6. Setkání
Anne bez pohybu seděla na polstrované židli, na kterou byla odporučena, přestože by raději postála. Tedy úplně nejraději by odešla, což ale zatím nebylo možné. Pevně ovšem doufala, že už to nebude dlouho trvat a tady v té přepychové kanceláři, či co to je, se to vyřeší.
Wesley seděl opodál a neochotně líčil události, které se seběhly v pokoji číslo osm. Anne se to snažila neposlouchat, protože to, co říkal, byla pravda a jí se to neposlouchalo příliš dobře, když tu za chvíli měla působit jako oběť zlých okolností.
Tohle se k tomu nějak nehodilo.
Danny stál blízko Wesleyho, aby v případě nutnosti zabránil problému, jak mu bylo přikázáno. Ono to také vypadalo, že problém nastane, kdykoliv se Wesley podíval na Anne. Pokaždé vypadal, že ji začne škrtit.
Danny poslouchal Wesleyho vyprávění, oči mu občas přeskočily na Anne s roztrženou sukní a zmáčeným živůtkem a v duchu se nestačil podivovat. Kdyby na něj náhlý obrat událostí nebyl příliš velké sousto, možná by mu chvílemi zacukaly koutky úst.
Ellen byla rozčarovaná a překvapená.
Dost nepříjemně. Události byly úplně jinak, než si myslela – než si byla jistá – že se seběhly. Ráda byla na věci připravená a teď byla připravená jednat se zákazníkem, který zničil jeden z pokojů a fyzicky napadl dívku.
Jenže pokud ten pan Shane mluvil pravdu, to bylo naopak.
Neuvěřitelné!
„Co mi k tomu můžeš říci ty?“ obrátila se na Anne, která se mračila. Otočila k Ellen hlavu, ale neodpověděla. Jejich pohledy se setkaly uprostřed a ani jedna pochopitelně neuhnula. Dívaly se na sebe, dvě stejně staré dívky sedící jen malý kousek od sebe.
Ale velký psací stůl nebyl to jediné, co je oddělovalo.
„Bylo to tak?“ zeptala se Ellen znovu a v tu chvíli si uvědomila, že tyhle oči se už na ni tímto způsobem hleděly.
Anne neřekla ani slovo.
Wesley se k ní prudce otočil, už jenom pohled na tuhle holku ho doháněl k zuřivosti.
A ona tam prostě jen tak strnule seděla, vůbec nic neřekla a roztržená sukně odhalovala její punčošku až po krajku a malé bílé růžičky na ní.
Naštvaně odvrátil hlavu a rukou sevřenou do pěsti uhodil do stolu, až Ellen mírně nadskočila, i když se snažila tvářit pořád stejně.
„Podívejte se, madam!“ prohlásil, přičemž slovo „madam“ mělo silně ironický podtext a ze všeho nejvíc připomínalo sprostou nadávku. „Přišel jsem proto, že jsem se nechal přemluvit chválou provázející ten váš zatracenej podnik! Ať už jsem čekal cokoliv, rozhodně ne to, že se mi někdo pokusí přerazit o hlavu židli!“ rozčiloval se.
Dotkl se bezděčně rukou tváře a přitom si rozmazal už pomalu zasychající krev z tržné rány na spánku. Červená tekutina na jeho prstech ho rozvzteklila ještě víc.
„Co na mě tak zíráte!“ křikl na Ellen. „Vypadám, jako bych si sám omlátil zrcátko o hlavu?!“
Ellen to nekomentovala, sáhla do jednoho ze šuplíků a zdvořile mu nabídla bělostný kapesník. Wesley odmítl zuřivým gestem.
„Velice se vám omlouvám, pane Shane,“ řekla Ellen, ale slova jí příliš od srdce nešla.
Wesley se ušklíbl.
„Samozřejmě se domluvíme na finančním odškodnění.“
Vyskočil ze židle.
„Na to vám kašlu, dámo! Mě už tady v tom vašem bordelu nikdo neuvidí a lituju každýho, kdo sem vkročí! Co by se taky dalo čekat, když tady tomu v čele stojí ženská!“ otočil se k prudkému odchodu.
Ellen se zvedla na nohy, jak se jí urážka dotkla.
„Pane Shane!“
Wesley se obrátil a věnoval jí jeden ze svých posměšně vyzývaných pohledů.
„Kolik chcete?“ zeptala se se sebezapřením.
„Za mlčení?“
„I tak,“ uznala chladně.
Vztekle se zasmál.
„Nejsem na prodej, tedy ne pro vás! Sbohem, doufám, že navždy!“ odfrkl si a bouchl za sebou dveřmi.
„Jdi za ním a vyveď ho ven. Pak se vrať,“ přikázala Ellen Dannymu a ten jenom kývl. Když se i za ním zavřely dveře, Ellen se posadila a dovolila si malé, nepatrné vydechnutí. Pak se obrátila k Anne, která si bezděčně třela paže, kde jí na některých místech pomalu naskakovaly namodralé podlitiny.
Hodnou chvíli se navzájem pozorovaly, jako by chtěly pohledem porazit jedna druhou.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se pak Ellen kousavě, ale Anne zarytě mlčela. To Ellen začínalo opravdu rozčilovat.
Pro dnešek toho měla vážně dost.
„Tak dobrá! Číslo ve výkazu?“
„Nevím,“ odsekla Anne.
Ellen nadzdvihla obočí. „A jméno alespoň znáš?“
Anne jí vrátila bez okolků ironický úšklebek a vyslovila své jméno. Dřív, než ho Ellen našla v Sinclairově slavném výkazu, energicky si vytáhla z vlasů modrou stuhu a zahodila ji.
„Já vám to ulehčím. Rovnou mě z toho seznamu vyškrtněte, protože tam ani nemám bejt.“
Ellen přestala listovat.
„Prosím?“
„Nemám tam bejt. Vůbec. Nemám bejt ani tady.“
„Tady tedy rozhodně máš být, to co jsi udělala, rozhodně není normální a musíš počítat s tím, že poneseš následky…“ začala Ellen.
„Já nemyslím tenhle pitomej pokoj, já myslím celej tenhle pitomej dům!“ přerušila ji Anne. „Můj otčím a nevlastní bratr mě sem prodali. Nejsem tu dobrovolně a chci odsud odejít!“
„Cože?“ vydechla Ellen nevěřícně.
„Jo! Sinclair mě koupil jako koně, nebo kus nábytku do tohohle fajnovýho pokojíčku!“
Anne cítila, jak jí zaplavuje vlna zloby, když myslela na ten večer a na ty dva.
Ellen zbledla.
„Jak se opovažuješ urážet mého otce?“
„Nikoho jsem neurazila,“ prohlásila Anne pevně. „Řekla jsem jen pravdu. A tohle pravda je!“
„Mlč!“
Ellen nekřičela, ale sálala z ní zloba.
„To teda mlčet nebudu!“ zvedla se Anne zprudka ze židle. „Je mi jasný, že to tady nikoho nezajímá, ale tohle teda, milá dámo, bylo mimo zákon! A nemysli si, že snad budu mlčet o tom, že tu Sinclair sprostě obchoduje s lidma! A budu o tom mluvit tak dlouho, dokud s tím ten zkurvenej šerif něco neudělá!“
Ellen byla šokovaná. Nikdy neslyšela nikoho takhle mluvit a už vůbec si nepředstavovala, že by někdo mohl takhle mluvit s ní.
„Můj otec,“ prohlásila důrazně, „by tohle nikdy neudělal, tím jsem si naprosto jistá!“
„Ó! Nejspíš jsi ho znala asi tak, jako já toho svýho!“
„A neopovažuj se mi tykat!“ přeskočil Ellenin hlas do vysokých tónin.
Anne se zlomyslně uchechtla.
„Nebudu, jelikož odcházím!“
Obrátila se na podpatku a energicky vyrazila ke dveřím. Nic jí tentokrát nemohlo odradit od úmyslu opustit tenhle zatracený prokletý dům i tu bleduli nasoukanou do drahých šatů.
Vůbec nic.
Až na vysokou postavu v uniformě hlídače, do které vrazila přímo mezi dveřmi. Vztekle zvedla hlavu a zahleděla se do nechápavého obličeje.
„Uhni mi z cesty!“ zaječela v ráži.
Ellen, pobledlá šokem, se nadechla.
„Ať zůstane stát!“ řekla ostře a chladně. Anne se pokusila proklouznout rychle, ale ruce Dannyho Larabiho dopadly na její ramena.
„Pusť mě!“ sykla nenávistně. Ale stisk nepovolil ani o trochu.
„Proti vašemu odchodu nic nemám, slečno Retlowová!“ řekla Ellen.
Anne sebou znovu trhla v Dannyho rukách.
„To mě těší,“ řekla ironicky.
„Nemám,“ pokračovala klidně Ellen, „pokud mi hned teď zaplatíte škodu, kterou jste způsobila.“
„Cože?“ otevřela Anne ústa.
Ellen pocítila zadostiučinění a na nepatrný okamžik se jí přes rty mihl triumfální úsměv.
„Ta škoda není z nejmenších.“
„Já ale nemám peníze!“ vyhrkla Anne a pokusila se Dannymu znovu vytrhnout.
Ten něco takového čekal, proto ji sevřel ještě pevněji za lokty.
Ellen si založila ruce a sjela pohledem od Dannyho zpátky k Anne.
„To jsem předpokládala,“ kývla nevzrušeně. „Pořád ještě jsi zaměstnankyně tohoto domu a já ti dám možnosti si je tu vydělat. Až mi zaplatíš všechno, můžeš si jít, kam chceš.“
Anne zalapala po dechu. „CO? To... to nikdy!“
„Zdá se mi, že jinou možnost nemáš.“
Anne probodla Ellen nenávistným pohledem a vrazila loket Dannymu do břicha. Ten vykřikl, prohnul se a uvolnil sevření přesně tak, jak Anne potřebovala.
Skočila ke dveřím.
Jeho rychlost ale podcenila, protože po ní sáhl, chytl ji kolem pasu a zvedl nad zem.
„No tak, no tak, děvče!“
„Koukej mě pustit!“ bránila se. „Nebo toho budeš litovat!“ Pokusila se mu podupat nohy ostrými podpatky, ale už byl připravený, takže se jí to nezdařilo.
„Jak už jsem řekla, až si vyděláš a všechno mi uhradíš, můžeš odejít podle libosti,“ pokračovala Ellen, jako by se nic nedělo. „Jinak ne.“
„To si strč někam!“ zaječela Anne. „To nikdy! NIKDY!“
Když Ellen viděla, jak se Danny s Anne potýká, měla chuť znovu něco pronést o jeho zbrani u pasu, ale vzpomněla si na jeho reakci a raději pomlčela.
„Nikdy, říkáš?“ zeptala se se špatně skrytou pomstychtivostí. „Tak to tedy uvidíme. Jak se jmenuješ?“ zeptala se Dannyho.
„Larabi.“
„Tak dobře, Larabi. Odveď ji dolů!“
Danny – ač nerad – se musel projevit méně inteligentně, než by si přál.
„Kam dolů?“ zeptal se pomalu a Anniny nehty se zaryly do jeho kůže na předloktí.
„Au!“ sykl bolestí a rychle se jí snažil přitisknout paže k tělu. Začala sebou házet víc, než předtím a mimoděk zopakovala Dannyho slova se značným podezřením.
„Kam dolů?!“
* * *
„Hlavně sebou moc necukej, kamaráde,“ radil Danny a nalil na kapesník řádnou dávku té nejsilnější vodky, kterou prodávala Margot Glaserová.
Wesley seděl na rozvrzané židli, na tváři neochotu a velmi pomalu doznívající vztek. Danny mu chytil bradu a zaklonil mu hlavu.
„To není nutný!“ zabručel Wesley, ale Danny mu přitiskl kapesník na krvavou ránu.
Palčivá bolest ho téměř vystřelila ze židle.
„Au!“
„Copak, copak?“ smál se mu Danny, ale stisk nepovolil.
„Zatracená mrcha!“ zaklel Wesley znovu. Rána ho pálila jako čert, ale Danny mu pečlivě otřel pramínky krve a vytrvale poléval ránu alkoholem.
„To stačí!“ bránil se Wesley.
„Jen drž! Zdá se, že tam budeš mít pěknou jizvu. Možná by sis to měl nechat zašít.“
„Na to kašlu!“ odsekl Wesley a vstal ze židle.
„Uklidni se!“
„Jak se mám po tom všem sakra jen tak uklidnit!“
Danny mu chtěl odpovědět, ale vlastně nevěděl co. Stál proti němu, pokrčil rameny a usmál se.
„Chyběl jsi mi, Wesi.“
„Ty mě taky,“ řekl Wesley tiše a i jemu přelétl úsměv přes rty.
