11. Jizvy, co nejsou vidět
“Jednu noc.”
“Je mi líto Ellen, stále si nemyslím, že je to dobrý nápad a nesouhlasím,” přitáhl Angličan otěže a zastavil vedle ní. “Ale to už jsem myslím říkal.”
“Jde jen o jednu jedinou noc v posteli, jednu teplou koupel, jedno civilizované jídlo u stolu!”
Ellen mluvila polohlasem, ale v její napjaté tváři byl vidět umanutý vztek a touha se už skoro rozbrečet.
Anne navedla svého koně těsně vedle toho Ellenina, kde ho prudce zastavila.
“Zase, El?” zamračila se a pohledem obkreslovala domy na hlavní ulici texaského Wichita Falls. “Myslela jsem, že už jsi s tím přestala. Celou cestu jsi neobvykle málo fňukala, takže si to teď jako vynahrazuješ?”
“K tobě jsem vůbec nehovořila,” odsekla Ellen.
Anne si vyměnila trpný pohled s Angličanem, svižným pohybem přehodila nohu přes hrušku sedla a seskočila na zem. I její tělo už vnímalo, že cestovali rychle, v sedlech trávili mnoho času a posledních dvanáct dní odpočívali opravdu jen podle možností a lhala by, kdyby tvrdila, že se netěší na čistou vodu v jezeře, pořádný kus masa a čerstvý chleba.
Ale Ellenino skuhrání po celý dnešní den jí už lezlo na nervy.
Otřela si tvář, texaské slunce v květnu umělo pálit jako to montanské v největším vrcholu léta, obzvlášť kolem poledne, což se blížilo.
„S tím svým bratrancem se máš stejně sejít až zítra, v úterý,“ pokračovala Ellen neúnavně a tentokrát zacílila na Davida. „Je přece logické, abychom do zítřka zůstali tady a pak jeli všichni společně k jezeru.“
David krátce zavrtěl hlavou. „Zítra se pro něj vrátím, je to od jezera kousek. Nebudeme tolik nápadní.“
Ellen měla chuť po něm něco hodit.
„Sám jsi říkal, že nás nikdo nesleduje.“
„Nesleduje.“
„Ty bys to přece poznal,“ pokračovala.
„Poznal.“
„Jestli měli naši stopu, tak ji v tom Yottentownu ztratili,“ opakovala jím řečená slova.
„Ztratili.“
Anne to doopravdy přestávalo bavit.
„Stojíme uprostřed hlavní ulice,“ upozornila je zamračeně. „Koně mají žízeň a já mimochodem docela taky.“
„Pojďme,“ přikývl Angličan, který už byl taky na zemi, koně držel za ohlávku a vyrazil na okraj třídy, aby se poohlédl, kde by mohli přinejmenším napojit zvířata.
David a Ellen je následovali krokem, ještě v sedlech.
„Myslím, že to jídlo u stolu bychom Ellen přece jen mohli splnit,“ zamyslel se Angličan.
Ellen se nadechla, protože se chtěla vrhnout do dalšího smlouvání, ale okamžitě si to rozmyslela a bez pohnutí mlčela, aby si to spíš nerozmyslel Angličan.
„Jsi měkkej,“ poznamenala Anne pobaveně.
„Já s Davidem nakoupíme nějaké zásoby a děvčata zatím můžou počkat a civilizovaně se naobědvat,“ přistoupil k Elleninu koni a napřáhl paže, aby jí sundal ze sedla.
„U dvou podvazků?“ přečetla Anne červený nápis na vývěsním štítu a významně zvedla obočí. „Jsi si jistej, že chceš jít zrovna sem?“
„Ehm,“ odkašlal si Angličan a pustil Ellen, kterou právě postavil na zem. „Nevšiml jsem si. Myslím, že najdeme raději něco příhodnějšího,“ rozhlédl se na protější stranu ulice, do ostrého slunce.
„Tak možná tam taky vaří, ne?“ poznamenal David s ledabylým pokrčením ramen.
„Pravda, je od nás nepěkné, že máme takové předsudky vůči těm ubohým děvčatům, co tam pracují,“ připojil se Angličan suše.
„Jo a Ellen by se tam aspoň cítila jako doma,“ dodala Anne škodolibě a založila si ruce na hrudi.
„Tak to jsme se opravdu pobavili,“ pronesla Ellen ledově a pokusila se oprášit svojí sukni ze silného plátna, což byla víc, než směšná snaha. Měla pocit, že ji látka táhne k zemi zatížená vším tím prachem a blátem z cest. O tom, jak se cítí v propocené košili odmítala byť jen přemýšlet.
„Nu dobrá, támhle to už vypadá rozumněji,“ ukázal Angličan šikmo na druhou stranu a mírným tahem pobídl koně, aby ho následoval.
„Maminčiny koláčky?“ přehláskoval David pochybovačně. „Jsi si jistej?“
"Nebuď úchyl, Dave,“ strčila do něj Anne ramenem a nepokrytě se bavila. Angličan se pouze otočil a věnoval jí i Davidovi jeden ze svých aristokratických přezíravých pohledů.
Uvázali koně u žlabu, kde se mohli dosyta napít a i oni neodolali, aby si ve vodě neopláchli obličeje, tedy kromě Ellen, která se odmítla žlabu i vody dotknout třeba jen jediným prstem.
„Půjdu s vámi pro zásoby, nepotřebuju tu sedět,“ prohlásila Anne.
„Jen mi netvrď, že nejsi hladová,“ usmál se Angličan.
„Všichni máme hlad,“ namítla zamračeně. „Neměl bys tu s ní zůstat ty? Můžu jít s Davidem. Všichni pořád říkáte, jak jsou dvě samotný holky podezřelý,“ připomněla mu.
„Ale ne takhle,“ vzal ji Angličan za paži a donutil vstoupit do hospody. Uvnitř byla právě tak útulná, jak sliboval ten prapodivně infantilní název - kostkované růžovo-modré ubrusy, bílé plátěné závěsy, světlý dřevěný nábytek.
„Jak to myslíš takhle?“ nechápala Anne.
„Dobrý den,“ věnoval Angličan hlasitý pozdrav malé buclaté hostinské. Byla to starší dáma s přívětivým obličejem, což také přesně zapadalo do zdejšího obrázku a právě si utírala ruce do světle šedé zástěry, kterou byla opásána.
Na oběd bylo ještě trochu brzy, proto u stolků seděl jen skromně oblečený postarší pár, možná hosté zdejších pokojů.
„Vítejte u nás, pane,“ řekla hostinská a Angličana si prohlédla s jistým zalíbením, přestože i jeho cesta poznamenala potem a špínou. Nikdy to ale nestačilo na to, aby ho přestaly okukovat ženské.
„Děkuji. Máme za sebou dlouhou cestu a moje dcery jsou hladové, rád bych, aby se zde mohly dobře najíst a napít a trochu si odpočinout. Mohu je zde zanechat ve vaší milé společnosti, paní...?“
„Cooperová. Erin Cooperová,“ představila se.
