Three ravens and The Castle Black
Svítání zaspím o dobrou hodinu.
Nevadí, i tak je to ranní slunce nad mořem nádherné, nemůžu se vynadívat a chvilku běhám polooblečená po útesu. Nedaleko se ale rozcvičuje nějaký golfista (kdo chodí hrát golf ve všední den v šest ráno??), takže bleskově balím a jdu.
Než stihnu vymyslet, jak to vlastně dneska bude dál, objevím malou pláž a veškeré myšlení je v tahu. Shodím batoh, boty, hrabu se v oblázcích, běhám v moři a mávám na rybáře, co jede kolem a volá na mě, jak nádherné je dnes ráno. To má teda pravdu.
Voda je studená, ale příjemně a nebýt přibývajících ranních běžců a pejskařů nahoře na skále, vykoupala bych se. Ale zatím se v téhle zemi ještě rozkoukávám a na veřejné pobouření se necítím, takže koupání se nakonec vzdávám.
Na útesu přímo nade mou se dmou ruiny The Castle Black a něm mlčky sedí tři havrani, kteří mě děsivě upřeně pozorují.
Ta scéna je tak filmová, jen k ní nehraje hudba a navíc moje srdce buší napumpované tou dávkou krásného symbolismu, takže okamžitě beru foťák a jdu do moře najít nejlepší záběr.
A pak mě zradí souhra náhod – přijde vlna, noha mi propadne oblázkovým dnem a než se naděju, koupu se v moři oblečená, i s foťákem.
Je pod vodou sice asi vteřinu, ale i to stačí, aby se už odmítal znovu zapnout.
Ach jo, to snad ne!
Pokouším se ho vysušit, vzkřísit, slibuju, vyhrožuju, ale marně.
Foťák zřejmě nepřežil Greyjoyovský test. To je teda dost blbý.
Svítání zaspím o dobrou hodinu.
Nevadí, i tak je to ranní slunce nad mořem nádherné, nemůžu se vynadívat a chvilku běhám polooblečená po útesu. Nedaleko se ale rozcvičuje nějaký golfista (kdo chodí hrát golf ve všední den v šest ráno??), takže bleskově balím a jdu.
Než stihnu vymyslet, jak to vlastně dneska bude dál, objevím malou pláž a veškeré myšlení je v tahu. Shodím batoh, boty, hrabu se v oblázcích, běhám v moři a mávám na rybáře, co jede kolem a volá na mě, jak nádherné je dnes ráno. To má teda pravdu.
Voda je studená, ale příjemně a nebýt přibývajících ranních běžců a pejskařů nahoře na skále, vykoupala bych se. Ale zatím se v téhle zemi ještě rozkoukávám a na veřejné pobouření se necítím, takže koupání se nakonec vzdávám.
Na útesu přímo nade mou se dmou ruiny The Castle Black a něm mlčky sedí tři havrani, kteří mě děsivě upřeně pozorují.
Ta scéna je tak filmová, jen k ní nehraje hudba a navíc moje srdce buší napumpované tou dávkou krásného symbolismu, takže okamžitě beru foťák a jdu do moře najít nejlepší záběr.
A pak mě zradí souhra náhod – přijde vlna, noha mi propadne oblázkovým dnem a než se naděju, koupu se v moři oblečená, i s foťákem.
Je pod vodou sice asi vteřinu, ale i to stačí, aby se už odmítal znovu zapnout.
Ach jo, to snad ne!
Pokouším se ho vysušit, vzkřísit, slibuju, vyhrožuju, ale marně.
Foťák zřejmě nepřežil Greyjoyovský test. To je teda dost blbý.
Irská poušť
Chvíli se zaobírám špatnou náladou z toho, co jsem provedla z foťákem, ale rychle mě to přejde, stejně to nezměním.
Čas od času se ho znovu pokouším zapnout, jestli si to nerozmyslel, ale mnoho nadějí tomu nedávám. Procházím ranním městečkem, které ještě spí, myslím tím všechny kavárny a obchůdky, jak zjišťuju, otevírají nejdřív v deset, ne-li později, irové zřejmě rádi ponocují a ráno spí.