V návalu bratrských citů se vřele objali, dlouze a mlčky tak stáli a silou se k sobě tiskli.
„Jak je to dlouho, Wesi, proboha?“ zakroutil Danny nevěřícně hlavou a dnes již po několikáté studoval Wesleyho tvář.
„Víc než pět let…“ zašeptal Wesley skoro neslyšně.
„Já… já jsem tě hledal.“
„Já vím,“ kývl Wesley pevně.
A já jsem hledal tebe, Danny.
„Já… víš… asi jsem pořád dělal něco špatně, ale i když jsem třeba… třeba měl tvou stopu, ztratil jsem ji… já…“ vychrlil ze sebe Danny zajíkavě.
Wesley položil obě dlaně na kamarádova ramena. „Tiše, Danny, je to v pořádku,“ řekl konejšivým šeptem Wesley. „Je to v pořádku. Není to tvoje vina. Našel jsi mě.“
Dannymu proběhl po tváři úsměv.
„Abych řekl pravdu, tam jsem tě nečekal.“
„Jo, já vím,“ opětoval Wesley úsměv. „Ani se tomu nedivím.“
„Nějak jsi zestárl!“ přimhouřil Danny oči a úsměv se mu protáhl.
„Ty taky, Danny, hrozně. Skoro je z tebe chlap.“
Danny se rozesmál, upřímně a svobodně a téměř cítil, že se tak nezasmál celých těch pět let, co spolu nemohli být.
„Ale v jedný věci ses nezměnil vůbec, tím jsem si jistej,“ řekl, když se dostatečně vysmál.
„Tos poznal za tak krátkou chvilku? A která je to věc?“ nadzdvihl Wesley zvědavě obočí.
„Tvoje zatraceně horká krev.“
Wesley se ušklíbl.
„Jo. Tak to máš pravdu, brácho,“ řekl hořce a odvrátil se. Od kohokoliv jiného by takovou narážku nesnesl, ale Danny na to měl právo. „Ale neboj se, už nedovolím, aby nás cokoliv rozdělilo, ani ta moje zatracená horká krev, rozumíš? To radši… to radši…“
„Radši nic neplánuj,“ pousmál se Danny. „Řekneš mi něco o tom, kdes byl?“ zeptal se opatrně a pozoroval Wesleyho.
Samozřejmě ho zajímal každý den, který jeho přítel prožil kdesi, kde ho přes veškerou snahu nemohl nalézt a odkud zase on nemohl nalézt jeho. Ale zároveň se obával, že o tom Wesley nebude chtít mluvit.
Bylo to přece jedno. Teď ano, teď, když tu stojí živý a zdravý kousek od něj.
„Poslali mě na galeje. Ale to asi víš,“ trhl Wesley rameny, popošel k oknu a podíval se ven do tmy, jako by se nechtěl dívat Dannymu do očí.
„To vím,“ kýval Danny. „Jen jsem nevěděl kam, nedokázal jsem to zjistit za žádnou cenu a-“
„Nevím, jestli se to dalo vůbec zjistit,“ přerušil ho Wesley. „V tom pitomým Brokeinu to nejspíš stejně nikdo nevěděl. Předávali si nás jako nějaký zvířata… já jsem skončil kdesi na severu. Stavěli jsme železnici, každej den, přikovaný ke kolejím, jsme pokládali nový pražce a železa přes ně…“
Wesley se neohlédl, protože věděl, že by narazil na Dannyho bolestný výraz v očích. A to chtěl teď ze všeho nejmíň.
„Ale bylo to fajn, vážně,“ protáhl ironicky. „Měl jsem to na sedm let, vydržel jsem to tři čtvrtě roku. S pár dalšíma muklama jsme jedný pěkný vlahý noci prostě zdrhli.“
Danny polkl.
„Já tam seděl měsíc,“ řekl po chvíli. „Pak mě pustili, ale už jsem neměl šanci vydat se po tvý stopě.“
„Přestaň si to dávat za vinu!“ otočil se prudce Wesley a zamračil se. „Nezapomeň, že si moc dobře vzpomínám, že jsem to byl já, kdo nás do tý díry dostal! Já a ta moje... jak jsi to tak hezky nazval… horká krev.“
„On si zasloužil dostat,“ oponoval Danny. „I když možná ne tolik…“
„Protože to byl šerif?“ ušklíbl se Wesley. „Abych řekl pravdu, kdykoliv si na něj vzpomenu, pevně doufám, že jsem mu tu nohu zlámal tak, že dodneška kulhá a taky ho pekelně bolí!“
„Tak o tom nepochybuju,“ ušklíbl se Danny souhlasně.
„No… asi bys měl ještě něco vědět, Danny,“ řekl Wesley a opět se otočil k oknu, ven do noční tmy.
„Co?“
„Potom, víš… jsem se živil různě. Vlastně ani ne tak různě jako… prostě poznal jsem spoustu chlapů, co ani neumějí žít jinak. Vykrádají nákladní vlaky, okrádají bohatý lidi… a to jsem já. Dokonce mě hledá policie.“
Nastalo ticho, ve kterém Wesley skoro ani nedýchal a žádná sebevětší odvaha by ho nedonutila se otočit. Danny přešlápl a podlaha tiše zavrzala.
„To už se předpokládá, když jsi utekl z galejí. Já jsem viděl jsem tvůj zatykač, Wesley. Vím to už nějakou dobu. Je mi to jedno.“
Wesley se prudce obrátil.
„To ti nemá být jedno Danny, sakra!“ křikl rozzlobeně. „Odsuzuješ mě? Udělej to nahlas! Tohle jsme přece nikdy nechtěli!“
„Wesi, k sakru, copak bych si tě já někdy dovolil soudit?“ oponoval Danny a dvěma krátkými kroky došel až k němu. „Copak bych na to měl právo?“
„To bys teda zatraceně měl,“ hlesl Wesley a znovu se vyhnul jeho pohledu. „Ty jsi čestnej kluk, vždycky jsi byl a já…“
„Já jsem čestnej kluk,“ zopakoval Danny hořce. „Tak ten čestnej kluk, kamaráde, dělal skoro rok a půl na farmě. Kde taky jinde, když jsme práci na farmách hledali skoro pořád, že jo. Práce nebyla těžká na docela dobře placená a ten čestnej kluk vyjížděl s ostatníma ven a kradl koně.“
„Co?“ obrátil se k němu Wesley.
„Jednomu ukradneš, dalšímu prodáš… nejsem sice bandita, ale těch koní jsem se něco nakradl. Můj zatykač sice nevisí nikde a nejspíš po mě už ani nikdo nejde, ale... Spadl jsem do toho, ani jsem si nevšiml jak.“
„Danny…“ hlesl Wesley a přikryl si dlaní čelo.
„No jo… nebyl jsi se mnou, abys mě tahal z louže,“ pousmál se Danny ve snaze obrátit všechno v žert.
„No a co s tím?!“ uhodil náhle Wesley otevřenou dlaní do okenního rámu, až se roztřáslo sklo. „My si nemusíme vyčítat vůbec nic! My nic životu nedlužíme, život kurva dluží nám!“
„Jeden dluh už mi vrátil. Našel jsem tě,“ řekl Danny a usmál se.
„Pitomče,“ odtušil Wesley a ať se sebevíc snažil, úsměv mu přes rty přelétl taky.
„Sám seš pitomec!“ šťouchl do něj Danny.
„Nech toho!“ oplatil mu Wesley šťouchanec.
Danny ho se smíchem popadl v pase ve snaze ho zvednout a strkali se a smáli a napůl znovu objímali, dokud Wesley tiše nezaúpěl a nechytil se za levé rameno.
„Promiň,“ řekl Danny a povyhrnul si spadlý rukáv košile.
Wesley ho rychle chytil za zápěstí.
„Ale ale, copak to je?“
Vyhrnul mu rukáv vysoko nad loket. Na předloktí se mu táhly čtyři dlouhé krvavé škrábance. I sám Danny se podivil, protože na ně ve víru událostí docela zapomněl.
„Ale,“ mávl rukou.
„Poškrábala tě snad nějaká kočka, nebo co?“
Danny se zašklebil. „Dalo by se to tak říct. Sotva odrostlý kotě, ale pěkně divoký! Páni, je to docela krvavý, ani jsem si toho nevšim!“
„Jo tak divoký!“ zakřenil se Wesley. „To chce, myslím, vyčistit.“
„Asi jsem si vzal rizikovější práci, než jsem původně myslel, no. Hele, nech toho. Wesi, dej pryč tu flašku! Ty blbče!“
Danny byl rázem skoro celý pokropený lihovinou.
„Pálí to aspoň trochu?“ doufal Wesley.
„Ne,“ lhal Danny. „Jsou to jen škrábance. Za to ty vypadáš, jako kdyby ses porval v hospodě.“
„Vážně vtipný, Danny!“ odsekl a zamračil se. „Jestli ještě někdy potkám tu malou mrchu, bude to její poslední den!“
„To není mrcha,“ odvětil Danny s klidným úsměvem. „Spíš trochu… no sotva odrostlý kotě, ale pěkně divoký.“
„Nějak se v tom sakra vyznáš… počkej, tím chceš říct, že…“
Danny zvedl ruku, aby znovu upozornil na své zranění. Wesley to konečně pochopil.
„Cože? No to snad ne! Umí taky něco jinýho, než mrzačit lidi?“
„Jo. Vyhrožovat jim,“ odtušil Danny klidně a díval se na Wesleyho. Ve tváři se mu odráželo, jak balancuje na hranici zuřivosti a smíchu. Nakonec sebou raději hodil na Dannyho rozvrzanou postel, aby nemusel udělat ani jedno.
„No tak, Wesi. Buď už v klidu,“ řekl Danny konejšivě. „Věřím, že to byla nečekaná událost, ale je za námi.“
„Tvůj klid ti někdy fakt závidím! Tys tam nebyl. Ta holka je magor, blázen! Doufám, že si teď říkáš, do jakýho podniku jsi to sakra šel dělat!“
Položil si obě ruce za hlavu a pokradmu si Dannyho prohlédl.
„Mimochodem, víš o tom, že v tý uniformě vypadáš trochu směšně?“
Danny si s vážnou tváří oprášil neexistující smítko z ramen.
„Ani náhodou. Sekne mi to. Ženský na mě poletěj, vždycky letěj na uniformy.“
„No na tu tvojí leda tak ty slepý,“ zahučel Wesley a Dannyho opět rozesmál.
„Skoro jsem zapomněl, jak jsi vtipnej!“
Wesley se posunul až ke zdi a Danny se posadil vedle něho na postel. Hodnou chvíli pak mlčeli, skoro se ani nepohnuli a nemít do prázdna otevřené oči, vypadali by, jako ve spánku.
Pak se na sebe podívali.
Ten pohled byl vážný a hluboký, neviděli při něm oči dospělých mužů, ale uslzené oči malých chlapců, plné obrovské bolesti a neštěstí.
Wesley prudce zamrkal, aby vidinu zaplašil.
„Nás dva čeká ještě spousta práce,“ řekl trochu ochraptělým hlasem.
„To čeká,“ odpověděl Danny, protože věděl, že oba mysleli na to samé. Nemuseli to říkat nahlas.
Snad ani nechtěli.
„Zajdeme dolů. Je sice dost pozdě, ale Margot nám určitě něco k jídlu udělá. Vezmem si to sem nahoru. S plným žaludkem se nám bude líp… povídat. Já mám teda hlad jako vlk,“ vyskočil z postele.
„To já taky,“ zvedl se Wesley hned za ním. „Tak Margot, jo?“
„To je majitelka hostince.“
„Jasně. Že by ta tvoje uniforma vážně fungovala?“
„Neváhej!“ prohlásil Danny a vystrčil ho ze dveří.
„Au!“ sykl Wesley vyčítavě a chytl se za levé rameno.
* * *
Když jedli, mlčeli.
Věděli, že po tom, o čem chtěli hovořit, by jim to dobré jídlo zatraceně zhořklo v ústech.
„Nechce se mi ani začínat,“ přiznal Wesley tiše, když dojedl. „A zároveň jako bych netoužil po ničem jiným.“
„Vyslov to jméno, to ti udělá jasno,“ vybídl ho Danny, ale ani trochu se neusmál.
„George Marten,“ poslechl Wesley.
„George Marten,“ zopakoval ho Danny a pak stiskl rty.
„Víš, kde teď je? Teda co z něj je?“ ušklíbl se Wesley ironicky. „Dřív pobíhal po stepích a střílel indiánům do zad. Pak pro jistotu střílel i do bělochů. A teď je z něj spolumajitel Central Pacific Railroad, kamaráde!“
„Já vím."
„To se může podařit jenom takovejm parchantům, jako je on!“ otřásl se Wesley nenávistí.
