4. Jen teď
Spencer seděl pod jednoduchým přístřeškem a náhle zahlédl v mléčně bílém světle líně přicházejícího dne dvě koňské siluety. Zamrkal unavenýma očima a velkou dlaní objal pušku kolem hlavně, když se blížili, ale nebyl důvod, aby se jakkoli znepokojoval.
„Nazdar Spenci,“ pozdravil ho Kit. „Příšerná noc, co je to sakra s tím počasím?“ seskočil z koně a z krempy jeho klobouku ukapávala voda.
„Jo, stojí to za houby,“ musel souhlasit Spencer.
„Dobrý ráno, pánové,“ zjevil se v cloně drobného deště John Flash v dlouhém kabátě. „Všechno proběhlo v pořádku?“
„Mám do toho započítat to, že mám promočený i spodní prádlo?“ ušklíbl se Kit.
„Ne,“ pousmál se Flash.
„V tom případě všechno proběhlo v naprostým pořádku. Pozdravy vyřízeny, informace vyměněny, zprávu ti vezu a je v suchu a v teple. Na rozdíl od nás dvou. Dave,“ mávl na Davida, který mu hodil malé kožené pouzdro a on ho podal Johnovi.
„Díky,“ kývl John.
„Za kafe bych zabíjel, ale asi bych si tím moc nepomohl, co?“ pokoušel se Kit stáhnout rukavice, ale mokrá kůže mu způsobovala potíže.
„Nějaký dřevo jsem včera schoval, rozdělám oheň,“ vzdychl Spencer a opřel pušku pod přístřešek.
„Bůh ti žehnej, Spenci!“ rozzářil se Kit úsměvem. „Mám tě fakt rád!“
„Prosím tě, mlč radši…“ zabručel Spencer nerudně, když se šinul pro suché zásoby dřeva.
* * *
Wesley se probouzel se suchem v ústech a bolavou hlavou. Pokusil se pohnout, ale tělo měl podivně těžké, takže to raději vzdal.
Ach bože, pomyslel si a i to myšlení bylo namáhavé. Kde to sakra jsem?
Jakmile ale otevřel oči a konečně pochopil, co znamená ta tíha a teplo, bylo mu úplně jedno, kde vlastně je.
Tulila se k němu, schoulená v jeho náruči a tiskla tvář přesně tam, kde se mu šílenou rychlostí rozbušilo srdce. Snažil se vymotat z dek a jejích paží rychle a hlavně tak, aby ji neprobudil, což se zdálo být téměř nadlidským úkolem.
Zanechal ji přikrytou až ke krku, tichými kroky skoro vyběhl na zápraží a teprve tam snad začal dýchat.
„Do hajzlu,“ zaúpěl tiše. Tohle byla situace, kdy by si moc přál mít potíže s pamětí, ale včerejší den si vybavoval až příliš dobře.
Hlavně včerejší večer.
„Já jsem kretén,“ pokračoval v sebereflexi. „Kretén!“
Nakopl dřevené zábradlí, ale nijak se mu neulevilo, i když kus ztrouchnivělého dřeva upadl.
Když si vybavil, v jaké poloze ještě před minutou leželi, její dlaň na svém břiše, své koleno vklíněné mezi její, zalila ho vlna vzrušení. Byl to tak fyzický a skutečný pocit, že se opravdu nenáviděl.
Seskočil z verandy a popoběhl doprostřed cesty. Déšť ho studil na holé, rozehřáté kůži, padal mu do vlasů, na obličej i do úst, jak zaklonil hlavu a zavřel oči.
Opravdu by si přál nepamatovat si včerejší večer, svoje emoce, které neovládl, slzy v očích.
Neuměl ani vyslovit, jak moc se stydí. Jak moc je naštvaný.
Nejvíc ze všeho měl chuť odejít, utéct a nechat ji tam spát, vůbec by mu nevadilo, že je do půl těla nahý a že je ve skutečnosti dost chladno.
Nemůžu, uvědomoval si. To nemůžu udělat.
Vešel zpátky ještě tišeji, než jak odtud odcházel a hlavně o poznání pomaleji.
Ležela tak, jak ji tam zanechal, zabalená v pomuchlaných dekách a přikrytá svým kabátem, jen se ve spánku přetočila na záda.
Měla by mu být zima, ale zapomněl na to, díval se na ni, jak spí a vnímal každičký detail – každý její nádech, pootevřené rty, spršku drobných pih na nose, stín dlouhých řas na zavřených víčkách, obrys jejího těla pod přikrývkami.
Ten pohled ho naplnil jistotou, že nikdy v životě neviděl nic nádhernějšího.
Myslel na všechny ty věci, kterými ho dokázala přivést k šílenství – její způsob oblékání, to, jak se snažila vyrovnat mužům, fenomenální střelecký talent, odvahu hraničící s šílenstvím.
To, jak se stavěla všem situacím čelem.
Směs nevinnosti a drzosti, kterou měla v očích.
Tu její samostatnost za každou cenu.
Všechny její modřiny a podlitiny, kterými okázale pohrdala, to, jak se dokázala naplno radovat i naplno nenávidět, temný vodopád jejích vlasů, které vypadaly vždycky tak trochu neučesané, dětský úsměv na tváři, když se jí něco podařilo a modré blesky v očích, když na něj křičela.
Poprvé sám sobě přiznal, že všechny tyhle věci na ní ve skutečnosti zbožňuje. Ten pocit ho zaléval jako sluneční paprsky, jako teplo od ohně, on se jím opájel a toužil takhle zůstat stát celé hodiny.
To se mu ovšem nevyplnilo, Anne se pohnula a otevřela oči.
„Wesley…?“ posadila se překvapeně a trochu vylekaně.
Wesley se vyděsil mnohem víc.
„Annie?“ trhl sebou. „Já jsem – venku už – totiž pořád tam…“
„Jsi v pořádku?“ promnula si ospalé oči.
„Jo, jasně,“ vyhrkl. „Totiž… ne,“ odkašlal si. „Ne tak docela.“
Nehýbala se, jen se na něj trochu tázavě a trochu s obavami dívala, takže musel uhnout pohledem. Aby nějak zaměstnal tělo, přesunul se na schody, kde se pomalu posadil.
Cítil její rozpaky, ale zdaleka se nevyrovnaly těm jeho, znovu ho popadla silná touha zbaběle utéct, ale věděl, že to není možné.
Přišlo mu absurdní, že si vyměnili místa – on seděl na schodišti vedle vyhaslé, zaprášené lampy, ona na zemi mezi přikrývkami.
„Wesi, možná nemusíš nic říkat,“ navrhla mu nesměle.
„To bych vážně moc rád,“ přiznal upřímně a její návrh ho donutil k úsměvu, přestože se na ni u toho nepodíval. Byl jí ze srdce vděčný za to, že mu to nabídla, ale pořád měl dojem, že by aspoň něco měl říct, i když to bude hloupé.
Co bych po včerejšku taky mohl říct chytrýho, usoudil sebekriticky a zoufale.
„Annie,“ skoro zaúpěl. „Prosím tě… promiň.“
„…Co?“
„Promiň!“ zopakoval výrazněji. „Choval jsem se jako zbabělec. Neskutečnej srab, já… nevím, jak se to mohlo stát, nemyslel jsem si… asi ten alkohol, nebo co…“
„Wesley,“ začala.
„Vím, že mě asi neospravedlní nic-“
„Wesley!“ řekla důrazněji.
„Musíš si myslet, že jsem ubožák a máš na to největší právo, protože-“
Najednou byla u něj a držela mu na ústech dlaň. „Zmlkni!“ doporučila mu téměř výhružně.
Nebránil se, jen na ní zůstal překvapeně zírat.
„Ty nejsi zbabělec, Wesley,“ naklonila se k němu blíž a dívala se mu přímo do očí. „Prostě nejsi.“
Chtěl odstranit její dlaň, aby něco řekl, možná chtěl nějak vyjádřit vděčnost, kterou k ní pocítil, ale najednou dokázal myslet jen na to, že klečí mezi jeho roztaženými koleny, jednou dlaní se dotýká jeho úst a druhou se opírá o jeho stehno.
Zatlačilo to do pozadí všechny jeho předchozí pocity i myšlenky, všechny. Měl dojem, že jestli sám sebe jen trochu popustí ze řetězu, tak se na ni vrhne.
Intimita okamžiku po chvilce zapůsobila i na ni, viděl, jak se jí rozšířily oči a tváře zrůžovělé spánkem jí zrudly ještě o něco víc.
Vylekaně stáhla dlaň, ale zachytil ji ještě v pohybu, jako by nemohl snést to odloučení dotyku.
Setrvávala v podivném napětí, jako by nevěděla, jestli má utéct od něj, nebo k němu.