„Thomas Gregor,“ nadzdvihl Angličan uprášený stetson. Anne po něm hodila pohled, zvědavá, jestli to jméno Angličan jenom tak plácl, nebo to skutečně někdo je. „Wichita Falls jen projíždíme, nebudu pryč déle, než hodinu, rád bych vás požádal, abyste na děvčata trochu dohlédla.“
„Ale zajisté!“ spráskla ruce paní Cooperová téměř nadšeně. Angličan měl jednu dlaň na Ellenině rameni a druhou rukou svíral Anninu paži značně pevněji, snad kdyby chtěla nějakým způsobem protestovat.
„Paráda, tati,“ pronesla potichu.
„Budeme zpátky co nejdřív, pořádně se najezte a trochu odpočívejte,“ naklonil se k nim Angličan, když je usazoval ke stolku v nejvzdálenějším rohu. „Pak vyrazíme k Wichita Lake a setkáme se tam s ostatními. Vzduch je čistý, když to tvrdí David, musí to být pravda,“ usmál se mírně a povzbudivě.
Ellen už by v tuhle chvíli nepovzbudilo nic, protože už jí zcela ovládla vůně nějakého pečeného masa, která sem zavanula z kuchyně.
„Beztak jste mě tu nechali s El, protože máte oba plný zuby jejích keců,“ založila si ruce Anne, ale ani Angličan, ani Ellen jí na to nic neřekli. Ellen pravděpodobně proto, že ji neposlouchala.
Angličan se napřímil a skoro se obrátil k odchodu.
„ A Annie,“ vzpomněl si ještě.
„Jo?“
„Snažte se, prosím.“
„O co?“ nechápala.
„Nebudit pozornost.“
* * *
„Henry, posaď se, prosím,“ vyzval ho George Marten gestem ruky. Že nebyl v dobré náladě, to Henry poznal hned, ale najednou si nepamatoval, kdy naposledy ho v dobré náladě zastihl.
Mlčky se posadil a pozoroval ho. Poslední dny přesně tohle dělával víc, než kdy dřív.
Pozoroval.
Svého otce, muže, kterému na veřejnosti říkal pane Martene od doby, co se naučil mluvit. Stále k němu cítil tu obrovskou oddanost, se kterou vyrůstal, která byla součástí jeho samého, stále mu plně důvěřoval.
Neměl přece důvod, aby tomu bylo jinak.
Patsy Kellyová je malá lhářka, ať už k tomu má jakýkoli důvod.
Tuhle větu si v poslední době opakoval několikrát, mladé služebné se vyhýbal a ona jemu také.
George také mlčel a pozoroval svého účetního Bruce Wellingtona, který rovnal poslední hromádku papírů, než opustil Martenovu pracovnu a tiše za sebou zavřel dveře, jak bylo jeho specialitou.
Henry si odkašlal, jako by nemohl unést to ticho. „Nějaké novinky o železnici?“ zeptal se.
„Od posledního akce za účasti armády a detektivů nebylo hlášené žádné další podobné přepadení,“ řekl George. Byla to jen řečnická otázka a stejně tak i odpověď, věděli to oba.
„A Ellen?“ pokračoval Henry ve vyptávání.
„Předal jsem případ Pinkertonům.“
Tak to už novinka byla, Henry se neubránil udivenému výrazu.
„Kdy?“
„Před třemi týdny.“
„Cože? Proč jsi mi nic neřekl?“
„Měl jsem i spoustu jiných starostí, Henry,“ zamračil se George.
„Myslel jsem, že s Pinkertony nechceš mít nic společného,“ namítl Henry, který se nemohl zbavit mírně ublíženého pocitu křivdy. „Proto jsi najal Morganovce.“
„Morganovci mi hodili svou nedodělanou práci na hlavu, pokud si dobře vzpomínáš!“ sdělil mu George zlostně.
„Já vím,“ přikývl rychle Henry. „Ale přepady přestaly, rozhodně kus práce odvedli.“
George Marten zvedl obočí.
„Kus práce? Našli snad Ellen Sinclairovou? Chytili Flashe? Ne!“
„Ty jsi chtěl... ty jsi chtěl chytit Johna Flashe?“ nechápal Henry.
George na to neodpověděl, vstal ze svého křesla a pomalým, pevným krokem přecházel místností, rty pevně semknuté.
„A ti Pinkertoni,“ odvážil se Henry. „Jak to vidí?“
„Ellen je nezvěstná už skoro rok, prý je jen malá šance, že je ještě naživu a pokud ano, nikdo nemůže zaručit, v jakém stavu je. Pinkertoni jsou banda arogantních, předražených a přeceňovaných zmetků, ale alespoň se ke mně snažili být upřímní.“
Henry polkl.
„Ale byly zachyceny přece stopy její přítomnosti v Montaně a pak také znovu ve Wyomingu. V bance,“ namítl Henry.
„Ano, ale to bylo na podzim. Pak už nic. Pravděpodobně jí někdo držel jako rukojmí, ale to jsou všechno staré informace, očekávám od Pinkertonů nějaké čerstvé.“
„Otče, ale,“ vstal Henry a popošel k němu. „Vezmeme ji k sobě a postaráme se o ni v každém případě, že ano? Nezáleží přece na jejím... stavu.“
George viděl v Henryho modrých očích skutečnou starost.
„Samozřejmě, Henry,“ ujistil ho a myslel to naprosto vážně. Na stavu Ellen Sinclairové mu nezáleželo, jen když bude živá. A pokud bude zneuctěná a zlomená, což je dost pravděpodobné, viděl to George jako bonus, protože s ní bude mít mnohem jednodušší práci.
Na jeho synovi byla vidět úleva.
Jak je možné, že je stále tak upřímný, tak průhledný, tak nesnesitelně naivní jako dítě!
“Otče, kdyby-”
“Posaď se, chtěl jsem s tebou mluvit o něčem zcela jiném,” přerušil ho příkře.
“Jistě.”
“Je tohle tvoje?”
Henry nechápavě hleděl na těžkou sametovou látku, kterou George přehodil přes desku stolu. Teprve po pár vteřinách poznal svůj župan.
“To… ano, je,” odpověděl nechápavě.
“Co dělal tvůj župan v pokoji služky?”
Henry zamrkal, ten podivný zvrat v tématu mu stále jaksi nedocházel.
“V jakém… pokoji služky?” zeptal se nejistě.
„Henry.“
„Tohle je absurdní situace,“ zasmál se Henry nervózně a založil si ruce na prsou. „Je to tak, že ty si teď myslíš-“
George položil obě dlaně před sebe na stůl, ne tak rychle, aby to byla rána, ale přesto ten zvuk přerušil Henryho větu v půli. Nevadilo mu to, její dokončení by zřejmě stejně za moc nestálo.
„Henry. Můžeš spát s kolika ženami chceš, koneckonců už na to máš nějakou dobu věk a pokud chceš ženu, zaplať si děvku. Nebo dvě. Nebo tři! Ale je pod tvou úroveň spát se s nějakou služkou!“
„Tati!“ ohradil se Henry pobouřeně.
„Jednoho dne se velmi výhodně oženíš a poslední, co bys pak chtěl řešit jsou neduživí bastardi, které máš s nějakou špinavou cuchtou!“
Henry se mu snažil vstoupit do řeči, ale byl příliš ohromený na to, aby to stihl.
„Já přece s ní... s nikým nespím!“ prohlásil rozhořčeně.
