to nikdy nedozvím, myslím tu skutečnou pravdu. Ale pravda je, že jestli byl z Darhů – vládců ohně, na mě to vůbec není znát. Nemám jejich zářivě rudé vlasy, dokonce v těch mých není ani ten nejmenší odstín rudé, jsou jen bezvýrazně tmavé a rovné. A pověstné pronikavé temně černé oči Darhů? To už vůbec ne. Byly jako šedá, zamračená obloha v nevlídném dni.
Byla jsem hubená a vytáhlá, žádné kypré tvary, které byly synonymem ke slovu krása. Který hlupák by ve mně mohl chtít hledat démonický půvab Darhů? Nic takového nemám.
Jenomže to, co mám, je nesmazatelné znamení na pravém přeloktí. Vypadá trošku jako vypálené, ale není. Není vypálené ani vytetované, ale je tam. Dva soustředné kruhy a jedno podivné písmeno. Znám to znamení nazpaměť, protože je na mé ruce od počátku mých dnů, přesto nevím, co znamená.
A možná to ani nechci vědět.
Byla to zvláštní noc. Nikdo v Ponuré pasece nemohl spát, cosi je budilo a nedovolilo znovu usnout, vkrádalo se pod deky jako studený nevítaný vetřelec. Mnozí slyšeli zvuky odkudsi z lesa a někteří si raději tiskli deku na uši.
Každopádně ráno vypadala obloha, jako by už nikdy neměla být modrá a ovzduší jiskřilo podivným napětím. Odpoledne dopadly na zem první drobné kapky deště a za chvilku vytrvale mžilo.
Delora tentokrát na prahu lesa mírně zaváhala. I ona v noci skoro nespala, i ji něco nedovolilo usnout a nutilo ji se převalovat na posteli až do rána. I ona to podivno cítila ve vzduchu, ale pak udělala ten krok a les ji přívětivě přijal, tak jako jindy. Vzduch byl nasáklý chladným vlhkem, před kterým ji bránil vlněný plášť, co si přehodila přes ramena, a mech dešťovou vodou.
Ačkoliv nikdy v lese nedávala pozor na cestu a většinou šla, kam ji nohy zanesly, nikdy nezabloudila. Přetáhla si kapuci přes hlavu a s tichým šelestěním deště všude kolem sebe kráčela po měkké podestýlce mechu a jehličí. Ocitla se docela daleko, ale velkým okruhem se zase vracela k Sileonu, tenkému rameni řeky Silberlíny.
Přeskočila ho a vystoupala po kamenech obrostlých mechem.
Hned pocítila, že něco není v pořádku, ale i když to byl silný pocit, nedokázala ho identifikovat.
Poznala to ještě dřív, než uviděla ten meč.
Ležel v mezeře mezi kameny, ztuhla a zatajila dech, chvíli se ani nepohnula. Byl široký a dlouhý a určitě tu neležel dlouho, zdobná rukojeť byla vytvořena pro silnou a pevnou ruku. Kdyby se tolik nebála a podívala se blíž, zjistila by neuvěřitelně vypracované detaily a drobné znaky neznámého písma, které nemohly být vytvořeny rukou člověka. Už ten kov nebyl jen tak obyčejný.
Ostří bylo na několika místech ošklivě porušeno a na bledém kovu se táhly temně černé skvrny. Meč vydával jakousi chladnou, stříbrně bílou záři, matnou a přízračnou.
Několikrát opatrně obešla kolem, pak neodolala, překonala strach a dotkla se ho konečky prstů, jen rukojeti. Projel jí konejšivý chlad, v žádném případě nepříjemný, ale přesto se lekla a ucukla.
Odpověď na neodbytnou otázku, komu meč patří, se jí nabídla záhy. Uviděla ho, jak leží na kamenech, tiše a klidně, skoro jako by spal.
Stála na místě, jako zkamenělá. Promnula si oči, jestli představa zmizí, ale byl skutečný, i když tak nevypadal. Nejspíš nebyl naživu, ale nemohla z něj spustit oči. Byl celý bledý s krvavou ránou na spánku, ale ta nebyla jeho jediná. Další měl na pažích a jednu velkou krvavou na boku, krev zbarvila jeho blankytnou halenu i drátěnou košili.
Pomalu se k němu sklonila a vůbec si neuvědomovala, že sama skoro nedýchá. Dokonalost jeho rysů, klenutého světlého obočí i vykrojených rtů ji jen ujišťovala, že před sebou rozhodně nemá člověka.
Byl tak krásný! Nikdy jsem neviděla někoho tak krásného. Ležel tam a byl nejspíš mrtvý. Měla bych odtud jít, ale… kdo to asi je? Jak se ocitl v Nyrském údolí? Kdo byl jeho nepřítel? Má to co dělat s dnešní divnou nocí?
Napadala mě spousta otázek a pořád jsem si ho prohlížela od vysokých bot z měkké kůže přes široký pás z neobvyklého kovu až po bledou krásnou tvář, dokonalou i přes ten krvavý šrám.
Natáhla jsem ruku s touhou dotknout se jeho zcuchaných stříbrně plavých vlasů. Proč bych se ho nemohla dotknout, je přece mrtvý… no právě, proč bych se dotýkala mrtvého? Ale něco mě lákalo, vždyť je to jedno, jen se ho dotknu…
Jemně. Jen na okamžik. Zdálo se mi, že do mé dlaně proudí slabounké mravenčení. Věděla jsem moc dobře, že bych odtud měla co nejrychleji zmizet, ale nechat prokluzovat jeho pramínky vlasů mezi svými prsty bylo zvláštně příjemné.
Najednou se pohnul a otevřel oči. Cukla jsem sebou ve snaze rychle utéct, ale silný a zmatený pohled zářících bledě modrých očí mě zastavil v půli pohybu.
„Wenn…asse?“ promluvil tiše. „Wenn´asse, piarre? Kdo… jsi… prosím…?“
Musela jsem vypadat hodně vyplašeně, protože jsem opravdu byla. Polkla jsem, abych mohla odpovědět.
„Já… já jsem Delora… odtud… z P-Ponuré paseky.“
„Delora,“ zopakoval a zmučeně přivřel oči, jistě ho ovládala bolest.
„Kdo jsi ty?“ zmohla jsem se na otázku.
„Já jsem… jsem…“ zasténal tiše, jako by nedokázal odpovědět na tak prostou otázku. „Jsem Keylan.“
„Jsi elf?“
Prohlédl si mě. Měl moc krásné oči. „Nejsem elf. Jsem elund.“
O elundech jsem už něco slyšela, dost na to, že jsem to mohla poznat sama. Elundové – Měsíční lid. V Nyrském údolí se však žádní elundové nevyskytovali a přicházeli sem málokdy. Alespoň se to tak říkalo, sama jsem za celý svůj život nepotkala jiného tvora než člověka.
„Kdo tě tak zranil?“ zeptala jsem se úzkostně. Svraštil čelo. Možná si skutečně nevzpomíná na nic víc, než na své jmého. Keylan.
Možná to bylo nějaké velké zvíře… ale věděla jsem, že elundovi žádné zvíře nikdy neublíží. Žádné obyčejné zvíře.
„Nevzpomínám si,“ řekl bolestně. „Na nic si nevzpomínám.“
Donesla jsem mu trochu vody ze Sileonu v dlaních a v kapesníku, abych mu dala napít a omyla rány na obličeji.
„Děkuji,“ řekl a usmál se, až mi zatrnulo někde v šíji. Byl slabý, nemohl se ani posadit, přes jeho bok se táhla tak obrovská sečná rána, dokonce mu poškodila kovem pobitý pás a protnula košili z namodralého stříbra. Krev byla i na dlouhém, tmavém plášti. I když jsem se v tom nijak zvlášť nevyznala, jeho zranění byla vážná.
„Jak ses ocitl v Nyru?“ zkusila jsem to ještě nesměle.
„Já… nejspíš… opravdu nevím, Deloro,“ šeptal. Hrdlo mi sevřel silný soucit, který mě silně zneklidnil. Nebylo divu, takový soucit jsem cítila poprvé, navíc s někým, koho jsem ani trochu neznala. S neznámým bojovníkem Měsíčního lidu…
„Pomoz mi… Awaith´er men…“
Pravděpodobně ani neměl tušení, že v Nyrském údolí nejsou elundové ani elfové vítáni, vlastně žádná rasa krom lidské a ani žádný cizinec, obzvlášť poblíž takového místa, jakým je Ponurá paseka. A já, hloupá holka, jsem nevěděla, co mám vlastně udělat.
Stmívalo se a já jsem sundala z ramen svůj plášť a zahalila ho do něj. Pozoroval mě a snažil se uhodnout, jestli se ještě vrátím. Ale byl elund, tak si to možná dokázal přečíst v mé mysli sám.
A co vlastně? Že není v tuto chvíli větší jistota, než že zase přijdu?
Ano.
„Jestli tam něco je, bude po tom!“ zahučel Bron a uhodil pěstí do stolu. „Kolem Ponurý paseky se nebude nikdo courat, to povídám!“
„Klid, Brone,“ zasmál se chraptivě jiný muž s černou páskou přes oko. „Jestli se tu někdo objeví, popadneme sekyry a bude po něm!“
Dav opilých mužů zaplnil hospůdku drsnými výkřiky, až Delora málem upustila džbán. Věděla, že je to jenom chvástání, ale představa bezmocné postavy, která těžko dokáže čelit rozlíceným vesničanům se sekyrami…
Spěchala domů, jak dokázala nejrychleji. Poprvé ve svém životě byla vděčná, že jí nikdo nevěnuje pozornost, vyklouznout z domu pod rouškou tmy bylo jednoduché. V noci v lese nikdy nebyla, ale ke svému vlastnímu překvapení se v něm vyznala úplně stejně jako ve dne.
Jeho citlivý sluch rozeznal její kroky mnohem dříve, než rozhrnula jehličnatý závoj větví a přistoupila k němu. Smysly mu sloužily, i když ne tak dobře.
„Myška z Ponuré paseky,“ pousmál se a pokusil se narovnat na loktech.
„Ano, to je správné slovo. Myš,“ řekla polohlasem a přiklekla do mechu. Z toho, co dělala, na ni šel větší strach, než z nočního lesa, přestože les byl pořád „podivný“. Snažila se ho skrývat, ale zárověň věděla, že o tom jejím strachu dobře ví. Četl ho v jejích očích jako v otevřené knize.
„Nechtěl jsem tě urazit,“ řekl.
„Neurazils,“ odvětila. „Je to pravda.“
Šeptala, jak ji tížila tma. Snažila se oprášit veškeré znalosti o ošetřování raněných, podepřela mu hlavu stočenou dekou, kterou přinesla, rozepla mu pás a vyhrnula halenu i drátěnou košili, aby mu omyla rány.
Čí ruka vedla zbraň tak strašlivou, že dokázala takhle protnout zbroj? To nebyla obyčejná zbraň a ona to věděla. Keylana však zužovala podivná bolest hlavy a dusná temnota dosedla na jeho skráně, aby mu zkalila paměť. Nevzpomínal si, jak se dostal do Nyrského údolí, ani kdo mu způsobil hluboká, bolestivá zranění. Pociťoval ale neodbytnou hrůzu, nekonkrétní, beztvarou, ale o to děsivější. Ač se mučil snahou si vzpomenout, nemohl vypátrat ani tu nejmenší konkrétní podobu. Hleděl na dívku a vnímal její opatrné a roztřesené doteky. Co ji přimělo se k němu vrátit, v noci a potají?
„Bojíš se mě?“ zeptal se. Poplašeně vzhlédla.
„N-ne.“
„Jsi statečná,“ řekl.
„To vůbec ne,“ usmála se. „Strachy se mi klepou kolena a slyšíš moje srdce?“
„Slyším,“ řekl vážně. Vyhnula se jeho pohledu.