„Najít ho a prostřelit mu hlavu přece není problém, ať je kým je, nebo ne?“ prohlásil Danny a založil si ruce na hrudi.
„To jsme mohli i před deseti lety, Danny!“ odsekl Wesley vztekle. „Ale o to nám přece nejde!“
„Já vím, že ne. To je málo,“ přikývl Danny.
„To je zatraceně málo! Chci ho zničit ze všech stran, chci dostat na kolena jeho pýchu, jeho moc, celej jeho život a pak mu teprve vpálím kulku do hlavy!“
Wesley shodil nohy ze stolu, protože nedokázal při těch napjatých slovech sedět v uvolněné pozici.
„Ne, vlastně ne. Pořád ho vidím na tom koni, s maskou, s puškou, s tím zkurveným šklebem na ksichtě! Nejdřív mu prostřelím obě kolena a potom teprve mozek!“
Neuvědomil si to a stál uprostřed místnosti s rukama zaťatýma v pěst, se zubama stisknutýma tak, až mu nabíhal sval na čelisti.
„Dobrá, Wesi. Ano. I já to tak chci,“ stanul Danny proti němu. „Ale tohle rozhodně nezvládneme sami.“
„Sami jsme to nezvládli, když nám bylo deset, Danny!“ rozhodil Wesley ruce.
„Já jsem o tom přemejšlel, Wesley. Mockrát, vážně mockrát.“
V mnoha bezesných nocích.
„A dokonce jsi snad něco vymyslel?“ dodal Wesley ironicky.
„Ano! Ano, vymyslel. Přestaň na mě tak zírat! My dva na to nemůžeme jít sami.“
„Co? Zbláznil ses? Nechci ničí pomoc, ničí, rozumíš!“ zasyčel Wesley a slovo pomoc znělo z jeho úst jako něco silně odporného.
„Neříkám pomoc, sakra! Spojenectví! Myslím spojenectví!“ přesvědčoval ho Danny.
Wesley se ušklíbl sevřenými rty, ale donutil se k mlčení.
„A s kým by sis to spojenectví představoval?“ řekl po chvíli a trvalé ironii se schválně nebránil. „S policií?“
Danny se ji snažil ignorovat.
„Ne,“ odpověděl prostě. „Samozřejmě, že ne. My dva jsme na opačný straně. Tam musíme taky hledat, Wesi. Někoho, kdo má opravdovou moc, srovnatelnou s Martenem. Nebo větší. Přesně tak, abysme mohli-“
„Porazit toho hajzla jeho vlastními zbraněmi!“ dořekl Wesley poněkud ohromeně, jako by mu ta myšlenka pomalu začínala docházet.
Nikdy ho nic podobného nenapadlo.
Spojenectví.
Slovo, které neměl rád, které neuznával. Nepřijímal pomoc. Nespoléhal na nikoho. Nechtěl, aby někdo spoléhal na něj. Do čehokoliv šel, dal veškerou svojí sílu, ale sám.
„Ano!“ řekl Danny.
„Počkej, Danny, jak to přesně myslíš? To si jako podáme inzerát typu: dva kamarádi hledají spojence mimo zákon na snadnou výpomoc při pomstě. Značka-“
„John Flash.“
„Co?“ zarazil se Wesley a zůstal civět na Dannyho.
„Flash. Král psanců. Jeho moc je nezpochybnitelná, ne?“
Wesley polkl na prázdno a pak se hořce zasmál.
„Ty jsi někde při tom kradení koní upad na hlavu, ne?“
„Nech toho!“ okřikl ho Danny. „A trochu přemejšlej!“
„Já právě přemejšlím, narozdíl od tebe, Danny! Co si jako představuješ? Že Flash se svojí bandou sedí někde v hospodě a my si tam nakráčíme s prosbou jestli by se k nám nechtěli přidat?“
„Napadlo mě... když jsi říkal, že znáš různý lidi a tak... jestli se s ním náhodou neznáš,“ hlesl Danny tiše a sklopil zrak k podlaze.
„Já?“ zasmál se Wesley nevesele. „Nikdy jsem se s ním nepotkal. Ani nevím, jestli bych chtěl. Slyšel jsem, že se nezastaví před ničím, to se aspoň říká. Dokonce ani před hromadnou vraždou ženskejch a děcek, ale to určitě dobře víš i ty, je to jedno z jeho nejslavnějších přepadení. Jeho činy mluví samy za sebe!“
„Já vím. Není to ale to, co právě potřebujeme?“ zvedl Danny obočí.
„Můj bože, Danny! Vůbec se mi nelíbí, co naznačuješ! Já nikoho dalšího nepotřebuju!“
„Mohl bys na chvíli přestat řvát?“
„A co chceš jako dělat, najmout si je snad?“ ušklíbl se Wesley hořce. „Flash není žádnej nájemnej vrah! Jede si po svojí cestičce, co mu chceš sakra nabídnout, aby se k něčemu takovýmu rozhodl! Nic takovýho nemáme, Danny, probuď se!“
„Nemáme, ale budeme mít. Martenův majetek.“
Wesley užasl.
„Ty to snad máš vážně promyšlený! Ty jsi doopravdy zešílel, Danieli Larabi! I když je najdeme, nebudou s náma chtít ani mluvit. Ty jsi byl vždycky tak naivní!“
„Nejdřív jsem podle tebe čestnej a teď navíc blbej!“
„No tak co ti na to mám říct!“
Wesley si jenom vztekle povzdychl a přešel znovu k oknu.
Venku právě svítalo.
* * *
„Je čas vstávat, slečno Ellen!“
Ellen s námahou pootevřela oči. Cítila se unavená, protože včera odešla spát velmi pozdě.
Sotva si vzpomněla na to, co se stalo včera v noci, zamračila se. Ze všeho nejvíc toužila se zahrabat zpátky do prachového peří a hedvábného povlečení, ale Sofie vpustila do pokoje sluneční světlo.
„Připravila jsem vám ty kávově hnědé šaty. Snídani máte dole připravenou.“
Ellen zaťala zuby a vstala. Dnes ráno měla opravdu mizernou náladu. Sofie to poznala hned, protože ani když ji česala a oblékala, neřekla Ellen ani slovo a to obvykle tyto činnosti komentovala. Ani snídaně jí příliš nechutnala a to ještě nevěděla, co ji čeká v pracovně.
Mezi papíry na stole našla čerstvě doručený expresní dopis, který tam nejspíš položil Tony.
Moje drahá Ellen,
jsem tolik zarmoucen tragickou událostí, která způsobila Harryho smrt. Neumím ani vyjádřit slovy, jak hrozně se teď musíš cítit osamělá, bezmocná a ztracená. Chci, abys věděla, že i když nejsme pokrevně spřízněni, budu tu pro Tebe vždy, vždyť nikoho bližšího už nemáš.
Vím, že se teď oddáváš smutku, ale snad by Ti moje přítomnost pomohla, protože bych s tebou zároveň rád pohovořil o velmi důležité věci, kterou jsme již probírali s Tvým otcem. Dej mi co nejdříve vědět, prosím.
Tvůj oddaný George Marten
Ellen se zatmělo před očima.
On se ještě opovažuje! Setkání a rozhovor! Upřímná soustrast! Bídák a vrah, bídák a vrah!
Několikrát se nadechla a pak vztekle a s třesoucíma rukama četla dopis znovu a znovu, až ho uměla nazpaměť, před očima úzké zkosené písmo na onom bílém papíře s hlavičkou Central Pacific.
Když pominul prvotní silný záchvat vzteku, lámala si hlavu nad tím, o čem s ní chce vést vážný rozhovor, který začal už s jejím otcem? Otec jí přece o žádném vážném rozhovoru neříkal?
Někdo zaklepal na dveře.
„V-vstupte!“
„Slečno?“ nakoukl dovnitř Tony. „Přála jste si, abych hned ráno přivedl Hannah a Beryl.“
Zdála se mu něčím rozčílená, přesto, že to skrývala. Zadíval se na ni se soucitem, znal ji od narození a pro jejího otce upřímně truchlil.
Hned po jeho smrti se slečna vrhla do veškeré práce tak po hlavě… určitě by jí pomohl odpočinek.
Myslel na to, ale nahlas samozřejmě neřekl nic.
„Ovšem, přála,“ odpověděla Ellen a hluboce vydechla. „Ať vstoupí.“
Než se tak stalo, nacpala ten příšerný dopis za živůtek. Beryl i Hannah se usadily a obě měly ve tváři rozrušené očekávání. Hannah se ho snažila překrýt obvyklým servilním úsměvem, který měla vyhrazený pro nadřízené či jakkoliv jinak výše postavené osoby, Beryl jen nervózně svírala rty, jako by se bála, že přijdou nějaké potíže.
„Pravděpodobně nevíte, proč jsem si vás dala zavolat,“ řekla Ellen. Snažila se, aby její hlas zněl normálně.
„To ne, slečno Sinclairová,“ odpověděla Hannah za obě.
„Věc je prostá,“ prohlásila Ellen a usadila se za stolem pohodlněji. Neměla dnes sebemenší náladu mluvit oklikami. Neměla vlastně náladu mluvit vůbec.
„Rozhodla jsem se dosadit Beryl na tvoje místo, Hannah.“
Beryl pootevřela ústa údivem a Hannah vyvalila oči.
„Prosím?“
„Nemluvím snad cizí řečí, Hannah. Rozhodla jsem se, že ode dneška bude Beryl vykonávat tvoje povinnosti se vším všudy, včetně platových podmínek… Doufám, že s tím souhlasíš?“
Beryl polkla a dychtivě přikývla.
„Jistě, slečno! Já… slibuju, že se budu snažit… já jsem moc ráda… nic nepokazím, uvidíte…“
„Ale co já, slečno?“ vydechla Hannah nevěřícně. „To přece nemůžete udělat!“
„To samozřejmě udělat můžu, jsem majitelka tohoto domu, o tom se mnou snad nechceš diskutovat?“ odsekla Ellen ledově.
Hannah dvakrát naprázdno zaklapala pusou.
„Je to moje práce!“
„Nevyhazuji tě z tohoto domu,“ pokusila se být Ellen o něco vlídnější. „Jsem si jistá, že nějaká práce se pro tebe tady v domě najde.“
„Práce tady v domě?“ zopakovala Hannah. Bohužel tušila, co je tím myšleno. „Jaká?“
„Jakákoliv,“ odpověděla Ellen stále ještě trpělivě. „Je tu spousta práce, to víš přece sama. Například udržovat pořádek.“
Hannah vyskočila ze židle.
„To nikdy!“ vykřikla.
„Nezvyšuj na mě hlas, Hannah!“ řekla Ellen ostře.
Hannah spolkla další rozhořčená slova. Stále nemohla uvěřit vlastním uším. Věděla, že to podobně dělával Sinclair se ženami, které už byly příliš staré nebo vysloužilé na to, aby dál pracovaly přímo v Domě. Pokud tedy neměly kam jít, většinou je zaměstnal nějak jinak. Hannah se ale na takové místo ještě za žádnou cenu nechtěla přesunout.
Tu potupu bych nikdy nepřežila!
„Slečno Sinclairová, vykonávám tuhle práci už tak dlouho a dobře!“ nasadila téměř plačtivý hlas.
„To ti řekl kdo?“
„Pan Sinclair!“
Ve tváři Ellen Sinclairové se nedalo číst.
„Teď jsem tu ale paní já. Pokud nechceš zůstat, odejdi, myslím, že sis stranou za ta léta nastřádala tolik, že si můžeš někde v klidu žít, není to tak?“
Hannah zalapala po dechu. Dívala se na Ellen a ta jí pohled oplácela s významně pozvednutým obočím.
„Jak… jak to myslíte, slečno Sinclairová…“ koktala Hannah.
„Ty víš dobře, jak to myslím. A jestli se domníváš, že o tom můj otec nevěděl, tak se hluboce mýlíš. Netuším, proč ti to trpěl, ale já si nemohu dovolit být tolik shovívavá. Je mi líto.“
Ve skutečnosti jí to nebylo líto ani trochu. Bylo to nutné, nic víc.
Hannah zrudla a chvíli naprázdno otevírala a zavírala ústa, jako by chtěla něco říct a nenacházela slov.
„Tohle by pan Sinclair… pan Sinclair by to nikdy neudělal!“ vydechla nakonec.
„Nemáš nejmenší právo pokoušet se říkat mi, co by udělal nebo neudělal můj otec!“
Hannah věděla, že prohrála. Vstala ze židle, až jí málem převrátila a vycenila své žluté zuby v zuřivé grimase.
„Věděla jsem to hned!“ sykla vztekle. „Věděla jsem hned, že to tu nemůže vést ženská, která je studená jak mrtvola a v životě ji nepřefiknul žádnej chlap!“
„Ven!“ řekla Ellen ledově a smrtelně vážně. „Tento dům je pro tebe navždy uzavřený!“
Hannah však nešla jen tak zastavit, rozhořčená a ukřivděná na nejvyšší míru.