To je mi dost sympatické.
Nechám se odnavigovat na vlakovou stanici, která je malinkatá, ale můžu si tam doplnit vodu, což samozřejmě udělám. Rozhoduju se jet vlakem někam, kde mě to přiblíží k Wicklow Way, spontánně volím Rathdrum, další název, co neumím správně irsky vyslovit a tak se to při čekání na vlak pokouším naučit od tří starších dam, které jednou stejným vlakem do Arklow.
Baví se ony i já.
Na nádraží si pak jen tak z principu vezmu mapu, která se ukáže později jako neocenitelná a bez které bych určitě bloudila.
Plánuju z Rathdrum zamířit do Aughrimu a připojit se na Wicklow Way stezku ještě dnes. Zní to dost jednoduše, ne?
Sotva vystoupím a ještě se ani nestihnu zorientovat, už na mě nějaký pán volá, zda nepotřebuju poradit a neomylně mě nasměruje na správnou silnici. Takže buď mít na zádech velký batoh prostě znamená, že potřebujete pomáhat, nebo doopravdy vypadám podezřele zmateně.
A jdu, vzhůru na pochod!
Co jsem považovala za nejjednodušší z toho všeho – jít – se ukázalo jako celkem náročná záležitost. Zaskočilo mě totiž něco, s čím jsem v téhle zemi počítala jen málo – horké prudké slunce a příšerné vedro.
Nenávidím horké prudké slunce a příšerné vedro! Myslím, že jsem z malé části upír, protože mi to doslova žere sílu a energii.
Cesta vede silnicemi, které jsou lemované ploty pastvin, případně zídkou, případně neprostupnými křovinami.
Stínu pomálu.
Chvíli to ještě nějak jde, snažím se ignorovat fakt, že je totálně jasné nebe a že se to asi jen tak nezmění.
Pak mi zničehonic, absolutně bez důvodu, upadne nožička od zcela nových slunečních brýlí, které jsem si kupovala před odjezdem.
To je vtip?? Teď je fakt dost potřebuju. Pokouším se to spravit náplastí, protože svojí oblíbenou lepící pásku jsem si nechala doma (já věděla, že jí budu potřebovat, vždycky jí potřebuju!). Dorazím do vesnice, která má stín, roztomilé irské domečky s červenými dveřmi a obchůdek s potravinami. Neodolám a koupím si láhev Coca-coly.
Ledová Cola v kombinaci se stínem mi dodá chuť pokračovat dál, přesto ale měním cestu – rozhoduju se jít na Greenan a co nejkratší cestou k Wicklow Way a vynechat Aughrim (jo, to taky neumím zcela správně irsky vyslovit). Silnice už nechci ani vidět.
Chvíli to ale ještě musím vydržet.
Kousek za vesnicí potkávám mladý pár a mezi nimi si rozvážně vykračuje oslík naložený taškami a batohy. Jdu chvíli za nimi a nemůžu se rozhodnout, jestli jim závidím toho oslíka, nebo se cítím spřízněná s ním. Nakonec je druhá varianta silnější a tak si ho jdu alespoň pohladit a tiše mu sdělit, jak moc ho chápu.
Mám rychlejší tempo a tak je nakonec předběhnu a nechávám za sebou.
Cože jsem to říkala? Že to ještě chvíli musím vydržet?
Ta chvíle se rovná víc, než třem hodinám, kdy pochoduju prázdnou krajinou po silnici, vzduch se tetelí nad povrchem, asfalt je rozpálený a nikde ani kus stínu!
Brýle se rozpadly úplně.
Po chvíli bojuju snad o každých sto metrů.
Taky vody vypiju víc, než jsem měla v plánu, ale prostě to jinak nejde.
Kdybych našla jakýkoli potok, okamžitě si do něj namočím hlavu. A triko. A asi úplně všechno. Vlastně se v něm pravděpodobně vyválím.