„Ale není to strach z tebe, pane.“
„Jsem Keylan.“
Noční obloha už byla jasná a měsíční světlo se prodralo skrz pichlavé větve stromů a dopadalo měkce na Keylanovu tvář i jeho tělo jako měkké dlaně. Měsíční světlo mu dělalo dobře, jak by taky ne. Elundové prý byli potomci Arikhetta, měsíčního boha a Kirilian, legendární princezny z hor.
„Nejsi tu v bezpečí,“ řekla mu. „Jestli se o tobě dozvědí muži z Ponuré paseky-“
„Stejně musím odejít co nejdřív… vrátit se.“
„Proč? Vrátit se… kam?“
Nedokázal odpovědět. V hlubokém podvědomí se mu vnucovala přestava, že musí odejít. Odejít hned teď.
Ale proč jen, PROČ? Čím víc se snažil se rozpomenout, tím víc se cítil slabý a vyčerpaný.
„Lež,“ řekla mu něžně. „Nemysli na to teď, Keylane. Ne teď.“
Přejela mu dlaní po čele, odhrnula světlý pramen vlasů. Usmáli se na sebe, dívka a elundský bojovník.
Proč jenom nevím, co víc mám dělat? Co víc, než omýt mu rány, dávat mu pít, dávat mu jíst z mých rukou kousky kukuřičných placek namočených v medu, který jsem vzala z našich domácích zásob.
Měla jsem strach. O něj, z něj, ze sebe. Ta rána, co měl na boku byla strašlivá, až mi vyhrkly slzy do očí.
Vypadal, jako by spal, hruď se mu zdvihala trhavým dechem, ale měl jen zavřené oči. Chvěla jsem se zimou, která mi zalézala pod šaty. Řekl mi, abych si vzala zpátky svůj plášť, jemu že zima jen tak nebývá. Je přece elund.
„Povídej mi něco, Deloro,“ řekl. Málokdo mi říkal mým jménem, snad proto znělo z jeho úst tak neobyčejně, jako hudba. Trochu ostýchavě jsem se k němu naklonila blíž a poslechla ho. Kellyny příběhy jsem znala nazpaměť, můj hlas byl zpočátku dost váhavý a tichý, ale on ho slyšel dobře. Viděla jsem, že je mu můj hlas příjemný.
„Hezký příběh,“ řekl, když jsem skončila.
„Ano,“ vzdychla jsem. „Bytosti jsou v něm vznešené a krásné.“
Otevřel oči a já si všimla, jak z nich světlo měsíce tvoří neskutečné tekuté stříbro. „I ty jsi krásná,“ řekl mi.
„…cože? Ale… co to povídáš…“
Můj zmatek ho vůbec nepřekvapil. „Krása je v očích, Deloro. Máš nádherné oči… a voníš po medu… v mých očích je tvá krása.“
Ve velkých rozpacích jsem natáhla ruku po měchu s vodou, který ležel opodál. Chytil mě za zápěstí.
„Ne!“ vykřikla jsem a pokusila se mu vytrhnout. Nešlo to, měl sílu. Vyhrnutý rukáv odhalil můj cejch. „Prosím… ne.“
Díval se na to znamení. Nedivil se, protože možná věděl víc, než jsem o sobě věděla já sama.
„Můj otec byl jedním z Darhů,“ zašeptala jsem provinile, jista si tím najednou víc, než kdykoliv jindy ve svém životě. Ničemu se nedivil, jen čekal, co ještě řeknu.
„Nejsem člověk.“
„Já taky ne.“
Přejel dlaní mé znamení a dotek jeho prstů byl na tomto místě tak intenzivní, až to skoro nešlo vydržet, chtělo se mi klesnout do mechu a nedýchat.
„Jsi mnohem silnější než hrdinky z tvých příběhů. Tvůj boj je těžký, i když není vidět. Nebo právě proto. Bojuješ. Pořád. A nepodléháš.“
Nevím jak, ale věděl o tom. Říkal tomu těžké boje… to ano, to byly.
Vpila jsem se tváří k jeho rameni. „Keylane.“
„Trávíš v lese celé dny! Je to od té doby, co byla ta „podivná“ noc! Muži z Ponuré paseky říkají, že v lese NĚCO bylo! Že se tam něco dělo!“
„Ne, matko,“ pípla. Víc ani nedokázala říct, nedokázala lhát a bylo nemožné říct jí pravdu. Upírala na matku jen oči a mumlala cosi o náhodě s tím častým odcházením do lesa. Matku stejně příliš nepřesvědčila, sledovala ji teď kradmým, ostřížím pohledem.
Delora měla elundského mladíka plnou hlavu, srdce i duši. Co je v tom za kouzla, mohl ji snad očarovat? Mnohokrát si říkala, že se do lesa už nevrátí, ale zároveň věděla, že je to nemyslitelné. A šla tam potřetí, počtvrté…
Jeho rány se nehojily. Uprosila Viu, aby šla za Elendou a poprosila ji o nějaké vhodné léčivé byliny, protože věděla, že ji by Elenda nepustila ani mezi dveře. Nevraživost vůči ní jí přímo sršela z očí, zvlášť poslední dobou.
Via jí skutečně přinesla plátěný pytlík naplněný bylinkami.
„K čemu to chceš?“ ptala se s podezřením. Delora jí ale neodpověděla. „Proč pořád chodíš do lesa?“ pokračovala tedy Via. „Proč tam chodíš, když se všichni ostatní bojí? Ty se snad nebojíš?“
Znělo to skoro jako obvinění. „Tak řekni něco, Deloro!“
„Děkuji za bylinky,“ odpověděla Delora něco naprosto jiného, než Via chtěla slyšet.
„Jsi pořád pryč! Dvakrát jsem čekala a tys nepřišla ani ke Kell! Brzy se vdám a odstěhuju se do Chryzantu, měla by sis se mnou povídat, dokud tu jsem!“
Delora se podívala na dívku, tolik přesvědčenou o své kráse a důležitosti okolím i sebou samotnou. Nejvíc jí vadí, že ji nemá kdo vyslechnout, když chce něco povídat.
Odložila bylinkami vonící sáček na zem. Ani nevěděla jak, najednou držela v ruce svůj úzký kožený opasek, schovaný za zády. Dívala se na Viu, jak mluví, ale její slova vůbec nevnímala.
Věděla, co se zase začíná dít. Viin baculatý krk byl jako stvořený k tomu, aby jej někdo pevně sevřel.
Cítila sílu ve svých pažích, nelidskou a rostoucí.
Ne, to přece nejde, to nemůžu!
Zatínala zuby v marném boji se svým vlastním nitrem.
Zase ten oheň. Vidím ho, ale pálí uvnitř. Bolest, zase bolest. Kdy už to přestane??
Možná by to přestalo potom… když tu sílu poslechnu. Stačil by jen jeden stisk, stačil by jen jeden stisk, jedno křupnutí křehké lidské páteře a bylo by po všem.
I po té mé bolesti.
Jakoby se na Viu dívala skrz oheň. Ta síla jí najednou vybuchla v těla, vymrštila ji kupředu rychle a prudce.
Ne, to ne!!
Něco uvnitř ji popadlo, jako silná ruka. Ještě ve vzduchu se přetočila a dopadla vedle Vii do trávy. Lehla si na břicho, tváří do trávy a polykala její vůni.
Tentokrát jsem svůj boj málem prohrála… málem prohrála… málem prohrála…
„Deloro!“ třásla se Via.
Delora ze sebe vydala trýznivý, bolestný vzlyk.
Když jsem se zvedla ze země, bolelo mě celé tělo. Dýchalo se mi, jako by mě na hrudi tížil nějaký obrovský balvan.
„Deloro!“
Viděla jsem, jak se zády tiskne ke stěně přístavku, jak se bojí. Sebrala jsem ze země bylinky rozklepanýma rukama a zmizela v husté tmě lesa. Cestu ke Keylanovi jsem znala už úplně nazpaměť a taky mě už noční les neděsil ani trochu.
Seděl opřený o kmen, v měsíčním světle snad ještě krásnější než ve dne, i s bolestným napětím ve tváři. Usmála jsem se na něj a přisedla k němu. Zastrčil mi uvolněný pramen vlasů za ucho a zůstal na tváři s pohlazením. Kdyby tak věděl, že na to jeho přivítání myslím celou dobu, co nejsem tady v lese.
„Jsi hladový?“
„Ne, nejsem,“ pousmál se.
„A co tvá hlava?“ dotkla jsem se zlehka jeho čela. Zavřel oči a nemusel mi vůbec nic odpovídat. Ani se mu nechtělo říkat stále stejnou odpověď.
V podvědomí jsem možná od začátku věděla, že na Keylanovy rány jsou všechny Elendiny bylinky krátké, nepomůžou. Dokázaly zmírňovat bolest a léčit, jeho bolest ale nebyla obyčejná, stejně jako jeho zranění. Věděl to lépe než já, i když si téměř na nic nevzpomínal – kromě pár nejspíš nedůležitých obrazů – ale mou snahu mi nevymlouval.
Trpěla jsem s ním. Trpěla jsem svou vlastní bezmocí.
Ale zároveň… nebylo nic hezčího na tomhle světě než být tady a v jeho přítomnosti. Nevěděla jsem, co může být zítra. Chtěla jsem tak zoufale, aby se uzdravil a věděla jsem, že když se uzdraví, odejde odtud. Byl elundský bojovník a já jen obyčejná hloupá holka, nic nás k sobě nevázalo a ani vázat nesmělo, to jsme věděli oba.
Patříme každý do jiného světa. Jenže mě to v tu chvíli bylo jedno úplně všechno. Chtěla jsem jen, aby přestal mít bolesti. Aby se usmíval.
„Přijdu zítra,“ slíbila jsem a on přikývl a schoval mou ruku ve své dlani. Najednou jsem musela říct: „Uzdravíš se, vím to. Já to vím!“
Vztáhl ruku a pomalým pohybem mi setřel zbloudilou slzu z tváře.
„Ano,“ zašeptal konejšivě. „A pak…tě vezmu odtud. Ukážu ti krásné Postříbřené vrchy, kde pramení Silberlína… a… a Lederské hvozdy… vezmu tě sebou, Deloro.“
Nad Modrými kopci už pomalu bledla obloha a souhvězdí Carmionu se ztrácelo v mlze, která předcházela svítání, když se vracela do spící osady. Světlo v okně domu ji překvapilo a donutilo zastavit. Co se děje?
Ještě než stačila vyvodit nějaký závěr, dveře vrzly, otevřely se a uviděla matčinu siluetu zahalenou ve tmě.
„Deloro?“ zavolala.
„…matko?“ podivila se upřímně. A dostala strach. Nevěděla, z čeho, ale nepříjemná předtucha jí sevřela hrdlo. Něco jí říkalo, že se má obrátit a zmizet odtud, utéct, dokud je čas.
„Pojď domů, Deloro.“
Matčin hlas zněl nepřirozeně a slyšela v něm silnou nervozitu. Samo její jednání bylo velmi nepřirozené.
Delora udělala nejistý krok kupředu.
„Co se… co se děje?“ zeptala se.
„Měla jsem už o tebe strach… holčičko,“ řekla matka.
Lež.
Delora jí nevěřila ani slovo, ale nakonec udělala další krok kupředu, a další…
Odkudsi ze tmy se ozval zvuk, jen se po něm ohlédla, popadla ji za paži silná ruka. Tmu prořízlo světlo pochodní a najednou měla všude cizí, hrubé ruce, které ji svíraly.
Přála si křičet z plných plic, ale nemohla ze sebe vydat ani hlásku.
Kde se tu vzalo tak rychle tolik lidí?
Lid z Ponuré paseky.
„Zabijte ji!“ křičel někdo.
„Je to darhský parchant!“
„Dítě zla!“
„Špína!“
„Děvka!“
„Bastard!“
„Zabijte ji, zabijte ji!!“
Byla v pasti. Její rty opakovaly dokola bezhlesné slovíčko NE.