„Nikdy nesmíš zapomínat, Henry, že všichni tihle lidi,“ odfrkl si George, jako by ho neposlouchal, „chtějí jen jedno - dostat se tam, kde jsi ty. Nebo alespoň o malý kousek výš a udělají pro to všechno, jsou jako štěnice! Ty jsi tak naivní a hloupý, že bys byl schopen té ufňukané Patsy Kellyové slíbit manželství!“
„Cože??“ nevydržel to Henry a vyskočil ze židle.
„Mlč!“ okřikl ho George a natáhl se, aby ho tlakem dlaně na rameni donutil posadit se zpátky. „A laskavě se začni chovat, jak náleží tvému postavení a hlavně tvému budoucímu postavení! Myslím, že máš dost jiných věcí na práci a nejsem si tak úplně jistý, že je plníš dostatečně, tak se seber a chovej se jako moje krev!“
Henry chytil do zkoprnělých paží župan, který po něm George mrštil.
„Jistě, otče,“ bylo jediné, na co se vzmohl, když znovu vstával ze židle, tentokrát pomalu a těžce. Mnohokrát v životě viděl George Martena křičet, mlátit do stolu a zuřit různými způsoby, ale věděl, že tohle je jiné.
Jenom si nebyl doopravdy jistý, proč vlastně.
U dveří se otočil.
„Já jsem taky... jak jsi to říkal... neduživý bastard, že?“ řekl polohlasně a tak klidně, až se tomu sám podivil.
Georgeův výraz byl na okamžik udivený a zaskočený.
“Co prosím?”
“Já jsem to, o čem jsi mluvil, že ano?” pokračoval a svíral v rukou pomačkaný, tmavý samet.
George se vymrštil ze svého místa u stolu nečekaně rychle, Henry jen zamrkal a nestihl ze sebe vydat ani hlásku, když ho George udeřil přímo do obličeje.
Byla to rána otevřenou dlaní, tak silná a zlostná, že Henry navzdory své tělesné stavbě klopýtl a udeřil se ještě do spánku o roh dřevěného obložení stěny.
Prvních pár chvil necítil vůbec nic kromě překvapení a zíral na George s dlaní položenou na zarudlé tváři.
“Tvoje matka ale nebyla žádná špinavá služka, ale poctivá žena, i když chudá a byl bych si ji vzal, kdyby nezemřela při tvém porodu!” vyštěkl George. “Jsem si jistý, že to všechno moc dobře víš, Henry Jacobsi. A teď mi jdi z očí. Hned!”
A Henry beze slova poslechl.
* * *
Wesley na malý okamžik zavřel oči před přímým sluncem. Anne stála kousek opodál a skoro fascinovaně se dívala, jak jeho hruď klesá a zase se zvedá klidným, hlubokým dechem.
“Pozoruješ mě?” zeptal se, aniž otevřel oči. Hlas měl hluboký a líný.
“Když se tu válíš skoro nahej, tak se nediv, že tě pak někdo pozoruje.”
Krátce se zasmál, sevřel ruce v pěst a schválně napjal svaly.
“A výsledek pozorování?”
Se zvednutým obočím sledovala jeho rozložitou opálenou hruď, mohutná ramena a velké ruce. Uvědomovala si, jak moc se jí to vlastně líbí.
“Že jsi namyšlenej chlap,” řekla vesele.
Zasmál se podruhé, otevřel oči a zvedl se na lokty.
“Chybělas mi, Annie Retlowová.”
Posadila se těsně k němu, mokrá z jezera, oblečená jen do košile, která se promáčela na těch správných místech. Připadala mu nádherná.
“Já vím,” přimhouřila oči. “Všimla jsem si.”
Kdy se sakra naučila usmívat takhle? podivil se v duchu. Před chvílí se s ní na travnatém břehu Wichita Lake nedočkavě pomiloval a nejraději by to hned udělal znovu.
Stejně nedočkavě.
Pokusil se soustředit na něco jiného.
“Co se stalo, proč jste odjeli dřív?”
Věděl, že měl tuhle otázku položit už mnohem dřív, třeba když sesedl z koně. Nebo než mu Anne skočila do náruče a políbila ho na uvítanou tak, že ztratil dech.
Nebo třeba... no, někdy potom.
“Nic vážnýho,” odpověděla a zamyšleně a pomalu mu přejela po vystouplých jizvách na předloktí. Všiml si, že se jich občas takhle dotýká, pomalu, opatrně, skoro omluvně.
“To není odpověď,” upozornil ji.
Pokračovala dlaní výš po jeho paži, kde byla další jizva, bledá, okrouhlá, s roztřepenými okraji.
“Od čeho je tahle?” zeptala se.
“Annie.”
Vzdychla si.
“Jenom jsme si mysleli, že někdo poznal Ellen,” řekla tedy ledabylým tónem. Alespoň se o něj snažila.
“Kdo poznal Ellen?” zamračil se.
“Nějaký lidi, Wesley,” ušklíbla se. “Nejspíš po ní Marten pořád nechává pátrat.”
“S tím se dalo časem počítat,” pokrčil rameny. “Bylo to hodně špatný?”
“Říkám, že ne, jen jsme byli opatrný, pro jistotu.”
“To je dobře,” usoudil.
“Tak od čeho je tahle?” zopakovala.
“Od kulky.”
“Hm, vypadá tak. Kdy?” naklonila se blíž.
“Tak před čtyřmi roky.”
“A tahle?” přejela prstem klikatou čáru nad jeho klíční kostí.
“Přelomené prkno, u vozu. To je už víc, než deset let.”
“A tady?”
“Kus žhavýho železa, to bude tak osm let...? Nevím přesně.”
Tvářila se vážně a zamyšleně, sjela dlaní níž a palcem obkreslila rovnou tenkou linku v podbřišku, těsně nad hranicí Wesleyho kalhot.
“Čepel nože,” řekl mnohem tišeji a zadržel dech. “Tři roky zpátky. Annie, proč-”
“Jsi jak popsaná knížka. Divím se, že ještě vůbec žiješ,” konstatovala.
“Jo, to já taky.”
Naklonila se a přitiskla rty na ošklivé otisky po medvědích drápech, potom výš, na malou nepravidelně oblou jizvu po kulce, i na stopu po ostrém prkně.
Kůži měl zahřátou sluncem.
“Annie,” vydechl. “Jestli nechceš skončit na zádech, tak s tím okamžitě přestaň.”
Svou výhružku splnil o pár vteřin později, těsně poté, co věnovala důkladný polibek jizvě po noži. Popadl ji za ramena, nevybíravě s ní praštil o měkkou trávu a přitiskl se k ní.
Měla pocit, že přesně to potřebuje, cítit jeho plnou váhu.
“Wesi?” zašeptala. “Bolí tě ještě někdy některá z těch ran?”
Bez váhání zavrtěl hlavou.
“Ne. Jsou to jen stopy na kůži. Bolí jenom jizvy, co nejsou vidět.”
Objala ho oběma pažemi kolem krku, aby zmizel i ten poslední volný prostor mezi nimi.
Měl pravdu.
* * *
Shakespeare se opíral o kmen stromu, nohy natažené před sebou. Užíval si ten pocit, že jen tak sedí, uvolněný a s plným žaludkem.
Kdyby neměl na klíně pušku, kterou se snažil zbavit prachu z cesty, zcela určitě by mu klesla víčka a v okamžiku by usnul.
Mezi dlouhými stíny večerního slunce se tiše objevily dvě siluety.