„Annie,“ polkl namáhavě.
„Co?“
Prostě sevřel obě její paže a přitáhl ji k sobě.
Nemohl jinak, měl pocit, že umře, jestli to neudělá. Líbal ji silně a hluboce a když si uvědomil, že mu polibky oplácí, byl to tak nádherný pocit, že se bál, aby z toho nepřišel o rozum.
Možná už o něj přišel, nebo mu alespoň v tuhle chvíli přestal fungovat a bylo mu to jedno. Neměl tušení, jak se dostali zpátky na deky, nevěděl, kdy jí rozepnul knoflíky u vlněné vesty, kam odhodil její opasek se zbraní.
Potřeboval se jí dotýkat, být co nejblíže k ní, v ní.
Oproti jeho kůži ochlazené deštěm byla ta její skoro horká, cítil její dlaně na svém těle, svíravé, toužící; nikdy v životě se necítil tak chtěný, tak přijímaný.
Jen teď.
* * *
Danny vylezl ze svého přístřešku skoro jako poslední, díky Elleniným pažím, které mu svírala kolem krku a odmítala ho pustit.
Prý z čistě zištných důvodů – byla jí zima.
Usmál se do toho chladného a deštivého rána, protože ji stále slyšel za sebou, zabalenou v dekách, jak polohlasně protestuje.
„Až se ti bude chtít, přijď za mnou, zlato,“ obrátil se s lehkou provokací.
„Jedině až přestane pršet!“ odvětila podle očekávání.
„Donesu ti sem kafe,“ zasmál se.
Uvázal si kolem krku šátek a narazil si na hlavu klobouk, než se vydal k ostatním. Postávali kolem nevelkého ohníčku, který rozdělal Spencer posledním suchým dřevem a hřáli si ruce o plechové hrnky s kafem.
Všude tu vonělo a Danny se zhluboka nadechl.
„Dobrý ráno,“ pozdravil. „Můžu dostat taky?“ zvedl ruku se svými dvěma hrnky.
„Jasně,“ vzal si je od něj Shakespeare, aby do nich Spencer mohl nalít tmavou horkou tekutinu.
„Kite, Dave,“ kývl na ně Danny. „Ani se nebudu ptát, jaká byla cesta.“
Kit se zašklebil a David zvedl oči k obloze.
„Už to světlá, brzy to přestane,“ řekl. „Prší už jen jemně.“
„Jemně, ale nepříjemně,“ dodal Kit.
„Fušuješ do řemesla Shakespearovi?“ zvedl Angličan obočí.
„To bych si nedovolil!“ zasmál se Kit a mrkl na Shakespeara. „Spenci, nalej mi ještě,“ naklonil se ke kotlíku nad nízkým plamenem. „Donesu to Annie. Kde vlastně spí?“
„Ehm… no, nikde,“ odpověděl mu Spencer trochu nejistě.
„Jak nikde?“ nechápal Kit.
„Ne tady v táboře,“ upřesnil Shakespeare.
„Jak to, jela pryč? Kam?“ zapomněl Kit na nalévání a napřímil se.
„Do Oakbellu,“ odpověděl John.
Kit si nepřipadal o nic moudřejší.
„Proč jsi jí posílal do Oakbellu na noc, co je to za pitomost?“
„Ale ne, šla sama, jen naproti Wesleymu, dlouho se nevracel,“ upřesnil Shakespeare.
„Co?!“ zapomněl Kit i na svoje kafe a polil si rukáv, aniž si toho všiml. „Děláte si ze mě srandu?“
Chvíli doufal, že to tak je.
„Klid, prosím tě,“ zvedl Shakespeare oči v sloup.
„Klid, prosím tě?“ zopakoval Kit a zvedl hlas. „Tys jí jako vážně pustil jen tak samotnou a ona je celou noc pryč?“ obrátil se nesouhlasně na Johna. „Zbláznil ses, nebo co?“
„Je to už velká holka, Kite,“ odpověděl mu John klidně. „Oakbell je za rohem a navíc není sama, ale s Wesleym.“
„Tím jsi mě fakt uklidnil!“ máchl Kit rukama a vylil si zbytek kafe, takže plecháček pak vztekle zahodil na zem.
„Proboha, Kite, nejspíš se jen někde schovali před deštěm,“ plácl ho po zádech Spencer. „Lilo celou noc jako z konve,“ dodal, jako by to Kit sám dobře nevěděl.
„Jste normální?“ obrátil se na všechny s řečnickou otázkou, na kterou evidentně nečekal žádnou odpověď. „Vy jste ji nechali někde celou noc samotnou se Shanem a já se mám uklidnit?? Vždyť je to magor!“
„Hele, klid!“ ozval se Danny zamračeně. „Wesley by jí nikdy neublížil!“
„No jasně, že ne, “ ušklíbl se Kit. „Vždyť je to úplnej svatoušek!“
Danny k němu vykročil, ale zastavila ho Angličanova ruka.
„Kašlu na vás!“ prohlásil Kit, kopl do ležícího hrnku a odkráčel od ohniště.
„Kam jdeš?“ nechápal Spencer.
„Kam asi!“ popadl Kit do rukou sedlo a postroj. „Jdu jí hledat!“ pokračoval k uvázaným koním a nejbližšímu přehodil sedlo přes hřbet.
„Před chvílí jsi přijel, nech toho a pojď se najíst!“ zabručel Spencer nesouhlasně. Kit ho ignoroval a utahoval řemeny.
Ellen, která slyšela hádku, tiše přišla mezi ostatní zabalená do deky a postavila se vedle Dannyho.
„Co se děje?“ zeptala se ho tiše.
„Nic,“ odvětil Danny kysele. „Kitovi hráblo.“
„Střezte se, pane, žárlivosti! Je to zelenooký tvor, jenž si hraje s tím, koho požírá,“ zarecitoval Shakespeare.
„Othello?“ podivila se Ellen.
„A ty!“ obrátil se Kit na Johna a vyhoupl se do sedla, „by ses měl nad sebou zamyslet, tvoje otcovský schopnosti dost selhávají!“ obvinil ho. „Asi ti nedochází, že ona není kluk!“
Mlaskl na koně a prudce ho pobídl.
„Nějak ti synek přerůstá přes hlavu, co?“ poznamenal Shakespeare a pozoroval vzdalující se Kitova záda.
John ho probodl dlouhým, modrým pohledem a Shakespeare rezignovaně rozhodil ruce.
„Jako bych nic neřekl.“
* * *
Bylo ticho, takové krásné ticho, jako by jejich zpomalený, hluboký dech byl jediným zvukem na světě.
Přála si, aby byl.
Pořád jí sladkobolně trnulo ve slabinách a poprvé v životě neviděla v jeho síle hrozbu, ale krásu. Líbilo se jí opírat se zády o jeho tvrdý svalnatý hrudník, být ztracená v jeho velké náruči.
S přivřenýma očima hladila jeho předloktí porostlé tmavými chloupky, hrála si s korálkovým náramkem, objížděla konečky prstů tvar jeho široké dlaně.
Nechtěla na nic myslet a dařilo se jí to. Nezáleželo na tom, co bylo předtím, co bude potom, záleželo jen na tom, co je teď.
Ticho.
Wesleyho dech.
Škrábající strniště vousů na její kůži, když putoval teplými rty po jejím rameni, zádech, krku… jako by se nemohl nabažit její vůně, jako by nemohl přestat, lapený v záplavě jejích rozpletených vlasů.
Jeho dlaň na jejím břiše.
A ticho.
To ticho…
Došlo jí to.
„Wesley,“ promluvila trochu chraplavým, jiným hlasem.
„Hm?“ zamručel s tváří zabořenou do černých vlasů. Chtěl jí říct něco nádherného, ale bál se, že by přes sevřené hrdlo nedokázal promluvit. Že by nedokázal říct nic, co by jen trochu vyjádřilo to, jak se teď cítil.
„Přestalo pršet,“ pokračovala tiše.
„Hm…“ políbil ji nad klíční kost. Zřejmě vůbec nepochopil, co tím chtěla říct a ani se o to nesnažil.
„Wesley,“ stiskla mu předloktí.
Ucítila jak se mu napjaly svaly, když mu to došlo.
„Přestalo pršet,“ zopakoval skoro neslyšně.
* * *
„To snad není pravda, když už konečně přestane pršet, tak se udělá mlha,“ postěžovala si Ellen.
„Mlha je krásná,“ odvětil Danny. Ellen zvedla hlavu a obdařila ho jedním ze svých skeptických výrazů.
„Danny, ten tvůj podivný optimismus opravdu nezná hranic!“ prohlásila.
„U tebe si nejsem jistý, jestli je to pochvala, nebo výtka,“ mrkl na ni.