„Chodí do lesa každou chvíli!“
„Chodí tam i V NOCI!“
„Koho tam máš, ty bastarde? CO tam skrýváš?“
„Zabijeme ho taky!“
„Nechte mě být,“ zmohla se konečně na chabý odpor. Surová sevření jí způsobovala bolest. „Nic jsem neprovedla!“
Z davu se vymrštila ruka a popadla ji za rukáv. Ozval se trhavý zvuk a látka se roztrhla až k rameni. Vzduch naplnily výkřiky děsu a odporu.
Moje znamení.
Čísi ruka vrhla kámen, prosvištěl kolem a zasáhl Delořino čelo. Bolestně vzlykla, vykřiknout už nedokázala. Cítila teplou krev, jak jí teče z rozseklé kůže do očí.
„ZABIJTE JI!“
A pak náhle ucítila ten známý žár, málem jí roztrhl hrudník. Z hrdla se jí vydral nelidský výkřik.
Vrhla se do rozdivočelého davu poslepu.
Její oči neviděly nic jiného, než jen spalující oheň.
Moje nehty se zaryly hluboko do lidského masa, všude křik, jenom ten křik… a pod rukama teplá, lepkavá krev. Byl to Erik, mladík,co pracoval u koní, a křičel bolestí, tvář plnou krve a visících cárů vlastní kůže. Stačil by jediný pohyb a mohla jsem ho zabít. Jeden jediný rychlý pohyb. Ach jak bylo těžké ho pustit!
Odhodila jsem ho a sama upadla na zem. Kdosi mě uhodil přímo do obličeje a moje krev se mísila se slzami, prachem a hlínou. Ztěžka jsem zvedla hlavu a uviděla svou matku. Stála pořád na zápraží a za ní Letto a Brey. Tiskli se k ní jako kuřátka ke kvočně.
A já – já se tiskla jenom k té zemi. Z davu vystoupil Roiden a zvedl mě za ramena. Nechtěla jsem se zvednout a sotva jsem dokázala stát. Na odpor však bylo pozdě.
„Teď se jí už nikdo ani nedotkne!“ řekl hlasitě. „Bude souzena lidmi z Ponuré paseky, ale ne teď!“
Vedl mě tím davem, který neochotně tvořil uličku a nikdo se opravdu neodvážil nic po mě hodit, dokonce ani plivnout. Jenže já si v tu chvíli přála, aby mě někdo milosrdně bodl přímo do mého poznamenaného srdce.
Nechali jí tam trochu vody, mohla se napít a umýt si obličej. Zavírala raději oči, aby nemusela vidět tu místnost plnou krys a plísně.
Celý nekonečný den!
V krku ji bolelo, jak křičela, jako zoufalé zvíře lapené v pasti. Při myšlence, že najdou Keylana, neschopného obrany, se jí srdce rozpadalo na kusy.
Keylane...
Cítila jsem jeho mysl ve své. Něco se stalo! Věděla jsem to. Volal mě, moje jméno, volal mě! Musela jsem za ním... ale jak??
Tady, v té plesnivé kobce, kam se ani slunci přes zamřížované okno příliš nechtělo, jsem si uvědomila, že neznámý Keylan-bojovník má moje srdce ve svých elundských dlaních naprosto a úplně.
Neexistuje žádná nejistota.
Cítila jsem jeho bolest a ta pro mě byla palčivější než moje vlastní.
Slzy nepomůžou...
„Deloro!“
Otevřela jsem oči a otočila hlavu k malému zamřížovanému okénku u stropu.
„Vio?“ vyslovila téměř bez zájmu. Ani nevěřila, že by se Via k ní ještě někdy jenom přiblížila, že by se mohla objevit v tak nebezpečné situaci, jako byla její blízkost a navíc v noci. Ale byla tam. S úzkostí hleděla na Delořin pomlácený obličej.
„Zítra tě budou soudit,“ řekla. „Budu... budu za tebe prosit! Musíš taky prosit!“
Pomalu a smutně zavrtěla hlavou.
„Ty nemáš strach, Vio?“ zašeptala.
Měla, velký, ale přesto sem přišla, ačkoliv nemohla nevědět, co se stalo včera v noci. A navíc za ni chtěla prosit.
Delora těžce a s námahou vylezla po nerovné kamenné stěně výš, aby se dostala k okénku. Via instinktivně ustoupila.
„Koho schováváš v lese?“ zašeptala. „Kdo je to, Deloro? Kdo?“
Delořiny oči se zaplnily novými slzami. „Volá mě,“ vzlykla téměř neslyšně. „On mě volá k sobě.“
Via jí nerozuměla. „Ještě se můžeš zachránit!“ řekla horlivě. A Delora jí tolik záviděla její víru. Sledovala Viiny tmavé oči, jak s úžasem a hrůzou hledí na kruhové znamení na její odhalené paži, jejíž rukáv visel schlíple dolů.
„Vio!“ ozvala se Delora dutě odhodlaným hlasem. „Potřebuji oheň, Vio!“
Co jsem to řekla? Proč jsem to řekla? Jak mě mohlo napadnout říct, že potřebuji OHEŇ? Ale když mi Via přes mříž vhodila třesoucí se rukou krabičku zápalek, věděla jsem, že jsem to řekla naprosto správně.
Věděla jsem, co dělat.
Jediná sirka ozářila tu hnusnou místnost, plamínek se odrazil v mých očích a jeho teplo mi dýchlo na obličej.
To moje darhská polovina věděla, co dělat. Bylo to děsivé, ale nešlo to zastavit a… ani jsem se o to příliš nesnažila. Via se strachy ani nepohnula, ano, i já se bála, ale to známé podivné COSI bylo silnější, než můj strach.
Přiložila jsem roztaženou dlaň přímo k tomu plameni.
Ucítila jsem bolest, šílenou bolest a pach spáleného masa, ale nekřičela jsem. Dokonce jsem ani neomdlela.
Ten, kdo křičel, byla Via.
„Co to děláš? Deloro!“
„Kellroa,“ vyslovily moje rty cizí, neznámé slovo. Ale pak to šlo úplně lehce, jako bych je znala odjakživa: „Ihe kellroa kohh mir atta! IHE KELLROA KOHH MIR ATTA!“
Se špičkami bot vraženými do spárů mezi kameny jsem přehodila sirku do druhé ruky a přiložila druhou dlaň.
Bolest.
Ach, tak příšerná bolest.
„IHE KELLROA KOHH MIR ATTA!“
Sirka zhasla a upadla na zem. Oběma rukama jsem stiskla mříž a šeptala stále dokola jako v horečce: „Ihe kellroa kohh mir atta, ihe kellroa kohh mir atta, ihe kellroa kohh mir atta…“
Mříž se mi pod rukama třásla, kroutila, žhavila, syčela, roztékala, všude kolem byl silný, štiplavý dým.
Někdo pořád křičel.
Via, nebo já? Nebo to byl zvuk někde uvnitř mé hlavy?
Mříž byla pryč. Dočista pryč. Mé darhské dědictví.
Stálo mě hodně sil, vytáhnout se nahoru, ale dokázala jsem to. Musela jsem. Stála jsem na nohou, které jsem hned přiměla k pohybu. Věděla jsem moc dobře, kam běžím.
„Deloro!“
Zastavila jsem se. Via se tiskla ke zdi, vyděšená k smrti. Ještě neutekla, zůstala? Možná ji ta hrůza přikovala k zemi.
„Nedělej to, Deloro! Nedělej to, Deloro!“
V tu chvíli mi jí bylo skoro líto, budu trhlina jejího dokonalého světa, její milující rodiny a budoucího váženého ženicha v Chryzantu. Nepochybovala jsem, že to všechno bude opravdu mít.
Němě jsem zakroutila hlavou.
„Už… už se nikdy neuvidíme… že?“ hlesla.
„Ne,“ řekla jsem a nikdy jsem nebyla o ničem tak přesvědčená. „Ne.“
„Keylane! Keylane!!“
Noha se jí smekla po kameni a lem sukně se namočil do studené vody Sileonu. Vyběhla výš, ale mýtinka zela prázdnotou. Zatočila se jí hlava.
„Deloro!“
Z husté černé tmy vystoupila vysoká postava. Opíral se o strom a musel se ho přidržovat, aby neupadl.
„Keylane!“
Jeho tvář byla stažena bolestí, nesnesitelnou, jeho rány se znovu otvíraly a ožívaly svým vlastním životem.
Doběhla k němu, objala ho a podepřela.
„Deloro, já jsem… jsem si vzpomněl! Vzpomněl jsem si na všechno!“ opakoval Keylan. „Na všechno.“
„A na co?“
„Já jsem Keylan, syn Kenyötův, syn… syn krále a vládce Lúúderské říše. Naši říši napadli… napadli ji…“
Další nával bolesti ho umlčel. Jeho rány krvácely a modrou látku na boku pohlcovala zvětšující se rudá skvrna. Delora ji cítila pod svou dlaní lepkavou a teplou.
„Kdo vás napadl?“
„Osgorové. Nájezdníci, vrahové, národ, který-“ bolest ho znovu sevřela a téměř mu přerušila dech.
Bohové, tolik krve najednou…
Věděla z vyprávění, kdo jsou Osgorové, kříženci kdysi zběhlých čarodějů Řádu a Vlčích bojovníků.
„To proto ta černá krev na mém meči, je to osgorská krev…!“ vypravil ze sebe Keylan.
Ano, Keylanovy rány způsobila magická černá síla osgorské sekyry, to magie těch stvoření mu zatemnila mysl! A teď, když se ten mrak v jeho paměti rozplynul, drásala mu osgorská moc tělo palčivou bolestí a řinula mu z otevřených ran jeho elundskou krev.
„Keylane!“
Pochopila, co se děje. A byla tak slabá, tak bezmocná! Držela ho ve svých útlých pažích, ale jeho tělo sláblo každou vteřinou.
„Arikhette!“ vzdychal Keylan bolestí. „Ó Arikhette, bylo jich tak moc
Napadli Lúúder, zabili… zabili krále, zabili Kenyöta, mého otce! Kdo jiný by měl bránit říši… kdo MUSÍ bránit říši… než jeho syn, než syn krále, než JÁ!“
Jeho ruka se křečovitě držela kmene, až z něj rvala kůru. „Naše armáda je zahnala… hnali jsme je přes Postříbřené vrchy… dlouho… byla to léčka…léčka… a kratší cesta přes Nyr… hlupák, byl jsem takový hlupák…“
Z úst se mu vydral výkřik, ruka se svezla po kmeni a jeho tělo kleslo do měkkého mioonerského mechu. Delora ho nepustila z objetí ani na okamžik.
Jakmile spočinul v mechové náruči, ostré návaly bolesti ustaly. Zůstala jen tupá, neustávající bolest, pronikala do každého kousku jeho těla a on věděl, co to znamená.
Smrt.
„Lúúder,“ šeptal. „Oni ho znovu napadnou… bez krále padne do osgorských pařátů, pod jejich sekyrami a meči… pod jejich černými kouzly… bez svého krále…“
Skoro mu ležela na hrudi, do šatů se jí vsakovala jeho krev, ale nevšímala si toho.
Taky ona věděla, co se děje. Syn krále Kenyöta, mladý vládce Lúúderské říše, umírá v bolestech.
Zdálo se mi, že nemám v žilách krev, ale jen bolestné slzy, které proudí do srdce a zpět, v rytmu jeho rychlého tlukotu. Jeho dlaně chladily mou popálenou kůži a já se dívala na tu jeho krásnou tvář, na kterou padaly moje slzy.
A najednou jsem věděla. Bez zbytečného přemýšlení.
Obkreslila špičkami prstů jeho rty, podívala se mu do očí a pak se sklonila nad jeho obličej.