„Tohohle budete jednou hořce litovat!“ zvolala téměř pološíleně.
Ellen toho měla právě dost. Za poslední dva dny už s ní vyhrožovalo tolik lidí, víc než za celý její život. Už odmítala poslouchat další drzosti.
„Tony!“
Volaná osoba otevřela dveře téměř okamžitě. „Prosím?“
„Odveď Hannah, zavolej nějakého strážce a mým jménem mu přikaž, ať dohlédne, aby si sbalila věci a opustila co nejrychleji tento dům. Navždy.“
„Jak si přejete,“ odpověděl Tony bez mrknutí oka a vzal Hannah za loket. Ta se mu ale vysmekla a znovu upřela na Ellen své vodnaté oči, ve kterých se dala číst slova, která před chvílí vyřkla nahlas.
Tony ji znovu uchopil a tentokrát ji vyvedl na chodbu.
„Slečno Sinclairová?“
Ellen zamrkala a obrátila se k dosud tiché ženě na druhé židli.
„Beryl? Máš nějaké otázky k funkci, kterou vykonávala Hannah?“ řekl věcně.
„Ne, to nemám, slečno, vím všechno, co potřebuju. A slečno Sinclairová? Já… já jsem poctivá ženská, já…“
„Já vím, Beryl,“ mávla rukou Ellen unaveně. „Jinak bych tě nejmenovala. A teď můžeš jít.“
Ellen se ocitla sama a sevřela si čelo v dlaních. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava.
Je to jen zdání, nebo to všechno opravdu nezvládám?
* * *
Hannah si rázovala po chodbě krátkými vzteklými kroky a před očima neviděla nic kromě velkých rudých kol.
„Litovat, litovat, bude litovat!“ prskala. „Mě si dovolit… mě dát… mě, mě!“ opakovala šíleně. „Já, která vždycky mohla mít každýho chlapa, kterýho jsem chtěla!“
„Co to slyším, Hannah?“ ozval se ženský hlas, velmi tichý a velmi ironický. O stěnu vedle svícnu se zlehka opírala Candice, v očích škodolibý úsměv.
Hannah se prudce zastavila, až jí z nohy sklouzla jedna pantofle ozdobená labutěnkou.
„Neměla bys spíš říct, žes ochotně dala každýmu chlapovi, kterej tě jen trochu chtěl,“ pokračovala Candice. „To je přesnější, ne?“
Hannah se k ní hrozivě přiblížila, ale Candice neustoupila. Nebyla v Domě jediná, kdo Hannah nesnášel, ale jedna z mála, kdo jí nepodlézal.
„Co si to dovoluješ, ty couro?“
„Kdo z nás je větší coura?“
Hannah se z úst vydral vzteklý a neartikulovaný výkřik, chvíli trvalo, než nalezla slova.
„Ty budeš taky litovat, žes… že ses vůbec narodila!“ sykla a učinila pohyb, jako by ji chtěla chytit za vlasy. Candice tomu však zabránila jedním prudkým pohybem ruky.
„Budeš litovat, děvko!“ zopakovala Hannah výhružku a oddusala pryč. Candice se ohnula, aby ze země sebrala botu, na kterou Hannah zapomněla. Pak se jen posměšně usmála a zahodila ji, jako by byla něčím silně odporným a spěšně odkráčela najít Beryl, aby se dozvěděla, co vlastně Hannah tak vyvedlo z rovnováhy.
Netrvalo to ani příliš dlouho, co se zpráva o Hannině vyhazovu a Berylině nástupu na její místo roznesla po celém Domě.
Tedy skoro po celém. Byla tu jedna obyvatelka Domu, ke které se nedoneslo nic z tohoto ranního poprasku. V noci vůbec nespala a i teď neustále chodila sem a tam po malém prostoru, jako zvíře zavřené v kleci.
Ten příměr ani nebyl tak daleko od pravdy.
Když Ellen přikázala Dannymu, aby odvedl vzpurnou dívku dolů, znělo to sice trošku záhadně, ale vlastně to žádná záhada nebyla. Harry Sinclair pamatoval na všechno a spolu s rozšiřováním svého Domu splněných přání nechal v suterénu vystavět jednu pevnou místnost bez oken, zato s pevnou mříží místo dveří. Harry měl raději svou rezervu, kdyby se našel někdo, kdo by potřeboval trochu zchladit hlavu.
Ellen o soukromém maličkém vězení samozřejmě věděla a usoudila, že Anne je zrovna ten případ. Danny Larabi dostal za úkol ji hlídat, když se odpoledne znovu hlásil v práci.
Zrovna nadšený tím nebyl, ale samozřejmě neprotestoval.
Anne zuřila.
Jenže i když lomcovala mřížemi, kopala do zdi a nadávala, nikdo jí neodpověděl a nejspíš ji nikdo ani neslyšel.
Na chodbě před mřížemi hořely dvě petrolejové lampy.
Anne čekala.
Mezitím sem okny na chodbě pronikly paprsky svítání, petrolejová světla slábla a venku se objevilo denní světlo a zkreslený zvuk běžného života venku na ulici. Vůbec si nevšimla, že jí mezitím dávno uschly šaty a že má opravdu velký hlad.
Když se dole objevil Danny Larabi, předpokládala, že ji jde pustit. Ale spletla se.
Ten příšerný strážce se jenom usadil na stoličce pod jedním oknem, přímo naproti jejím mřížím a neudělal vůbec nic.
Anne se obezřetně přiblížila k mřížím.
„Okamžitě mě pusť ven,“ pronesla důrazně. „Slyšíš mě?“
„Já tě slyším, nemusíš křičet,“ odpověděl klidně Danny. „Ale pustit tě nemůžu.“
Anne se chtělo křičet, dupat a přinejlepším ještě někoho škrtit, ale vší silou se ovládla, sevřela rukama chladnou ocel mříže a stiskla zuby.
„Proč?“ zeptala se po chvíli napjatě.
„Nemám klíč,“ zněla odpověď.
Zprudka se nadechla, ale pokusila se znovu uklidnit.
„Jasně. Chápeš, že jsem rozčílená a chci ven, když jsem tu zavřená už několik hodin!“
„To chápu.“
Anne si ho poprvé prohlédla důkladně. Měl pohlednou tvář s tmavě hnědýma očima, které na ni hleděly bezelstně, skoro by se dalo říct prostě.
Pomalu se posadila na studenou kamennou podlahu těsně u mříží, aby se dostala na strážcovu úroveň.
„Jak dlouho tu pracuješ?“ zeptala se co nejnezávazněji dokázala.
„Dva dny,“ řekl Danny. „A ty?“
„Já jsem tu nikdy-!“ začala, ale opět se uklidnila. Rozhodla se jeho otázku ignorovat.
„Chci odsud ven,“ řekla.
„Já vím.“
„Drží mě tu proti zákonu. Nikdo nemá na takový věci právo, jenom šerif. A toho by to hodně zajímalo!“
Hm, toho by to nezajímalo ani trochu, šmejda jednoho! pomyslela si, ale ve hře snaživě pokračovala.
„Myslíš?“ nadzdvihl obočí.
„Jo, to myslím. A rozhodně by poděkoval někomu, kdo by takovou věc nahlásil. A to bys mohl bejt ty.“
„Přijdu o práci,“ trhl rameny a dál se jí upřeně díval do očí.
„Najdeš si lepší. Nikdo přece nechce dobrovolně pracovat tady! V Sugarhillu můžeš pracovat třeba… no kde chceš.“
Cítila, že se jí taktizování vymyká z rukou.
„Vážně?“ zeptal se.
„Jo!“
Když dál nic neříkal, chvíli si kousala rty, než se rozhodla zkusit to jiným způsobem.
„Když mě pustíš – stačí odemknout ty dveře, ven se už nějak dostanu sama – zaplatím ti,“ navrhla a v duchu se proklínala, proč se nikdy nenaučila pořádně lhát.
„Zaplatíš? A jak?“ podivil se. „Včera jsi říkala, že nemáš peníze. Proto tu taky sedíš.“
„Ehm… jo, ale to je jinak…“ improvizovala. „Mám peníze, ale doma, schovaný. Není to málo, věř mi. Všechno bude tvoje.“
„To nezní špatně,“ zamyslel se hluboce Danny.
Skvělý, on je přímo tupej! zaradovala se Anne v duchu a potlačila úsměv.
„A co kdybych peníze nechtěl?“ zvedl Danny oči a zadíval se Anne do očí.
„A co bys teda chtěl?“ nerozuměla.
Vstal ze stoličky a udělal krok dopředu. „Třeba mě peníze nezajímají. Třeba bych chtěl zaplatit něčím úplně jiným.“
Ocitl se těsně u mříží a opřel o ně své dlaně. Oči měl najednou úplně jiné. Zmizela prostota, která se v nich zračila, teď se zdály temné, skoro černé.
„Čím?“ pípla Anne tiše a donutila se neucouvnout.
„Tvým tělem,“ pronesl temným hlubokým hlasem. Tentokrát ucouvla a vykulila na něj vyděšené modré oči.
„Mým… čím??“ zakoktala.
V tmavých očích mu jen nepatrně zajiskřilo smíchem, ale pak se mu úsměv přenesl i na rty a on se začal nepokrytě a vesele smát.
Nějakou chvíli vůbec nechápala, co se tak najednou stalo.
„Pustit tě prostě nemůžu, děvče, s tím nic neudělám,“ pronesl téměř bezstarostným hlasem, když ustal ve smíchu.
Došlo jí to.
Celou dobu si s ní jen hrál a bavil se tím jejím neumělým taktizováním.
Vylítla jako blesk a zalomcovala mřížemi. „Ty hajzle! Ty parchante, bastarde! Okamžitě mě pusť ven!“
Danny se posadil zpátky na svou stoličku a snažil se předstírat, že ji neslyší, což bylo ale velmi těžké. Když se vykřičela, začala opět pochodovat malou místností a podpatky jejích bot hlasitě klapaly.
„Jednou mě odsud stejně pustí,“ pokračovala znovu. „A pak si tě najdu a probudíš se s nožem na krku, ty jeden ignorante!“
Mlčel a díval se jinam.
„Mám hroznej hlad, tohle je prostě proti zákonu!“
„To asi jo,“ kývl.
„A chce se mi na záchod!“
„Je tam kýbl,“ odtušil Danny.
„Potom ti ho vyleju na hlavu!“ vyštěkla.
„Já včas uhnu.“
„To si jenom myslíš!“
Ve skutečnosti se jí na záchod vůbec nechtělo, ve skutečnosti s ní zmítal bezmezný vztek. Ale ani ten jí k ničemu nepomohl.
Když přišel Tony s nakrájeným chlebem a čerstvou vodou. Původně chtěla znovu spustit křik, ale měla takový hlad a žízeň, že se okamžitě vrhla na chleba i vodu. Sotva ale stihla sníst první krajíček, objevila se vedle Tonyho postava ve fialových šatech bohatě zdobených krajkou.
Anne se zamračila a prudce odložila talíř. Její pohled se zkřížil s Elleniným.
„Čemu vděčím za tuhle mizernou návštěvu,“ zavrčela Anne.
Ellen se pomalu otočila na Dannyho.
„Dělala nějaké problémy, Larabi?“
„Ani ne,“ řekl Danny klidně a čokoládovýma očima vyhledal Anne. Možná to měl být pokus o jakýsi spiklenecký pohled, ale Anniny oči na něho na oplátku pohlédly tak mrazivě, až se oklepal. Postavila se těsně k mříži.
„Myslíš, že mě vyděsíš, když mě někam zavřeš do klece?“
Ellen polkla, ale jinak nehnula ani brvou. Musela si přiznat, že si ještě stále nestačila zvyknout na takovou otevřenou drzost a uváděla ji do rozpaků.
„O tom se nebudeme bavit. Přišla jsem se osobně přesvědčit, jestli už jsi zchladla.“
Anne se ušklíbla.
„Půjdu rovnou k věci – abys tomu rozuměla, budeš tu zavřená, dokud nezaplatíš škodu, kterou jsi způsobila. Přesněji řečeno tedy, dokud nezačneš pracovat, aby sis vydělala peníze.“
„To neuděláš!“ vydechla Anne nevěřícně.
Ellen povýšeně přivřela oči a pak se otočila na podpatku a kráčela pryč s pyšně zvednutým nosem.
Anne se ovládala.
