Modré oči, modré nebe
Plánovala jsem vstávat před šestou, ale protože ti tři spí ještě úplně tvrdě, nechci je budit a poslušně pospávám do osmi. Skandinávští kluci mají ale i v těch osm pořád ještě půlnoc a tak se pro změnu já snažím být hodně potichu, když se převlékám a balím. Jsme v přístřešku namačkáni těsně k sobě, takže není jednoduché je neprobudit.
Agresivní útok slunce u mě vyvolal nějakou alergii, takže lýtka a holeně vypadají, jako bych měla lepru a navíc to pálí. Řeším to podkolenkami, abych nohy ušetřila dalšího slunce a neděsila lidi.
Je nádherné ráno, pod naším kopcem se probouzí vesnička a ti tři pořád spí tak poklidně a spokojeně.
Mám hrozně hezký pocit a nejraději bych jim udělala snídani, nebo aspoň kafe, kdybych měla jak a z čeho.
Nakonec je moje plížení stejně probudí, usmíváme se na sebe tak zvláště, že i mě se zdá, že se mnou sdílejí ten pocit souznění, ke kterému není třeba nic říkat. A navíc mají všichni tři krásně seversky modré oči.
Popřejeme si pouze krásné ráno a šťastnou cestu a já pokračuju na sever a oni, až se sbalí, budou pokračovat na jih.
Kopec je stejně prudký, jako včera, ale mám mnohem víc síly, takže je to zkrátka lepší.
Cesta do pravěku
Na obloze se dneska sem tam nějaký mráček objeví, ale slunce pořád většinu času čumí ven.
Na mě.
Jdu pořád lesem do kopce, abych pak šla zase zprudka z kopce a znovu. To mi zas připomíná procházku Českým peklem (rozuměj Českým rájem), což mě vůbec netěší, to radši Šumava.
Cesta se změní v malou, dolů se klikatící silnici, kterou lemují neuvěřitelně husté, takřka dva metry vysoké kapradiny.
Jsou všude.
A protože nad nimi vykukují na obzoru krásné, sametově zelené kopce, připadám si jako v Burianově Cestě do pravěku, skoro čekám, kdy na mě vykoukne nějaký Alosaurus.
To se neděje, zato začnu potkávat lidi jdoucí trasu v protisměru. Většinou se jedná o typ těch aktivních důchodců v pohorkách a s batohy na zádech a já jsem z nich nadšená.
Obdivuji je a způsob, kterým si vybrali stárnout a dává mi to naději, že když se člověk rozhodne nebýt vyměklým lenochem, tak jím prostě nebude.
Všichni se zdravíme, dokonce i každé auto, které projede, zamává a řidič(ka) s úsměvem zdraví.
Do tohoto zvyku jsem taky lehce zaplula.
Zase je vedro a já už mám jen omezenou zásobu vody, je proto nutné dnes dojít do Glenmalure a doufat, že tam voda půjde sehnat.
Je to 12 kilometrů, ale zřejmě nasazuji nějaké supertempo, protože tam jsem kolem oběda. Cesta mě sama dovede k hospodě/baru/ubytovně v jednom (Glenmalure Lodge), takže se v duchu opravdu raduju. Na parkovišti potkávám onu dvojici s oslíkem, takže neodolám, abych si s ním spolutrpitelsky nevyměnila zkušenosti.
Vlastně si dost připadám, jako ten oslík.
Vyrazím na záchod s pet láhvemi.
Nejdřív se leknu sebe v zrcadle, které je nečekaně hned proti dveřím, ale vzápětí přijde horší věc – Kokořínské prokletí. Voda je totiž pitná jen po převaření, podle nějakého nového výnosu do odvolání!!
Chvíli na to jen zírám.
Nakonec láhve stejně naplním a v baru si koupím ještě malou pitnou vodu a Coca-colu, protože se cítím zoufale.
Když nebude jiná možnost, budu to pít, co se mi může stát, no?
Ale nejlepší bude, když se mi podaří dorazit ještě do Glendalough, což je dalších 14 km a budu doufat, že tam nějaká voda bude.
Těžší o čtyři litry v krosně pokračuju v cestě.