„Co to děláš?“ vydechl zděšeně, přikrývaje jí ústa dlaní. „Raději se mě… vůbec nedotýkej!“ snažil se odstrčit její ruku. „Jsem plný té hnusné magie… je to…hrozně nebezpečné… víš přece, co se může… stát…“
„Keylane, já vím, ale já-“
„Odejdi… raději odejdi… jsi člověk, myško, může-“ dýchal mělce a velice ztěžka.
Ona věděla.
„Ale já jsem napůl Darh. Jsem napůl Darh! Třeba se mě to netýká!“
Nevím, jestli jsem tomu vůbec věřila.
„Ne,“ nesouhlasil Keylan. „Ne, musíš odtud utéct, Deloro!“
Dotkl se jemně mé rány na čele, i podlitiny na čelisti. Nepochybovala jsem o tom, že ví, co se seběhlo.
„Neuteču!“ odporovala jsem. „Nemůžu! A ty to víš, Keylane, víš to, že ano?“
„Deloro, prosím! PROSÍM!“ vydechl.
Slovo „prosím“ jsem snad neslyšela nikdy z žádných úst. Ale já jsem nemohla jeho prosby splnit. Opravdu jsem nemohla.
Přes slzy jsem se na něj usmála.
„Nikdy mě nikdo… nikdo nepolíbil. A já nechci, aby to byl někdo jiný než ty!“ řekla jsem.
„Deloro! To ti nedovolím,“ snažil se opět moje ruce odstrčit.
Měl strach. O mě. A já? Možná bych se neměla bát, ale spánky mi duněly ohromující hrůzou.
Vzala jeho hlavu do dlaní a prameny jejích tmavých vlasů ho pohladily po tváři. Láska je silnější než strach, věděla to. Teď.
Přitiskla se na jeho rty.
Vpili se do sebe v dlouhém, hlubokém polibku, přitisknuti s sobě těly i dušemi. Tiskl ji k sobě, tak útlou, tak rozechvělou, tak drobnou v jeho náručí.
Zaplavila mě hrozná tíha, nemohla jsem pohnout ani jedinou částí svého těla. Pochopila jsem, že mě nezachránila ani má darhská část.
Tak takové to je – umírat?
Lepší smrt jsem si nemohla přát, než právě takovou.
Sbohem, Keylane, bojovníku… princi…
Bojovnice jsi ty! A moje… hrdinka…
Hrdinka? Ale ne, já přece nemůžu být žádná hrdinka. Hrdinky nemají strach a zachraňují svět. A tak to nebylo.
Moje životní síla ze mě unikala jako dravý proud Silberlíny. Nesnažila jsem se ani o tu nejmenší obranu, protože proudila na správné místo. Tam, kde má být.
A můj poslední výdech zůstal na jeho rtech, jako rosa na zrcadle.
V pažích mu zůstalo jen bezvládné tělo bez duše. Cítil v hrudi narůstající tlak, sílu, která ho zaplavovala v přílivových vlnách celého, až hrozilo, že to nevydrží, neunese a jeho tělo se rozletí na malé částečky prachu po celém Nyrském údolí.
Vymrštil se na nohy a stál tam, tak vysoký, tak silný jako ještě nikdy předtím. Na těle neměl ani šrám, ani škrábnutí, jeho zbroj byla nepoškozená.
Zvedl svůj meč nad hlavu oběma rukama a on zářil, stejně jako sám Keylan, oslnivě modrobílou září, silnou a nadpřirozenou.
Až z hlubin jeho duše vyšel hlasitý, neartikulovaný, bojovný křik. Tak jasný jako světlo jeho očí a zaplnil celé údolí jako velká dravá voda, dokud jej neodrazila hráz ozvěny Modrých kopců.
A elundský bojovník, mladý král, silný jako žádný jiný, ztichl, ačkoliv jeho hlas ještě duněl údolím. Položil zářící meč vedle bezvládného těla, až jeho záře osvítila bledý obličejík s něžným úsměvěm na mrtvých rtech.
Schoval obličej do dlaní a rozplakal se.
Vidím oheň. Tak jasný, až mi třeští hlava a toužím, aby ten oheň zachvátil všechny dřevěné domy v Ponuré pasece, aby plameny šlehaly až k nebesům, až k vysokým hvězdám na obloze, až k souhvězdí Carmionu nad pásem Modrých kopců.
Aby zbyl z osady jen popel. Popel a mrtvé klidné ticho…
Snažím se bojovat. Rvu se tak, až někdy nemůžu dýchat, lapám po dechu jako ubohé hloupé štvané zvíře.
Bojím se. Bojím se těch záblesků nelidské nenávisti, ale co s mým strachem. Jsem nepsaný vyděděnec osady, já, Delora z Ponuré paseky v Nyru.
Nikdo.
Ale i s tím se dá žít. Alespoň napůl.
Jen někdy jsem už vyčerpaná. A toužím podlehnout. Je hrozné, když člověk bojuje sám, ale ještě horší je, když bojuje sám se sebou.
Jenže já…já vlastně nejsem ani člověk.
„Povídám pane, že je napůl Darh! Vždycky se to tu špitalo, už od té doby, co sem přišli!“
Roiden, správce Ponuré paseky, si zaklesl ruce za opasek a jeho kulatá tvář se zachmuřila. Na čele se mu objevila hluboká vráska.
„Když se něco špitá, nemusí to být pravda, Elendo!“ řekl ženě, která stála před ním. Vlasy už prokvétající stříbrem měla ovázané dlouhým ručně tkaným šálem a v očích měla zlobu.
„Jdu za tebou jménem žen z osady,“ pokračovala. „Všichni to vědí a ty to víš taky pane – ta holka je bastard Darhů!“
„Elendo!“
Správcův hlas zněl přísně a Elenda zmlkla.
„Ta dívka nikdy nikomu neublížila a její rodina také ne. Žije tu s námi od svého narození.“
Elenda přistoupila blíž a naklonila se tak, až byl její obličej jen malý kousek od správcovy tváře.
„Ano, žije tu od narození,“ zašeptala. „Jistě si dobře pamatuješ na tu bouři, která přišla té noci, kdy ona přišla na svět. Blesky nad Modrými kopci byly rudé, rudé jako krev, jako by obloha hořela. Nebyla to obyčejná bouře!“
„Mlč!“ v hlase se mu rozechvěl vztek. „Jste jen pověrčivé ženské, Elendo! Nemáte snad dost své práce? Podporuje snad váš volný čas vaši bujnou fantazii? Pořád ještě jsem v Ponuré pasece správce a říkám, že té dívky se nikdo ani nedotkne! Nechci tady žádné zbytečné potíže, rozumělas mi?“
Viděl, jak Elenda stiskla zuby a jen mírné záchvěvy svalů v obličeji prozrazovaly, jak se ovládá.
„Ano, pane,“ řekla neochotně, ale s respektem. Roiden si unaveně přejel čelo dlaní. Najednou si připadal starý na to, aby tu byl správcem. Jeho pět křížků na hřbetě mělo čím dál tím větší váhu.
„Teď můžeš odejít,“ řekl ženě znaveným hlasem. Elenda se obrátila k odchodu, než však vyšla ze dveří, ještě jednou na něj odhodlaně pohlédla.
„Viděla jsem znamení na její ruce. Je poznamenaná! A ty jen nechceš vidět pravdu, pane!“
Její oči ho propíchly obviňujícím pohledem, stáhla si šátek více do čela a odešla. Když osaměl, opřel si hlavu do dlaní a vzdychl hodně zhluboka.
O ne zcela známém Delořině původu věděl. Matia, její matka, přišla do Ponuré paseky s vystouplým břichem, malým synkem v jedné ruce a dcerkou v druhé. Všichni byli zbídačení a na pokraji sil, utíkali před bitvami na Krystalových pláních. Matia tam přišla o manžela. Ponurá paseka jim poskytla útočiště a ujala se jich. Za pouhých několik dní se narodila Delora.
Ta bouře tenkrát byla opravdu strašná. Elenda nepřeháněla. Celá obloha jakoby hořela rudým, krvavým ohněm a blesky, Roiden si však nemyslel, že by přímo souvisela s narozením dítěte. Kdoví, kdo byl Delořiným skutečným otcem, nejspíš byla opravdu bastard. Ale povídačky o darhském otci se mu zdály neopodstatněné, byla to docela obyčejná dívka, možná až moc obyčejná. Už tu žije sedmnáct let.
Nebo míň? Nebo víc? Sám nevěděl. Žila spíš vedle nich, než s nimi, jako šedá myš, splývající s okolím.
V jednom měla Elenda-bylinkářka pravdu – tam daleko za Modrými kopci se stahovala tajemná mračna, snad sloupy temného dýmu, snad kdoví co. Lidé z Ponuré paseky začali mít strach, protože se často báli. A nejvíc neznámého. Tam, odkud stoupala ta mračna nebo snad dým, už nebyly lidské říše.
O to větší byl strach a obavy a tak se začínali chovat jako v ohrožení.
Roiden nechtěl žádné potíže, jak už řekl. Chtěl být ještě nějakou dobu správcem v klidu a pokoji, nic víc. Ponurá paseka nebyla nikdy žádným vzrušujícím místem a Roiden, její správce, si přál, aby to tak zůstalo.
Nevím, jestli se mnou někdy jenom tak hovořila, jako matka se svou dcerou. Ne, nejspíš ne. Ani mě to neudivilo, spíš mě udivovalo, proč jsem na to myslela zrovna dnes tak hodně.
Jsem na nevšímavost zvyklá. Ale i když se všem zdá, že tu skoro nejsem, jsem tu. Někdy mám chuť to zakřičet z plných plic. Nejsem hluchá a slepá, vidím a slyším, co se v osadě povídá. O mě. Jde z toho strach a největší strach z toho mám já. A není nikdo, kdo by mě utěšil, není nikdo, kdo by mě chtěl utěšit. Možná se se mnou matka taky bojí mluvit, možná mě jenom nenávidí.
Zase ta nenávist…
Nepoznám to.
„Matko?“
Viděla jsem záblesk neochoty na její tváři. „Ano?“
„Musím se tě na něco zeptat,“ řekla jsem nejistě.
„Na co?“
A v jejím hlase nezájem. Proč si to dnes uvědomuji víc než kdykoliv jindy? Odkašlala jsem si a silněji sevřela dřevěnou násadu od koštěte, které jsem držela v ruce.
„Na něco o… o svém otci.“
Šlo to těžko přes rty. Ale ještě hůř to dolehlo na matčina záda, ztuhla v půli pohybu, chtěla přiložit do kamen, ale ten kus dřeva ani nedonesla k ohni, zůstal v její ruce, jen tak ve vzduchu. Byla ke mně zády a já si byla jistá, že se rozhodně nechtěla obrátit a podívat se mi do očí.
„Galer Rin je mrtvý,“ vydechla jen podivně dutým hlasem. „Zemřel na Krystalových pláních. Nevím, proč se na to ptáš. Dávno to víš.“
Odpověď neodpověď. Věděla to, věděla, na co se chci zeptat, věděla to až děsivě dobře. Ale když nedala jinak, musela jsem být přímá.
„Chci vědět, jestli je Galer Rin mým skutečným otcem.“
Byla to otázka pronesená tiše, s touhou po pravdivé odpovědi. Nebo alespoň po nějaké odpovědi. Matka hodila dřevo do kamen, až to zadunělo.
„Už máš svou práci hotovou?“ sykla zlostně. Tentokrát jsem při této otázce, kterou jsem slýchala tak často, nesklopila oči k podlaze.
„Ano, to mám!“ odpověděla jsem důrazně.
„Tak dojdi pro vodu.“
Zněla nesmírně unaveně, ale vůbec mi jí nebylo líto.
„Vody je přece dost!“ hlas se mi zvyšoval a zněl zoufaleji a zoufaleji.
„Když říkám, že máš dojít pro vodu, tak vím, proč to říkám!“ rozkázala mi hlasem přeskakujícím nervozitou a zlobou. Zlobou na mě.
„Jdi!“ zvedla se na nohy.