Potoků potkám několik, ale všechny jsou za plotem, který ve většině případů lemuje ostnatý drát.
Mapa, kterou jsem vzala na nádraží mi sděluje, že jsem zhruba v polovině cesty k Wicklow Way a že to nejhorší mám právě před sebou – nekonečně dlouhou osamělou silnici přes kopce, kde není nic. Takže tam není stín.
Kolem mě jsou jen vřesy a bodláčí a já si připadám jak v nějaké šílené americké poušti.
Všechny moje protisluneční instinkty mi sdělují, že tohle nemám šanci zvládnout, ale pravda je, že zastavit se je hovadina a jít zpátky je snad hovadina ještě větší, takže prostě jdu.
Nemyslím asi vůbec na nic, což není divu, veškeré místo v mozku zabírá sluneční záře.
Když potkám miniaturní část lesa a malinký kamenný mostek, zahazuju krosnu a hodlám sestoupit k potoku, co je pod ním, bez ohledu na to, jak obtížný terén to bude.
Obtížný je dost, takže je to spíš spád, než sestup a potůček je vážně miniaturní, ale máčím si triko, šátek i vlasy a je mi líp.
Do doby, než to slunce zase vysuší, což je asi tak deset minut.
Další negativní záležitostí je, že nikde nejsou ani balvany u cesty, ani zídky, ani vyvýšený terén – bez alespoň jedné z těchto věcí nejsem schopna tu cca 25 kg krosnu nasadit zpátky na záda. Ale protože jí občas sundat fakt musím, následné „nasazování“ je natolik nedůstojné, že dávám velký pozor, aby zrovna nikdo nejel kolem.
POZNATEK DNEŠNÍHO DNE: Když někdo náhodou jede, je důležité svižně jít a s úsměvem zamávat, protože jinak auto zastavuje se starostlivým „Are you OK? Need help?“
Což je ale vlastně dost milé, no ne?
Wicklow Way Trail
A je to tu, cestu mi konečně kříží Wicklow Way! Opanuje mě pocit vítězství, oslavuju to dalším pitím vody a na cestu značenou žlutou šipkou s kráčejícím žlutým panáčkem se napojuju.
Ten vítězný pocit brzy opadává, silnice jsem se sice zbavila, cesta je lesní, široká a kamenitá, ale vede dost do kopce a slunce je na ní taky požehnaně.
A pořád vede do kopce a pořád mi to pálí přímo do očí.
Terén a okolní les je navíc takový, že kdyby občas na chvíli nevykoukl nad stromy vrchol typicky irského kopce, tak mám pocit, že si kráčím Šumavou.
S každou další zatáčkou doufám, že se to změní.
A je to tu, změna!
Přede mnou se objeví prudké stoupání podél lesa tvořené ostrými kameny v cestě, to celé bez kouska stínu.
Mám chuť se rozbrečet.
Pak mi dojde, že se vlastně klidně rozbrečet můžu a už k tomu nemám daleko, když po levé straně spatřím něco nečekaného.
Chvíli se zaobírám špatnou náladou z toho, co jsem provedla z foťákem, ale rychle mě to přejde, stejně to nezměním.
Čas od času se ho znovu pokouším zapnout, jestli si to nerozmyslel, ale mnoho nadějí tomu nedávám. Procházím ranním městečkem, které ještě spí, myslím tím všechny kavárny a obchůdky, jak zjišťuju, otevírají nejdřív v deset, ne-li později, irové zřejmě rádi ponocují a ráno spí.
To je mi dost sympatické.
Nechám se odnavigovat na vlakovou stanici, která je malinkatá, ale můžu si tam doplnit vodu, což samozřejmě udělám. Rozhoduju se jet vlakem někam, kde mě to přiblíží k Wicklow Way, spontánně volím Rathdrum, další název, co neumím správně irsky vyslovit a tak se to při čekání na vlak pokouším naučit od tří starších dam, které jednou stejným vlakem do Arklow.
Baví se ony i já.