„Ne?“ podivila se. „Tak se znovu zaměř na tón mého hlasu. Vztahuje se tvůj optimismus i na Wesleyho a Annie?“ zeptala se s mírnou obavou.
„Jasně, že jo,“ položil ji ruku kolem pasu. „Nebo si taky myslíš, že ji Wesley někde uškrtil a pak zakopal?“ zeptal se ironicky a neovládl se, aby se přitom nedíval na Kita.
Ten před chvílí přicválal hustou mlhou směrem od Oakbellu, hladový a ještě rozlícenější, protože sotva viděl na čumák svého koně, natož aby ještě někoho hledal.
„Ovšem, že ne!“ založila si ruce. „Do téhle mokré země?“
Danny se pobaveně zasmál a políbil ji na vršek hlavy.
Mlha působila zvláštním dojmem, že jsou někde sami, v jiném světě. I zvuk se nesl jinak a vzduch byl vlhký a hustý.
Netrvalo to dlouho, mlha rychle řídla, ale i tak se Anne s Wesleym vynořili jako přízraky odnikud.
„Vida, kdo se ukázal,“ prohlásil Spencer. Z mlhy byl poněkud nervózní a ve střehu, takže si jich všiml hned.
Anne si odkašlala.
„Ahoj,“ řekla pak neutrálně všem. Snažila se chovat jako vždy, ale nějak zapomněla, jak takové chování vypadá.
Mlha přesně vystihovala její momentální stav, líbila se jí. Jenom by mohla být ještě hustější, aby se nemusela nikomu dívat do tváře.
Kit vyskočil na nohy, sotva uslyšel její hlas. Ne, nejspíš doopravdy nevěřil, že by jí Wesley Shane nějak fyzicky ublížil, ale když jí tam viděl stát živou a zdravou, přece jen se mu ulevilo.
„Annie, zlato!“ objal ji pevně. Trochu překvapeně objetí opětovala.
„Kite… ahoj.“
„Jsi v pořádku?“ oddálil ji od sebe, aby se jí mohl podívat do obličeje.
„Já? No jasně, proč bych jako nebyla?“ uhnula očima.
„Bylas pryč celou noc!“
„To ty taky,“ namítla. „Jenom jsme se schovali před deštěm.“
Pevně doufala, že to zní normálně.
Usmál se na ni, ale nebylo to moc upřímné. Wesleyho přítomnost ho v tuhle chvíli iritovala víc, než obvykle, i když nic nedělal a vlastně ani nemluvil.
Kit měl ale pocit, jako by vlezl do nějaké soukromé energie mezi ním a Anne, jako by se mezi nimi odehrálo něco důležitého.
Nelíbilo se mu to.
„No tak, když už se Kit konečně uklidnil, tak se můžeme usušit a najíst, co myslíte?“ řekl John s mírným úsměvem, ale ke Kitovým uším dobře dolehl osten skrytý v jeho slovech.
Stiskl zuby a raději mu neodpověděl.
Anne si v duchu oddechla a hned zamířila k ohništi, zatímco Wesley se obrátil k Dannymu a ignoroval Kitovy pronikavé pohledy.
„Kde máme věci? Měl bych se převlíct,“ prohodil.
„Támhle,“ ukázal Danny. „Tys šel jen takhle nalehko?“ podivil se, když se Wesleyho prohlédl. „Jen v košili?“
„Jo, šel.“
„No tak to-“
„Jsem blbec, jo já vím,“ doplnil si Wesley sám. „Ještě něco?“
„Ne, asi ne,“ odtušil Danny a trochu zmateně mu pokynul do mlhy, směrem k jejich věcem. Wesley ho následoval, ale nedokázal odolat pokušení, aby se alespoň jednou neohlédl směrem k ohništi.
* * *
Slunce se z ničeho nic vynořilo z mraků a začalo hřát tak, až z mokrých plachet začala stoupat pára. I mlha mizela a začalo být jasné, že po deštivé noci všechny čeká prozářený den.
Anne přivírala oči a nastavovala paprskům tvář, bylo to příjemné.
„Annie! Neudržíš to chvilku na jednom místě? Jak se mám podle tebe asi učesat?“ nakrčila Ellen nos.
Anne vzdychla a ruce, ve kterých držela Ellenino nevelké zrcadlo, pozvedla trochu nahoru.
„Češeš se zbytečně, za chvilku pojedeme na koni,“ namítla Anne.
„Češu se pro svůj dobrý pocit,“ vysvětlila Ellen. „Což ty asi nemůžeš pochopit. Když už jsme u toho, potom ti také zapletu vlasy, vypadáš dost… rozcuchaně.“
Anniny ruce poklesly o notný kus.
„Annie, to děláš schválně!“ obvinila ji Ellen dotčeně. „To snad není možné.“
„Víš o tom, že jsi docela otravná, El?“
„To je možné,“ odtušila Ellen a zapíchla jednu z vlásenek na správné místo. „Ne všichni totiž spali v suché posteli, jako někdo, takže se pak mohou jevit otravní.“
Anne si odkašlala, jako by jí něco uvízlo v krku.
„Spala jsi na posteli, ne?“ zvedla Ellen oči.
Anne se nadechla, ale už nevydechla. Najednou absolutně netušila, jak má na Elleninu nevinnou otázku odpovědět a místo toho, aby se jí v hlavě objevil alespoň nějaký nápad, vybavila si skutečné místo svého spánku.
Do všech detailů.
„Hm,“ dokázala ze sebe nakonec vypravit a sklonila hlavu, aby nebylo vidět, jak se jí do tváří nahrnula krev.
„Tak vidíš,“ věnovala se Ellen naštěstí svému obrazu v zrcadle. „Nakonec jste na tom s Wesleym vydělali.“
„Hm…to jo,“ zamumlala Anne a sklonila hlavu ještě níž, aby zabránila touze vyhledat Wesleyho očima.
* * *
Danny rozprostřel plachtu po zemi, aby uschla, než ji bude balit a usmíval se. Nečekaně rozjasněný den mu způsoboval dobrou náladu, ale ani trochu se mu nedařilo přenést ji na Wesleyho.
„Co je ti?“ zeptal se ho po chvíli. „Tváříš se divně. Vypadáš, jako bys měl kocovinu.“
„To asi mám,“ uvědomil si Wesley.
„Co?“ podivil se Danny. „Wesi, to byl vtip.“
„Neboj, jsem v pohodě,“ ujistil ho Wesley, ale přímému pohledu do očí se vyhnul. Danny si jeho prohlášením vůbec nebyl jistý, ale raději do toho víc nešťoural. Kradmému pozorování svého přítele se však přece jen neubránil a když viděl, že Wesley dvakrát naprosto nesmyslně přerovnal svoje zavazadla a poté je zase vybalil, usoudil, že jeho kocovina bude vážnější, než se zdá.
„Balíte?“ ozval se za jejich zády Kit, který se tam nečekaně objevil.
„Jo,“ obrátil se k němu Danny. „A sušíme.“
Kit stiskl rty, což možná mělo být cosi jako úsměv, ale v tom případě se mu to moc nepovedlo.
Wesley si ho nevšímal, ale Kit k němu zezadu přistoupil a popadl ho za rameno.
„Máš chvilku?“
„Ne,“ ušklíbl se Wesley pohrdavě a ramenem uhnul.
„Pokecáme, Shane!“ ignoroval ho a chytil ho oběma rukama pevněji.
Wesley se rychle z pokleku napřímil v celé své výšce a jeho ruce při tom prudce odstrčil.
„Řekl jsem ne!“ zavrčel.
„A já jsem zas řekl, že pokecáme!“
„O co jde?“ nechápal Danny.
„Danny nás nechá, že jo?“ řekl Kit, ale na Dannyho se nepodíval, měl spoustu práce s tím, aby pohledem propaloval Wesleyho.
„Co?“ zatvářil se Danny zmateně. „Ne! Stalo se sakra něco?“
„Nech nás,“ kývl Wesley nakonec.
„Tak fajn!“ rozhodil Danny ruce a obrátil se k odchodu. Ještě se sice několikrát otočil, ale nechal je být, jak si přáli. Zamířil k dívkám s očekáváním, že jejich společnost bude rozhodně příjemnější.
„Ahoj, krásky!“ usmál se na ně.
Dannyho hlas byl jeden z mála důvodů, proč by Ellen chtěla zvednout hlavu od svého vlastního obrazu.
„Danny,“ usmála se na něj.
„Hledám si lepší společnost,“ políbil Ellen na tvář.
„Ach, Wesley není dobrý společník?“ zažertovala.