Do kopce.
Dlouho je to zase taková Šumava, ale pak se konečně ocitnu na opravdu velkém kopci a aspoň vidím ty okolní. Dokonce se na chvíli zatáhne a prší, i když je to takové mrholení, že jsem asi spíš jen vešla do mraku. Ale je to krása.
Pak už zase paří slunce.
Nejhorší je vidět před sebou ty vlnící se cestu v dáli, která nemá konec, přes vysekané paseky, které nemají stín.
A do kopce.
Pak ale jednu takovou paseku překonám a nahoře se mi otevře výhled na překrásné protější kopce, na kterých se válí mraky a které v půli přetíná ohromná průrva. Tou dolů padá řeka a i když je to daleko, hučení vody doléhá až ke mně.
Shodím krosnu (málem ze srázu), posadím se na pařez a jenom se dívám, zasažena přesně tím silný deja-vu pocitem, který jsem sem přijela hledat. Možná tam sedím dobrých dvacet minut bez hnutí a po strašně dlouhé době nemám v hlavě prakticky nic, jenom: „Beautiful landscape...“
Plánovala jsem vstávat před šestou, ale protože ti tři spí ještě úplně tvrdě, nechci je budit a poslušně pospávám do osmi. Skandinávští kluci mají ale i v těch osm pořád ještě půlnoc a tak se pro změnu já snažím být hodně potichu, když se převlékám a balím. Jsme v přístřešku namačkáni těsně k sobě, takže není jednoduché je neprobudit.
Agresivní útok slunce u mě vyvolal nějakou alergii, takže lýtka a holeně vypadají, jako bych měla lepru a navíc to pálí. Řeším to podkolenkami, abych nohy ušetřila dalšího slunce a neděsila lidi.
Je nádherné ráno, pod naším kopcem se probouzí vesnička a ti tři pořád spí tak poklidně a spokojeně.
Mám hrozně hezký pocit a nejraději bych jim udělala snídani, nebo aspoň kafe, kdybych měla jak a z čeho.
Nakonec je moje plížení stejně probudí, usmíváme se na sebe tak zvláště, že i mě se zdá, že se mnou sdílejí ten pocit souznění, ke kterému není třeba nic říkat. A navíc mají všichni tři krásně seversky modré oči.
Popřejeme si pouze krásné ráno a šťastnou cestu a já pokračuju na sever a oni, až se sbalí, budou pokračovat na jih.
Kopec je stejně prudký, jako včera, ale mám mnohem víc síly, takže je to zkrátka lepší.
Cesta do pravěku
Na obloze se dneska sem tam nějaký mráček objeví, ale slunce pořád většinu času čumí ven.
Na mě.
Jdu pořád lesem do kopce, abych pak šla zase zprudka z kopce a znovu. To mi zas připomíná procházku Českým peklem (rozuměj Českým rájem), což mě vůbec netěší, to radši Šumava.
Cesta se změní v malou, dolů se klikatící silnici, kterou lemují neuvěřitelně husté, takřka dva metry vysoké kapradiny.
Jsou všude.
A protože nad nimi vykukují na obzoru krásné, sametově zelené kopce, připadám si jako v Burianově Cestě do pravěku, skoro čekám, kdy na mě vykoukne nějaký Alosaurus.
To se neděje, zato začnu potkávat lidi jdoucí trasu v protisměru. Většinou se jedná o typ těch aktivních důchodců v pohorkách a s batohy na zádech a já jsem z nich nadšená.
Obdivuji je a způsob, kterým si vybrali stárnout a dává mi to naději, že když se člověk rozhodne nebýt vyměklým lenochem, tak jím prostě nebude.
Všichni se zdravíme, dokonce i každé auto, které projede, zamává a řidič(ka) s úsměvem zdraví.
Do tohoto zvyku jsem taky lehce zaplula.
Zase je vedro a já už mám jen omezenou zásobu vody, je proto nutné dnes dojít do Glenmalure a doufat, že tam voda půjde sehnat.