Na nádraží si pak jen tak z principu vezmu mapu, která se ukáže později jako neocenitelná a bez které bych určitě bloudila.
Plánuju z Rathdrum zamířit do Aughrimu a připojit se na Wicklow Way stezku ještě dnes. Zní to dost jednoduše, ne?
Sotva vystoupím a ještě se ani nestihnu zorientovat, už na mě nějaký pán volá, zda nepotřebuju poradit a neomylně mě nasměruje na správnou silnici. Takže buď mít na zádech velký batoh prostě znamená, že potřebujete pomáhat, nebo doopravdy vypadám podezřele zmateně.
A jdu, vzhůru na pochod!
Co jsem považovala za nejjednodušší z toho všeho – jít – se ukázalo jako celkem náročná záležitost. Zaskočilo mě totiž něco, s čím jsem v téhle zemi počítala jen málo – horké prudké slunce a příšerné vedro.
Nenávidím horké prudké slunce a příšerné vedro! Myslím, že jsem z malé části upír, protože mi to doslova žere sílu a energii.
Cesta vede silnicemi, které jsou lemované ploty pastvin, případně zídkou, případně neprostupnými křovinami.
Stínu pomálu.
Chvíli to ještě nějak jde, snažím se ignorovat fakt, že je totálně jasné nebe a že se to asi jen tak nezmění.
Pak mi zničehonic, absolutně bez důvodu, upadne nožička od zcela nových slunečních brýlí, které jsem si kupovala před odjezdem.
To je vtip?? Teď je fakt dost potřebuju. Pokouším se to spravit náplastí, protože svojí oblíbenou lepící pásku jsem si nechala doma (já věděla, že jí budu potřebovat, vždycky jí potřebuju!). Dorazím do vesnice, která má stín, roztomilé irské domečky s červenými dveřmi a obchůdek s potravinami. Neodolám a koupím si láhev Coca-coly.
Ledová Cola v kombinaci se stínem mi dodá chuť pokračovat dál, přesto ale měním cestu – rozhoduju se jít na Greenan a co nejkratší cestou k Wicklow Way a vynechat Aughrim (jo, to taky neumím zcela správně irsky vyslovit). Silnice už nechci ani vidět.
Chvíli to ale ještě musím vydržet.
Kousek za vesnicí potkávám mladý pár a mezi nimi si rozvážně vykračuje oslík naložený taškami a batohy. Jdu chvíli za nimi a nemůžu se rozhodnout, jestli jim závidím toho oslíka, nebo se cítím spřízněná s ním. Nakonec je druhá varianta silnější a tak si ho jdu alespoň pohladit a tiše mu sdělit, jak moc ho chápu.
Mám rychlejší tempo a tak je nakonec předběhnu a nechávám za sebou.
Cože jsem to říkala? Že to ještě chvíli musím vydržet?
Ta chvíle se rovná víc, než třem hodinám, kdy pochoduju prázdnou krajinou po silnici, vzduch se tetelí nad povrchem, asfalt je rozpálený a nikde ani kus stínu!
Brýle se rozpadly úplně.
Po chvíli bojuju snad o každých sto metrů.
Taky vody vypiju víc, než jsem měla v plánu, ale prostě to jinak nejde.
Kdybych našla jakýkoli potok, okamžitě si do něj namočím hlavu. A triko. A asi úplně všechno. Vlastně se v něm pravděpodobně vyválím.
Potoků potkám několik, ale všechny jsou za plotem, který ve většině případů lemuje ostnatý drát.
Mapa, kterou jsem vzala na nádraží mi sděluje, že jsem zhruba v polovině cesty k Wicklow Way a že to nejhorší mám právě před sebou – nekonečně dlouhou osamělou silnici přes kopce, kde není nic. Takže tam není stín.
Kolem mě jsou jen vřesy a bodláčí a já si připadám jak v nějaké šílené americké poušti.
