Muchničky útočí 2 – legenda pokračuje
Ony tu jsou i v šest ráno!
Neskutečný podraz.
Balím tak rychle, jak to jen jde a utíkám jen v polorozepnutých sandálech, s botama v ruce a dooblékám se cestou níž v kopci, kam už se za mnou to vražedné hejno netáhne.
Park dole je ještě úplně prázdný, obloha zatažená a jezero nádherné.
Užívám si to i s tou těžkou krávou na zádech, jdu pár kilometrovou trasu, která vede k Monastic City a mám úžasnou možnost prohlédnout si zachovalé ruiny katedrály z počátku třináctého století, zbytky budov pro mnichy, hřbitov i vysokou okrouhlou věž a to úplně sama.
Není tam ještě vůbec nikdo, jen já a havrani v oknech věže a tak se dlouze dotýkám starých kamenů a užívám si to.
Fakt hodně.
Dnes se do oběda flákám, dám si dokonce kafe, čtu si a pozoruju lidi. Školní výpravu, rodinky, skupiny mladých s batohem, starého pána, který sedí a s pohledem na kopce a jezero polohlasem zpívá melodii, kterou já znám jako Rodné údolí, tohle je ovšem v irštině.
Pak se rozprší.
Jsem pod střechou, tak mám z deště vlastně dost radost.
Zvažuju, že v údolí ještě zůstanu, místo na spaní bylo dobré a třeba tam už ty muchničky nebudou, ale nakonec se rozhoduju pokračovat dál.
Ony tu jsou i v šest ráno!
Neskutečný podraz.
Balím tak rychle, jak to jen jde a utíkám jen v polorozepnutých sandálech, s botama v ruce a dooblékám se cestou níž v kopci, kam už se za mnou to vražedné hejno netáhne.
Park dole je ještě úplně prázdný, obloha zatažená a jezero nádherné.
Užívám si to i s tou těžkou krávou na zádech, jdu pár kilometrovou trasu, která vede k Monastic City a mám úžasnou možnost prohlédnout si zachovalé ruiny katedrály z počátku třináctého století, zbytky budov pro mnichy, hřbitov i vysokou okrouhlou věž a to úplně sama.
Není tam ještě vůbec nikdo, jen já a havrani v oknech věže a tak se dlouze dotýkám starých kamenů a užívám si to.
Fakt hodně.
Dnes se do oběda flákám, dám si dokonce kafe, čtu si a pozoruju lidi. Školní výpravu, rodinky, skupiny mladých s batohem, starého pána, který sedí a s pohledem na kopce a jezero polohlasem zpívá melodii, kterou já znám jako Rodné údolí, tohle je ovšem v irštině.
Pak se rozprší.
Jsem pod střechou, tak mám z deště vlastně dost radost.
Zvažuju, že v údolí ještě zůstanu, místo na spaní bylo dobré a třeba tam už ty muchničky nebudou, ale nakonec se rozhoduju pokračovat dál.
Přeskoč, přelez, nepodlez
Je jasné, že když jsem v údolí, budu opět lézt na kopec, na to už jsem se připravila. Krosna se mi zdá těžší, než včera a už neexistuje způsob, jak jí na zádech posunout, aby to nebolelo.
Brzy mě čeká překvapení – plot, kde nejsou vrátka, ale kudy jednoznačně vede cesta.
Nějakou dobu mi trvá, než pochopím, že to prkno tam je schválně a že jde o nějaké oficiální přelézání plotu.
Za normálních okolností by to byla sranda.
S 25 kily, které mám přirostlé k zádům a vzhledem k tomu, že kolena přes otok už skoro neohnu, to bude sranda ještě větší.
Jsem ale vážně ráda, že mě u toho nikdo nevidí.
Vzápětí zjišťuji, že podobné a i vyšší plotopřelézačky mě čekají dnešní den ještě nejméně čtyřikrát.
Trasa vede hodně prudce vzhůru hustým lesem, který ale vypadá naprosto pohádkově, nejspíš kvůli jasně zelené mechové pokrývce, která je všude. Snažím se kochat v rámci možností toho, že jsem úplně propocená a do kopce se plazím rychlostí hlemýždě.