„Teď zrovna ne,“ řekl Danny. „Obzvlášť, když se k němu přidal Kit a rozhodli se, že si budou krátit chvíli vzájemným vyhrožováním. Což vážně není příjemná společnost, protože Kitovi od rána hrabe a Wesley má kocovinu.“
„Cože??“ vyskočila Anne na nohy, zrcadlo jí vyklouzlo z dlaní a dopadlo na vlhkou zem.
„Proboha, Annie!“ vyjekla Ellen. „To se mi snad jenom zdá!“
Anne si jí nevšímala, upírala zrak na druhý konec tábořiště, kde stál Kit s Wesleym. Sice odsud neslyšela ani slovo, ale jejich držení těla prozrazovalo spoustu negativních emocí.
„Je možné, aby někdo střílel tak dobře jako ty a přitom byl naprosto nešikovný?“ prohlásila Ellen zoufale a zvedla ze země zrcadlo s rozvětvenou prasklinou uprostřed. „Neubylo by tě, kdyby ses alespoň pokusila o nějakou omluvu!“
„Co?“
„Annie!“
„Ty přece vůbec nepotřebuješ zrcadlo,“ přiklekl si k ní Danny a objal ji. „Vypadáš vždycky dokonale.“
„Ty jsi tak milý,“ políbila ho Ellen na tvář. „I když lžeš.“
„Danny, musíš tam jít!“ nebrala Anne na jejich romantickou chvilku ohledy.
„Proč?“ podíval se na ni udiveně. „Vykopli mě odtamtud.“
„Nechci, aby se zase poprali,“ přiznala.
„Jak to myslíš zase?“
„Nijak!“
„Z nás dvou jsi ty ta, která umí rozhánět rvačky,“ připomenul jí. „Ještě si to pamatuju,“ poklepal si na svoje koleno, před časem naražené od pažby její winchestrovky.
„Vtipný.“
„Proč by se vlastně měli chtít poprat?“ zadíval se na ni pátravě a poprvé ji ve svých úvahách zahrnul mezi osoby, co se dnes chovají poněkud zvláštně.
„Co já vím!“ odsekla útočně a dál sledovala ty dva. Vydat se k nim se ale zatím neodvážila, i když se snažila na dálku odezírat, co asi říkají. Pochopila však, že se jí to nepovede.
Bože, ať se to netýká mě! modlila se v duchu.
„Co chceš?“ vyjel Wesley nepřátelsky.
„Kde jste byli celou noc?“
„Co je ti do toho?“
„Tak kde?“
„Zůstali jsme v hostinci,“ zalhal Wesley.
„Lžeš, tam jsem vás hledal!“
„Opakuju: co je ti do toho!“
„Víš co, poslouchej mě,“ ušklíbl se Kit napjatě. „A dávej dobrej pozor, nebudu to opakovat. Řeknu to jenom jednou.“
„To se mi jako chystáš vyhrožovat?“ pochopil Wesley. „Nezájem, Angele,“ odvrátil se od něj.
Kit ho vztekle zachytil za paži, Wesleymu ovšem další nechtěný dotek zvedl tlak.
„Sundej ze mě ty pracky, nebo přísahám, že ti je urazím!“ zasyčel. „Jsi poslední člověk v okolí, se kterým se chci o něčem bavit!“
Kit polkl. Wesley v něm probouzel ty nejhorší pocity, jakkoli to bylo iracionální, měl chuť ho sevřít pod krkem, ale snažil se ovládat.
„Drž se od Annie dál,“ procedil skrz zuby. „Jestli zjistím, žes jí ublížil, budeš toho neskutečně litovat!“
Wesleymu překvapeně zacukalo obočí.
„Co to meleš?“
„Mám ti to zopakovat?“ nabídl Kit.
„Máš dojem, že by došla k nějaký újmě?“ mávl rukou směrem, kde tušil Anne. „Připadá ti, že jsem jí něco udělal?“ ohradil se rozhořčeně, ale kdesi v útrobách mu zatrnulo.
„Myslím tím jakkoli ublížil, Shane, jakkoli! A já to zjistím, to si piš!“
Kit se k němu naklonil, ale Wesley neuhnul, jen zaťal čelisti.
„Nebo co? Vyzveš mě na souboj?“ ušklíbl se zle.
„Nebo tu končíš, to se můžeš vsadit. A to by tě mohlo kurva mrzet, protože bez tohohle všeho si můžeš o tý svý velkolepý pomstě leda tak snít!“ strčil ho zaťatou pěstí do hrudníku.
„Velí tu Flash, ne ty!“ oplatil mu to Wesley.
„Já jsem-“
„Co, korunní princ?“ vysmál se mu Wesley. „Jsi směšnej. O co ti sakra vlastně jde?!“
„Nepřibližuj se k ní. Nepotřebuje tě a ty nepotřebuješ ji, hrabej si na svým písečku a ji z toho vynech, rozumíš mi dobře, Shane?“
Wesley se mu zkoumavě zadíval do zlostí přimhouřených tmavých očí.
„Ty…“ zamračil se ohromeně, znechucen náhlým zjištěním. „Ty ji pořád chceš, ty prasáku!“ vydechl.
„Cože?? To ne… ne!“
„Proboha, ty jsi úchyl!“ odplivl si Wesley.
„Drž hubu!“ popadl ho za límec Kit. „Vůbec tomu nerozumíš, ona je moje sestra-!“
„Tak si to hlavně nezapomeň často opakovat!“ doporučil mu Wesley s ironickým úšklebkem.
„Říkám drž hubu, ty idiote!“
„Hej!“ zvolal Spencer. Když chtěl, byl jeho zvučný hlas slyšet do širokého okolí. Nikdo ho nemohl přeslechnout. „Přestaňte se tady naparovat jak jeleni v říji! Za chvíli se můžete začít oťukávat parohama!“
„Klid, Spenci, oni si jen měří, kdo má větší ramena,“ poznamenal Shakespeare.
Za jiných okolností by to Anne dost pobavilo, ale v tuhle chvíli měla pocit, že svůj smysl pro humor nadobro ztratila.
„A pojďte sem, John nám chce všem něco říct!“ pokračoval Spencer autoritativně a ty dva nepřátelské pohledy, které se na něj upíraly, ho vůbec nerozhodily.
„Uhni!“ sykl Wesley a Kita odstrčil, aby si uvolnil cestu. Kit o něj alespoň zavadil ramenem.
I když bláto na zemi statečně usychalo, přece jen nebylo příjemné sedět na zemi, proto u vyhaslého ohniště všichni spíš postávali.
Dívali se na Johna, byli zvědaví, co jim chce sdělit. Z jeho tváře nešla žádná nápověda přečíst, jako obvykle.
„Mám na tebe otázku, Ellen,“ obrátil k ní své modré oči.
„Ovšem,“ odpověděla s mírným překvapením.
„Víš něco o tom, že by měl Marten nějaké děti?“
„Děti?“ podivila se. „Ne, nikdy neměl žádné děti. Žádnou rodinu. Na to je zřejmě příliš sobecký.“
„Má syna,“ řekl John a pousmál se levým koutkem úst.
„Prosím?“ zasmála se Ellen nevěřícně. „Ne, to je omyl, nemá žádného syna.“
„Jmenuje se Henry Jacobs, je mu osmnáct let a pracuje u Martena,“ otevřel John přeložené papíry, které držel v ruce a vytáhl fotografii, kterou obrátil k ostatním. Díval se z ní pohledný mladík s kratšími, vlnitými vlasy, které vykukovaly zpod módní buřinky. „Podle všeho je to schopnej, chytrej a pracovitej mladík.“
„To není možné,“ zalapala Ellen po dechu. „Jsi si jistý?“
„Mám blízko Martena spolehlivou spojku,“ potvrdil John.
„Nikdy nám neřekl, že by snad měl-“
„Neřekl to nikomu,“ opravil ji John. „Je to jeho tajemství. Jeho a Henryho Jacobse,“ upřesnil.
„Ale… proč?“ pokoušela se Ellen s touto novou informací srovnat.
„Může pro to mít různý důvody,“ pokrčil John rameny. „Faktem ale je, že si ho drží blízko sebe, zabezpečil ho, dal mu práci, dohlíží na něj.“
„Děti jsou slabost,“ prohlásil Spencer zvláštním, dutým hlasem. „Slabost, kterou proti tobě může kdokoliv zneužít.“
„A to je přesně to, co my uděláme!“ ozval se Kit s počínajícím nadšením.
„Vrazil nám do rukou úplně novej trumf,“ došlo Wesleymu a tvář se mu rozjasnila.
„Co… co uděláme?“ zeptala se Ellen váhavě.
John Flash vrátil fotografii zpátky mezi listy papíru, zavřel je a zvedl hlavu, aby se podíval po ostatních.
