22. Neztratit stopu
„Slečna Lindsdayová vás přijme, pane Morgane. Ale prosím vás, abyste to zbytečně neprodlužoval.“
„Jistě, doktore Hammonde,“ přikývl Jim, vzal do ruky svůj klobouk a pokročil k pootevřeným dveřím, ze kterých před okamžikem doktor vyšel.
Doktor Hammond však mezi Jima Morgana a ošoupaná futra od dveří položil paži.
„Kdyby na tom sama tolik netrvala, nikdy bych to nedovolil,“ řekl mu tiše. „Není na tom dobře, pane Morgane. Jestli se jí přitíží, budu se zlobit, ať jste detektiv, nebo ne.“
„Rozumím. Budu se snažit,“ řekl Jim bez jakékoliv ironie.
V pokoji panovalo přítmí díky zataženým závěsům a také dusno. Jim tiše přistoupil k posteli a posadil se na připravenou židli.
Přikrývky na posteli se pohnuly.
„Vy jste… Jim Morgan?“ řekl slabý ženský hlas.
„Ano, to jsem. Beryl Lindsdayová? Dostal jsem váš vzkaz.“
„Ano,“ přikývla téměř neznatelně. I v tom šeru viděl, jak polovinu její tváře halí bílé pruhy obvazů.
„Musím s vámi mluvit, detektive.“
Znovu se pokusila posadit, nebo aspoň nadzvednout, ale zřejmě to pro ni bylo velmi bolestivé.
„Ležte, Beryl,“ položil jí dlaň na rameno tak zlehka, jak to jen dovedl. „Prosím, ležte. Já vás poslouchám. Proto jsem tady.“
Slyšel i cítil pod dlaní, jak namáhavě dýchá. Trpělivě bez pohnutí čekal a setrvával dlaní na jejím rameni.
Prohlížela si ho.
„Nejste na detektiva až moc hezkej?“ řekla tiše a polovina jejího obličeje se pokusila usmát, zůstal však jen napůl bolestný škleb.
Usmál se na ni.
„A to jste ještě neviděla moje hochy,“ zavtipkoval. Rozesmál ji, ale bylo vidět, jak velmi ji to bolí.
„To je teda škoda,“ usoudila vyčerpaně a položila hlavu zpátky na polštář. Trvalo zase nějakou dobu, než se na něj znovu podívala, ale nenaléhal na ni.
„Mám ráda sladký. Je to moje neřest.“
„To má být výzva? Nic jsem nepřinesl, ale příště se rozhodně polepším.“
„Ne, tak jsem to nemyslela. Často jsem chodila do kuchyně, už na to byli zvyklí… tam… v Domě.“
„Ano?“
„Ano. Byla jsem tam… i ten večer… tu noc, kdy se to stalo.“
„Máte na mysli požár?“
„Jo. Byla jsem v kuchyni. Věděl jste, že někde tam prej ten požár začal? Říkal to šerif a jeho chlapi.“
„Ano,“ přikývl Jim. „Je to velmi pravděpodobné.“
Znovu se párkrát sípavě nadechla.
„Já jí viděla.“
„Koho jste viděla?“
„Nebylo to úplně v kuchyni…jsou tam zásobovací místnosti… komory. Dá se projít ven bočníma dvířkama. A taky dovnitř.“
„Někdo vešel pozdě v noci dovnitř postranními dvířky?“ ptal se Jim dál a kolem úst se mu objevily napjaté vrásky.
„Musela mít klíče. Byla zabalená v nějakým plédu, nejdřív jsem jí nepoznala, volala jsem na ní, co tam dělá…“
Odmlčela se.
„Na chvíli mi zmizela v té tmě, která dole byla. Myslela jsem, že odešla nebo… proklouzla nahoru. Pak tam všude páchl petrolej. Hrozně moc a potom… dál to znáte.“
Odvrátila hlavu a Jim přikývl. „Ano, dál to znám. Ale říkala jste, že jste jí viděla.“
Podívala se na něj tím jedním okem, které nezakrývaly obvazy. „Nejenom to, já jsem jí poznala, pane Morgane. Vím, kdo to byl, vím to tak jistě, jako že je Bůh nade mnou. Byla to Hannah Curwigenová.“
„Viděla jste její tvář?“ řekl Jim a neuvědomoval si, že se k ní naklání blíž.
Pousmála se, pokud se o něčem takovém dalo hovořit.
„Jen trochu. Ale viděla jsem její boty. Kus její sukně. Znám jí několik let, vím, jak… jak se pohybuje…věřte mi. A ona rozhodně mohla mít klíče.“
„Já vám věřím,“ ujistil ji. „Byla byste ochotná to odpřísáhnout před soudem?“
„Jistě, že ano!“ zašeptala. „Odpřísáhnu to, kolikrát bude potřeba, před soudem, před Bohem, před kým budete chtít. Tohle přece tý potvoře nesmí projít! Víte, ona si myslela… myslela si, že jsem zemřela. Ale to není pravda,“ ušklíbla se bolestně. „Aspoň ne… zatím.“
„Jste velmi statečná, Beryl,“ řekl upřímně. Místo úsměvu, který jí způsoboval bolest, mu položila na ruku pravou dlaň celou schovanou v obvazech. Naklonil se k ní ještě víc a ucítil zápach bolesti, potu a masti na popáleniny.
„Děkuji,“ zašeptala téměř neslyšně a zavřela oči.
„To já děkuji.“
* * *
Ellen seděla na židli, kterou si přinesla ven před vchod a rozhlížela se. Ještě po týdnu, který už tady strávili bylo těžké se nerozhlížet, protože se prostě nacházeli na neuvěřitelném místě.