“Hele,” šťouchl Shakespeare špičkou boty Spencera, který seděl v dosahu. “To je sranda, ti dva jdou metr od sebe a stejně z nich úplně sálá, co dělali předchozí dvě hodiny,” uchechtl se.
“Akorát závidíš,” prohlásil Spencer suše.
“Kit závidí.”
“Držte hubu,” odsekl Kit nevrle. “Vážně vám to ještě pořád připadá vtipný?”
“Ani netušíš jak,” mlaskl Shakespeare spokojeně.
“Idioti,” vzdychl Kit.
“Den co den hladov, denně přesycen, slastí i strastí zmírám každý den!” zarecitoval Shakespeare pohotově. “To je sonet číslo 76... ne, sonet číslo 77? Sakra, už začínám zapomínat.”
“Annie už tu někde je?”
Ellen se sice nepohybovala kdovíjak potichu, ale všichni tři si jí povšimli až ve chvíli, kdy promluvila.
“Ty zníš taky nějak nabroušeně,” konstatoval Shakespeare. “Je přímo tamhle,” ukázal pokývnutím hlavy.
“Aha, tak slečna se konečně uráčila vylézt z křoví,” odsekla Ellen a ihned vyrazila směrem k ní.
“Vy jim to snad nikdo nepřejete,” poznamenal Spencer a usmíval se pod vousy, velké mohutné tělo natažené na pokrývce.
“Annie, chce s tebou mluvit John, pokud už jsi schopná věnovat čas svému vlastnímu otci!”
Nastoupila na ní tak ostře, že Anne jen udiveně pozvedla obočí.
“No jasně, už jdu.”
“Buď tak laskavá.”
Na Wesleyho se raději už ani nepodívala a následovala Ellen po zpola vyšlapané cestičce.
“Řekla jsem mu všechno... nakonec,” oznámila ji Ellen polohlasem při chůzi. “Alespoň myslím, že to bylo všechno.”
“Hm.”
“Jenom jsem si naivně myslela, že u toho budeme obě dvě a ne, že zatáhneš Wesleyho do lesa hned poté, co sleze z koně, jen proto, aby ses tomu rozhovoru vyhnula!” obvinila ji Ellen.
“Nechápu, co tím myslíš,” bránila se Anne.
“Ach, jistě! Nechala jsi to jen na mě, ty... intrikánko.”
“El, sama říkáš, že vždycky řeknu něco nevhodnýho. Určitě jsi to řekla mnohem líp beze mě.”
“Tvoje komplimenty jsou víc, než neobratné. Nechala jsi mě v tom samotnou a to ti nezapomenu.”
Anne vzdychla a nenápadně protočila oči.
“No, z toho určitě neusnu, El,” ujistila ji ironicky, nechala ji tam a vyrazila k Johnovi. Seděl blízko uvázaných koní, poklidně přešlapovali kolem něj a líně ukusovali trávu kolem jeho nohou.
“Ahoj, Annie,” pozdravil ji.
“Ahoj, Johne,” posadila se na zem, tušila, že ten rozhovor nejspíš chvíli potrvá. “Jaká byla cesta?”
“Učíš se bezvýznamně konverzovat?” uniklo mu pobavené pousmání.
“Asi vedlejší účinky Elleniny společnosti,” trhla rameny.
“Ellen mě informovala o tom, co se stalo.”
“Jo, já vím.”
Pokradmu po něm pokukovala ve snaze přečíst jeho výraz, ale díval se kamsi do dáli, jako by myslel na něco úplně jiného.
Věděla, že je to jen zdání.
V rozhovoru s Johnem jí nezbývalo nic jiného, než se vždycky obrnit trpělivostí, alespoň do té míry, do jaké byla schopná.
Utrhla stéblo trávy a začala si ho namotávat na prst.
“Víš, v čem byla největší chyba?” zeptal se a zadíval se na ní.
“Že jsme to nikomu neřekly,” kývla hlavou a uhnula pohledem. “Měly jsme to udělat hned po tom vlaku.”
“To jo,” souhlasil.
“Jenomže se toho stalo tolik, že se tohle zdálo celkem bezvýznamný, nenapadlo nás, že to může nějak pokračovat.”
“Chápu.”
Zvedla oči, ne zcela rozuměla, kam tím tedy mířil.
“To už určitě Ellen řekla,” konstatovala.
“Jo, řekla to dost podobně.”
“Takže-?”
“Víš, v čem byla tvoje největší chyba?” zopakoval důrazněji a pomaleji.
Nadechla se, stéblo v jejích prstech se proměnilo v zelený chuchvalec, ale nevšimla si toho.
Pak zase vydechla.
“Ne, nevím,” přiznala neochotně.
“Žes je nezabila.”
V tuhle chvíli nebyla žádné přetvářky schopná, zůstala na něj zírat s nehraným údivem a pootevřenými ústy.
“Cože?”
Ani se nepohnul, ruce volně položené přes kolena, pohled pevný a nečitelný.
“Měly jste to okamžitě říct Davidovi a Angličanovi a zmizet z města,” řekl klidně.
“Jo, ale ti byli v tu chvíli pryč!” odsekla. “Tohle byla jediná možnost.”
“Možná.”
“Měla jsem to pod kontrolou, jasný?”
“Dva ozbrojení detektivové? To bylo štěstí, ne kontrola.”
Jeho tvrdý, téměř neosobní hlas ji zraňoval víc, než si byla ochotna připustit.
“Jak tohle můžeš vědět, Johne, nebyl jsi tam!”
“Říkejme tomu zkušenosti.”
Snažila se ze všech sil zahnat slzy vzteku, hořkosti a zklamání tak silného, že nemohla ani promluvit nahlas.
Chtěla rychle vstát, ale tělo jako by jí taky neposlouchalo a tak zůstala jen klečet opřená o ruce, nakloněná k Johnovi.
“Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla!” zavrčela. “Získala jsem nám čas a díky tomu ztratili naši stopu! A je mi úplně jedno, co si o tom myslíš ty!”
Lež, zatracená lež.
Na druhý pokus se jí vstát povedlo, ale pravou rukou jí chytil tak rychle, že skoro upadla zpět do měkké suché hlíny a mechu.
“Počkej, Annie,” řekl a stále držel prsty obemknuté kolem jejího štíhlého zápěstí. “Uklidni se. Já chci jen říct, že pokud si s někým hraješ jako s myší, musíš to pak taky umět dokončit, kočko. Nebo to radši vůbec nezačínej.”
Dívala se mu do očí, rty sevřené. Jeho ruka měla pevný stisk a byla horká a ona strašně moc chtěla, aby z těch jeho očí dokázala něco jasného vyčíst. A aby on nedokázal vyčíst z jejích, jakou ránu jí vlastně právě teď zasadil.
To by ale zřejmě vyžadovalo nějaké nadpřirozené schopnosti.
“Fajn,” dostala ze sebe jen.
Na okamžik, než její ruku pomalu pustil, se jí zdálo, že jeho výraz přece jenom změkl, skoro znejistěl.
Ale bylo to prchavé stejně jako zbytky dne, nad kterými pomalu vítězil soumrak. Trochu trhavě se zvedla na nohy a odkráčela od něj, aniž se ohlédla.
Stejně věděla, že se on dlouho dívá za ní.