„Vezmeme mu další věc, na který mu záleží.“
Spencer seděl pod jednoduchým přístřeškem a náhle zahlédl v mléčně bílém světle líně přicházejícího dne dvě koňské siluety. Zamrkal unavenýma očima a velkou dlaní objal pušku kolem hlavně, když se blížili, ale nebyl důvod, aby se jakkoli znepokojoval.
„Nazdar Spenci,“ pozdravil ho Kit. „Příšerná noc, co je to sakra s tím počasím?“ seskočil z koně a z krempy jeho klobouku ukapávala voda.
„Jo, stojí to za houby,“ musel souhlasit Spencer.
„Dobrý ráno, pánové,“ zjevil se v cloně drobného deště John Flash v dlouhém kabátě. „Všechno proběhlo v pořádku?“
„Mám do toho započítat to, že mám promočený i spodní prádlo?“ ušklíbl se Kit.
„Ne,“ pousmál se Flash.
„V tom případě všechno proběhlo v naprostým pořádku. Pozdravy vyřízeny, informace vyměněny, zprávu ti vezu a je v suchu a v teple. Na rozdíl od nás dvou. Dave,“ mávl na Davida, který mu hodil malé kožené pouzdro a on ho podal Johnovi.
„Díky,“ kývl John.
„Za kafe bych zabíjel, ale asi bych si tím moc nepomohl, co?“ pokoušel se Kit stáhnout rukavice, ale mokrá kůže mu způsobovala potíže.
„Nějaký dřevo jsem včera schoval, rozdělám oheň,“ vzdychl Spencer a opřel pušku pod přístřešek.
„Bůh ti žehnej, Spenci!“ rozzářil se Kit úsměvem. „Mám tě fakt rád!“
„Prosím tě, mlč radši…“ zabručel Spencer nerudně, když se šinul pro suché zásoby dřeva.
* * *
Wesley se probouzel se suchem v ústech a bolavou hlavou. Pokusil se pohnout, ale tělo měl podivně těžké, takže to raději vzdal.
Ach bože, pomyslel si a i to myšlení bylo namáhavé. Kde to sakra jsem?
Jakmile ale otevřel oči a konečně pochopil, co znamená ta tíha a teplo, bylo mu úplně jedno, kde vlastně je.
Tulila se k němu, schoulená v jeho náruči a tiskla tvář přesně tam, kde se mu šílenou rychlostí rozbušilo srdce. Snažil se vymotat z dek a jejích paží rychle a hlavně tak, aby ji neprobudil, což se zdálo být téměř nadlidským úkolem.
Zanechal ji přikrytou až ke krku, tichými kroky skoro vyběhl na zápraží a teprve tam snad začal dýchat.
„Do hajzlu,“ zaúpěl tiše. Tohle byla situace, kdy by si moc přál mít potíže s pamětí, ale včerejší den si vybavoval až příliš dobře.
Hlavně včerejší večer.
„Já jsem kretén,“ pokračoval v sebereflexi. „Kretén!“
Nakopl dřevené zábradlí, ale nijak se mu neulevilo, i když kus ztrouchnivělého dřeva upadl.
Když si vybavil, v jaké poloze ještě před minutou leželi, její dlaň na svém břiše, své koleno vklíněné mezi její, zalila ho vlna vzrušení. Byl to tak fyzický a skutečný pocit, že se opravdu nenáviděl.
Seskočil z verandy a popoběhl doprostřed cesty. Déšť ho studil na holé, rozehřáté kůži, padal mu do vlasů, na obličej i do úst, jak zaklonil hlavu a zavřel oči.
Opravdu by si přál nepamatovat si včerejší večer, svoje emoce, které neovládl, slzy v očích.
Neuměl ani vyslovit, jak moc se stydí. Jak moc je naštvaný.
Nejvíc ze všeho měl chuť odejít, utéct a nechat ji tam spát, vůbec by mu nevadilo, že je do půl těla nahý a že je ve skutečnosti dost chladno.
Nemůžu, uvědomoval si. To nemůžu udělat.
Vešel zpátky ještě tišeji, než jak odtud odcházel a hlavně o poznání pomaleji.
Ležela tak, jak ji tam zanechal, zabalená v pomuchlaných dekách a přikrytá svým kabátem, jen se ve spánku přetočila na záda.
Měla by mu být zima, ale zapomněl na to, díval se na ni, jak spí a vnímal každičký detail – každý její nádech, pootevřené rty, spršku drobných pih na nose, stín dlouhých řas na zavřených víčkách, obrys jejího těla pod přikrývkami.
Ten pohled ho naplnil jistotou, že nikdy v životě neviděl nic nádhernějšího.
Myslel na všechny ty věci, kterými ho dokázala přivést k šílenství – její způsob oblékání, to, jak se snažila vyrovnat mužům, fenomenální střelecký talent, odvahu hraničící s šílenstvím.
To, jak se stavěla všem situacím čelem.
Směs nevinnosti a drzosti, kterou měla v očích.
Tu její samostatnost za každou cenu.
Všechny její modřiny a podlitiny, kterými okázale pohrdala, to, jak se dokázala naplno radovat i naplno nenávidět, temný vodopád jejích vlasů, které vypadaly vždycky tak trochu neučesané, dětský úsměv na tváři, když se jí něco podařilo a modré blesky v očích, když na něj křičela.
Poprvé sám sobě přiznal, že všechny tyhle věci na ní ve skutečnosti zbožňuje. Ten pocit ho zaléval jako sluneční paprsky, jako teplo od ohně, on se jím opájel a toužil takhle zůstat stát celé hodiny.
To se mu ovšem nevyplnilo, Anne se pohnula a otevřela oči.
„Wesley…?“ posadila se překvapeně a trochu vylekaně.
Wesley se vyděsil mnohem víc.
„Annie?“ trhl sebou. „Já jsem – venku už – totiž pořád tam…“
„Jsi v pořádku?“ promnula si ospalé oči.
„Jo, jasně,“ vyhrkl. „Totiž… ne,“ odkašlal si. „Ne tak docela.“
Nehýbala se, jen se na něj trochu tázavě a trochu s obavami dívala, takže musel uhnout pohledem. Aby nějak zaměstnal tělo, přesunul se na schody, kde se pomalu posadil.
Cítil její rozpaky, ale zdaleka se nevyrovnaly těm jeho, znovu ho popadla silná touha zbaběle utéct, ale věděl, že to není možné.
Přišlo mu absurdní, že si vyměnili místa – on seděl na schodišti vedle vyhaslé, zaprášené lampy, ona na zemi mezi přikrývkami.
„Wesi, možná nemusíš nic říkat,“ navrhla mu nesměle.
„To bych vážně moc rád,“ přiznal upřímně a její návrh ho donutil k úsměvu, přestože se na ni u toho nepodíval. Byl jí ze srdce vděčný za to, že mu to nabídla, ale pořád měl dojem, že by aspoň něco měl říct, i když to bude hloupé.
Co bych po včerejšku taky mohl říct chytrýho, usoudil sebekriticky a zoufale.
„Annie,“ skoro zaúpěl. „Prosím tě… promiň.“
„…Co?“
„Promiň!“ zopakoval výrazněji. „Choval jsem se jako zbabělec. Neskutečnej srab, já… nevím, jak se to mohlo stát, nemyslel jsem si… asi ten alkohol, nebo co…“
„Wesley,“ začala.
„Vím, že mě asi neospravedlní nic-“
„Wesley!“ řekla důrazněji.
„Musíš si myslet, že jsem ubožák a máš na to největší právo, protože-“
Najednou byla u něj a držela mu na ústech dlaň. „Zmlkni!“ doporučila mu téměř výhružně.
Nebránil se, jen na ní zůstal překvapeně zírat.
„Ty nejsi zbabělec, Wesley,“ naklonila se k němu blíž a dívala se mu přímo do očí. „Prostě nejsi.“
Chtěl odstranit její dlaň, aby něco řekl, možná chtěl nějak vyjádřit vděčnost, kterou k ní pocítil, ale najednou dokázal myslet jen na to, že klečí mezi jeho roztaženými koleny, jednou dlaní se dotýká jeho úst a druhou se opírá o jeho stehno.
Zatlačilo to do pozadí všechny jeho předchozí pocity i myšlenky, všechny. Měl dojem, že jestli sám sebe jen trochu popustí ze řetězu, tak se na ni vrhne.
Intimita okamžiku po chvilce zapůsobila i na ni, viděl, jak se jí rozšířily oči a tváře zrůžovělé spánkem jí zrudly ještě o něco víc.
Vylekaně stáhla dlaň, ale zachytil ji ještě v pohybu, jako by nemohl snést to odloučení dotyku.
Setrvávala v podivném napětí, jako by nevěděla, jestli má utéct od něj, nebo k němu.