Je to 12 kilometrů, ale zřejmě nasazuji nějaké supertempo, protože tam jsem kolem oběda. Cesta mě sama dovede k hospodě/baru/ubytovně v jednom (Glenmalure Lodge), takže se v duchu opravdu raduju. Na parkovišti potkávám onu dvojici s oslíkem, takže neodolám, abych si s ním spolutrpitelsky nevyměnila zkušenosti.
Vlastně si dost připadám, jako ten oslík.
Vyrazím na záchod s pet láhvemi.
Nejdřív se leknu sebe v zrcadle, které je nečekaně hned proti dveřím, ale vzápětí přijde horší věc – Kokořínské prokletí. Voda je totiž pitná jen po převaření, podle nějakého nového výnosu do odvolání!!
Chvíli na to jen zírám.
Nakonec láhve stejně naplním a v baru si koupím ještě malou pitnou vodu a Coca-colu, protože se cítím zoufale.
Když nebude jiná možnost, budu to pít, co se mi může stát, no?
Ale nejlepší bude, když se mi podaří dorazit ještě do Glendalough, což je dalších 14 km a budu doufat, že tam nějaká voda bude.
Těžší o čtyři litry v krosně pokračuju v cestě.
Do kopce.
Dlouho je to zase taková Šumava, ale pak se konečně ocitnu na opravdu velkém kopci a aspoň vidím ty okolní. Dokonce se na chvíli zatáhne a prší, i když je to takové mrholení, že jsem asi spíš jen vešla do mraku. Ale je to krása.
Pak už zase paří slunce.
Nejhorší je vidět před sebou ty vlnící se cestu v dáli, která nemá konec, přes vysekané paseky, které nemají stín.
A do kopce.
Pak ale jednu takovou paseku překonám a nahoře se mi otevře výhled na překrásné protější kopce, na kterých se válí mraky a které v půli přetíná ohromná průrva. Tou dolů padá řeka a i když je to daleko, hučení vody doléhá až ke mně.
Shodím krosnu (málem ze srázu), posadím se na pařez a jenom se dívám, zasažena přesně tím silný deja-vu pocitem, který jsem sem přijela hledat. Možná tam sedím dobrých dvacet minut bez hnutí a po strašně dlouhé době nemám v hlavě prakticky nic, jenom: „Beautiful landscape...“
Jde se mi líp.
Alespoň do té doby, než zjistím, že cesta pokračuje neuvěřitelným prudkým vzestupem po kamenech, který je třikrát delší, než se zdálo zespoda.
Šplhání po čtyřech už je nutnost. To, že mě pobolíval kotník, jsem už dávno zapomněla, protože mám tak oteklá kolena, že za chvíli nepůjdou ohnout a soustředím se jenom na to, aby mě nepřevážila krosna.
Nahoře není žádný sedací balvan, je mi to jedno, praštím sebou do trávy, kde nějakou dobu prostě jen ležím.
Po cestě se za chvíli šplhá několik lidí, všichni mají jen malé batůžky, to se jim to jde!
Snažím se tvářít pozitivně.
POZNATEK DNEŠNÍHO DNE: Nevidím skoro nikoho s blbtelefonem, všichni mají papírové mapy jako já. Jsem fakt ráda, že s tím lidi ještě umí fungovat.
Nějakou dobu trvá, než se seberu a taky musím počkat, až všichni ti lidi poodejdou, protože nejen, že si nemůžu nahodit krosnu, ale moje tělo se odmítá vůbec zvednout.
Má smůlu, musí.
Přede mnou je ještě kus kopce, který jdu hůř, než všichni ti důchodci dohromady.
Přes následné pastviny vede zajímavá věc zvaná broadwalk – vyvýšená úzká lávka nad vysokou trávou. Baví mě po ní jít, ale kdybych spadla, zpátky bych už asi nevylezla.
Alespoň do té doby, než zjistím, že cesta pokračuje neuvěřitelným prudkým vzestupem po kamenech, který je třikrát delší, než se zdálo zespoda.
Šplhání po čtyřech už je nutnost. To, že mě pobolíval kotník, jsem už dávno zapomněla, protože mám tak oteklá kolena, že za chvíli nepůjdou ohnout a soustředím se jenom na to, aby mě nepřevážila krosna.