„MATKO!“ zaprosila jsem zoufale, ale mé zoufalství ji nezajímalo.
„Jdi!“
Popadla jsem vědro a vyběhla ven. Po tvářích mi tekly slzy, smáčely mi tvář a padaly na zem. Byly horké a hořké, hodně hořké. Chtěla jsem jen odpověď od své vlastní matky. Chtěla jsem jen nějakou jistotu, ale jistot je na světě tak málo. Je víc než logické, že na mě nezbude žádná.
Přes mlhavou clonu slz jsem uviděla Letto, svou sestru, jak stojí na horní příčce žebříku opřeného o kmen ovocného stromu. Větřík si pohrával s jejími zlatými vlasy. Změnila jsem směr chůze a pomalu se blížila k ní.
Zpívala si tichounce prostou melodii a vůbec si mě nevšimla, proč by to taky dělala, má krásná sestra. A jak jsem tam nepovšimnuta stála pod tím žebříkem, zase jsem to pocítila.
Jak jednoduché by bylo, ten žebřík podtrhnout. Jen vzít pevně a podtrhnout! To přece není tak těžké, to dokážu i já…
Zase ta hrozná palčivost někde v hrudi, jak stoupá rychle výš a výš a vybuchuje v hlavě jako ohnivý gejzír. Touha a síla strčit do toho žebříku, aby se skácel, už jsem v duchu viděla Letto, jak padá dolů jako hadrová panenka, až na zem, jak ani nestihne pořádně vykřiknout, jen takový slabý, zajíkavý výkřik, než se její hlava roztříští o tvrdou zem…
Tak nesmírně lákavá vidina!
Zase taková bolest a žár, jak to dusí jako hustý dým a chvíli zas jako bych dýchala mnohem hlouběji, tak jak člověk dýchat nedokáže.
Já přece nechci ublížit své vlastní sestře!
Mám ji přece ráda.
Mám ji ráda!
Upustila vědro do trávy a zkřížila ruce před obličej v obranném gestu. Zatínala zuby a křečovitě zavírala oči. Za zavřenými víčky viděla šlehající plameny.
Ne, už ne! Bolí to příliš, příliš na jednu obyčejnou dívku!
Pak to vše odešlo tak náhle, jako to přišlo. Nedokázala říct, jestli to trvalo pár minut nebo víc, ale únava ji zhroutila do trávy, která v tomto ročním období tak ostře a pronikavě voněla. Otřela si zpocené čelo do rukávu pomalým, vyčerpaným pohybem.
Letto si Delory všimla až teď, když tam ležela na zemi jako zraněné zvířátko. Zhlédla dolů ze své výšky a udiveně pohnula obočím.
„Jdeš pro vodu?“ zeptala se s pohledem na opodál ležící vědro. Delora tichounce vzdychla a obrátila oči vzhůru, ještě plné slz.
„Tak co děláš tady?“ zamračila se zlatovlasá dívka. Delora sklopila hlavu pomalu a mlčky zpět k zelené trávě, v hořké zlobě nad sebou samotnou, že čeká na něco, co nikdy nepřijde.
„Ale nic,“ odpověděla téměř neslyšně, pomalu vzala vědro a zvedla se na nohy. Lettiny oči ji chvíli sledovaly, jak trochu toporně kráčí se zamlženým pohledem, ale vlastně si o tom nepomyslela vůbec nic. Proč také, neznala nikoho divnějšího, než byla Delora.
Cestou ke studni se jí udělalo lépe. Nabrala vodu do vědra a potom do dlaní, aby si s ní osvěžila obličej. Chladná voda byla příjemná, skoro tak jako příjemně chladná náruč lesa, kam tak často ráda utíkala. Věděla, že do lesa nikdy nikdo nechodí sám, vždycky šli spolu nejmíň dva. Nebyl vlastně důvod, byl to jen pocit většího bezpečí.
Ona neměla, s kým by tam šla. Ani to nepotřebovala. Jí se zřejmě svírající nepříjemný pocit v lese vyhýbal, žádný nevnímala, ani když se tam procházela jen tak bez cíle bloumala, přemýšlela nebo jen tak dýchala. Žádná tíseň, žádný strach. Les jí příjímal. Les neubližoval.
Nastal podvečer, slunce prodloužilo stíny a zem prochladla. Delora mívala tuhle denní dobu nejraději. Když nebe zoranžovělo, přišla občas stará Kell, sedla si na zápraží svého domu na dřevěnou židli a vyprávěla staré příběhy a legendy. A že to uměla opravdu krásně! Kolem ní sedávaly především děti a dívky. Delora sedávala tiše na okraji, s naprosto otevřeným srdcem a zjihlýma očima a vstřebávala všechny ty příběhy o silných a statečných hrdinech a krásných hrdinkách.
Milovala je. Všechny. Někdy potevřela ty nejtajnější kouty své duše a představovala si, jaké by to bylo, být v jejich kůži, v kůži nádherných princezen, paní a hrdinek. Nikdo sice do její mysli vidět nemohl, ale i tak si připadala, jako by páchala něco špatného, když si jen dovolila na něco takového pomyslet. Tady, tak blízko vyprávěné odvaze a lásce, se cítila trochu jako v jiném světě, snad ještě lépe, než v přítmí Mioonerského lesa.
Vždycky, když odcházím domů od Kell, je už tma. Skoro nikdy se nedívám kolem sebe, protože se stále vznáším trochu v oblacích, někde u dobrodružných legend o lásce, cti a odvaze, věcech, které jsou jen pohádkou, i když překrásnou.
Za rohem kovářského domu se bělala světlá skvrna, nemusela jsem se ani příliš snažit, abych poznala, kdo tam stojí.
„Vio,“ oslovila jsem ji. Odlepila se od zdi a vystoupila ze stínu. Před několika okamžiky jsme se viděly před Kellyným domem, obě jsme si přišly poslechnout její vyprávění, ačkoliv ona seděla v popředí a na dřevěné stoličce, na rozdíl ode mne. Chodívala tam stejně často jako já, vždycky jsme se tam viděly, ale Via nedávala najevo, že se mnou má cokoliv společného, byť jen hodně málo. Ani mě nezdravila, natož aby se ke mně připojila při odchodu.
Čekala za rohem domu.
Mnohokrát jsem si říkala, co ji vlastně vede k tomu, že mi věnuje svou pozornost, ale nejspíš to byl její určitý způsob dobrodružství. Neměla jsem právo se tomu vysmívat, alespoň měla nějaký. To já neměla vůbec žádný.
Via patřila k vážené rodině v Ponuré pasece. Poslední dobou jsem někde náhodou zaslechla, že ji chystají provdat do Chryzantu a navíc ona o tom sama mluvila teď dost často.
„Ty mě vůbec neposloucháš!“ obvinila mě poněkud nespokojeně, kráčejíc po mém boku. Tak na tom něco bylo, potřebovala někoho, kdo by ji pořád poslouchal a taky někoho, vedle koho by si mohla připadat lepší, hezčí, větší. Se mnou to musí být hodně lehké.
Vím to, ale ani se tomu vlastně nebráním.
„Ale poslouchám.“
„Máš zase v hlavě ty příběhy, co?“ odhadla mě.
„Ten poslední o lučištníkovi a princezně byl krásný,“ řekla jse na svou obranu.
Souhlasně přikývla. „Chtěla bys být tou princeznou?“ pokoušela mě. „Představuješ si to někdy?“
„Jen někdy…“ připustila jsem dosti váhavě.
Via vyprskla upřímným smíchem. „To by to dopadlo,“ řekla. „Hrdinky jsou krásné a vznešené! Nevypadají jako ty! To by bylo legrační.“
Neodpověděla jsem, měla naprostou pravdu. Jen mi to tak legrační nepřipadalo.
Hrdinka nevypadá jako já. Hrdinky zachraňují svět.
Vešla jsem do našeho domu a prošla kolem malého kousku zrcadla v předsíni. Málokdy se do něj koukám, nemám ráda svůj obraz v zrcadle, ale tentokrát jsem se obrátila, abych se na chvilku zadívala na svou tvář. Jak je to s mým otcem, nemám tušení a asi se to nikdy nedozvím, myslím tu skutečnou pravdu. Ale pravda je, že jestli byl z Darhů – vládců ohně, na mě to vůbec není znát. Nemám jejich zářivě rudé vlasy, dokonce v těch mých není ani ten nejmenší odstín rudé, jsou jen bezvýrazně tmavé a rovné. A pověstné pronikavé temně černé oči Darhů? To už vůbec ne. Byly jako šedá, zamračená obloha v nevlídném dni.
Byla jsem hubená a vytáhlá, žádné kypré tvary, které byly synonymem ke slovu krása. Který hlupák by ve mně mohl chtít hledat démonický půvab Darhů? Nic takového nemám.
Jenomže to, co mám, je nesmazatelné znamení na pravém přeloktí. Vypadá trošku jako vypálené, ale není. Není vypálené ani vytetované, ale je tam. Dva soustředné kruhy a jedno podivné písmeno. Znám to znamení nazpaměť, protože je na mé ruce od počátku mých dnů, přesto nevím, co znamená.
A možná to ani nechci vědět.
Byla to zvláštní noc. Nikdo v Ponuré pasece nemohl spát, cosi je budilo a nedovolilo znovu usnout, vkrádalo se pod deky jako studený nevítaný vetřelec. Mnozí slyšeli zvuky odkudsi z lesa a někteří si raději tiskli deku na uši.
Každopádně ráno vypadala obloha, jako by už nikdy neměla být modrá a ovzduší jiskřilo podivným napětím. Odpoledne dopadly na zem první drobné kapky deště a za chvilku vytrvale mžilo.
Delora tentokrát na prahu lesa mírně zaváhala. I ona v noci skoro nespala, i ji něco nedovolilo usnout a nutilo ji se převalovat na posteli až do rána. I ona to podivno cítila ve vzduchu, ale pak udělala ten krok a les ji přívětivě přijal, tak jako jindy. Vzduch byl nasáklý chladným vlhkem, před kterým ji bránil vlněný plášť, co si přehodila přes ramena, a mech dešťovou vodou.
Ačkoliv nikdy v lese nedávala pozor na cestu a většinou šla, kam ji nohy zanesly, nikdy nezabloudila. Přetáhla si kapuci přes hlavu a s tichým šelestěním deště všude kolem sebe kráčela po měkké podestýlce mechu a jehličí. Ocitla se docela daleko, ale velkým okruhem se zase vracela k Sileonu, tenkému rameni řeky Silberlíny.
Přeskočila ho a vystoupala po kamenech obrostlých mechem.
Hned pocítila, že něco není v pořádku, ale i když to byl silný pocit, nedokázala ho identifikovat.
Poznala to ještě dřív, než uviděla ten meč.
Ležel v mezeře mezi kameny, ztuhla a zatajila dech, chvíli se ani nepohnula. Byl široký a dlouhý a určitě tu neležel dlouho, zdobná rukojeť byla vytvořena pro silnou a pevnou ruku. Kdyby se tolik nebála a podívala se blíž, zjistila by neuvěřitelně vypracované detaily a drobné znaky neznámého písma, které nemohly být vytvořeny rukou člověka. Už ten kov nebyl jen tak obyčejný.
Ostří bylo na několika místech ošklivě porušeno a na bledém kovu se táhly temně černé skvrny. Meč vydával jakousi chladnou, stříbrně bílou záři, matnou a přízračnou.
Několikrát opatrně obešla kolem, pak neodolala, překonala strach a dotkla se ho konečky prstů, jen rukojeti. Projel jí konejšivý chlad, v žádném případě nepříjemný, ale přesto se lekla a ucukla.
Odpověď na neodbytnou otázku, komu meč patří, se jí nabídla záhy. Uviděla ho, jak leží na kamenech, tiše a klidně, skoro jako by spal.