Cesta tradičně za nějakou dobu vede dolů a já uslyším řeku.
A taky najdu překrásné místo na táboření přímo u té řeky, dokonce i s ohništěm.
Taková škoda, že je na zakempování tak brzo! Rozhodnu se v řece aspoň umýt, ale vzápětí narážím na komplikaci – moje kolena.
Nedokážu ten obtížný terén po kamenech k vodě slézt, při pokusu málem spadnu do vody celá a jsem šťastná, že visím za nějaký kořen.
Tak to ne.
Kdybych se pokusila umýt si tam vlasy, nejspíš bych už nikdy nevylezla.
Vzdávám to a volím zbabělou variantu, kdy v poloze ležmo na břiše máčím šátky, abych si měla čím omýt obličej a vytvořit obklady na kolena.
Stejně bych tu nejraději tábořila.
Dávám si závazek, že pokud do 2 – 3 hodin nenarazím na dobré místo, tak se sem vrátím, čas na to mám.
Cesta je pak chvíli moc hezká, přes můstky a zase ty legrační broadwalk lávky. Na jedné potkávám v protisměru holku s krosnou, samotnou. Zdravíme se tak nějak jinak, než s ostatními, jako bychom byly sestry ve zbrani.
Víc než Blair Witch
Prudce stoupající cesta vede lesem tak hororovým, že se i Blair Witch může jít zahrabat! Tady bych netábořila, ani kdyby mi za to někdo platil.
To se snad nedá nazvat cestou, ale točitým schodištěm a pěkně dlouhým, šplhám nahoru a zase je mi vedro. Ten, kdo popsal Wicklow Way jako nenáročnou trasu se musel úplně zbláznit.
Ovšem ze strašidelného lesa si odnáším chodící hůl, konečně! Dlouho jsem nemohla žádnou najít a cítila jsem se trochu méněcenná a už je to dobré.
Brushers Gap Hut
Pak je zase čas na obdiv a broadwalk lávky a krásný les tak hustý, že je tam skoro šero a není vidět nic jiného kolem.
Zrovna jde dost lidí proti a míjení se na úzké cestě je vtipné, ale protože jsou to skoro všechno klučičí party, tak nás to celkem baví všechny.
Jestli si někdo tak jako já občas říkal, kam zmizeli dobrodružní veselí mladí muži, co vyrážejí s batohy na dlouhé túry, tak odpověď je zřejmě DO IRSKA.
Já jich potkávám nečekaně hodně, ve dvojicích, v trojicích, v partách.
Moc pěkné – a to doslova.
Na následujícím úseku cesty už jsem ale sama a je to nejdelší pastvina v nejprudším kopci, co jsem kdy viděla, divím se, že tam ty ovce vůbec drží a nekutálí se dolů, asi musí mít nějaké háčky na kopytech, nebo co.
A fakt dlouho to nemá konec.
Zkouším si zpívat, ale plíce mi dají najevo, jestli jsem se nezbláznila, tak toho nechám a za pomocí své nové chodecké hole šplhám stále vzhůru.
Kolem půl šesté se přede mnou objeví další chatička, Brushers Gap Hut, úplně stejná jako Mucklagh Hut a já už nikam dál nejdu, to je jasné.
Dneska se vzmůžu dokonce na teplou večeři.
O hodinu později se ke mně připojí mladý pár z Belgie, ale v chatičce spát nechtějí, prý si raději postaví stan a zavřou se do něj, protože včera měli velký problém s muchničkami.
No o tom si můžeme dlouho povídat! A taky to děláme.
Nerušíme se navzájem, oni večeří a já si čtu. Stejně po očku sleduju, jak jsou vybavení, mají značkový i obal na ešus – tedy oni nemají ešus, ale kempingový servis.
Muchničky se ale dnes nedostaví a tak si spokojeně usínám a protože je chatička nahoře na kopci, poslední, co před usnutím vidím, je ten „beautiful landscape“ utopený v soumraku.