Nahoře není žádný sedací balvan, je mi to jedno, praštím sebou do trávy, kde nějakou dobu prostě jen ležím.
Po cestě se za chvíli šplhá několik lidí, všichni mají jen malé batůžky, to se jim to jde!
Snažím se tvářít pozitivně.
POZNATEK DNEŠNÍHO DNE: Nevidím skoro nikoho s blbtelefonem, všichni mají papírové mapy jako já. Jsem fakt ráda, že s tím lidi ještě umí fungovat.
Nějakou dobu trvá, než se seberu a taky musím počkat, až všichni ti lidi poodejdou, protože nejen, že si nemůžu nahodit krosnu, ale moje tělo se odmítá vůbec zvednout.
Má smůlu, musí.
Přede mnou je ještě kus kopce, který jdu hůř, než všichni ti důchodci dohromady.
Přes následné pastviny vede zajímavá věc zvaná broadwalk – vyvýšená úzká lávka nad vysokou trávou. Baví mě po ní jít, ale kdybych spadla, zpátky bych už asi nevylezla.
Glendalough – Upper Lake
Úplně jsem zapomněla, jak strašně můžou bolet nohy. A ramena. A boky.
Když už se jenom tak plazím, spatřím kdesi dole odlesk velké vodní plochy. To rozhodně musí být údolí Glendalough!
Dost dlouho ještě trvá, než tam dolů projdu, čekají mě nástrahy jako jsou dlouhé dřevěné schody podél vodopádů, které bych jindy obdivovala, protože jsou nádherné, ale teď nemám na obdiv sílu.
Mám problém jít po těch schodech.
Dole je konečně rozlehlý, čistý a úhledný park lemující nádherné jezero položené mezi kopci. Tohle jsem už určitě viděla v nějakém filmu, nebo minimálně ve své hlavě.
Obdivuji tu scenérii z nejbližší lavičky, s nohama nahoře.
Jsou tu lidi, ale v tuhle chvíli mi ani nevadí.
DRUHÝ POZNATEK DNEŠNÍHO DNE: Náramek proti komárům sice intenzivně voní, ale hovada se na mě lepí pořád. Doslova to samé se dá říct o situaci, když jsem kdysi dostala magickou voňavku k přivolání pravé lásky. Jen voněla o dost líp.
Vyleju tu nepitnou vodu, kterou jsem sebou táhla skoro úplně zbytečně a doplním si jinou, bezpečnější. Taky si koupím obrovský hot dog a hranolky, obsluhuje mě strašně milá paní s šedivým drdolem a stará se o mě jak vlastní babička.
Musím vypadat fakt příšerně.
Ale hlavně že svět je zase krásný!
Muchničky!
Stanování v údolí je zakázané. A to je tu tolik pěkných míst na stan, sakra!
Seberu se a šplhám zpátky ty schody u vodopádu a kopec, abych zhruba pětikilometrovým couráním tam a zpátky zjistila, že spát se dá jen u cesty. Nejsem si úplně jistá, jestli ten zákaz nesahá až sem, ale risknu to.
Stavím stan a pak to bez varování přišlo – muchničky!
Neexistuje horší hmyz! Jsou všude a pořád a absolutně se jich nejde zbavit. Stavba stanu a vybalení se rázem stává bleskovou záležitostí, ale stejně se mi jich tak deset dostane dovnitř.
Naštěstí pak byly celkem hodné, nebo brzy mrtvé.
Při vybalení věcí objevuji cizí šedivé pánské funkční tričko velikosti M, které jsem bezpochyby omylem sbalila jednomu z mých spolunocležníků v Mucklagh hut. Moc si ho neužil, vypadá nové, celkem čisté a voní. Protože už není možnost ho vrátit, ač mě ta neplánovaná krádež mrzí, oblékám si ho na spaní, protože je mnohem lepší, než to moje.
Ve spacáku je mi chvíli vedro, chvíli zima, usuzuji, že je to buď reakce na slunce nebo svalová horečka.
Nemůžu se rozhodnout, jestli se mám přioblíct, nebo naopak odsvlíct, tak radši usnu.