Vteřinu, dvě, tři…
„To nikdy!“ zaječela. „Nikdy tady nebudu pro tebe pracovat, to tady dřív všechno podpálím, slyšíš mě? Všechno podpálím i s tebou!“
Anne bez pohybu seděla na polstrované židli, na kterou byla odporučena, přestože by raději postála. Tedy úplně nejraději by odešla, což ale zatím nebylo možné. Pevně ovšem doufala, že už to nebude dlouho trvat a tady v té přepychové kanceláři, či co to je, se to vyřeší.
Wesley seděl opodál a neochotně líčil události, které se seběhly v pokoji číslo osm. Anne se to snažila neposlouchat, protože to, co říkal, byla pravda a jí se to neposlouchalo příliš dobře, když tu za chvíli měla působit jako oběť zlých okolností.
Tohle se k tomu nějak nehodilo.
Danny stál blízko Wesleyho, aby v případě nutnosti zabránil problému, jak mu bylo přikázáno. Ono to také vypadalo, že problém nastane, kdykoliv se Wesley podíval na Anne. Pokaždé vypadal, že ji začne škrtit.
Danny poslouchal Wesleyho vyprávění, oči mu občas přeskočily na Anne s roztrženou sukní a zmáčeným živůtkem a v duchu se nestačil podivovat. Kdyby na něj náhlý obrat událostí nebyl příliš velké sousto, možná by mu chvílemi zacukaly koutky úst.
Ellen byla rozčarovaná a překvapená.
Dost nepříjemně. Události byly úplně jinak, než si myslela – než si byla jistá – že se seběhly. Ráda byla na věci připravená a teď byla připravená jednat se zákazníkem, který zničil jeden z pokojů a fyzicky napadl dívku.
Jenže pokud ten pan Shane mluvil pravdu, to bylo naopak.
Neuvěřitelné!
„Co mi k tomu můžeš říci ty?“ obrátila se na Anne, která se mračila. Otočila k Ellen hlavu, ale neodpověděla. Jejich pohledy se setkaly uprostřed a ani jedna pochopitelně neuhnula. Dívaly se na sebe, dvě stejně staré dívky sedící jen malý kousek od sebe.
Ale velký psací stůl nebyl to jediné, co je oddělovalo.
„Bylo to tak?“ zeptala se Ellen znovu a v tu chvíli si uvědomila, že tyhle oči se už na ni tímto způsobem hleděly.
Anne neřekla ani slovo.
Wesley se k ní prudce otočil, už jenom pohled na tuhle holku ho doháněl k zuřivosti.
A ona tam prostě jen tak strnule seděla, vůbec nic neřekla a roztržená sukně odhalovala její punčošku až po krajku a malé bílé růžičky na ní.
Naštvaně odvrátil hlavu a rukou sevřenou do pěsti uhodil do stolu, až Ellen mírně nadskočila, i když se snažila tvářit pořád stejně.
„Podívejte se, madam!“ prohlásil, přičemž slovo „madam“ mělo silně ironický podtext a ze všeho nejvíc připomínalo sprostou nadávku. „Přišel jsem proto, že jsem se nechal přemluvit chválou provázející ten váš zatracenej podnik! Ať už jsem čekal cokoliv, rozhodně ne to, že se mi někdo pokusí přerazit o hlavu židli!“ rozčiloval se.
Dotkl se bezděčně rukou tváře a přitom si rozmazal už pomalu zasychající krev z tržné rány na spánku. Červená tekutina na jeho prstech ho rozvzteklila ještě víc.
„Co na mě tak zíráte!“ křikl na Ellen. „Vypadám, jako bych si sám omlátil zrcátko o hlavu?!“
Ellen to nekomentovala, sáhla do jednoho ze šuplíků a zdvořile mu nabídla bělostný kapesník. Wesley odmítl zuřivým gestem.
„Velice se vám omlouvám, pane Shane,“ řekla Ellen, ale slova jí příliš od srdce nešla.
Wesley se ušklíbl.
„Samozřejmě se domluvíme na finančním odškodnění.“
Vyskočil ze židle.
„Na to vám kašlu, dámo! Mě už tady v tom vašem bordelu nikdo neuvidí a lituju každýho, kdo sem vkročí! Co by se taky dalo čekat, když tady tomu v čele stojí ženská!“ otočil se k prudkému odchodu.
Ellen se zvedla na nohy, jak se jí urážka dotkla.
„Pane Shane!“
Wesley se obrátil a věnoval jí jeden ze svých posměšně vyzývaných pohledů.
„Kolik chcete?“ zeptala se se sebezapřením.
„Za mlčení?“
„I tak,“ uznala chladně.
Vztekle se zasmál.
„Nejsem na prodej, tedy ne pro vás! Sbohem, doufám, že navždy!“ odfrkl si a bouchl za sebou dveřmi.
„Jdi za ním a vyveď ho ven. Pak se vrať,“ přikázala Ellen Dannymu a ten jenom kývl. Když se i za ním zavřely dveře, Ellen se posadila a dovolila si malé, nepatrné vydechnutí. Pak se obrátila k Anne, která si bezděčně třela paže, kde jí na některých místech pomalu naskakovaly namodralé podlitiny.
Hodnou chvíli se navzájem pozorovaly, jako by chtěly pohledem porazit jedna druhou.
„Co to mělo znamenat?“ zeptala se pak Ellen kousavě, ale Anne zarytě mlčela. To Ellen začínalo opravdu rozčilovat.
Pro dnešek toho měla vážně dost.
„Tak dobrá! Číslo ve výkazu?“
„Nevím,“ odsekla Anne.
Ellen nadzdvihla obočí. „A jméno alespoň znáš?“
Anne jí vrátila bez okolků ironický úšklebek a vyslovila své jméno. Dřív, než ho Ellen našla v Sinclairově slavném výkazu, energicky si vytáhla z vlasů modrou stuhu a zahodila ji.
„Já vám to ulehčím. Rovnou mě z toho seznamu vyškrtněte, protože tam ani nemám bejt.“
Ellen přestala listovat.
„Prosím?“
„Nemám tam bejt. Vůbec. Nemám bejt ani tady.“
„Tady tedy rozhodně máš být, to co jsi udělala, rozhodně není normální a musíš počítat s tím, že poneseš následky…“ začala Ellen.
„Já nemyslím tenhle pitomej pokoj, já myslím celej tenhle pitomej dům!“ přerušila ji Anne. „Můj otčím a nevlastní bratr mě sem prodali. Nejsem tu dobrovolně a chci odsud odejít!“
„Cože?“ vydechla Ellen nevěřícně.
„Jo! Sinclair mě koupil jako koně, nebo kus nábytku do tohohle fajnovýho pokojíčku!“
Anne cítila, jak jí zaplavuje vlna zloby, když myslela na ten večer a na ty dva.
Ellen zbledla.
„Jak se opovažuješ urážet mého otce?“
„Nikoho jsem neurazila,“ prohlásila Anne pevně. „Řekla jsem jen pravdu. A tohle pravda je!“
„Mlč!“
Ellen nekřičela, ale sálala z ní zloba.
„To teda mlčet nebudu!“ zvedla se Anne zprudka ze židle. „Je mi jasný, že to tady nikoho nezajímá, ale tohle teda, milá dámo, bylo mimo zákon! A nemysli si, že snad budu mlčet o tom, že tu Sinclair sprostě obchoduje s lidma! A budu o tom mluvit tak dlouho, dokud s tím ten zkurvenej šerif něco neudělá!“
Ellen byla šokovaná. Nikdy neslyšela nikoho takhle mluvit a už vůbec si nepředstavovala, že by někdo mohl takhle mluvit s ní.
„Můj otec,“ prohlásila důrazně, „by tohle nikdy neudělal, tím jsem si naprosto jistá!“
„Ó! Nejspíš jsi ho znala asi tak, jako já toho svýho!“
„A neopovažuj se mi tykat!“ přeskočil Ellenin hlas do vysokých tónin.
Anne se zlomyslně uchechtla.
„Nebudu, jelikož odcházím!“
Obrátila se na podpatku a energicky vyrazila ke dveřím. Nic jí tentokrát nemohlo odradit od úmyslu opustit tenhle zatracený prokletý dům i tu bleduli nasoukanou do drahých šatů.
Vůbec nic.
Až na vysokou postavu v uniformě hlídače, do které vrazila přímo mezi dveřmi. Vztekle zvedla hlavu a zahleděla se do nechápavého obličeje.
„Uhni mi z cesty!“ zaječela v ráži.
Ellen, pobledlá šokem, se nadechla.
„Ať zůstane stát!“ řekla ostře a chladně. Anne se pokusila proklouznout rychle, ale ruce Dannyho Larabiho dopadly na její ramena.
„Pusť mě!“ sykla nenávistně. Ale stisk nepovolil ani o trochu.
„Proti vašemu odchodu nic nemám, slečno Retlowová!“ řekla Ellen.
Anne sebou znovu trhla v Dannyho rukách.
„To mě těší,“ řekla ironicky.
„Nemám,“ pokračovala klidně Ellen, „pokud mi hned teď zaplatíte škodu, kterou jste způsobila.“
„Cože?“ otevřela Anne ústa.
Ellen pocítila zadostiučinění a na nepatrný okamžik se jí přes rty mihl triumfální úsměv.
„Ta škoda není z nejmenších.“
„Já ale nemám peníze!“ vyhrkla Anne a pokusila se Dannymu znovu vytrhnout.
Ten něco takového čekal, proto ji sevřel ještě pevněji za lokty.
Ellen si založila ruce a sjela pohledem od Dannyho zpátky k Anne.
„To jsem předpokládala,“ kývla nevzrušeně. „Pořád ještě jsi zaměstnankyně tohoto domu a já ti dám možnosti si je tu vydělat. Až mi zaplatíš všechno, můžeš si jít, kam chceš.“
Anne zalapala po dechu. „CO? To... to nikdy!“
„Zdá se mi, že jinou možnost nemáš.“
Anne probodla Ellen nenávistným pohledem a vrazila loket Dannymu do břicha. Ten vykřikl, prohnul se a uvolnil sevření přesně tak, jak Anne potřebovala.
Skočila ke dveřím.
Jeho rychlost ale podcenila, protože po ní sáhl, chytl ji kolem pasu a zvedl nad zem.
„No tak, no tak, děvče!“
„Koukej mě pustit!“ bránila se. „Nebo toho budeš litovat!“ Pokusila se mu podupat nohy ostrými podpatky, ale už byl připravený, takže se jí to nezdařilo.
„Jak už jsem řekla, až si vyděláš a všechno mi uhradíš, můžeš odejít podle libosti,“ pokračovala Ellen, jako by se nic nedělo. „Jinak ne.“
„To si strč někam!“ zaječela Anne. „To nikdy! NIKDY!“
Když Ellen viděla, jak se Danny s Anne potýká, měla chuť znovu něco pronést o jeho zbrani u pasu, ale vzpomněla si na jeho reakci a raději pomlčela.
„Nikdy, říkáš?“ zeptala se se špatně skrytou pomstychtivostí. „Tak to tedy uvidíme. Jak se jmenuješ?“ zeptala se Dannyho.
„Larabi.“
„Tak dobře, Larabi. Odveď ji dolů!“
Danny – ač nerad – se musel projevit méně inteligentně, než by si přál.
„Kam dolů?“ zeptal se pomalu a Anniny nehty se zaryly do jeho kůže na předloktí.
„Au!“ sykl bolestí a rychle se jí snažil přitisknout paže k tělu. Začala sebou házet víc, než předtím a mimoděk zopakovala Dannyho slova se značným podezřením.
„Kam dolů?!“
* * *
„Hlavně sebou moc necukej, kamaráde,“ radil Danny a nalil na kapesník řádnou dávku té nejsilnější vodky, kterou prodávala Margot Glaserová.
Wesley seděl na rozvrzané židli, na tváři neochotu a velmi pomalu doznívající vztek. Danny mu chytil bradu a zaklonil mu hlavu.
„To není nutný!“ zabručel Wesley, ale Danny mu přitiskl kapesník na krvavou ránu.
Palčivá bolest ho téměř vystřelila ze židle.
„Au!“
„Copak, copak?“ smál se mu Danny, ale stisk nepovolil.
„Zatracená mrcha!“ zaklel Wesley znovu. Rána ho pálila jako čert, ale Danny mu pečlivě otřel pramínky krve a vytrvale poléval ránu alkoholem.
„To stačí!“ bránil se Wesley.
„Jen drž! Zdá se, že tam budeš mít pěknou jizvu. Možná by sis to měl nechat zašít.“
„Na to kašlu!“ odsekl Wesley a vstal ze židle.
„Uklidni se!“
„Jak se mám po tom všem sakra jen tak uklidnit!“
Danny mu chtěl odpovědět, ale vlastně nevěděl co. Stál proti němu, pokrčil rameny a usmál se.
„Chyběl jsi mi, Wesi.“
„Ty mě taky,“ řekl Wesley tiše a i jemu přelétl úsměv přes rty.