Stála na místě, jako zkamenělá. Promnula si oči, jestli představa zmizí, ale byl skutečný, i když tak nevypadal. Nejspíš nebyl naživu, ale nemohla z něj spustit oči. Byl celý bledý s krvavou ránou na spánku, ale ta nebyla jeho jediná. Další měl na pažích a jednu velkou krvavou na boku, krev zbarvila jeho blankytnou halenu i drátěnou košili.
Pomalu se k němu sklonila a vůbec si neuvědomovala, že sama skoro nedýchá. Dokonalost jeho rysů, klenutého světlého obočí i vykrojených rtů ji jen ujišťovala, že před sebou rozhodně nemá člověka.
Byl tak krásný! Nikdy jsem neviděla někoho tak krásného. Ležel tam a byl nejspíš mrtvý. Měla bych odtud jít, ale… kdo to asi je? Jak se ocitl v Nyrském údolí? Kdo byl jeho nepřítel? Má to co dělat s dnešní divnou nocí?
Napadala mě spousta otázek a pořád jsem si ho prohlížela od vysokých bot z měkké kůže přes široký pás z neobvyklého kovu až po bledou krásnou tvář, dokonalou i přes ten krvavý šrám.
Natáhla jsem ruku s touhou dotknout se jeho zcuchaných stříbrně plavých vlasů. Proč bych se ho nemohla dotknout, je přece mrtvý… no právě, proč bych se dotýkala mrtvého? Ale něco mě lákalo, vždyť je to jedno, jen se ho dotknu…
Jemně. Jen na okamžik. Zdálo se mi, že do mé dlaně proudí slabounké mravenčení. Věděla jsem moc dobře, že bych odtud měla co nejrychleji zmizet, ale nechat prokluzovat jeho pramínky vlasů mezi svými prsty bylo zvláštně příjemné.
Najednou se pohnul a otevřel oči. Cukla jsem sebou ve snaze rychle utéct, ale silný a zmatený pohled zářících bledě modrých očí mě zastavil v půli pohybu.
„Wenn…asse?“ promluvil tiše. „Wenn´asse, piarre? Kdo… jsi… prosím…?“
Musela jsem vypadat hodně vyplašeně, protože jsem opravdu byla. Polkla jsem, abych mohla odpovědět.
„Já… já jsem Delora… odtud… z P-Ponuré paseky.“
„Delora,“ zopakoval a zmučeně přivřel oči, jistě ho ovládala bolest.
„Kdo jsi ty?“ zmohla jsem se na otázku.
„Já jsem… jsem…“ zasténal tiše, jako by nedokázal odpovědět na tak prostou otázku. „Jsem Keylan.“
„Jsi elf?“
Prohlédl si mě. Měl moc krásné oči. „Nejsem elf. Jsem elund.“
O elundech jsem už něco slyšela, dost na to, že jsem to mohla poznat sama. Elundové – Měsíční lid. V Nyrském údolí se však žádní elundové nevyskytovali a přicházeli sem málokdy. Alespoň se to tak říkalo, sama jsem za celý svůj život nepotkala jiného tvora než člověka.
„Kdo tě tak zranil?“ zeptala jsem se úzkostně. Svraštil čelo. Možná si skutečně nevzpomíná na nic víc, než na své jmého. Keylan.
Možná to bylo nějaké velké zvíře… ale věděla jsem, že elundovi žádné zvíře nikdy neublíží. Žádné obyčejné zvíře.
„Nevzpomínám si,“ řekl bolestně. „Na nic si nevzpomínám.“
Donesla jsem mu trochu vody ze Sileonu v dlaních a v kapesníku, abych mu dala napít a omyla rány na obličeji.
„Děkuji,“ řekl a usmál se, až mi zatrnulo někde v šíji. Byl slabý, nemohl se ani posadit, přes jeho bok se táhla tak obrovská sečná rána, dokonce mu poškodila kovem pobitý pás a protnula košili z namodralého stříbra. Krev byla i na dlouhém, tmavém plášti. I když jsem se v tom nijak zvlášť nevyznala, jeho zranění byla vážná.
„Jak ses ocitl v Nyru?“ zkusila jsem to ještě nesměle.
„Já… nejspíš… opravdu nevím, Deloro,“ šeptal. Hrdlo mi sevřel silný soucit, který mě silně zneklidnil. Nebylo divu, takový soucit jsem cítila poprvé, navíc s někým, koho jsem ani trochu neznala. S neznámým bojovníkem Měsíčního lidu…
„Pomoz mi… Awaith´er men…“
Pravděpodobně ani neměl tušení, že v Nyrském údolí nejsou elundové ani elfové vítáni, vlastně žádná rasa krom lidské a ani žádný cizinec, obzvlášť poblíž takového místa, jakým je Ponurá paseka. A já, hloupá holka, jsem nevěděla, co mám vlastně udělat.
Stmívalo se a já jsem sundala z ramen svůj plášť a zahalila ho do něj. Pozoroval mě a snažil se uhodnout, jestli se ještě vrátím. Ale byl elund, tak si to možná dokázal přečíst v mé mysli sám.
A co vlastně? Že není v tuto chvíli větší jistota, než že zase přijdu?
Ano.
„Jestli tam něco je, bude po tom!“ zahučel Bron a uhodil pěstí do stolu. „Kolem Ponurý paseky se nebude nikdo courat, to povídám!“
„Klid, Brone,“ zasmál se chraptivě jiný muž s černou páskou přes oko. „Jestli se tu někdo objeví, popadneme sekyry a bude po něm!“
Dav opilých mužů zaplnil hospůdku drsnými výkřiky, až Delora málem upustila džbán. Věděla, že je to jenom chvástání, ale představa bezmocné postavy, která těžko dokáže čelit rozlíceným vesničanům se sekyrami…
Spěchala domů, jak dokázala nejrychleji. Poprvé ve svém životě byla vděčná, že jí nikdo nevěnuje pozornost, vyklouznout z domu pod rouškou tmy bylo jednoduché. V noci v lese nikdy nebyla, ale ke svému vlastnímu překvapení se v něm vyznala úplně stejně jako ve dne.
Jeho citlivý sluch rozeznal její kroky mnohem dříve, než rozhrnula jehličnatý závoj větví a přistoupila k němu. Smysly mu sloužily, i když ne tak dobře.
„Myška z Ponuré paseky,“ pousmál se a pokusil se narovnat na loktech.
„Ano, to je správné slovo. Myš,“ řekla polohlasem a přiklekla do mechu. Z toho, co dělala, na ni šel větší strach, než z nočního lesa, přestože les byl pořád „podivný“. Snažila se ho skrývat, ale zárověň věděla, že o tom jejím strachu dobře ví. Četl ho v jejích očích jako v otevřené knize.
„Nechtěl jsem tě urazit,“ řekl.
„Neurazils,“ odvětila. „Je to pravda.“
Šeptala, jak ji tížila tma. Snažila se oprášit veškeré znalosti o ošetřování raněných, podepřela mu hlavu stočenou dekou, kterou přinesla, rozepla mu pás a vyhrnula halenu i drátěnou košili, aby mu omyla rány.
Čí ruka vedla zbraň tak strašlivou, že dokázala takhle protnout zbroj? To nebyla obyčejná zbraň a ona to věděla. Keylana však zužovala podivná bolest hlavy a dusná temnota dosedla na jeho skráně, aby mu zkalila paměť. Nevzpomínal si, jak se dostal do Nyrského údolí, ani kdo mu způsobil hluboká, bolestivá zranění. Pociťoval ale neodbytnou hrůzu, nekonkrétní, beztvarou, ale o to děsivější. Ač se mučil snahou si vzpomenout, nemohl vypátrat ani tu nejmenší konkrétní podobu. Hleděl na dívku a vnímal její opatrné a roztřesené doteky. Co ji přimělo se k němu vrátit, v noci a potají?
„Bojíš se mě?“ zeptal se. Poplašeně vzhlédla.
„N-ne.“
„Jsi statečná,“ řekl.
„To vůbec ne,“ usmála se. „Strachy se mi klepou kolena a slyšíš moje srdce?“
„Slyším,“ řekl vážně. Vyhnula se jeho pohledu.
„Ale není to strach z tebe, pane.“
„Jsem Keylan.“
Noční obloha už byla jasná a měsíční světlo se prodralo skrz pichlavé větve stromů a dopadalo měkce na Keylanovu tvář i jeho tělo jako měkké dlaně. Měsíční světlo mu dělalo dobře, jak by taky ne. Elundové prý byli potomci Arikhetta, měsíčního boha a Kirilian, legendární princezny z hor.
„Nejsi tu v bezpečí,“ řekla mu. „Jestli se o tobě dozvědí muži z Ponuré paseky-“
„Stejně musím odejít co nejdřív… vrátit se.“
„Proč? Vrátit se… kam?“
Nedokázal odpovědět. V hlubokém podvědomí se mu vnucovala přestava, že musí odejít. Odejít hned teď.
Ale proč jen, PROČ? Čím víc se snažil se rozpomenout, tím víc se cítil slabý a vyčerpaný.
„Lež,“ řekla mu něžně. „Nemysli na to teď, Keylane. Ne teď.“
Přejela mu dlaní po čele, odhrnula světlý pramen vlasů. Usmáli se na sebe, dívka a elundský bojovník.
Proč jenom nevím, co víc mám dělat? Co víc, než omýt mu rány, dávat mu pít, dávat mu jíst z mých rukou kousky kukuřičných placek namočených v medu, který jsem vzala z našich domácích zásob.
Měla jsem strach. O něj, z něj, ze sebe. Ta rána, co měl na boku byla strašlivá, až mi vyhrkly slzy do očí.
Vypadal, jako by spal, hruď se mu zdvihala trhavým dechem, ale měl jen zavřené oči. Chvěla jsem se zimou, která mi zalézala pod šaty. Řekl mi, abych si vzala zpátky svůj plášť, jemu že zima jen tak nebývá. Je přece elund.
„Povídej mi něco, Deloro,“ řekl. Málokdo mi říkal mým jménem, snad proto znělo z jeho úst tak neobyčejně, jako hudba. Trochu ostýchavě jsem se k němu naklonila blíž a poslechla ho. Kellyny příběhy jsem znala nazpaměť, můj hlas byl zpočátku dost váhavý a tichý, ale on ho slyšel dobře. Viděla jsem, že je mu můj hlas příjemný.
„Hezký příběh,“ řekl, když jsem skončila.
„Ano,“ vzdychla jsem. „Bytosti jsou v něm vznešené a krásné.“
Otevřel oči a já si všimla, jak z nich světlo měsíce tvoří neskutečné tekuté stříbro. „I ty jsi krásná,“ řekl mi.
„…cože? Ale… co to povídáš…“
Můj zmatek ho vůbec nepřekvapil. „Krása je v očích, Deloro. Máš nádherné oči… a voníš po medu… v mých očích je tvá krása.“
Ve velkých rozpacích jsem natáhla ruku po měchu s vodou, který ležel opodál. Chytil mě za zápěstí.
„Ne!“ vykřikla jsem a pokusila se mu vytrhnout. Nešlo to, měl sílu. Vyhrnutý rukáv odhalil můj cejch. „Prosím… ne.“
Díval se na to znamení. Nedivil se, protože možná věděl víc, než jsem o sobě věděla já sama.
„Můj otec byl jedním z Darhů,“ zašeptala jsem provinile, jista si tím najednou víc, než kdykoliv jindy ve svém životě. Ničemu se nedivil, jen čekal, co ještě řeknu.
„Nejsem člověk.“
„Já taky ne.“
Přejel dlaní mé znamení a dotek jeho prstů byl na tomto místě tak intenzivní, až to skoro nešlo vydržet, chtělo se mi klesnout do mechu a nedýchat.
„Jsi mnohem silnější než hrdinky z tvých příběhů. Tvůj boj je těžký, i když není vidět. Nebo právě proto. Bojuješ. Pořád. A nepodléháš.“
Nevím jak, ale věděl o tom. Říkal tomu těžké boje… to ano, to byly.