“Jednu noc.”
“Je mi líto Ellen, stále si nemyslím, že je to dobrý nápad a nesouhlasím,” přitáhl Angličan otěže a zastavil vedle ní. “Ale to už jsem myslím říkal.”
“Jde jen o jednu jedinou noc v posteli, jednu teplou koupel, jedno civilizované jídlo u stolu!”
Ellen mluvila polohlasem, ale v její napjaté tváři byl vidět umanutý vztek a touha se už skoro rozbrečet.
Anne navedla svého koně těsně vedle toho Ellenina, kde ho prudce zastavila.
“Zase, El?” zamračila se a pohledem obkreslovala domy na hlavní ulici texaského Wichita Falls. “Myslela jsem, že už jsi s tím přestala. Celou cestu jsi neobvykle málo fňukala, takže si to teď jako vynahrazuješ?”
“K tobě jsem vůbec nehovořila,” odsekla Ellen.
Anne si vyměnila trpný pohled s Angličanem, svižným pohybem přehodila nohu přes hrušku sedla a seskočila na zem. I její tělo už vnímalo, že cestovali rychle, v sedlech trávili mnoho času a posledních dvanáct dní odpočívali opravdu jen podle možností a lhala by, kdyby tvrdila, že se netěší na čistou vodu v jezeře, pořádný kus masa a čerstvý chleba.
Ale Ellenino skuhrání po celý dnešní den jí už lezlo na nervy.
Otřela si tvář, texaské slunce v květnu umělo pálit jako to montanské v největším vrcholu léta, obzvlášť kolem poledne, což se blížilo.
„S tím svým bratrancem se máš stejně sejít až zítra, v úterý,“ pokračovala Ellen neúnavně a tentokrát zacílila na Davida. „Je přece logické, abychom do zítřka zůstali tady a pak jeli všichni společně k jezeru.“
David krátce zavrtěl hlavou. „Zítra se pro něj vrátím, je to od jezera kousek. Nebudeme tolik nápadní.“
Ellen měla chuť po něm něco hodit.
„Sám jsi říkal, že nás nikdo nesleduje.“
„Nesleduje.“
„Ty bys to přece poznal,“ pokračovala.
„Poznal.“
„Jestli měli naši stopu, tak ji v tom Yottentownu ztratili,“ opakovala jím řečená slova.
„Ztratili.“
Anne to doopravdy přestávalo bavit.
„Stojíme uprostřed hlavní ulice,“ upozornila je zamračeně. „Koně mají žízeň a já mimochodem docela taky.“
„Pojďme,“ přikývl Angličan, který už byl taky na zemi, koně držel za ohlávku a vyrazil na okraj třídy, aby se poohlédl, kde by mohli přinejmenším napojit zvířata.
David a Ellen je následovali krokem, ještě v sedlech.
„Myslím, že to jídlo u stolu bychom Ellen přece jen mohli splnit,“ zamyslel se Angličan.
Ellen se nadechla, protože se chtěla vrhnout do dalšího smlouvání, ale okamžitě si to rozmyslela a bez pohnutí mlčela, aby si to spíš nerozmyslel Angličan.
„Jsi měkkej,“ poznamenala Anne pobaveně.
„Já s Davidem nakoupíme nějaké zásoby a děvčata zatím můžou počkat a civilizovaně se naobědvat,“ přistoupil k Elleninu koni a napřáhl paže, aby jí sundal ze sedla.
„U dvou podvazků?“ přečetla Anne červený nápis na vývěsním štítu a významně zvedla obočí. „Jsi si jistej, že chceš jít zrovna sem?“
„Ehm,“ odkašlal si Angličan a pustil Ellen, kterou právě postavil na zem. „Nevšiml jsem si. Myslím, že najdeme raději něco příhodnějšího,“ rozhlédl se na protější stranu ulice, do ostrého slunce.
„Tak možná tam taky vaří, ne?“ poznamenal David s ledabylým pokrčením ramen.
„Pravda, je od nás nepěkné, že máme takové předsudky vůči těm ubohým děvčatům, co tam pracují,“ připojil se Angličan suše.
„Jo a Ellen by se tam aspoň cítila jako doma,“ dodala Anne škodolibě a založila si ruce na hrudi.
„Tak to jsme se opravdu pobavili,“ pronesla Ellen ledově a pokusila se oprášit svojí sukni ze silného plátna, což byla víc, než směšná snaha. Měla pocit, že ji látka táhne k zemi zatížená vším tím prachem a blátem z cest. O tom, jak se cítí v propocené košili odmítala byť jen přemýšlet.
„Nu dobrá, támhle to už vypadá rozumněji,“ ukázal Angličan šikmo na druhou stranu a mírným tahem pobídl koně, aby ho následoval.
„Maminčiny koláčky?“ přehláskoval David pochybovačně. „Jsi si jistej?“
"Nebuď úchyl, Dave,“ strčila do něj Anne ramenem a nepokrytě se bavila. Angličan se pouze otočil a věnoval jí i Davidovi jeden ze svých aristokratických přezíravých pohledů.
Uvázali koně u žlabu, kde se mohli dosyta napít a i oni neodolali, aby si ve vodě neopláchli obličeje, tedy kromě Ellen, která se odmítla žlabu i vody dotknout třeba jen jediným prstem.
„Půjdu s vámi pro zásoby, nepotřebuju tu sedět,“ prohlásila Anne.
„Jen mi netvrď, že nejsi hladová,“ usmál se Angličan.
„Všichni máme hlad,“ namítla zamračeně. „Neměl bys tu s ní zůstat ty? Můžu jít s Davidem. Všichni pořád říkáte, jak jsou dvě samotný holky podezřelý,“ připomněla mu.
„Ale ne takhle,“ vzal ji Angličan za paži a donutil vstoupit do hospody. Uvnitř byla právě tak útulná, jak sliboval ten prapodivně infantilní název - kostkované růžovo-modré ubrusy, bílé plátěné závěsy, světlý dřevěný nábytek.
„Jak to myslíš takhle?“ nechápala Anne.
„Dobrý den,“ věnoval Angličan hlasitý pozdrav malé buclaté hostinské. Byla to starší dáma s přívětivým obličejem, což také přesně zapadalo do zdejšího obrázku a právě si utírala ruce do světle šedé zástěry, kterou byla opásána.
Na oběd bylo ještě trochu brzy, proto u stolků seděl jen skromně oblečený postarší pár, možná hosté zdejších pokojů.
„Vítejte u nás, pane,“ řekla hostinská a Angličana si prohlédla s jistým zalíbením, přestože i jeho cesta poznamenala potem a špínou. Nikdy to ale nestačilo na to, aby ho přestaly okukovat ženské.
„Děkuji. Máme za sebou dlouhou cestu a moje dcery jsou hladové, rád bych, aby se zde mohly dobře najíst a napít a trochu si odpočinout. Mohu je zde zanechat ve vaší milé společnosti, paní...?“
„Cooperová. Erin Cooperová,“ představila se.
„Thomas Gregor,“ nadzdvihl Angličan uprášený stetson. Anne po něm hodila pohled, zvědavá, jestli to jméno Angličan jenom tak plácl, nebo to skutečně někdo je. „Wichita Falls jen projíždíme, nebudu pryč déle, než hodinu, rád bych vás požádal, abyste na děvčata trochu dohlédla.“
„Ale zajisté!“ spráskla ruce paní Cooperová téměř nadšeně. Angličan měl jednu dlaň na Ellenině rameni a druhou rukou svíral Anninu paži značně pevněji, snad kdyby chtěla nějakým způsobem protestovat.