V návalu bratrských citů se vřele objali, dlouze a mlčky tak stáli a silou se k sobě tiskli.
„Jak je to dlouho, Wesi, proboha?“ zakroutil Danny nevěřícně hlavou a dnes již po několikáté studoval Wesleyho tvář.
„Víc než pět let…“ zašeptal Wesley skoro neslyšně.
„Já… já jsem tě hledal.“
„Já vím,“ kývl Wesley pevně.
A já jsem hledal tebe, Danny.
„Já… víš… asi jsem pořád dělal něco špatně, ale i když jsem třeba… třeba měl tvou stopu, ztratil jsem ji… já…“ vychrlil ze sebe Danny zajíkavě.
Wesley položil obě dlaně na kamarádova ramena. „Tiše, Danny, je to v pořádku,“ řekl konejšivým šeptem Wesley. „Je to v pořádku. Není to tvoje vina. Našel jsi mě.“
Dannymu proběhl po tváři úsměv.
„Abych řekl pravdu, tam jsem tě nečekal.“
„Jo, já vím,“ opětoval Wesley úsměv. „Ani se tomu nedivím.“
„Nějak jsi zestárl!“ přimhouřil Danny oči a úsměv se mu protáhl.
„Ty taky, Danny, hrozně. Skoro je z tebe chlap.“
Danny se rozesmál, upřímně a svobodně a téměř cítil, že se tak nezasmál celých těch pět let, co spolu nemohli být.
„Ale v jedný věci ses nezměnil vůbec, tím jsem si jistej,“ řekl, když se dostatečně vysmál.
„Tos poznal za tak krátkou chvilku? A která je to věc?“ nadzdvihl Wesley zvědavě obočí.
„Tvoje zatraceně horká krev.“
Wesley se ušklíbl.
„Jo. Tak to máš pravdu, brácho,“ řekl hořce a odvrátil se. Od kohokoliv jiného by takovou narážku nesnesl, ale Danny na to měl právo. „Ale neboj se, už nedovolím, aby nás cokoliv rozdělilo, ani ta moje zatracená horká krev, rozumíš? To radši… to radši…“
„Radši nic neplánuj,“ pousmál se Danny. „Řekneš mi něco o tom, kdes byl?“ zeptal se opatrně a pozoroval Wesleyho.
Samozřejmě ho zajímal každý den, který jeho přítel prožil kdesi, kde ho přes veškerou snahu nemohl nalézt a odkud zase on nemohl nalézt jeho. Ale zároveň se obával, že o tom Wesley nebude chtít mluvit.
Bylo to přece jedno. Teď ano, teď, když tu stojí živý a zdravý kousek od něj.
„Poslali mě na galeje. Ale to asi víš,“ trhl Wesley rameny, popošel k oknu a podíval se ven do tmy, jako by se nechtěl dívat Dannymu do očí.
„To vím,“ kýval Danny. „Jen jsem nevěděl kam, nedokázal jsem to zjistit za žádnou cenu a-“
„Nevím, jestli se to dalo vůbec zjistit,“ přerušil ho Wesley. „V tom pitomým Brokeinu to nejspíš stejně nikdo nevěděl. Předávali si nás jako nějaký zvířata… já jsem skončil kdesi na severu. Stavěli jsme železnici, každej den, přikovaný ke kolejím, jsme pokládali nový pražce a železa přes ně…“
Wesley se neohlédl, protože věděl, že by narazil na Dannyho bolestný výraz v očích. A to chtěl teď ze všeho nejmíň.
„Ale bylo to fajn, vážně,“ protáhl ironicky. „Měl jsem to na sedm let, vydržel jsem to tři čtvrtě roku. S pár dalšíma muklama jsme jedný pěkný vlahý noci prostě zdrhli.“
Danny polkl.
„Já tam seděl měsíc,“ řekl po chvíli. „Pak mě pustili, ale už jsem neměl šanci vydat se po tvý stopě.“
„Přestaň si to dávat za vinu!“ otočil se prudce Wesley a zamračil se. „Nezapomeň, že si moc dobře vzpomínám, že jsem to byl já, kdo nás do tý díry dostal! Já a ta moje... jak jsi to tak hezky nazval… horká krev.“
„On si zasloužil dostat,“ oponoval Danny. „I když možná ne tolik…“
„Protože to byl šerif?“ ušklíbl se Wesley. „Abych řekl pravdu, kdykoliv si na něj vzpomenu, pevně doufám, že jsem mu tu nohu zlámal tak, že dodneška kulhá a taky ho pekelně bolí!“
„Tak o tom nepochybuju,“ ušklíbl se Danny souhlasně.
„No… asi bys měl ještě něco vědět, Danny,“ řekl Wesley a opět se otočil k oknu, ven do noční tmy.
„Co?“
„Potom, víš… jsem se živil různě. Vlastně ani ne tak různě jako… prostě poznal jsem spoustu chlapů, co ani neumějí žít jinak. Vykrádají nákladní vlaky, okrádají bohatý lidi… a to jsem já. Dokonce mě hledá policie.“
Nastalo ticho, ve kterém Wesley skoro ani nedýchal a žádná sebevětší odvaha by ho nedonutila se otočit. Danny přešlápl a podlaha tiše zavrzala.
„To už se předpokládá, když jsi utekl z galejí. Já jsem viděl jsem tvůj zatykač, Wesley. Vím to už nějakou dobu. Je mi to jedno.“
Wesley se prudce obrátil.
„To ti nemá být jedno Danny, sakra!“ křikl rozzlobeně. „Odsuzuješ mě? Udělej to nahlas! Tohle jsme přece nikdy nechtěli!“
„Wesi, k sakru, copak bych si tě já někdy dovolil soudit?“ oponoval Danny a dvěma krátkými kroky došel až k němu. „Copak bych na to měl právo?“
„To bys teda zatraceně měl,“ hlesl Wesley a znovu se vyhnul jeho pohledu. „Ty jsi čestnej kluk, vždycky jsi byl a já…“
„Já jsem čestnej kluk,“ zopakoval Danny hořce. „Tak ten čestnej kluk, kamaráde, dělal skoro rok a půl na farmě. Kde taky jinde, když jsme práci na farmách hledali skoro pořád, že jo. Práce nebyla těžká na docela dobře placená a ten čestnej kluk vyjížděl s ostatníma ven a kradl koně.“
„Co?“ obrátil se k němu Wesley.
„Jednomu ukradneš, dalšímu prodáš… nejsem sice bandita, ale těch koní jsem se něco nakradl. Můj zatykač sice nevisí nikde a nejspíš po mě už ani nikdo nejde, ale... Spadl jsem do toho, ani jsem si nevšiml jak.“
„Danny…“ hlesl Wesley a přikryl si dlaní čelo.
„No jo… nebyl jsi se mnou, abys mě tahal z louže,“ pousmál se Danny ve snaze obrátit všechno v žert.
„No a co s tím?!“ uhodil náhle Wesley otevřenou dlaní do okenního rámu, až se roztřáslo sklo. „My si nemusíme vyčítat vůbec nic! My nic životu nedlužíme, život kurva dluží nám!“
„Jeden dluh už mi vrátil. Našel jsem tě,“ řekl Danny a usmál se.
„Pitomče,“ odtušil Wesley a ať se sebevíc snažil, úsměv mu přes rty přelétl taky.
„Sám seš pitomec!“ šťouchl do něj Danny.
„Nech toho!“ oplatil mu Wesley šťouchanec.
Danny ho se smíchem popadl v pase ve snaze ho zvednout a strkali se a smáli a napůl znovu objímali, dokud Wesley tiše nezaúpěl a nechytil se za levé rameno.
„Promiň,“ řekl Danny a povyhrnul si spadlý rukáv košile.
Wesley ho rychle chytil za zápěstí.
„Ale ale, copak to je?“
Vyhrnul mu rukáv vysoko nad loket. Na předloktí se mu táhly čtyři dlouhé krvavé škrábance. I sám Danny se podivil, protože na ně ve víru událostí docela zapomněl.
„Ale,“ mávl rukou.
„Poškrábala tě snad nějaká kočka, nebo co?“
Danny se zašklebil. „Dalo by se to tak říct. Sotva odrostlý kotě, ale pěkně divoký! Páni, je to docela krvavý, ani jsem si toho nevšim!“
„Jo tak divoký!“ zakřenil se Wesley. „To chce, myslím, vyčistit.“
„Asi jsem si vzal rizikovější práci, než jsem původně myslel, no. Hele, nech toho. Wesi, dej pryč tu flašku! Ty blbče!“
Danny byl rázem skoro celý pokropený lihovinou.
„Pálí to aspoň trochu?“ doufal Wesley.
„Ne,“ lhal Danny. „Jsou to jen škrábance. Za to ty vypadáš, jako kdyby ses porval v hospodě.“
„Vážně vtipný, Danny!“ odsekl a zamračil se. „Jestli ještě někdy potkám tu malou mrchu, bude to její poslední den!“
„To není mrcha,“ odvětil Danny s klidným úsměvem. „Spíš trochu… no sotva odrostlý kotě, ale pěkně divoký.“
„Nějak se v tom sakra vyznáš… počkej, tím chceš říct, že…“
Danny zvedl ruku, aby znovu upozornil na své zranění. Wesley to konečně pochopil.
„Cože? No to snad ne! Umí taky něco jinýho, než mrzačit lidi?“
„Jo. Vyhrožovat jim,“ odtušil Danny klidně a díval se na Wesleyho. Ve tváři se mu odráželo, jak balancuje na hranici zuřivosti a smíchu. Nakonec sebou raději hodil na Dannyho rozvrzanou postel, aby nemusel udělat ani jedno.
„No tak, Wesi. Buď už v klidu,“ řekl Danny konejšivě. „Věřím, že to byla nečekaná událost, ale je za námi.“
„Tvůj klid ti někdy fakt závidím! Tys tam nebyl. Ta holka je magor, blázen! Doufám, že si teď říkáš, do jakýho podniku jsi to sakra šel dělat!“
Položil si obě ruce za hlavu a pokradmu si Dannyho prohlédl.
„Mimochodem, víš o tom, že v tý uniformě vypadáš trochu směšně?“
Danny si s vážnou tváří oprášil neexistující smítko z ramen.
„Ani náhodou. Sekne mi to. Ženský na mě poletěj, vždycky letěj na uniformy.“
„No na tu tvojí leda tak ty slepý,“ zahučel Wesley a Dannyho opět rozesmál.
„Skoro jsem zapomněl, jak jsi vtipnej!“
Wesley se posunul až ke zdi a Danny se posadil vedle něho na postel. Hodnou chvíli pak mlčeli, skoro se ani nepohnuli a nemít do prázdna otevřené oči, vypadali by, jako ve spánku.
Pak se na sebe podívali.
Ten pohled byl vážný a hluboký, neviděli při něm oči dospělých mužů, ale uslzené oči malých chlapců, plné obrovské bolesti a neštěstí.
Wesley prudce zamrkal, aby vidinu zaplašil.
„Nás dva čeká ještě spousta práce,“ řekl trochu ochraptělým hlasem.
„To čeká,“ odpověděl Danny, protože věděl, že oba mysleli na to samé. Nemuseli to říkat nahlas.
Snad ani nechtěli.
„Zajdeme dolů. Je sice dost pozdě, ale Margot nám určitě něco k jídlu udělá. Vezmem si to sem nahoru. S plným žaludkem se nám bude líp… povídat. Já mám teda hlad jako vlk,“ vyskočil z postele.
„To já taky,“ zvedl se Wesley hned za ním. „Tak Margot, jo?“
„To je majitelka hostince.“
„Jasně. Že by ta tvoje uniforma vážně fungovala?“
„Neváhej!“ prohlásil Danny a vystrčil ho ze dveří.
„Au!“ sykl Wesley vyčítavě a chytl se za levé rameno.
* * *
Když jedli, mlčeli.
Věděli, že po tom, o čem chtěli hovořit, by jim to dobré jídlo zatraceně zhořklo v ústech.
„Nechce se mi ani začínat,“ přiznal Wesley tiše, když dojedl. „A zároveň jako bych netoužil po ničem jiným.“
„Vyslov to jméno, to ti udělá jasno,“ vybídl ho Danny, ale ani trochu se neusmál.
„George Marten,“ poslechl Wesley.
„George Marten,“ zopakoval ho Danny a pak stiskl rty.
„Víš, kde teď je? Teda co z něj je?“ ušklíbl se Wesley ironicky. „Dřív pobíhal po stepích a střílel indiánům do zad. Pak pro jistotu střílel i do bělochů. A teď je z něj spolumajitel Central Pacific Railroad, kamaráde!“
„Já vím."
„To se může podařit jenom takovejm parchantům, jako je on!“ otřásl se Wesley nenávistí.