Vpila jsem se tváří k jeho rameni. „Keylane.“
„Trávíš v lese celé dny! Je to od té doby, co byla ta „podivná“ noc! Muži z Ponuré paseky říkají, že v lese NĚCO bylo! Že se tam něco dělo!“
„Ne, matko,“ pípla. Víc ani nedokázala říct, nedokázala lhát a bylo nemožné říct jí pravdu. Upírala na matku jen oči a mumlala cosi o náhodě s tím častým odcházením do lesa. Matku stejně příliš nepřesvědčila, sledovala ji teď kradmým, ostřížím pohledem.
Delora měla elundského mladíka plnou hlavu, srdce i duši. Co je v tom za kouzla, mohl ji snad očarovat? Mnohokrát si říkala, že se do lesa už nevrátí, ale zároveň věděla, že je to nemyslitelné. A šla tam potřetí, počtvrté…
Jeho rány se nehojily. Uprosila Viu, aby šla za Elendou a poprosila ji o nějaké vhodné léčivé byliny, protože věděla, že ji by Elenda nepustila ani mezi dveře. Nevraživost vůči ní jí přímo sršela z očí, zvlášť poslední dobou.
Via jí skutečně přinesla plátěný pytlík naplněný bylinkami.
„K čemu to chceš?“ ptala se s podezřením. Delora jí ale neodpověděla. „Proč pořád chodíš do lesa?“ pokračovala tedy Via. „Proč tam chodíš, když se všichni ostatní bojí? Ty se snad nebojíš?“
Znělo to skoro jako obvinění. „Tak řekni něco, Deloro!“
„Děkuji za bylinky,“ odpověděla Delora něco naprosto jiného, než Via chtěla slyšet.
„Jsi pořád pryč! Dvakrát jsem čekala a tys nepřišla ani ke Kell! Brzy se vdám a odstěhuju se do Chryzantu, měla by sis se mnou povídat, dokud tu jsem!“
Delora se podívala na dívku, tolik přesvědčenou o své kráse a důležitosti okolím i sebou samotnou. Nejvíc jí vadí, že ji nemá kdo vyslechnout, když chce něco povídat.
Odložila bylinkami vonící sáček na zem. Ani nevěděla jak, najednou držela v ruce svůj úzký kožený opasek, schovaný za zády. Dívala se na Viu, jak mluví, ale její slova vůbec nevnímala.
Věděla, co se zase začíná dít. Viin baculatý krk byl jako stvořený k tomu, aby jej někdo pevně sevřel.
Cítila sílu ve svých pažích, nelidskou a rostoucí.
Ne, to přece nejde, to nemůžu!
Zatínala zuby v marném boji se svým vlastním nitrem.
Zase ten oheň. Vidím ho, ale pálí uvnitř. Bolest, zase bolest. Kdy už to přestane??
Možná by to přestalo potom… když tu sílu poslechnu. Stačil by jen jeden stisk, stačil by jen jeden stisk, jedno křupnutí křehké lidské páteře a bylo by po všem.
I po té mé bolesti.
Jakoby se na Viu dívala skrz oheň. Ta síla jí najednou vybuchla v těla, vymrštila ji kupředu rychle a prudce.
Ne, to ne!!
Něco uvnitř ji popadlo, jako silná ruka. Ještě ve vzduchu se přetočila a dopadla vedle Vii do trávy. Lehla si na břicho, tváří do trávy a polykala její vůni.
Tentokrát jsem svůj boj málem prohrála… málem prohrála… málem prohrála…
„Deloro!“ třásla se Via.
Delora ze sebe vydala trýznivý, bolestný vzlyk.
Když jsem se zvedla ze země, bolelo mě celé tělo. Dýchalo se mi, jako by mě na hrudi tížil nějaký obrovský balvan.
„Deloro!“
Viděla jsem, jak se zády tiskne ke stěně přístavku, jak se bojí. Sebrala jsem ze země bylinky rozklepanýma rukama a zmizela v husté tmě lesa. Cestu ke Keylanovi jsem znala už úplně nazpaměť a taky mě už noční les neděsil ani trochu.
Seděl opřený o kmen, v měsíčním světle snad ještě krásnější než ve dne, i s bolestným napětím ve tváři. Usmála jsem se na něj a přisedla k němu. Zastrčil mi uvolněný pramen vlasů za ucho a zůstal na tváři s pohlazením. Kdyby tak věděl, že na to jeho přivítání myslím celou dobu, co nejsem tady v lese.
„Jsi hladový?“
„Ne, nejsem,“ pousmál se.
„A co tvá hlava?“ dotkla jsem se zlehka jeho čela. Zavřel oči a nemusel mi vůbec nic odpovídat. Ani se mu nechtělo říkat stále stejnou odpověď.
V podvědomí jsem možná od začátku věděla, že na Keylanovy rány jsou všechny Elendiny bylinky krátké, nepomůžou. Dokázaly zmírňovat bolest a léčit, jeho bolest ale nebyla obyčejná, stejně jako jeho zranění. Věděl to lépe než já, i když si téměř na nic nevzpomínal – kromě pár nejspíš nedůležitých obrazů – ale mou snahu mi nevymlouval.
Trpěla jsem s ním. Trpěla jsem svou vlastní bezmocí.
Ale zároveň… nebylo nic hezčího na tomhle světě než být tady a v jeho přítomnosti. Nevěděla jsem, co může být zítra. Chtěla jsem tak zoufale, aby se uzdravil a věděla jsem, že když se uzdraví, odejde odtud. Byl elundský bojovník a já jen obyčejná hloupá holka, nic nás k sobě nevázalo a ani vázat nesmělo, to jsme věděli oba.
Patříme každý do jiného světa. Jenže mě to v tu chvíli bylo jedno úplně všechno. Chtěla jsem jen, aby přestal mít bolesti. Aby se usmíval.
„Přijdu zítra,“ slíbila jsem a on přikývl a schoval mou ruku ve své dlani. Najednou jsem musela říct: „Uzdravíš se, vím to. Já to vím!“
Vztáhl ruku a pomalým pohybem mi setřel zbloudilou slzu z tváře.
„Ano,“ zašeptal konejšivě. „A pak…tě vezmu odtud. Ukážu ti krásné Postříbřené vrchy, kde pramení Silberlína… a… a Lederské hvozdy… vezmu tě sebou, Deloro.“
Nad Modrými kopci už pomalu bledla obloha a souhvězdí Carmionu se ztrácelo v mlze, která předcházela svítání, když se vracela do spící osady. Světlo v okně domu ji překvapilo a donutilo zastavit. Co se děje?
Ještě než stačila vyvodit nějaký závěr, dveře vrzly, otevřely se a uviděla matčinu siluetu zahalenou ve tmě.
„Deloro?“ zavolala.
„…matko?“ podivila se upřímně. A dostala strach. Nevěděla, z čeho, ale nepříjemná předtucha jí sevřela hrdlo. Něco jí říkalo, že se má obrátit a zmizet odtud, utéct, dokud je čas.
„Pojď domů, Deloro.“
Matčin hlas zněl nepřirozeně a slyšela v něm silnou nervozitu. Samo její jednání bylo velmi nepřirozené.
Delora udělala nejistý krok kupředu.
„Co se… co se děje?“ zeptala se.
„Měla jsem už o tebe strach… holčičko,“ řekla matka.
Lež.
Delora jí nevěřila ani slovo, ale nakonec udělala další krok kupředu, a další…
Odkudsi ze tmy se ozval zvuk, jen se po něm ohlédla, popadla ji za paži silná ruka. Tmu prořízlo světlo pochodní a najednou měla všude cizí, hrubé ruce, které ji svíraly.
Přála si křičet z plných plic, ale nemohla ze sebe vydat ani hlásku.
Kde se tu vzalo tak rychle tolik lidí?
Lid z Ponuré paseky.
„Zabijte ji!“ křičel někdo.
„Je to darhský parchant!“
„Dítě zla!“
„Špína!“
„Děvka!“
„Bastard!“
„Zabijte ji, zabijte ji!!“
Byla v pasti. Její rty opakovaly dokola bezhlesné slovíčko NE.
„Chodí do lesa každou chvíli!“
„Chodí tam i V NOCI!“
„Koho tam máš, ty bastarde? CO tam skrýváš?“
„Zabijeme ho taky!“
„Nechte mě být,“ zmohla se konečně na chabý odpor. Surová sevření jí způsobovala bolest. „Nic jsem neprovedla!“
Z davu se vymrštila ruka a popadla ji za rukáv. Ozval se trhavý zvuk a látka se roztrhla až k rameni. Vzduch naplnily výkřiky děsu a odporu.
Moje znamení.
Čísi ruka vrhla kámen, prosvištěl kolem a zasáhl Delořino čelo. Bolestně vzlykla, vykřiknout už nedokázala. Cítila teplou krev, jak jí teče z rozseklé kůže do očí.
„ZABIJTE JI!“
A pak náhle ucítila ten známý žár, málem jí roztrhl hrudník. Z hrdla se jí vydral nelidský výkřik.
Vrhla se do rozdivočelého davu poslepu.
Její oči neviděly nic jiného, než jen spalující oheň.
Moje nehty se zaryly hluboko do lidského masa, všude křik, jenom ten křik… a pod rukama teplá, lepkavá krev. Byl to Erik, mladík,co pracoval u koní, a křičel bolestí, tvář plnou krve a visících cárů vlastní kůže. Stačil by jediný pohyb a mohla jsem ho zabít. Jeden jediný rychlý pohyb. Ach jak bylo těžké ho pustit!
Odhodila jsem ho a sama upadla na zem. Kdosi mě uhodil přímo do obličeje a moje krev se mísila se slzami, prachem a hlínou. Ztěžka jsem zvedla hlavu a uviděla svou matku. Stála pořád na zápraží a za ní Letto a Brey. Tiskli se k ní jako kuřátka ke kvočně.
A já – já se tiskla jenom k té zemi. Z davu vystoupil Roiden a zvedl mě za ramena. Nechtěla jsem se zvednout a sotva jsem dokázala stát. Na odpor však bylo pozdě.
„Teď se jí už nikdo ani nedotkne!“ řekl hlasitě. „Bude souzena lidmi z Ponuré paseky, ale ne teď!“
Vedl mě tím davem, který neochotně tvořil uličku a nikdo se opravdu neodvážil nic po mě hodit, dokonce ani plivnout. Jenže já si v tu chvíli přála, aby mě někdo milosrdně bodl přímo do mého poznamenaného srdce.
Nechali jí tam trochu vody, mohla se napít a umýt si obličej. Zavírala raději oči, aby nemusela vidět tu místnost plnou krys a plísně.
Celý nekonečný den!
V krku ji bolelo, jak křičela, jako zoufalé zvíře lapené v pasti. Při myšlence, že najdou Keylana, neschopného obrany, se jí srdce rozpadalo na kusy.
Keylane...
Cítila jsem jeho mysl ve své. Něco se stalo! Věděla jsem to. Volal mě, moje jméno, volal mě! Musela jsem za ním... ale jak??
Tady, v té plesnivé kobce, kam se ani slunci přes zamřížované okno příliš nechtělo, jsem si uvědomila, že neznámý Keylan-bojovník má moje srdce ve svých elundských dlaních naprosto a úplně.
Neexistuje žádná nejistota.
Cítila jsem jeho bolest a ta pro mě byla palčivější než moje vlastní.
Slzy nepomůžou...
„Deloro!“
Otevřela jsem oči a otočila hlavu k malému zamřížovanému okénku u stropu.
„Vio?“ vyslovila téměř bez zájmu. Ani nevěřila, že by se Via k ní ještě někdy jenom přiblížila, že by se mohla objevit v tak nebezpečné situaci, jako byla její blízkost a navíc v noci. Ale byla tam. S úzkostí hleděla na Delořin pomlácený obličej.