„Paráda, tati,“ pronesla potichu.
„Budeme zpátky co nejdřív, pořádně se najezte a trochu odpočívejte,“ naklonil se k nim Angličan, když je usazoval ke stolku v nejvzdálenějším rohu. „Pak vyrazíme k Wichita Lake a setkáme se tam s ostatními. Vzduch je čistý, když to tvrdí David, musí to být pravda,“ usmál se mírně a povzbudivě.
Ellen už by v tuhle chvíli nepovzbudilo nic, protože už jí zcela ovládla vůně nějakého pečeného masa, která sem zavanula z kuchyně.
„Beztak jste mě tu nechali s El, protože máte oba plný zuby jejích keců,“ založila si ruce Anne, ale ani Angličan, ani Ellen jí na to nic neřekli. Ellen pravděpodobně proto, že ji neposlouchala.
Angličan se napřímil a skoro se obrátil k odchodu.
„ A Annie,“ vzpomněl si ještě.
„Jo?“
„Snažte se, prosím.“
„O co?“ nechápala.
„Nebudit pozornost.“
* * *
„Henry, posaď se, prosím,“ vyzval ho George Marten gestem ruky. Že nebyl v dobré náladě, to Henry poznal hned, ale najednou si nepamatoval, kdy naposledy ho v dobré náladě zastihl.
Mlčky se posadil a pozoroval ho. Poslední dny přesně tohle dělával víc, než kdy dřív.
Pozoroval.
Svého otce, muže, kterému na veřejnosti říkal pane Martene od doby, co se naučil mluvit. Stále k němu cítil tu obrovskou oddanost, se kterou vyrůstal, která byla součástí jeho samého, stále mu plně důvěřoval.
Neměl přece důvod, aby tomu bylo jinak.
Patsy Kellyová je malá lhářka, ať už k tomu má jakýkoli důvod.
Tuhle větu si v poslední době opakoval několikrát, mladé služebné se vyhýbal a ona jemu také.
George také mlčel a pozoroval svého účetního Bruce Wellingtona, který rovnal poslední hromádku papírů, než opustil Martenovu pracovnu a tiše za sebou zavřel dveře, jak bylo jeho specialitou.
Henry si odkašlal, jako by nemohl unést to ticho. „Nějaké novinky o železnici?“ zeptal se.
„Od posledního akce za účasti armády a detektivů nebylo hlášené žádné další podobné přepadení,“ řekl George. Byla to jen řečnická otázka a stejně tak i odpověď, věděli to oba.
„A Ellen?“ pokračoval Henry ve vyptávání.
„Předal jsem případ Pinkertonům.“
Tak to už novinka byla, Henry se neubránil udivenému výrazu.
„Kdy?“
„Před třemi týdny.“
„Cože? Proč jsi mi nic neřekl?“
„Měl jsem i spoustu jiných starostí, Henry,“ zamračil se George.
„Myslel jsem, že s Pinkertony nechceš mít nic společného,“ namítl Henry, který se nemohl zbavit mírně ublíženého pocitu křivdy. „Proto jsi najal Morganovce.“
„Morganovci mi hodili svou nedodělanou práci na hlavu, pokud si dobře vzpomínáš!“ sdělil mu George zlostně.
„Já vím,“ přikývl rychle Henry. „Ale přepady přestaly, rozhodně kus práce odvedli.“
George Marten zvedl obočí.
„Kus práce? Našli snad Ellen Sinclairovou? Chytili Flashe? Ne!“
„Ty jsi chtěl... ty jsi chtěl chytit Johna Flashe?“ nechápal Henry.
George na to neodpověděl, vstal ze svého křesla a pomalým, pevným krokem přecházel místností, rty pevně semknuté.
„A ti Pinkertoni,“ odvážil se Henry. „Jak to vidí?“
„Ellen je nezvěstná už skoro rok, prý je jen malá šance, že je ještě naživu a pokud ano, nikdo nemůže zaručit, v jakém stavu je. Pinkertoni jsou banda arogantních, předražených a přeceňovaných zmetků, ale alespoň se ke mně snažili být upřímní.“
Henry polkl.
„Ale byly zachyceny přece stopy její přítomnosti v Montaně a pak také znovu ve Wyomingu. V bance,“ namítl Henry.
„Ano, ale to bylo na podzim. Pak už nic. Pravděpodobně jí někdo držel jako rukojmí, ale to jsou všechno staré informace, očekávám od Pinkertonů nějaké čerstvé.“
„Otče, ale,“ vstal Henry a popošel k němu. „Vezmeme ji k sobě a postaráme se o ni v každém případě, že ano? Nezáleží přece na jejím... stavu.“
George viděl v Henryho modrých očích skutečnou starost.
„Samozřejmě, Henry,“ ujistil ho a myslel to naprosto vážně. Na stavu Ellen Sinclairové mu nezáleželo, jen když bude živá. A pokud bude zneuctěná a zlomená, což je dost pravděpodobné, viděl to George jako bonus, protože s ní bude mít mnohem jednodušší práci.
Na jeho synovi byla vidět úleva.
Jak je možné, že je stále tak upřímný, tak průhledný, tak nesnesitelně naivní jako dítě!
“Otče, kdyby-”
“Posaď se, chtěl jsem s tebou mluvit o něčem zcela jiném,” přerušil ho příkře.
“Jistě.”
“Je tohle tvoje?”
Henry nechápavě hleděl na těžkou sametovou látku, kterou George přehodil přes desku stolu. Teprve po pár vteřinách poznal svůj župan.
“To… ano, je,” odpověděl nechápavě.
“Co dělal tvůj župan v pokoji služky?”
Henry zamrkal, ten podivný zvrat v tématu mu stále jaksi nedocházel.
“V jakém… pokoji služky?” zeptal se nejistě.
„Henry.“
„Tohle je absurdní situace,“ zasmál se Henry nervózně a založil si ruce na prsou. „Je to tak, že ty si teď myslíš-“
George položil obě dlaně před sebe na stůl, ne tak rychle, aby to byla rána, ale přesto ten zvuk přerušil Henryho větu v půli. Nevadilo mu to, její dokončení by zřejmě stejně za moc nestálo.
„Henry. Můžeš spát s kolika ženami chceš, koneckonců už na to máš nějakou dobu věk a pokud chceš ženu, zaplať si děvku. Nebo dvě. Nebo tři! Ale je pod tvou úroveň spát se s nějakou služkou!“
„Tati!“ ohradil se Henry pobouřeně.
„Jednoho dne se velmi výhodně oženíš a poslední, co bys pak chtěl řešit jsou neduživí bastardi, které máš s nějakou špinavou cuchtou!“
Henry se mu snažil vstoupit do řeči, ale byl příliš ohromený na to, aby to stihl.
„Já přece s ní... s nikým nespím!“ prohlásil rozhořčeně.