„Najít ho a prostřelit mu hlavu přece není problém, ať je kým je, nebo ne?“ prohlásil Danny a založil si ruce na hrudi.
„To jsme mohli i před deseti lety, Danny!“ odsekl Wesley vztekle. „Ale o to nám přece nejde!“
„Já vím, že ne. To je málo,“ přikývl Danny.
„To je zatraceně málo! Chci ho zničit ze všech stran, chci dostat na kolena jeho pýchu, jeho moc, celej jeho život a pak mu teprve vpálím kulku do hlavy!“
Wesley shodil nohy ze stolu, protože nedokázal při těch napjatých slovech sedět v uvolněné pozici.
„Ne, vlastně ne. Pořád ho vidím na tom koni, s maskou, s puškou, s tím zkurveným šklebem na ksichtě! Nejdřív mu prostřelím obě kolena a potom teprve mozek!“
Neuvědomil si to a stál uprostřed místnosti s rukama zaťatýma v pěst, se zubama stisknutýma tak, až mu nabíhal sval na čelisti.
„Dobrá, Wesi. Ano. I já to tak chci,“ stanul Danny proti němu. „Ale tohle rozhodně nezvládneme sami.“
„Sami jsme to nezvládli, když nám bylo deset, Danny!“ rozhodil Wesley ruce.
„Já jsem o tom přemejšlel, Wesley. Mockrát, vážně mockrát.“
V mnoha bezesných nocích.
„A dokonce jsi snad něco vymyslel?“ dodal Wesley ironicky.
„Ano! Ano, vymyslel. Přestaň na mě tak zírat! My dva na to nemůžeme jít sami.“
„Co? Zbláznil ses? Nechci ničí pomoc, ničí, rozumíš!“ zasyčel Wesley a slovo pomoc znělo z jeho úst jako něco silně odporného.
„Neříkám pomoc, sakra! Spojenectví! Myslím spojenectví!“ přesvědčoval ho Danny.
Wesley se ušklíbl sevřenými rty, ale donutil se k mlčení.
„A s kým by sis to spojenectví představoval?“ řekl po chvíli a trvalé ironii se schválně nebránil. „S policií?“
Danny se ji snažil ignorovat.
„Ne,“ odpověděl prostě. „Samozřejmě, že ne. My dva jsme na opačný straně. Tam musíme taky hledat, Wesi. Někoho, kdo má opravdovou moc, srovnatelnou s Martenem. Nebo větší. Přesně tak, abysme mohli-“
„Porazit toho hajzla jeho vlastními zbraněmi!“ dořekl Wesley poněkud ohromeně, jako by mu ta myšlenka pomalu začínala docházet.
Nikdy ho nic podobného nenapadlo.
Spojenectví.
Slovo, které neměl rád, které neuznával. Nepřijímal pomoc. Nespoléhal na nikoho. Nechtěl, aby někdo spoléhal na něj. Do čehokoliv šel, dal veškerou svojí sílu, ale sám.
„Ano!“ řekl Danny.
„Počkej, Danny, jak to přesně myslíš? To si jako podáme inzerát typu: dva kamarádi hledají spojence mimo zákon na snadnou výpomoc při pomstě. Značka-“
„John Flash.“
„Co?“ zarazil se Wesley a zůstal civět na Dannyho.
„Flash. Král psanců. Jeho moc je nezpochybnitelná, ne?“
Wesley polkl na prázdno a pak se hořce zasmál.
„Ty jsi někde při tom kradení koní upad na hlavu, ne?“
„Nech toho!“ okřikl ho Danny. „A trochu přemejšlej!“
„Já právě přemejšlím, narozdíl od tebe, Danny! Co si jako představuješ? Že Flash se svojí bandou sedí někde v hospodě a my si tam nakráčíme s prosbou jestli by se k nám nechtěli přidat?“
„Napadlo mě... když jsi říkal, že znáš různý lidi a tak... jestli se s ním náhodou neznáš,“ hlesl Danny tiše a sklopil zrak k podlaze.
„Já?“ zasmál se Wesley nevesele. „Nikdy jsem se s ním nepotkal. Ani nevím, jestli bych chtěl. Slyšel jsem, že se nezastaví před ničím, to se aspoň říká. Dokonce ani před hromadnou vraždou ženskejch a děcek, ale to určitě dobře víš i ty, je to jedno z jeho nejslavnějších přepadení. Jeho činy mluví samy za sebe!“
„Já vím. Není to ale to, co právě potřebujeme?“ zvedl Danny obočí.
„Můj bože, Danny! Vůbec se mi nelíbí, co naznačuješ! Já nikoho dalšího nepotřebuju!“
„Mohl bys na chvíli přestat řvát?“
„A co chceš jako dělat, najmout si je snad?“ ušklíbl se Wesley hořce. „Flash není žádnej nájemnej vrah! Jede si po svojí cestičce, co mu chceš sakra nabídnout, aby se k něčemu takovýmu rozhodl! Nic takovýho nemáme, Danny, probuď se!“
„Nemáme, ale budeme mít. Martenův majetek.“
Wesley užasl.
„Ty to snad máš vážně promyšlený! Ty jsi doopravdy zešílel, Danieli Larabi! I když je najdeme, nebudou s náma chtít ani mluvit. Ty jsi byl vždycky tak naivní!“
„Nejdřív jsem podle tebe čestnej a teď navíc blbej!“
„No tak co ti na to mám říct!“
Wesley si jenom vztekle povzdychl a přešel znovu k oknu.
Venku právě svítalo.
* * *
„Je čas vstávat, slečno Ellen!“
Ellen s námahou pootevřela oči. Cítila se unavená, protože včera odešla spát velmi pozdě.
Sotva si vzpomněla na to, co se stalo včera v noci, zamračila se. Ze všeho nejvíc toužila se zahrabat zpátky do prachového peří a hedvábného povlečení, ale Sofie vpustila do pokoje sluneční světlo.
„Připravila jsem vám ty kávově hnědé šaty. Snídani máte dole připravenou.“
Ellen zaťala zuby a vstala. Dnes ráno měla opravdu mizernou náladu. Sofie to poznala hned, protože ani když ji česala a oblékala, neřekla Ellen ani slovo a to obvykle tyto činnosti komentovala. Ani snídaně jí příliš nechutnala a to ještě nevěděla, co ji čeká v pracovně.
Mezi papíry na stole našla čerstvě doručený expresní dopis, který tam nejspíš položil Tony.
Moje drahá Ellen,
jsem tolik zarmoucen tragickou událostí, která způsobila Harryho smrt. Neumím ani vyjádřit slovy, jak hrozně se teď musíš cítit osamělá, bezmocná a ztracená. Chci, abys věděla, že i když nejsme pokrevně spřízněni, budu tu pro Tebe vždy, vždyť nikoho bližšího už nemáš.
Vím, že se teď oddáváš smutku, ale snad by Ti moje přítomnost pomohla, protože bych s tebou zároveň rád pohovořil o velmi důležité věci, kterou jsme již probírali s Tvým otcem. Dej mi co nejdříve vědět, prosím.
Tvůj oddaný George Marten
Ellen se zatmělo před očima.
On se ještě opovažuje! Setkání a rozhovor! Upřímná soustrast! Bídák a vrah, bídák a vrah!
Několikrát se nadechla a pak vztekle a s třesoucíma rukama četla dopis znovu a znovu, až ho uměla nazpaměť, před očima úzké zkosené písmo na onom bílém papíře s hlavičkou Central Pacific.
Když pominul prvotní silný záchvat vzteku, lámala si hlavu nad tím, o čem s ní chce vést vážný rozhovor, který začal už s jejím otcem? Otec jí přece o žádném vážném rozhovoru neříkal?
Někdo zaklepal na dveře.
„V-vstupte!“
„Slečno?“ nakoukl dovnitř Tony. „Přála jste si, abych hned ráno přivedl Hannah a Beryl.“
Zdála se mu něčím rozčílená, přesto, že to skrývala. Zadíval se na ni se soucitem, znal ji od narození a pro jejího otce upřímně truchlil.
Hned po jeho smrti se slečna vrhla do veškeré práce tak po hlavě… určitě by jí pomohl odpočinek.
Myslel na to, ale nahlas samozřejmě neřekl nic.
„Ovšem, přála,“ odpověděla Ellen a hluboce vydechla. „Ať vstoupí.“
Než se tak stalo, nacpala ten příšerný dopis za živůtek. Beryl i Hannah se usadily a obě měly ve tváři rozrušené očekávání. Hannah se ho snažila překrýt obvyklým servilním úsměvem, který měla vyhrazený pro nadřízené či jakkoliv jinak výše postavené osoby, Beryl jen nervózně svírala rty, jako by se bála, že přijdou nějaké potíže.
„Pravděpodobně nevíte, proč jsem si vás dala zavolat,“ řekla Ellen. Snažila se, aby její hlas zněl normálně.
„To ne, slečno Sinclairová,“ odpověděla Hannah za obě.
„Věc je prostá,“ prohlásila Ellen a usadila se za stolem pohodlněji. Neměla dnes sebemenší náladu mluvit oklikami. Neměla vlastně náladu mluvit vůbec.
„Rozhodla jsem se dosadit Beryl na tvoje místo, Hannah.“
Beryl pootevřela ústa údivem a Hannah vyvalila oči.
„Prosím?“
„Nemluvím snad cizí řečí, Hannah. Rozhodla jsem se, že ode dneška bude Beryl vykonávat tvoje povinnosti se vším všudy, včetně platových podmínek… Doufám, že s tím souhlasíš?“
Beryl polkla a dychtivě přikývla.
„Jistě, slečno! Já… slibuju, že se budu snažit… já jsem moc ráda… nic nepokazím, uvidíte…“
„Ale co já, slečno?“ vydechla Hannah nevěřícně. „To přece nemůžete udělat!“
„To samozřejmě udělat můžu, jsem majitelka tohoto domu, o tom se mnou snad nechceš diskutovat?“ odsekla Ellen ledově.
Hannah dvakrát naprázdno zaklapala pusou.
„Je to moje práce!“
„Nevyhazuji tě z tohoto domu,“ pokusila se být Ellen o něco vlídnější. „Jsem si jistá, že nějaká práce se pro tebe tady v domě najde.“
„Práce tady v domě?“ zopakovala Hannah. Bohužel tušila, co je tím myšleno. „Jaká?“
„Jakákoliv,“ odpověděla Ellen stále ještě trpělivě. „Je tu spousta práce, to víš přece sama. Například udržovat pořádek.“
Hannah vyskočila ze židle.
„To nikdy!“ vykřikla.
„Nezvyšuj na mě hlas, Hannah!“ řekla Ellen ostře.
Hannah spolkla další rozhořčená slova. Stále nemohla uvěřit vlastním uším. Věděla, že to podobně dělával Sinclair se ženami, které už byly příliš staré nebo vysloužilé na to, aby dál pracovaly přímo v Domě. Pokud tedy neměly kam jít, většinou je zaměstnal nějak jinak. Hannah se ale na takové místo ještě za žádnou cenu nechtěla přesunout.
Tu potupu bych nikdy nepřežila!
„Slečno Sinclairová, vykonávám tuhle práci už tak dlouho a dobře!“ nasadila téměř plačtivý hlas.
„To ti řekl kdo?“
„Pan Sinclair!“
Ve tváři Ellen Sinclairové se nedalo číst.
„Teď jsem tu ale paní já. Pokud nechceš zůstat, odejdi, myslím, že sis stranou za ta léta nastřádala tolik, že si můžeš někde v klidu žít, není to tak?“
Hannah zalapala po dechu. Dívala se na Ellen a ta jí pohled oplácela s významně pozvednutým obočím.
„Jak… jak to myslíte, slečno Sinclairová…“ koktala Hannah.
„Ty víš dobře, jak to myslím. A jestli se domníváš, že o tom můj otec nevěděl, tak se hluboce mýlíš. Netuším, proč ti to trpěl, ale já si nemohu dovolit být tolik shovívavá. Je mi líto.“
Ve skutečnosti jí to nebylo líto ani trochu. Bylo to nutné, nic víc.
Hannah zrudla a chvíli naprázdno otevírala a zavírala ústa, jako by chtěla něco říct a nenacházela slov.
„Tohle by pan Sinclair… pan Sinclair by to nikdy neudělal!“ vydechla nakonec.
„Nemáš nejmenší právo pokoušet se říkat mi, co by udělal nebo neudělal můj otec!“
Hannah věděla, že prohrála. Vstala ze židle, až jí málem převrátila a vycenila své žluté zuby v zuřivé grimase.
„Věděla jsem to hned!“ sykla vztekle. „Věděla jsem hned, že to tu nemůže vést ženská, která je studená jak mrtvola a v životě ji nepřefiknul žádnej chlap!“
„Ven!“ řekla Ellen ledově a smrtelně vážně. „Tento dům je pro tebe navždy uzavřený!“
Hannah však nešla jen tak zastavit, rozhořčená a ukřivděná na nejvyšší míru.