„Zítra tě budou soudit,“ řekla. „Budu... budu za tebe prosit! Musíš taky prosit!“
Pomalu a smutně zavrtěla hlavou.
„Ty nemáš strach, Vio?“ zašeptala.
Měla, velký, ale přesto sem přišla, ačkoliv nemohla nevědět, co se stalo včera v noci. A navíc za ni chtěla prosit.
Delora těžce a s námahou vylezla po nerovné kamenné stěně výš, aby se dostala k okénku. Via instinktivně ustoupila.
„Koho schováváš v lese?“ zašeptala. „Kdo je to, Deloro? Kdo?“
Delořiny oči se zaplnily novými slzami. „Volá mě,“ vzlykla téměř neslyšně. „On mě volá k sobě.“
Via jí nerozuměla. „Ještě se můžeš zachránit!“ řekla horlivě. A Delora jí tolik záviděla její víru. Sledovala Viiny tmavé oči, jak s úžasem a hrůzou hledí na kruhové znamení na její odhalené paži, jejíž rukáv visel schlíple dolů.
„Vio!“ ozvala se Delora dutě odhodlaným hlasem. „Potřebuji oheň, Vio!“
Co jsem to řekla? Proč jsem to řekla? Jak mě mohlo napadnout říct, že potřebuji OHEŇ? Ale když mi Via přes mříž vhodila třesoucí se rukou krabičku zápalek, věděla jsem, že jsem to řekla naprosto správně.
Věděla jsem, co dělat.
Jediná sirka ozářila tu hnusnou místnost, plamínek se odrazil v mých očích a jeho teplo mi dýchlo na obličej.
To moje darhská polovina věděla, co dělat. Bylo to děsivé, ale nešlo to zastavit a… ani jsem se o to příliš nesnažila. Via se strachy ani nepohnula, ano, i já se bála, ale to známé podivné COSI bylo silnější, než můj strach.
Přiložila jsem roztaženou dlaň přímo k tomu plameni.
Ucítila jsem bolest, šílenou bolest a pach spáleného masa, ale nekřičela jsem. Dokonce jsem ani neomdlela.
Ten, kdo křičel, byla Via.
„Co to děláš? Deloro!“
„Kellroa,“ vyslovily moje rty cizí, neznámé slovo. Ale pak to šlo úplně lehce, jako bych je znala odjakživa: „Ihe kellroa kohh mir atta! IHE KELLROA KOHH MIR ATTA!“
Se špičkami bot vraženými do spárů mezi kameny jsem přehodila sirku do druhé ruky a přiložila druhou dlaň.
Bolest.
Ach, tak příšerná bolest.
„IHE KELLROA KOHH MIR ATTA!“
Sirka zhasla a upadla na zem. Oběma rukama jsem stiskla mříž a šeptala stále dokola jako v horečce: „Ihe kellroa kohh mir atta, ihe kellroa kohh mir atta, ihe kellroa kohh mir atta…“
Mříž se mi pod rukama třásla, kroutila, žhavila, syčela, roztékala, všude kolem byl silný, štiplavý dým.
Někdo pořád křičel.
Via, nebo já? Nebo to byl zvuk někde uvnitř mé hlavy?
Mříž byla pryč. Dočista pryč. Mé darhské dědictví.
Stálo mě hodně sil, vytáhnout se nahoru, ale dokázala jsem to. Musela jsem. Stála jsem na nohou, které jsem hned přiměla k pohybu. Věděla jsem moc dobře, kam běžím.
„Deloro!“
Zastavila jsem se. Via se tiskla ke zdi, vyděšená k smrti. Ještě neutekla, zůstala? Možná ji ta hrůza přikovala k zemi.
„Nedělej to, Deloro! Nedělej to, Deloro!“
V tu chvíli mi jí bylo skoro líto, budu trhlina jejího dokonalého světa, její milující rodiny a budoucího váženého ženicha v Chryzantu. Nepochybovala jsem, že to všechno bude opravdu mít.
Němě jsem zakroutila hlavou.
„Už… už se nikdy neuvidíme… že?“ hlesla.
„Ne,“ řekla jsem a nikdy jsem nebyla o ničem tak přesvědčená. „Ne.“
„Keylane! Keylane!!“
Noha se jí smekla po kameni a lem sukně se namočil do studené vody Sileonu. Vyběhla výš, ale mýtinka zela prázdnotou. Zatočila se jí hlava.
„Deloro!“
Z husté černé tmy vystoupila vysoká postava. Opíral se o strom a musel se ho přidržovat, aby neupadl.
„Keylane!“
Jeho tvář byla stažena bolestí, nesnesitelnou, jeho rány se znovu otvíraly a ožívaly svým vlastním životem.
Doběhla k němu, objala ho a podepřela.
„Deloro, já jsem… jsem si vzpomněl! Vzpomněl jsem si na všechno!“ opakoval Keylan. „Na všechno.“
„A na co?“
„Já jsem Keylan, syn Kenyötův, syn… syn krále a vládce Lúúderské říše. Naši říši napadli… napadli ji…“
Další nával bolesti ho umlčel. Jeho rány krvácely a modrou látku na boku pohlcovala zvětšující se rudá skvrna. Delora ji cítila pod svou dlaní lepkavou a teplou.
„Kdo vás napadl?“
„Osgorové. Nájezdníci, vrahové, národ, který-“ bolest ho znovu sevřela a téměř mu přerušila dech.
Bohové, tolik krve najednou…
Věděla z vyprávění, kdo jsou Osgorové, kříženci kdysi zběhlých čarodějů Řádu a Vlčích bojovníků.
„To proto ta černá krev na mém meči, je to osgorská krev…!“ vypravil ze sebe Keylan.
Ano, Keylanovy rány způsobila magická černá síla osgorské sekyry, to magie těch stvoření mu zatemnila mysl! A teď, když se ten mrak v jeho paměti rozplynul, drásala mu osgorská moc tělo palčivou bolestí a řinula mu z otevřených ran jeho elundskou krev.
„Keylane!“
Pochopila, co se děje. A byla tak slabá, tak bezmocná! Držela ho ve svých útlých pažích, ale jeho tělo sláblo každou vteřinou.
„Arikhette!“ vzdychal Keylan bolestí. „Ó Arikhette, bylo jich tak moc
Napadli Lúúder, zabili… zabili krále, zabili Kenyöta, mého otce! Kdo jiný by měl bránit říši… kdo MUSÍ bránit říši… než jeho syn, než syn krále, než JÁ!“
Jeho ruka se křečovitě držela kmene, až z něj rvala kůru. „Naše armáda je zahnala… hnali jsme je přes Postříbřené vrchy… dlouho… byla to léčka…léčka… a kratší cesta přes Nyr… hlupák, byl jsem takový hlupák…“
Z úst se mu vydral výkřik, ruka se svezla po kmeni a jeho tělo kleslo do měkkého mioonerského mechu. Delora ho nepustila z objetí ani na okamžik.
Jakmile spočinul v mechové náruči, ostré návaly bolesti ustaly. Zůstala jen tupá, neustávající bolest, pronikala do každého kousku jeho těla a on věděl, co to znamená.
Smrt.
„Lúúder,“ šeptal. „Oni ho znovu napadnou… bez krále padne do osgorských pařátů, pod jejich sekyrami a meči… pod jejich černými kouzly… bez svého krále…“
Skoro mu ležela na hrudi, do šatů se jí vsakovala jeho krev, ale nevšímala si toho.
Taky ona věděla, co se děje. Syn krále Kenyöta, mladý vládce Lúúderské říše, umírá v bolestech.
Zdálo se mi, že nemám v žilách krev, ale jen bolestné slzy, které proudí do srdce a zpět, v rytmu jeho rychlého tlukotu. Jeho dlaně chladily mou popálenou kůži a já se dívala na tu jeho krásnou tvář, na kterou padaly moje slzy.
A najednou jsem věděla. Bez zbytečného přemýšlení.
Obkreslila špičkami prstů jeho rty, podívala se mu do očí a pak se sklonila nad jeho obličej.
„Co to děláš?“ vydechl zděšeně, přikrývaje jí ústa dlaní. „Raději se mě… vůbec nedotýkej!“ snažil se odstrčit její ruku. „Jsem plný té hnusné magie… je to…hrozně nebezpečné… víš přece, co se může… stát…“
„Keylane, já vím, ale já-“
„Odejdi… raději odejdi… jsi člověk, myško, může-“ dýchal mělce a velice ztěžka.
Ona věděla.
„Ale já jsem napůl Darh. Jsem napůl Darh! Třeba se mě to netýká!“
Nevím, jestli jsem tomu vůbec věřila.
„Ne,“ nesouhlasil Keylan. „Ne, musíš odtud utéct, Deloro!“
Dotkl se jemně mé rány na čele, i podlitiny na čelisti. Nepochybovala jsem o tom, že ví, co se seběhlo.
„Neuteču!“ odporovala jsem. „Nemůžu! A ty to víš, Keylane, víš to, že ano?“
„Deloro, prosím! PROSÍM!“ vydechl.
Slovo „prosím“ jsem snad neslyšela nikdy z žádných úst. Ale já jsem nemohla jeho prosby splnit. Opravdu jsem nemohla.
Přes slzy jsem se na něj usmála.
„Nikdy mě nikdo… nikdo nepolíbil. A já nechci, aby to byl někdo jiný než ty!“ řekla jsem.
„Deloro! To ti nedovolím,“ snažil se opět moje ruce odstrčit.
Měl strach. O mě. A já? Možná bych se neměla bát, ale spánky mi duněly ohromující hrůzou.
Vzala jeho hlavu do dlaní a prameny jejích tmavých vlasů ho pohladily po tváři. Láska je silnější než strach, věděla to. Teď.
Přitiskla se na jeho rty.
Vpili se do sebe v dlouhém, hlubokém polibku, přitisknuti s sobě těly i dušemi. Tiskl ji k sobě, tak útlou, tak rozechvělou, tak drobnou v jeho náručí.
Zaplavila mě hrozná tíha, nemohla jsem pohnout ani jedinou částí svého těla. Pochopila jsem, že mě nezachránila ani má darhská část.
Tak takové to je – umírat?
Lepší smrt jsem si nemohla přát, než právě takovou.
Sbohem, Keylane, bojovníku… princi…
Bojovnice jsi ty! A moje… hrdinka…
Hrdinka? Ale ne, já přece nemůžu být žádná hrdinka. Hrdinky nemají strach a zachraňují svět. A tak to nebylo.
Moje životní síla ze mě unikala jako dravý proud Silberlíny. Nesnažila jsem se ani o tu nejmenší obranu, protože proudila na správné místo. Tam, kde má být.
A můj poslední výdech zůstal na jeho rtech, jako rosa na zrcadle.
V pažích mu zůstalo jen bezvládné tělo bez duše. Cítil v hrudi narůstající tlak, sílu, která ho zaplavovala v přílivových vlnách celého, až hrozilo, že to nevydrží, neunese a jeho tělo se rozletí na malé částečky prachu po celém Nyrském údolí.
Vymrštil se na nohy a stál tam, tak vysoký, tak silný jako ještě nikdy předtím. Na těle neměl ani šrám, ani škrábnutí, jeho zbroj byla nepoškozená.
Zvedl svůj meč nad hlavu oběma rukama a on zářil, stejně jako sám Keylan, oslnivě modrobílou září, silnou a nadpřirozenou.
Až z hlubin jeho duše vyšel hlasitý, neartikulovaný, bojovný křik. Tak jasný jako světlo jeho očí a zaplnil celé údolí jako velká dravá voda, dokud jej neodrazila hráz ozvěny Modrých kopců.
A elundský bojovník, mladý král, silný jako žádný jiný, ztichl, ačkoliv jeho hlas ještě duněl údolím. Položil zářící meč vedle bezvládného těla, až jeho záře osvítila bledý obličejík s něžným úsměvěm na mrtvých rtech.
Schoval obličej do dlaní a rozplakal se.