„Nikdy nesmíš zapomínat, Henry, že všichni tihle lidi,“ odfrkl si George, jako by ho neposlouchal, „chtějí jen jedno - dostat se tam, kde jsi ty. Nebo alespoň o malý kousek výš a udělají pro to všechno, jsou jako štěnice! Ty jsi tak naivní a hloupý, že bys byl schopen té ufňukané Patsy Kellyové slíbit manželství!“
„Cože??“ nevydržel to Henry a vyskočil ze židle.
„Mlč!“ okřikl ho George a natáhl se, aby ho tlakem dlaně na rameni donutil posadit se zpátky. „A laskavě se začni chovat, jak náleží tvému postavení a hlavně tvému budoucímu postavení! Myslím, že máš dost jiných věcí na práci a nejsem si tak úplně jistý, že je plníš dostatečně, tak se seber a chovej se jako moje krev!“
Henry chytil do zkoprnělých paží župan, který po něm George mrštil.
„Jistě, otče,“ bylo jediné, na co se vzmohl, když znovu vstával ze židle, tentokrát pomalu a těžce. Mnohokrát v životě viděl George Martena křičet, mlátit do stolu a zuřit různými způsoby, ale věděl, že tohle je jiné.
Jenom si nebyl doopravdy jistý, proč vlastně.
U dveří se otočil.
„Já jsem taky... jak jsi to říkal... neduživý bastard, že?“ řekl polohlasně a tak klidně, až se tomu sám podivil.
Georgeův výraz byl na okamžik udivený a zaskočený.
“Co prosím?”
“Já jsem to, o čem jsi mluvil, že ano?” pokračoval a svíral v rukou pomačkaný, tmavý samet.
George se vymrštil ze svého místa u stolu nečekaně rychle, Henry jen zamrkal a nestihl ze sebe vydat ani hlásku, když ho George udeřil přímo do obličeje.
Byla to rána otevřenou dlaní, tak silná a zlostná, že Henry navzdory své tělesné stavbě klopýtl a udeřil se ještě do spánku o roh dřevěného obložení stěny.
Prvních pár chvil necítil vůbec nic kromě překvapení a zíral na George s dlaní položenou na zarudlé tváři.
“Tvoje matka ale nebyla žádná špinavá služka, ale poctivá žena, i když chudá a byl bych si ji vzal, kdyby nezemřela při tvém porodu!” vyštěkl George. “Jsem si jistý, že to všechno moc dobře víš, Henry Jacobsi. A teď mi jdi z očí. Hned!”
A Henry beze slova poslechl.
* * *
Wesley na malý okamžik zavřel oči před přímým sluncem. Anne stála kousek opodál a skoro fascinovaně se dívala, jak jeho hruď klesá a zase se zvedá klidným, hlubokým dechem.
“Pozoruješ mě?” zeptal se, aniž otevřel oči. Hlas měl hluboký a líný.
“Když se tu válíš skoro nahej, tak se nediv, že tě pak někdo pozoruje.”
Krátce se zasmál, sevřel ruce v pěst a schválně napjal svaly.
“A výsledek pozorování?”
Se zvednutým obočím sledovala jeho rozložitou opálenou hruď, mohutná ramena a velké ruce. Uvědomovala si, jak moc se jí to vlastně líbí.
“Že jsi namyšlenej chlap,” řekla vesele.
Zasmál se podruhé, otevřel oči a zvedl se na lokty.
“Chybělas mi, Annie Retlowová.”
Posadila se těsně k němu, mokrá z jezera, oblečená jen do košile, která se promáčela na těch správných místech. Připadala mu nádherná.
“Já vím,” přimhouřila oči. “Všimla jsem si.”
Kdy se sakra naučila usmívat takhle? podivil se v duchu. Před chvílí se s ní na travnatém břehu Wichita Lake nedočkavě pomiloval a nejraději by to hned udělal znovu.
Stejně nedočkavě.
Pokusil se soustředit na něco jiného.
“Co se stalo, proč jste odjeli dřív?”
Věděl, že měl tuhle otázku položit už mnohem dřív, třeba když sesedl z koně. Nebo než mu Anne skočila do náruče a políbila ho na uvítanou tak, že ztratil dech.
Nebo třeba... no, někdy potom.
“Nic vážnýho,” odpověděla a zamyšleně a pomalu mu přejela po vystouplých jizvách na předloktí. Všiml si, že se jich občas takhle dotýká, pomalu, opatrně, skoro omluvně.
“To není odpověď,” upozornil ji.
Pokračovala dlaní výš po jeho paži, kde byla další jizva, bledá, okrouhlá, s roztřepenými okraji.
“Od čeho je tahle?” zeptala se.
“Annie.”
Vzdychla si.
“Jenom jsme si mysleli, že někdo poznal Ellen,” řekla tedy ledabylým tónem. Alespoň se o něj snažila.
“Kdo poznal Ellen?” zamračil se.
“Nějaký lidi, Wesley,” ušklíbla se. “Nejspíš po ní Marten pořád nechává pátrat.”
“S tím se dalo časem počítat,” pokrčil rameny. “Bylo to hodně špatný?”
“Říkám, že ne, jen jsme byli opatrný, pro jistotu.”
“To je dobře,” usoudil.
“Tak od čeho je tahle?” zopakovala.
“Od kulky.”
“Hm, vypadá tak. Kdy?” naklonila se blíž.
“Tak před čtyřmi roky.”
“A tahle?” přejela prstem klikatou čáru nad jeho klíční kostí.
“Přelomené prkno, u vozu. To je už víc, než deset let.”
“A tady?”
“Kus žhavýho železa, to bude tak osm let...? Nevím přesně.”
Tvářila se vážně a zamyšleně, sjela dlaní níž a palcem obkreslila rovnou tenkou linku v podbřišku, těsně nad hranicí Wesleyho kalhot.
“Čepel nože,” řekl mnohem tišeji a zadržel dech. “Tři roky zpátky. Annie, proč-”
“Jsi jak popsaná knížka. Divím se, že ještě vůbec žiješ,” konstatovala.
“Jo, to já taky.”
Naklonila se a přitiskla rty na ošklivé otisky po medvědích drápech, potom výš, na malou nepravidelně oblou jizvu po kulce, i na stopu po ostrém prkně.
Kůži měl zahřátou sluncem.
“Annie,” vydechl. “Jestli nechceš skončit na zádech, tak s tím okamžitě přestaň.”
Svou výhružku splnil o pár vteřin později, těsně poté, co věnovala důkladný polibek jizvě po noži. Popadl ji za ramena, nevybíravě s ní praštil o měkkou trávu a přitiskl se k ní.
Měla pocit, že přesně to potřebuje, cítit jeho plnou váhu.
“Wesi?” zašeptala. “Bolí tě ještě někdy některá z těch ran?”
Bez váhání zavrtěl hlavou.
“Ne. Jsou to jen stopy na kůži. Bolí jenom jizvy, co nejsou vidět.”
Objala ho oběma pažemi kolem krku, aby zmizel i ten poslední volný prostor mezi nimi.
Měl pravdu.
* * *
Shakespeare se opíral o kmen stromu, nohy natažené před sebou. Užíval si ten pocit, že jen tak sedí, uvolněný a s plným žaludkem.
Kdyby neměl na klíně pušku, kterou se snažil zbavit prachu z cesty, zcela určitě by mu klesla víčka a v okamžiku by usnul.
Mezi dlouhými stíny večerního slunce se tiše objevily dvě siluety.