„Tohohle budete jednou hořce litovat!“ zvolala téměř pološíleně.
Ellen toho měla právě dost. Za poslední dva dny už s ní vyhrožovalo tolik lidí, víc než za celý její život. Už odmítala poslouchat další drzosti.
„Tony!“
Volaná osoba otevřela dveře téměř okamžitě. „Prosím?“
„Odveď Hannah, zavolej nějakého strážce a mým jménem mu přikaž, ať dohlédne, aby si sbalila věci a opustila co nejrychleji tento dům. Navždy.“
„Jak si přejete,“ odpověděl Tony bez mrknutí oka a vzal Hannah za loket. Ta se mu ale vysmekla a znovu upřela na Ellen své vodnaté oči, ve kterých se dala číst slova, která před chvílí vyřkla nahlas.
Tony ji znovu uchopil a tentokrát ji vyvedl na chodbu.
„Slečno Sinclairová?“
Ellen zamrkala a obrátila se k dosud tiché ženě na druhé židli.
„Beryl? Máš nějaké otázky k funkci, kterou vykonávala Hannah?“ řekl věcně.
„Ne, to nemám, slečno, vím všechno, co potřebuju. A slečno Sinclairová? Já… já jsem poctivá ženská, já…“
„Já vím, Beryl,“ mávla rukou Ellen unaveně. „Jinak bych tě nejmenovala. A teď můžeš jít.“
Ellen se ocitla sama a sevřela si čelo v dlaních. Měla pocit, že se jí rozskočí hlava.
Je to jen zdání, nebo to všechno opravdu nezvládám?
* * *
Hannah si rázovala po chodbě krátkými vzteklými kroky a před očima neviděla nic kromě velkých rudých kol.
„Litovat, litovat, bude litovat!“ prskala. „Mě si dovolit… mě dát… mě, mě!“ opakovala šíleně. „Já, která vždycky mohla mít každýho chlapa, kterýho jsem chtěla!“
„Co to slyším, Hannah?“ ozval se ženský hlas, velmi tichý a velmi ironický. O stěnu vedle svícnu se zlehka opírala Candice, v očích škodolibý úsměv.
Hannah se prudce zastavila, až jí z nohy sklouzla jedna pantofle ozdobená labutěnkou.
„Neměla bys spíš říct, žes ochotně dala každýmu chlapovi, kterej tě jen trochu chtěl,“ pokračovala Candice. „To je přesnější, ne?“
Hannah se k ní hrozivě přiblížila, ale Candice neustoupila. Nebyla v Domě jediná, kdo Hannah nesnášel, ale jedna z mála, kdo jí nepodlézal.
„Co si to dovoluješ, ty couro?“
„Kdo z nás je větší coura?“
Hannah se z úst vydral vzteklý a neartikulovaný výkřik, chvíli trvalo, než nalezla slova.
„Ty budeš taky litovat, žes… že ses vůbec narodila!“ sykla a učinila pohyb, jako by ji chtěla chytit za vlasy. Candice tomu však zabránila jedním prudkým pohybem ruky.
„Budeš litovat, děvko!“ zopakovala Hannah výhružku a oddusala pryč. Candice se ohnula, aby ze země sebrala botu, na kterou Hannah zapomněla. Pak se jen posměšně usmála a zahodila ji, jako by byla něčím silně odporným a spěšně odkráčela najít Beryl, aby se dozvěděla, co vlastně Hannah tak vyvedlo z rovnováhy.
Netrvalo to ani příliš dlouho, co se zpráva o Hannině vyhazovu a Berylině nástupu na její místo roznesla po celém Domě.
Tedy skoro po celém. Byla tu jedna obyvatelka Domu, ke které se nedoneslo nic z tohoto ranního poprasku. V noci vůbec nespala a i teď neustále chodila sem a tam po malém prostoru, jako zvíře zavřené v kleci.
Ten příměr ani nebyl tak daleko od pravdy.
Když Ellen přikázala Dannymu, aby odvedl vzpurnou dívku dolů, znělo to sice trošku záhadně, ale vlastně to žádná záhada nebyla. Harry Sinclair pamatoval na všechno a spolu s rozšiřováním svého Domu splněných přání nechal v suterénu vystavět jednu pevnou místnost bez oken, zato s pevnou mříží místo dveří. Harry měl raději svou rezervu, kdyby se našel někdo, kdo by potřeboval trochu zchladit hlavu.
Ellen o soukromém maličkém vězení samozřejmě věděla a usoudila, že Anne je zrovna ten případ. Danny Larabi dostal za úkol ji hlídat, když se odpoledne znovu hlásil v práci.
Zrovna nadšený tím nebyl, ale samozřejmě neprotestoval.
Anne zuřila.
Jenže i když lomcovala mřížemi, kopala do zdi a nadávala, nikdo jí neodpověděl a nejspíš ji nikdo ani neslyšel.
Na chodbě před mřížemi hořely dvě petrolejové lampy.
Anne čekala.
Mezitím sem okny na chodbě pronikly paprsky svítání, petrolejová světla slábla a venku se objevilo denní světlo a zkreslený zvuk běžného života venku na ulici. Vůbec si nevšimla, že jí mezitím dávno uschly šaty a že má opravdu velký hlad.
Když se dole objevil Danny Larabi, předpokládala, že ji jde pustit. Ale spletla se.
Ten příšerný strážce se jenom usadil na stoličce pod jedním oknem, přímo naproti jejím mřížím a neudělal vůbec nic.
Anne se obezřetně přiblížila k mřížím.
„Okamžitě mě pusť ven,“ pronesla důrazně. „Slyšíš mě?“
„Já tě slyším, nemusíš křičet,“ odpověděl klidně Danny. „Ale pustit tě nemůžu.“
Anne se chtělo křičet, dupat a přinejlepším ještě někoho škrtit, ale vší silou se ovládla, sevřela rukama chladnou ocel mříže a stiskla zuby.
„Proč?“ zeptala se po chvíli napjatě.
„Nemám klíč,“ zněla odpověď.
Zprudka se nadechla, ale pokusila se znovu uklidnit.
„Jasně. Chápeš, že jsem rozčílená a chci ven, když jsem tu zavřená už několik hodin!“
„To chápu.“
Anne si ho poprvé prohlédla důkladně. Měl pohlednou tvář s tmavě hnědýma očima, které na ni hleděly bezelstně, skoro by se dalo říct prostě.
Pomalu se posadila na studenou kamennou podlahu těsně u mříží, aby se dostala na strážcovu úroveň.
„Jak dlouho tu pracuješ?“ zeptala se co nejnezávazněji dokázala.
„Dva dny,“ řekl Danny. „A ty?“
„Já jsem tu nikdy-!“ začala, ale opět se uklidnila. Rozhodla se jeho otázku ignorovat.
„Chci odsud ven,“ řekla.
„Já vím.“
„Drží mě tu proti zákonu. Nikdo nemá na takový věci právo, jenom šerif. A toho by to hodně zajímalo!“
Hm, toho by to nezajímalo ani trochu, šmejda jednoho! pomyslela si, ale ve hře snaživě pokračovala.
„Myslíš?“ nadzdvihl obočí.
„Jo, to myslím. A rozhodně by poděkoval někomu, kdo by takovou věc nahlásil. A to bys mohl bejt ty.“
„Přijdu o práci,“ trhl rameny a dál se jí upřeně díval do očí.
„Najdeš si lepší. Nikdo přece nechce dobrovolně pracovat tady! V Sugarhillu můžeš pracovat třeba… no kde chceš.“
Cítila, že se jí taktizování vymyká z rukou.
„Vážně?“ zeptal se.
„Jo!“
Když dál nic neříkal, chvíli si kousala rty, než se rozhodla zkusit to jiným způsobem.
„Když mě pustíš – stačí odemknout ty dveře, ven se už nějak dostanu sama – zaplatím ti,“ navrhla a v duchu se proklínala, proč se nikdy nenaučila pořádně lhát.
„Zaplatíš? A jak?“ podivil se. „Včera jsi říkala, že nemáš peníze. Proto tu taky sedíš.“
„Ehm… jo, ale to je jinak…“ improvizovala. „Mám peníze, ale doma, schovaný. Není to málo, věř mi. Všechno bude tvoje.“
„To nezní špatně,“ zamyslel se hluboce Danny.
Skvělý, on je přímo tupej! zaradovala se Anne v duchu a potlačila úsměv.
„A co kdybych peníze nechtěl?“ zvedl Danny oči a zadíval se Anne do očí.
„A co bys teda chtěl?“ nerozuměla.
Vstal ze stoličky a udělal krok dopředu. „Třeba mě peníze nezajímají. Třeba bych chtěl zaplatit něčím úplně jiným.“
Ocitl se těsně u mříží a opřel o ně své dlaně. Oči měl najednou úplně jiné. Zmizela prostota, která se v nich zračila, teď se zdály temné, skoro černé.
„Čím?“ pípla Anne tiše a donutila se neucouvnout.
„Tvým tělem,“ pronesl temným hlubokým hlasem. Tentokrát ucouvla a vykulila na něj vyděšené modré oči.
„Mým… čím??“ zakoktala.
V tmavých očích mu jen nepatrně zajiskřilo smíchem, ale pak se mu úsměv přenesl i na rty a on se začal nepokrytě a vesele smát.
Nějakou chvíli vůbec nechápala, co se tak najednou stalo.
„Pustit tě prostě nemůžu, děvče, s tím nic neudělám,“ pronesl téměř bezstarostným hlasem, když ustal ve smíchu.
Došlo jí to.
Celou dobu si s ní jen hrál a bavil se tím jejím neumělým taktizováním.
Vylítla jako blesk a zalomcovala mřížemi. „Ty hajzle! Ty parchante, bastarde! Okamžitě mě pusť ven!“
Danny se posadil zpátky na svou stoličku a snažil se předstírat, že ji neslyší, což bylo ale velmi těžké. Když se vykřičela, začala opět pochodovat malou místností a podpatky jejích bot hlasitě klapaly.
„Jednou mě odsud stejně pustí,“ pokračovala znovu. „A pak si tě najdu a probudíš se s nožem na krku, ty jeden ignorante!“
Mlčel a díval se jinam.
„Mám hroznej hlad, tohle je prostě proti zákonu!“
„To asi jo,“ kývl.
„A chce se mi na záchod!“
„Je tam kýbl,“ odtušil Danny.
„Potom ti ho vyleju na hlavu!“ vyštěkla.
„Já včas uhnu.“
„To si jenom myslíš!“
Ve skutečnosti se jí na záchod vůbec nechtělo, ve skutečnosti s ní zmítal bezmezný vztek. Ale ani ten jí k ničemu nepomohl.
Když přišel Tony s nakrájeným chlebem a čerstvou vodou. Původně chtěla znovu spustit křik, ale měla takový hlad a žízeň, že se okamžitě vrhla na chleba i vodu. Sotva ale stihla sníst první krajíček, objevila se vedle Tonyho postava ve fialových šatech bohatě zdobených krajkou.
Anne se zamračila a prudce odložila talíř. Její pohled se zkřížil s Elleniným.
„Čemu vděčím za tuhle mizernou návštěvu,“ zavrčela Anne.
Ellen se pomalu otočila na Dannyho.
„Dělala nějaké problémy, Larabi?“
„Ani ne,“ řekl Danny klidně a čokoládovýma očima vyhledal Anne. Možná to měl být pokus o jakýsi spiklenecký pohled, ale Anniny oči na něho na oplátku pohlédly tak mrazivě, až se oklepal. Postavila se těsně k mříži.
„Myslíš, že mě vyděsíš, když mě někam zavřeš do klece?“
Ellen polkla, ale jinak nehnula ani brvou. Musela si přiznat, že si ještě stále nestačila zvyknout na takovou otevřenou drzost a uváděla ji do rozpaků.
„O tom se nebudeme bavit. Přišla jsem se osobně přesvědčit, jestli už jsi zchladla.“
Anne se ušklíbla.
„Půjdu rovnou k věci – abys tomu rozuměla, budeš tu zavřená, dokud nezaplatíš škodu, kterou jsi způsobila. Přesněji řečeno tedy, dokud nezačneš pracovat, aby sis vydělala peníze.“
„To neuděláš!“ vydechla Anne nevěřícně.
Ellen povýšeně přivřela oči a pak se otočila na podpatku a kráčela pryč s pyšně zvednutým nosem.
Anne se ovládala.
Vteřinu, dvě, tři…
„To nikdy!“ zaječela. „Nikdy tady nebudu pro tebe pracovat, to tady dřív všechno podpálím, slyšíš mě? Všechno podpálím i s tebou!“