„Annie,“ polkl namáhavě.
„Co?“
Prostě sevřel obě její paže a přitáhl ji k sobě.
Nemohl jinak, měl pocit, že umře, jestli to neudělá. Líbal ji silně a hluboce a když si uvědomil, že mu polibky oplácí, byl to tak nádherný pocit, že se bál, aby z toho nepřišel o rozum.
Možná už o něj přišel, nebo mu alespoň v tuhle chvíli přestal fungovat a bylo mu to jedno. Neměl tušení, jak se dostali zpátky na deky, nevěděl, kdy jí rozepnul knoflíky u vlněné vesty, kam odhodil její opasek se zbraní.
Potřeboval se jí dotýkat, být co nejblíže k ní, v ní.
Oproti jeho kůži ochlazené deštěm byla ta její skoro horká, cítil její dlaně na svém těle, svíravé, toužící; nikdy v životě se necítil tak chtěný, tak přijímaný.
Jen teď.
* * *
Danny vylezl ze svého přístřešku skoro jako poslední, díky Elleniným pažím, které mu svírala kolem krku a odmítala ho pustit.
Prý z čistě zištných důvodů – byla jí zima.
Usmál se do toho chladného a deštivého rána, protože ji stále slyšel za sebou, zabalenou v dekách, jak polohlasně protestuje.
„Až se ti bude chtít, přijď za mnou, zlato,“ obrátil se s lehkou provokací.
„Jedině až přestane pršet!“ odvětila podle očekávání.
„Donesu ti sem kafe,“ zasmál se.
Uvázal si kolem krku šátek a narazil si na hlavu klobouk, než se vydal k ostatním. Postávali kolem nevelkého ohníčku, který rozdělal Spencer posledním suchým dřevem a hřáli si ruce o plechové hrnky s kafem.
Všude tu vonělo a Danny se zhluboka nadechl.
„Dobrý ráno,“ pozdravil. „Můžu dostat taky?“ zvedl ruku se svými dvěma hrnky.
„Jasně,“ vzal si je od něj Shakespeare, aby do nich Spencer mohl nalít tmavou horkou tekutinu.
„Kite, Dave,“ kývl na ně Danny. „Ani se nebudu ptát, jaká byla cesta.“
Kit se zašklebil a David zvedl oči k obloze.
„Už to světlá, brzy to přestane,“ řekl. „Prší už jen jemně.“
„Jemně, ale nepříjemně,“ dodal Kit.
„Fušuješ do řemesla Shakespearovi?“ zvedl Angličan obočí.
„To bych si nedovolil!“ zasmál se Kit a mrkl na Shakespeara. „Spenci, nalej mi ještě,“ naklonil se ke kotlíku nad nízkým plamenem. „Donesu to Annie. Kde vlastně spí?“
„Ehm… no, nikde,“ odpověděl mu Spencer trochu nejistě.
„Jak nikde?“ nechápal Kit.
„Ne tady v táboře,“ upřesnil Shakespeare.
„Jak to, jela pryč? Kam?“ zapomněl Kit na nalévání a napřímil se.
„Do Oakbellu,“ odpověděl John.
Kit si nepřipadal o nic moudřejší.
„Proč jsi jí posílal do Oakbellu na noc, co je to za pitomost?“
„Ale ne, šla sama, jen naproti Wesleymu, dlouho se nevracel,“ upřesnil Shakespeare.
„Co?!“ zapomněl Kit i na svoje kafe a polil si rukáv, aniž si toho všiml. „Děláte si ze mě srandu?“
Chvíli doufal, že to tak je.
„Klid, prosím tě,“ zvedl Shakespeare oči v sloup.
„Klid, prosím tě?“ zopakoval Kit a zvedl hlas. „Tys jí jako vážně pustil jen tak samotnou a ona je celou noc pryč?“ obrátil se nesouhlasně na Johna. „Zbláznil ses, nebo co?“
„Je to už velká holka, Kite,“ odpověděl mu John klidně. „Oakbell je za rohem a navíc není sama, ale s Wesleym.“
„Tím jsi mě fakt uklidnil!“ máchl Kit rukama a vylil si zbytek kafe, takže plecháček pak vztekle zahodil na zem.
„Proboha, Kite, nejspíš se jen někde schovali před deštěm,“ plácl ho po zádech Spencer. „Lilo celou noc jako z konve,“ dodal, jako by to Kit sám dobře nevěděl.
„Jste normální?“ obrátil se na všechny s řečnickou otázkou, na kterou evidentně nečekal žádnou odpověď. „Vy jste ji nechali někde celou noc samotnou se Shanem a já se mám uklidnit?? Vždyť je to magor!“
„Hele, klid!“ ozval se Danny zamračeně. „Wesley by jí nikdy neublížil!“
„No jasně, že ne, “ ušklíbl se Kit. „Vždyť je to úplnej svatoušek!“
Danny k němu vykročil, ale zastavila ho Angličanova ruka.
„Kašlu na vás!“ prohlásil Kit, kopl do ležícího hrnku a odkráčel od ohniště.
„Kam jdeš?“ nechápal Spencer.
„Kam asi!“ popadl Kit do rukou sedlo a postroj. „Jdu jí hledat!“ pokračoval k uvázaným koním a nejbližšímu přehodil sedlo přes hřbet.
„Před chvílí jsi přijel, nech toho a pojď se najíst!“ zabručel Spencer nesouhlasně. Kit ho ignoroval a utahoval řemeny.
Ellen, která slyšela hádku, tiše přišla mezi ostatní zabalená do deky a postavila se vedle Dannyho.
„Co se děje?“ zeptala se ho tiše.
„Nic,“ odvětil Danny kysele. „Kitovi hráblo.“
„Střezte se, pane, žárlivosti! Je to zelenooký tvor, jenž si hraje s tím, koho požírá,“ zarecitoval Shakespeare.
„Othello?“ podivila se Ellen.
„A ty!“ obrátil se Kit na Johna a vyhoupl se do sedla, „by ses měl nad sebou zamyslet, tvoje otcovský schopnosti dost selhávají!“ obvinil ho. „Asi ti nedochází, že ona není kluk!“
Mlaskl na koně a prudce ho pobídl.
„Nějak ti synek přerůstá přes hlavu, co?“ poznamenal Shakespeare a pozoroval vzdalující se Kitova záda.
John ho probodl dlouhým, modrým pohledem a Shakespeare rezignovaně rozhodil ruce.
„Jako bych nic neřekl.“
* * *
Bylo ticho, takové krásné ticho, jako by jejich zpomalený, hluboký dech byl jediným zvukem na světě.
Přála si, aby byl.
Pořád jí sladkobolně trnulo ve slabinách a poprvé v životě neviděla v jeho síle hrozbu, ale krásu. Líbilo se jí opírat se zády o jeho tvrdý svalnatý hrudník, být ztracená v jeho velké náruči.
S přivřenýma očima hladila jeho předloktí porostlé tmavými chloupky, hrála si s korálkovým náramkem, objížděla konečky prstů tvar jeho široké dlaně.
Nechtěla na nic myslet a dařilo se jí to. Nezáleželo na tom, co bylo předtím, co bude potom, záleželo jen na tom, co je teď.
Ticho.
Wesleyho dech.
Škrábající strniště vousů na její kůži, když putoval teplými rty po jejím rameni, zádech, krku… jako by se nemohl nabažit její vůně, jako by nemohl přestat, lapený v záplavě jejích rozpletených vlasů.
Jeho dlaň na jejím břiše.
A ticho.
To ticho…
Došlo jí to.
„Wesley,“ promluvila trochu chraplavým, jiným hlasem.
„Hm?“ zamručel s tváří zabořenou do černých vlasů. Chtěl jí říct něco nádherného, ale bál se, že by přes sevřené hrdlo nedokázal promluvit. Že by nedokázal říct nic, co by jen trochu vyjádřilo to, jak se teď cítil.
„Přestalo pršet,“ pokračovala tiše.
„Hm…“ políbil ji nad klíční kost. Zřejmě vůbec nepochopil, co tím chtěla říct a ani se o to nesnažil.
„Wesley,“ stiskla mu předloktí.
Ucítila jak se mu napjaly svaly, když mu to došlo.
„Přestalo pršet,“ zopakoval skoro neslyšně.
* * *
„To snad není pravda, když už konečně přestane pršet, tak se udělá mlha,“ postěžovala si Ellen.
„Mlha je krásná,“ odvětil Danny. Ellen zvedla hlavu a obdařila ho jedním ze svých skeptických výrazů.
„Danny, ten tvůj podivný optimismus opravdu nezná hranic!“ prohlásila.
„U tebe si nejsem jistý, jestli je to pochvala, nebo výtka,“ mrkl na ni.