“Hele,” šťouchl Shakespeare špičkou boty Spencera, který seděl v dosahu. “To je sranda, ti dva jdou metr od sebe a stejně z nich úplně sálá, co dělali předchozí dvě hodiny,” uchechtl se.
“Akorát závidíš,” prohlásil Spencer suše.
“Kit závidí.”
“Držte hubu,” odsekl Kit nevrle. “Vážně vám to ještě pořád připadá vtipný?”
“Ani netušíš jak,” mlaskl Shakespeare spokojeně.
“Idioti,” vzdychl Kit.
“Den co den hladov, denně přesycen, slastí i strastí zmírám každý den!” zarecitoval Shakespeare pohotově. “To je sonet číslo 76... ne, sonet číslo 77? Sakra, už začínám zapomínat.”
“Annie už tu někde je?”
Ellen se sice nepohybovala kdovíjak potichu, ale všichni tři si jí povšimli až ve chvíli, kdy promluvila.
“Ty zníš taky nějak nabroušeně,” konstatoval Shakespeare. “Je přímo tamhle,” ukázal pokývnutím hlavy.
“Aha, tak slečna se konečně uráčila vylézt z křoví,” odsekla Ellen a ihned vyrazila směrem k ní.
“Vy jim to snad nikdo nepřejete,” poznamenal Spencer a usmíval se pod vousy, velké mohutné tělo natažené na pokrývce.
“Annie, chce s tebou mluvit John, pokud už jsi schopná věnovat čas svému vlastnímu otci!”
Nastoupila na ní tak ostře, že Anne jen udiveně pozvedla obočí.
“No jasně, už jdu.”
“Buď tak laskavá.”
Na Wesleyho se raději už ani nepodívala a následovala Ellen po zpola vyšlapané cestičce.
“Řekla jsem mu všechno... nakonec,” oznámila ji Ellen polohlasem při chůzi. “Alespoň myslím, že to bylo všechno.”
“Hm.”
“Jenom jsem si naivně myslela, že u toho budeme obě dvě a ne, že zatáhneš Wesleyho do lesa hned poté, co sleze z koně, jen proto, aby ses tomu rozhovoru vyhnula!” obvinila ji Ellen.
“Nechápu, co tím myslíš,” bránila se Anne.
“Ach, jistě! Nechala jsi to jen na mě, ty... intrikánko.”
“El, sama říkáš, že vždycky řeknu něco nevhodnýho. Určitě jsi to řekla mnohem líp beze mě.”
“Tvoje komplimenty jsou víc, než neobratné. Nechala jsi mě v tom samotnou a to ti nezapomenu.”
Anne vzdychla a nenápadně protočila oči.
“No, z toho určitě neusnu, El,” ujistila ji ironicky, nechala ji tam a vyrazila k Johnovi. Seděl blízko uvázaných koní, poklidně přešlapovali kolem něj a líně ukusovali trávu kolem jeho nohou.
“Ahoj, Annie,” pozdravil ji.
“Ahoj, Johne,” posadila se na zem, tušila, že ten rozhovor nejspíš chvíli potrvá. “Jaká byla cesta?”
“Učíš se bezvýznamně konverzovat?” uniklo mu pobavené pousmání.
“Asi vedlejší účinky Elleniny společnosti,” trhla rameny.
“Ellen mě informovala o tom, co se stalo.”
“Jo, já vím.”
Pokradmu po něm pokukovala ve snaze přečíst jeho výraz, ale díval se kamsi do dáli, jako by myslel na něco úplně jiného.
Věděla, že je to jen zdání.
V rozhovoru s Johnem jí nezbývalo nic jiného, než se vždycky obrnit trpělivostí, alespoň do té míry, do jaké byla schopná.
Utrhla stéblo trávy a začala si ho namotávat na prst.
“Víš, v čem byla největší chyba?” zeptal se a zadíval se na ní.
“Že jsme to nikomu neřekly,” kývla hlavou a uhnula pohledem. “Měly jsme to udělat hned po tom vlaku.”
“To jo,” souhlasil.
“Jenomže se toho stalo tolik, že se tohle zdálo celkem bezvýznamný, nenapadlo nás, že to může nějak pokračovat.”
“Chápu.”
Zvedla oči, ne zcela rozuměla, kam tím tedy mířil.
“To už určitě Ellen řekla,” konstatovala.
“Jo, řekla to dost podobně.”
“Takže-?”
“Víš, v čem byla tvoje největší chyba?” zopakoval důrazněji a pomaleji.
Nadechla se, stéblo v jejích prstech se proměnilo v zelený chuchvalec, ale nevšimla si toho.
Pak zase vydechla.
“Ne, nevím,” přiznala neochotně.
“Žes je nezabila.”
V tuhle chvíli nebyla žádné přetvářky schopná, zůstala na něj zírat s nehraným údivem a pootevřenými ústy.
“Cože?”
Ani se nepohnul, ruce volně položené přes kolena, pohled pevný a nečitelný.
“Měly jste to okamžitě říct Davidovi a Angličanovi a zmizet z města,” řekl klidně.
“Jo, ale ti byli v tu chvíli pryč!” odsekla. “Tohle byla jediná možnost.”
“Možná.”
“Měla jsem to pod kontrolou, jasný?”
“Dva ozbrojení detektivové? To bylo štěstí, ne kontrola.”
Jeho tvrdý, téměř neosobní hlas ji zraňoval víc, než si byla ochotna připustit.
“Jak tohle můžeš vědět, Johne, nebyl jsi tam!”
“Říkejme tomu zkušenosti.”
Snažila se ze všech sil zahnat slzy vzteku, hořkosti a zklamání tak silného, že nemohla ani promluvit nahlas.
Chtěla rychle vstát, ale tělo jako by jí taky neposlouchalo a tak zůstala jen klečet opřená o ruce, nakloněná k Johnovi.
“Udělala jsem to nejlepší, co jsem mohla!” zavrčela. “Získala jsem nám čas a díky tomu ztratili naši stopu! A je mi úplně jedno, co si o tom myslíš ty!”
Lež, zatracená lež.
Na druhý pokus se jí vstát povedlo, ale pravou rukou jí chytil tak rychle, že skoro upadla zpět do měkké suché hlíny a mechu.
“Počkej, Annie,” řekl a stále držel prsty obemknuté kolem jejího štíhlého zápěstí. “Uklidni se. Já chci jen říct, že pokud si s někým hraješ jako s myší, musíš to pak taky umět dokončit, kočko. Nebo to radši vůbec nezačínej.”
Dívala se mu do očí, rty sevřené. Jeho ruka měla pevný stisk a byla horká a ona strašně moc chtěla, aby z těch jeho očí dokázala něco jasného vyčíst. A aby on nedokázal vyčíst z jejích, jakou ránu jí vlastně právě teď zasadil.
To by ale zřejmě vyžadovalo nějaké nadpřirozené schopnosti.
“Fajn,” dostala ze sebe jen.
Na okamžik, než její ruku pomalu pustil, se jí zdálo, že jeho výraz přece jenom změkl, skoro znejistěl.
Ale bylo to prchavé stejně jako zbytky dne, nad kterými pomalu vítězil soumrak. Trochu trhavě se zvedla na nohy a odkráčela od něj, aniž se ohlédla.
Stejně věděla, že se on dlouho dívá za ní.