Do cíle podruhé
Cestou, kterou už znám, dojdu zpět do Marlay parku, v tuhle dopolední hodinu příjemně poloprázdného.
Tentokrát dávám na žluté značení extrémní pozor. Vede mě to úplně jinudy, než jsem šla včera a přes moc hezká místa parku, jako je rybníček plný vodních ptáků, malý vodopád, nebo nádherný kamenný můstek.
Pak se objeví Vílí strom.
Široký kmen, na jehož vrcholu je místo koruny malý dokonalý hrad plný věžiček a vůbec celý ten kmen je zdobený různými malými okny, balkónky a dveřmi z klacíků, prkýnek a sklíček, dokonce i s malými lucerničkami.
Podle množství zavěšených dětských dudlíků a dopisů adresovaných vílám usuzuju, že tady se prostě vílám odevzdávají dudlíky.
Zrovna to mám v přímém přenosu, jedna holčička odevzdává ten svůj za doprovodu dědečka a babičky a i když moc nejsem na ty roztomilé ťuťu – ňuňu věci, tohle tedy roztomilé bylo.
A pak tam konečně dojdu, k té tabuli označující konec a začátek stezky.
Cítím radost a úlevu, že už to mám za sebou a že jsem to zvládla a zároveň je mi trochu líto, že je konec.
Ty šipky spolu se žlutým panáčkem mě tak pěkně a neomylně vedly životem, alespoň ten týden.
Bude mi to chybět.
Ani pan Darcy by neměl slov
Jdu se zase válet do parku, ačkoliv dneska není počasí na válení, střídavě prší.
Ale irové si z toho nic moc nedělají a já vlastně taky ne. Objevím Regency Garden, rozlehlou část parku jako vystřiženou z filmů podle Jane Austen, plnou různých druhů květin a stromů, laviček, cest sypaných bílým pískem až skoro čekáte, že se co chvíli v brance objeví pan Darcy osobně.
Já jsem ale ráda, že se neobjeví, protože kdyby viděl tu trosku, co se ze mě za týden stala, vůbec by neměl slov.
V Regency garden si můžete dát capuccinno a posadit se k malému kulatému stolečku přímo v zahradě a dívat se, vnímat tu atmosféru a odpočívat.
Jenom se nesmíte moc vylekat, když na ten stoleček naprosto nečekaně vyskočí havran, použije ho jako odrazový můstek pro vzlet a následné dvě vteřiny na to udělá to samé páv, který pronásleduje toho havrana, čímž ten stoleček převrhne.
Ještě, že jsem zrovna držela kafe v ruce.
„Oh my God!“ přibíhá vyděšená servírka. „I´m so sorry! This is my first day here... I didn´t know that´s possible...“ dívá se po pávovi, který na nás povýšeně hledí z okraje střechy a ušklíbá se (ano, ušklíbá se).
Jo, Hitchcok věděl!
Autobusová roadshow
Ptáci mi nevadí, ale lidi kolem mi nějak vadit začínají. Asi je to tím, že si dobře uvědomuju, že davů se už nezbavím a můj osamělý pochod skončil.
Nemá cenu to dál protahovat, složitým systémem autobusových spojů se vydávám do Bray. Prakticky vůbec netuším kudy, ale jedna z věcí, které mě můj pobyt tady naučil je, že se tu můžu kohokoliv na cokoliv zeptat a je to nejsnadnější cesta, jak něco zjistit.
Za pomocí milé paní na zastávce a řidiče prvního autobusu, co přijíždí, vím.
Kupuju si lístek na O´Connol street a od pána s kytarou, se kterým se dám do řeči, si nechám vysvětlit cestu k nádraží.
Povídáme si celou jízdu – o mém putování, o tom, kde byl on, kam musím jít příště, proč teď nemůže kvůli svému zranění chodit na túry, o irském počasí, o Orloji v Praze, o trampování, o čistých lesích a kreténech, co po sobě neumí uklízet odpadky, která část Dublinu je lepší a podobně. Stihneme toho dost.
Taky se dozvídám, že včera byl v Bray letecký den.
Vida!
Nádraží už znám, tedy mířím na autobus do Bray. Než se tam dostanu a než dojdu k moři, je před devátou. Mám tedy co dělat, abych vystoupala po cestě zvané Cliffwalk někam k lesu a našla místo na spaní.
A tentokrát to je sakra těžké!
Netrvá to dlouho a je mi jasné, že jsem se zase rozhodla špatně, protože jsem si pohrávala s myšlenkou, že pojedu znovu do Wicklow. A měla jsem, i když by to stálo o něco víc.
Doufala jsem, že Cliffwalk povede po útesu a já uvidím moře, ne, že se budu šplhat kolmo vzhůru nějakou cestou hnusným hustým lesem nebo kapradím a trním a kousek moře uvidím jenom, když milostivě vykoukne mezi stromy!
Ale čert vem kopce, na ty už jsem koneckonců zvyklá, co je mnohem horší – místo na spaní žádné. Tedy pokud nechci spát v úhlu 45°.
Tma se blíží nepříjemnou rychlostí, takže když kousek od cesty nalézám cosi jako zdánlivě rovný plácek akorát tak velký na můj stan, přímo pod stromem, nemůžu si už dovolit váhat.
Tak tedy neváhám.
Stan stavím vlastně už potmě, nechci na sebe příliš upozorňovat s baterkou, kdyby přece jen po cestě ještě někdo šel. To se klidně může stát, asi kilometr nade mnou je vyhlídkové místo a irové vůbec nemají problémy absolvovat náročné vycházky i večer.
Příprava na spánek mi zabere asi sedm minut včetně stavby stanu, vybalení spacáku a karimatky a přeorganizování krosny.
Jsem už expert!
Kořeny zla
Ne, nejsem.
Sotva si lehnu, docházím k objektivnímu zjištění, že se mi podařilo postavit stan na největším kořenu na světě, na kterém kdy kdo stan postavil!
Tohle je fakt amatérská práce.
Dobře, bylo to za tmy, dobře, byl celý překrytý trávou, ale to nic nemění na faktu, že se ta obří věc táhne podél celého mého malého stanu a ještě napříč! A vůbec!
Tahle cesta mě ale naučila ještě další věc: smířit se se situací, co nejlíp z ní vyjít a nijak se nestresovat.
Ono ten stan prostě stejně nejde postavit jinde.
Po chvíli usilovné snahy se mi podaří nalézt dvě relativně snesitelné polohy slučitelné se spánkem, které když budu přes noc střídat, nejspíš to půjde.
Blízkost města se svou rušivou aurou spolu se silným větrem ve stromech (opět) mě stejně nechaly několik hodin bdít i přes nezměrnou únavu.
Jak jsem usnula, nemám tušení, ale najednou bylo ráno.