„Ne?“ podivila se. „Tak se znovu zaměř na tón mého hlasu. Vztahuje se tvůj optimismus i na Wesleyho a Annie?“ zeptala se s mírnou obavou.
„Jasně, že jo,“ položil ji ruku kolem pasu. „Nebo si taky myslíš, že ji Wesley někde uškrtil a pak zakopal?“ zeptal se ironicky a neovládl se, aby se přitom nedíval na Kita.
Ten před chvílí přicválal hustou mlhou směrem od Oakbellu, hladový a ještě rozlícenější, protože sotva viděl na čumák svého koně, natož aby ještě někoho hledal.
„Ovšem, že ne!“ založila si ruce. „Do téhle mokré země?“
Danny se pobaveně zasmál a políbil ji na vršek hlavy.
Mlha působila zvláštním dojmem, že jsou někde sami, v jiném světě. I zvuk se nesl jinak a vzduch byl vlhký a hustý.
Netrvalo to dlouho, mlha rychle řídla, ale i tak se Anne s Wesleym vynořili jako přízraky odnikud.
„Vida, kdo se ukázal,“ prohlásil Spencer. Z mlhy byl poněkud nervózní a ve střehu, takže si jich všiml hned.
Anne si odkašlala.
„Ahoj,“ řekla pak neutrálně všem. Snažila se chovat jako vždy, ale nějak zapomněla, jak takové chování vypadá.
Mlha přesně vystihovala její momentální stav, líbila se jí. Jenom by mohla být ještě hustější, aby se nemusela nikomu dívat do tváře.
Kit vyskočil na nohy, sotva uslyšel její hlas. Ne, nejspíš doopravdy nevěřil, že by jí Wesley Shane nějak fyzicky ublížil, ale když jí tam viděl stát živou a zdravou, přece jen se mu ulevilo.
„Annie, zlato!“ objal ji pevně. Trochu překvapeně objetí opětovala.
„Kite… ahoj.“
„Jsi v pořádku?“ oddálil ji od sebe, aby se jí mohl podívat do obličeje.
„Já? No jasně, proč bych jako nebyla?“ uhnula očima.
„Bylas pryč celou noc!“
„To ty taky,“ namítla. „Jenom jsme se schovali před deštěm.“
Pevně doufala, že to zní normálně.
Usmál se na ni, ale nebylo to moc upřímné. Wesleyho přítomnost ho v tuhle chvíli iritovala víc, než obvykle, i když nic nedělal a vlastně ani nemluvil.
Kit měl ale pocit, jako by vlezl do nějaké soukromé energie mezi ním a Anne, jako by se mezi nimi odehrálo něco důležitého.
Nelíbilo se mu to.
„No tak, když už se Kit konečně uklidnil, tak se můžeme usušit a najíst, co myslíte?“ řekl John s mírným úsměvem, ale ke Kitovým uším dobře dolehl osten skrytý v jeho slovech.
Stiskl zuby a raději mu neodpověděl.
Anne si v duchu oddechla a hned zamířila k ohništi, zatímco Wesley se obrátil k Dannymu a ignoroval Kitovy pronikavé pohledy.
„Kde máme věci? Měl bych se převlíct,“ prohodil.
„Támhle,“ ukázal Danny. „Tys šel jen takhle nalehko?“ podivil se, když se Wesleyho prohlédl. „Jen v košili?“
„Jo, šel.“
„No tak to-“
„Jsem blbec, jo já vím,“ doplnil si Wesley sám. „Ještě něco?“
„Ne, asi ne,“ odtušil Danny a trochu zmateně mu pokynul do mlhy, směrem k jejich věcem. Wesley ho následoval, ale nedokázal odolat pokušení, aby se alespoň jednou neohlédl směrem k ohništi.
* * *
Slunce se z ničeho nic vynořilo z mraků a začalo hřát tak, až z mokrých plachet začala stoupat pára. I mlha mizela a začalo být jasné, že po deštivé noci všechny čeká prozářený den.
Anne přivírala oči a nastavovala paprskům tvář, bylo to příjemné.
„Annie! Neudržíš to chvilku na jednom místě? Jak se mám podle tebe asi učesat?“ nakrčila Ellen nos.
Anne vzdychla a ruce, ve kterých držela Ellenino nevelké zrcadlo, pozvedla trochu nahoru.
„Češeš se zbytečně, za chvilku pojedeme na koni,“ namítla Anne.
„Češu se pro svůj dobrý pocit,“ vysvětlila Ellen. „Což ty asi nemůžeš pochopit. Když už jsme u toho, potom ti také zapletu vlasy, vypadáš dost… rozcuchaně.“
Anniny ruce poklesly o notný kus.
„Annie, to děláš schválně!“ obvinila ji Ellen dotčeně. „To snad není možné.“
„Víš o tom, že jsi docela otravná, El?“
„To je možné,“ odtušila Ellen a zapíchla jednu z vlásenek na správné místo. „Ne všichni totiž spali v suché posteli, jako někdo, takže se pak mohou jevit otravní.“
Anne si odkašlala, jako by jí něco uvízlo v krku.
„Spala jsi na posteli, ne?“ zvedla Ellen oči.
Anne se nadechla, ale už nevydechla. Najednou absolutně netušila, jak má na Elleninu nevinnou otázku odpovědět a místo toho, aby se jí v hlavě objevil alespoň nějaký nápad, vybavila si skutečné místo svého spánku.
Do všech detailů.
„Hm,“ dokázala ze sebe nakonec vypravit a sklonila hlavu, aby nebylo vidět, jak se jí do tváří nahrnula krev.
„Tak vidíš,“ věnovala se Ellen naštěstí svému obrazu v zrcadle. „Nakonec jste na tom s Wesleym vydělali.“
„Hm…to jo,“ zamumlala Anne a sklonila hlavu ještě níž, aby zabránila touze vyhledat Wesleyho očima.
* * *
Danny rozprostřel plachtu po zemi, aby uschla, než ji bude balit a usmíval se. Nečekaně rozjasněný den mu způsoboval dobrou náladu, ale ani trochu se mu nedařilo přenést ji na Wesleyho.
„Co je ti?“ zeptal se ho po chvíli. „Tváříš se divně. Vypadáš, jako bys měl kocovinu.“
„To asi mám,“ uvědomil si Wesley.
„Co?“ podivil se Danny. „Wesi, to byl vtip.“
„Neboj, jsem v pohodě,“ ujistil ho Wesley, ale přímému pohledu do očí se vyhnul. Danny si jeho prohlášením vůbec nebyl jistý, ale raději do toho víc nešťoural. Kradmému pozorování svého přítele se však přece jen neubránil a když viděl, že Wesley dvakrát naprosto nesmyslně přerovnal svoje zavazadla a poté je zase vybalil, usoudil, že jeho kocovina bude vážnější, než se zdá.
„Balíte?“ ozval se za jejich zády Kit, který se tam nečekaně objevil.
„Jo,“ obrátil se k němu Danny. „A sušíme.“
Kit stiskl rty, což možná mělo být cosi jako úsměv, ale v tom případě se mu to moc nepovedlo.
Wesley si ho nevšímal, ale Kit k němu zezadu přistoupil a popadl ho za rameno.
„Máš chvilku?“
„Ne,“ ušklíbl se Wesley pohrdavě a ramenem uhnul.
„Pokecáme, Shane!“ ignoroval ho a chytil ho oběma rukama pevněji.
Wesley se rychle z pokleku napřímil v celé své výšce a jeho ruce při tom prudce odstrčil.
„Řekl jsem ne!“ zavrčel.
„A já jsem zas řekl, že pokecáme!“
„O co jde?“ nechápal Danny.
„Danny nás nechá, že jo?“ řekl Kit, ale na Dannyho se nepodíval, měl spoustu práce s tím, aby pohledem propaloval Wesleyho.
„Co?“ zatvářil se Danny zmateně. „Ne! Stalo se sakra něco?“
„Nech nás,“ kývl Wesley nakonec.
„Tak fajn!“ rozhodil Danny ruce a obrátil se k odchodu. Ještě se sice několikrát otočil, ale nechal je být, jak si přáli. Zamířil k dívkám s očekáváním, že jejich společnost bude rozhodně příjemnější.
„Ahoj, krásky!“ usmál se na ně.
Dannyho hlas byl jeden z mála důvodů, proč by Ellen chtěla zvednout hlavu od svého vlastního obrazu.
„Danny,“ usmála se na něj.
„Hledám si lepší společnost,“ políbil Ellen na tvář.
„Ach, Wesley není dobrý společník?“ zažertovala.