Všechny moje protisluneční instinkty mi sdělují, že tohle nemám šanci zvládnout, ale pravda je, že zastavit se je hovadina a jít zpátky je snad hovadina ještě větší, takže prostě jdu.
Nemyslím asi vůbec na nic, což není divu, veškeré místo v mozku zabírá sluneční záře.
Když potkám miniaturní část lesa a malinký kamenný mostek, zahazuju krosnu a hodlám sestoupit k potoku, co je pod ním, bez ohledu na to, jak obtížný terén to bude.
Obtížný je dost, takže je to spíš spád, než sestup a potůček je vážně miniaturní, ale máčím si triko, šátek i vlasy a je mi líp.
Do doby, než to slunce zase vysuší, což je asi tak deset minut.
Další negativní záležitostí je, že nikde nejsou ani balvany u cesty, ani zídky, ani vyvýšený terén – bez alespoň jedné z těchto věcí nejsem schopna tu cca 25 kg krosnu nasadit zpátky na záda. Ale protože jí občas sundat fakt musím, následné „nasazování“ je natolik nedůstojné, že dávám velký pozor, aby zrovna nikdo nejel kolem.
POZNATEK DNEŠNÍHO DNE: Když někdo náhodou jede, je důležité svižně jít a s úsměvem zamávat, protože jinak auto zastavuje se starostlivým „Are you OK? Need help?“
Což je ale vlastně dost milé, no ne?
Wicklow Way Trail
A je to tu, cestu mi konečně kříží Wicklow Way! Opanuje mě pocit vítězství, oslavuju to dalším pitím vody a na cestu značenou žlutou šipkou s kráčejícím žlutým panáčkem se napojuju.
Ten vítězný pocit brzy opadává, silnice jsem se sice zbavila, cesta je lesní, široká a kamenitá, ale vede dost do kopce a slunce je na ní taky požehnaně.
A pořád vede do kopce a pořád mi to pálí přímo do očí.
Terén a okolní les je navíc takový, že kdyby občas na chvíli nevykoukl nad stromy vrchol typicky irského kopce, tak mám pocit, že si kráčím Šumavou.
S každou další zatáčkou doufám, že se to změní.
A je to tu, změna!
Přede mnou se objeví prudké stoupání podél lesa tvořené ostrými kameny v cestě, to celé bez kouska stínu.
Mám chuť se rozbrečet.
Pak mi dojde, že se vlastně klidně rozbrečet můžu a už k tomu nemám daleko, když po levé straně spatřím něco nečekaného.
Mucklagh hut
Dřevěný přístřešek na odpočinek a přespání, lavičky, ohniště a barel s užitkovou vodou pro nás, Wicklow Way Walkers.
O něčem takovém internet mlčel!
Vidím v tom takový kus ráje, že bych se nejraději pro změnu rozbrečela úlevou. To mě ale ani nenapadne a je mi jasné, kde dneska budu spát, už nehodlám udělat ani krok.
Vybaluji spacák, něco sním a pokusím se napravit škody, které na mém těle způsobilo slunce, chůze, krosna a křoví.
Mám v nohách cca 20 km.
Kolem půl deváté se ukáže pán z nedaleké vesnice s názvem Moneymean, má sebou dva pejsky, takže mám o zábavu postaráno. Testuji svou schopnost porozumět irské angličtině, hraju si s pejsky a vyslechnu si konstatování, že takhle teplé a slunečné počasí pán dlouho nepamatuje.
No super, skvělá ironie.
V půl desáté zalehnu a usínám asi za dvě minuty.
Tři chlapi v chalupě
Kolem půlnoci uslyším hlasy a protože mám v přírodě instinkty nastavené jinak, jsem hned vzhůru. Objeví se tři zmoklí kluci s krosnami. Když zjistí, že je chatka obsazená, snaží se být co nejvíc potichu.
Zůstanu u předstírání spánku a šmíruju je, baví se mezi sebou norsky (nebo dánsky nebo švédsky) a během pár minut se opravdu potichoučku rozloží vedle mě, nasoukají se do spacáků a spí.
Tak spím dál taky.