„Teď zrovna ne,“ řekl Danny. „Obzvlášť, když se k němu přidal Kit a rozhodli se, že si budou krátit chvíli vzájemným vyhrožováním. Což vážně není příjemná společnost, protože Kitovi od rána hrabe a Wesley má kocovinu.“
„Cože??“ vyskočila Anne na nohy, zrcadlo jí vyklouzlo z dlaní a dopadlo na vlhkou zem.
„Proboha, Annie!“ vyjekla Ellen. „To se mi snad jenom zdá!“
Anne si jí nevšímala, upírala zrak na druhý konec tábořiště, kde stál Kit s Wesleym. Sice odsud neslyšela ani slovo, ale jejich držení těla prozrazovalo spoustu negativních emocí.
„Je možné, aby někdo střílel tak dobře jako ty a přitom byl naprosto nešikovný?“ prohlásila Ellen zoufale a zvedla ze země zrcadlo s rozvětvenou prasklinou uprostřed. „Neubylo by tě, kdyby ses alespoň pokusila o nějakou omluvu!“
„Co?“
„Annie!“
„Ty přece vůbec nepotřebuješ zrcadlo,“ přiklekl si k ní Danny a objal ji. „Vypadáš vždycky dokonale.“
„Ty jsi tak milý,“ políbila ho Ellen na tvář. „I když lžeš.“
„Danny, musíš tam jít!“ nebrala Anne na jejich romantickou chvilku ohledy.
„Proč?“ podíval se na ni udiveně. „Vykopli mě odtamtud.“
„Nechci, aby se zase poprali,“ přiznala.
„Jak to myslíš zase?“
„Nijak!“
„Z nás dvou jsi ty ta, která umí rozhánět rvačky,“ připomenul jí. „Ještě si to pamatuju,“ poklepal si na svoje koleno, před časem naražené od pažby její winchestrovky.
„Vtipný.“
„Proč by se vlastně měli chtít poprat?“ zadíval se na ni pátravě a poprvé ji ve svých úvahách zahrnul mezi osoby, co se dnes chovají poněkud zvláštně.
„Co já vím!“ odsekla útočně a dál sledovala ty dva. Vydat se k nim se ale zatím neodvážila, i když se snažila na dálku odezírat, co asi říkají. Pochopila však, že se jí to nepovede.
Bože, ať se to netýká mě! modlila se v duchu.
„Co chceš?“ vyjel Wesley nepřátelsky.
„Kde jste byli celou noc?“
„Co je ti do toho?“
„Tak kde?“
„Zůstali jsme v hostinci,“ zalhal Wesley.
„Lžeš, tam jsem vás hledal!“
„Opakuju: co je ti do toho!“
„Víš co, poslouchej mě,“ ušklíbl se Kit napjatě. „A dávej dobrej pozor, nebudu to opakovat. Řeknu to jenom jednou.“
„To se mi jako chystáš vyhrožovat?“ pochopil Wesley. „Nezájem, Angele,“ odvrátil se od něj.
Kit ho vztekle zachytil za paži, Wesleymu ovšem další nechtěný dotek zvedl tlak.
„Sundej ze mě ty pracky, nebo přísahám, že ti je urazím!“ zasyčel. „Jsi poslední člověk v okolí, se kterým se chci o něčem bavit!“
Kit polkl. Wesley v něm probouzel ty nejhorší pocity, jakkoli to bylo iracionální, měl chuť ho sevřít pod krkem, ale snažil se ovládat.
„Drž se od Annie dál,“ procedil skrz zuby. „Jestli zjistím, žes jí ublížil, budeš toho neskutečně litovat!“
Wesleymu překvapeně zacukalo obočí.
„Co to meleš?“
„Mám ti to zopakovat?“ nabídl Kit.
„Máš dojem, že by došla k nějaký újmě?“ mávl rukou směrem, kde tušil Anne. „Připadá ti, že jsem jí něco udělal?“ ohradil se rozhořčeně, ale kdesi v útrobách mu zatrnulo.
„Myslím tím jakkoli ublížil, Shane, jakkoli! A já to zjistím, to si piš!“
Kit se k němu naklonil, ale Wesley neuhnul, jen zaťal čelisti.
„Nebo co? Vyzveš mě na souboj?“ ušklíbl se zle.
„Nebo tu končíš, to se můžeš vsadit. A to by tě mohlo kurva mrzet, protože bez tohohle všeho si můžeš o tý svý velkolepý pomstě leda tak snít!“ strčil ho zaťatou pěstí do hrudníku.
„Velí tu Flash, ne ty!“ oplatil mu to Wesley.
„Já jsem-“
„Co, korunní princ?“ vysmál se mu Wesley. „Jsi směšnej. O co ti sakra vlastně jde?!“
„Nepřibližuj se k ní. Nepotřebuje tě a ty nepotřebuješ ji, hrabej si na svým písečku a ji z toho vynech, rozumíš mi dobře, Shane?“
Wesley se mu zkoumavě zadíval do zlostí přimhouřených tmavých očí.
„Ty…“ zamračil se ohromeně, znechucen náhlým zjištěním. „Ty ji pořád chceš, ty prasáku!“ vydechl.
„Cože?? To ne… ne!“
„Proboha, ty jsi úchyl!“ odplivl si Wesley.
„Drž hubu!“ popadl ho za límec Kit. „Vůbec tomu nerozumíš, ona je moje sestra-!“
„Tak si to hlavně nezapomeň často opakovat!“ doporučil mu Wesley s ironickým úšklebkem.
„Říkám drž hubu, ty idiote!“
„Hej!“ zvolal Spencer. Když chtěl, byl jeho zvučný hlas slyšet do širokého okolí. Nikdo ho nemohl přeslechnout. „Přestaňte se tady naparovat jak jeleni v říji! Za chvíli se můžete začít oťukávat parohama!“
„Klid, Spenci, oni si jen měří, kdo má větší ramena,“ poznamenal Shakespeare.
Za jiných okolností by to Anne dost pobavilo, ale v tuhle chvíli měla pocit, že svůj smysl pro humor nadobro ztratila.
„A pojďte sem, John nám chce všem něco říct!“ pokračoval Spencer autoritativně a ty dva nepřátelské pohledy, které se na něj upíraly, ho vůbec nerozhodily.
„Uhni!“ sykl Wesley a Kita odstrčil, aby si uvolnil cestu. Kit o něj alespoň zavadil ramenem.
I když bláto na zemi statečně usychalo, přece jen nebylo příjemné sedět na zemi, proto u vyhaslého ohniště všichni spíš postávali.
Dívali se na Johna, byli zvědaví, co jim chce sdělit. Z jeho tváře nešla žádná nápověda přečíst, jako obvykle.
„Mám na tebe otázku, Ellen,“ obrátil k ní své modré oči.
„Ovšem,“ odpověděla s mírným překvapením.
„Víš něco o tom, že by měl Marten nějaké děti?“
„Děti?“ podivila se. „Ne, nikdy neměl žádné děti. Žádnou rodinu. Na to je zřejmě příliš sobecký.“
„Má syna,“ řekl John a pousmál se levým koutkem úst.
„Prosím?“ zasmála se Ellen nevěřícně. „Ne, to je omyl, nemá žádného syna.“
„Jmenuje se Henry Jacobs, je mu osmnáct let a pracuje u Martena,“ otevřel John přeložené papíry, které držel v ruce a vytáhl fotografii, kterou obrátil k ostatním. Díval se z ní pohledný mladík s kratšími, vlnitými vlasy, které vykukovaly zpod módní buřinky. „Podle všeho je to schopnej, chytrej a pracovitej mladík.“
„To není možné,“ zalapala Ellen po dechu. „Jsi si jistý?“
„Mám blízko Martena spolehlivou spojku,“ potvrdil John.
„Nikdy nám neřekl, že by snad měl-“
„Neřekl to nikomu,“ opravil ji John. „Je to jeho tajemství. Jeho a Henryho Jacobse,“ upřesnil.
„Ale… proč?“ pokoušela se Ellen s touto novou informací srovnat.
„Může pro to mít různý důvody,“ pokrčil John rameny. „Faktem ale je, že si ho drží blízko sebe, zabezpečil ho, dal mu práci, dohlíží na něj.“
„Děti jsou slabost,“ prohlásil Spencer zvláštním, dutým hlasem. „Slabost, kterou proti tobě může kdokoliv zneužít.“
„A to je přesně to, co my uděláme!“ ozval se Kit s počínajícím nadšením.
„Vrazil nám do rukou úplně novej trumf,“ došlo Wesleymu a tvář se mu rozjasnila.
„Co… co uděláme?“ zeptala se Ellen váhavě.
John Flash vrátil fotografii zpátky mezi listy papíru, zavřel je a zvedl hlavu, aby se podíval po ostatních.
„Vezmeme mu další věc, na který mu záleží.“