Mezi přírodním masivem skal se rozpínaly dřevěné stavby – domky, stáje, stodola – v téměř nepochopitelné symbióze, jako by tu byly odjakživa a vyrostly spolu se skalami.
Celé to tvořilo jakýsi uzavřený kruh, který před nepovolanými zraky chránily skály a křovinaté porosty, takže zvenčí nebylo poznat vůbec nic. Uvnitř byl tichý svět sám pro sebe, malý a kupodivu neuvěřitelné klidný.
Seděla s nohama nataženýma před sebe a s přivřenýma očima chytala na svou tvář sluneční paprsky.
„Ahoj Ellen,“ ozvalo se vedle ní tak blízko, až sebou trhla leknutím.
„Proboha!“ vydechla a zakroutila hlavou.
„Snad ses nelekla?“ usmál se Danny a usadil se vedle ní, přímo na dřevěné schodiště.
„Já? Jistě, že ne,“ odvětila klidně.
„Co děláš?“
„To přece vidíš. Jen sedím.“
„To je fajn,“ usmál se znovu a lehce naklonil hlavu na stranu.
Dělá to často, uvědomila si. Je to divné… ale milé.
Pousmála se nad svou divnou myšlenkou a v tu chvíli si všimla, že dělá nevědomky to samé, napodobuje ten lehký sklon jeho hlavy.
Zasmála se tomu nahlas.
„To je moc hezkej zvuk,“ řekl.
„Co?“
„Tvůj smích.“
„Ach, jistě.“
„Myslím to vážně. Moc se nesměješ.“
„No, neměla jsem poslední dobou důvody k smíchu,“ vysvětlila. „Ale to sis jistě všiml i ty.“
„Ale ne,“ prohlásil dotčeně. „Pořád ještě mi vyčítáš, že jsem tě unesl!“
Chvíli na něj nevěřícně zírala, neschopna pochopit, jestli je to žert nebo jestli to myslí vážně, ale pak zjistila, že je to vlastně jedno.
Zasmála se znovu, nahlas a upřímně.
„Vidíš, pořád říkám Wesleymu, že jsem vtipnej a on mi to pořád vyvrací.“
„Darebák,“ konstatovala Ellen suše.
„Jo, darebák. Kde je vůbec Annie?“ rozhlédl se náhle.
„Vypadám snad jako její chůva? Nemám tušení,“ odsekla s lehkým znechucením. „Naposledy jí chtěl Kit ukázat hlídkovou věž. Kde ty máš Wesleyho?“
Pokrčil rameny.
„Po pravdě řečeno, taky nevím, někam se vypařil. Možná bych se po něm měl jít radši podívat. Teda ne, že bych já byl chůva.“
„Jistě. Wesleyho skutečná chůva buď skončila v blázinci, vstoupila do kláštera nebo dobrovolně ukončila svůj život,“ usoudila Ellen ironicky.
„Nikdy žádnou chůvu neměl,“ rozesmál se upřímně Danny. „Což je možná vážně dobře. Pro tu chůvu.“
„Jo. Já chůvu měla. Nejdřív chůvu a potom vychovatelku, Sofii,“ řekla Ellen a zvážněla.
„Stýská se ti po ní?“ zeptal se jemně.
„Ano, stýská. Po ní, po Tonym, po celém našem domě, dokonce i po mém učiteli tance, kterého jsem spíš nemohla vystát. Po každém ránu, kdy jsem se budila ve svém pokoji a po každém společném obědě, protože ze všeho nejvíc se mi stýská po… po…“
„Po otci,“ doplnil ji šeptem a Ellen jen kývla, jako by nedokázala to slovo říct nahlas.
Dlouhou chvíli jen mlčeli a Danny se díval, jak si lehký vánek hraje s jejími vlasy, uvolněnými z jednoduše spleteného účesu, sledoval její ruce v klíně, semknuté do tvrdého stisku.
„Víš, o čem jsem přemýšlela?“ řekla pak.
„Nevím.“
„Jaké to je, když se konečně pomstíš. Jestli ta chuť, ta slast je tak silná, že konečně potlačí a umlčí tu ukrutnou bolest… třeba aspoň na nějaký čas. Ty bys to mohl vědět, Danny,“ zvedla oči ze svého klína a podívala se na něj.
„Já?“ zvedl obočí. „El, já to nevím úplně stejně, jako ty. A tohle si říkám už patnáct let. Já nevím. Nevím,“ rozhodil ruce. „Hrozně rád bych ti na to odpověděl, vlastně bych hrozně rád, aby na to někdo odpověděl mě! Jenže-“ odmlčel se pokrčil rameny.
„Tak proč to všechno děláte?“ zeptala se. „Tak dlouho.“
„Protože zatraceně doufáme, že to je tak, jak říkáš. Že ta slast z pomsty je tak silná, že umlčí tu bolest. Aspoň na nějaký čas,“ použil její slova. „Sama ses přece rozhodla zúčastnit se pomsty, musíš taky aspoň trochu vědět, proč to děláš.“
Podívala se na oblohu, která byla jasná a modrá a ostře s ní kontrastovaly tmavé zuby skalních vrcholků. Ještě stále jí svítilo slunce na obličej.
„Protože jsem viděla to, co máte ve tváři. Ty a Wesley, když jste se poprvé bavili s Flashem. Uvědomila jsem si, že tohle je to, co nechci, z čeho mám obavy. Tohle je bod, do kterého nikdy nechci dojít.“
Dlouho se na ní díval vážnýma hnědýma očima, skoro jakoby se bál promluvit. Chvíli ji sevřela obava, že přestřelila, že řekla něco, co neměla.
Něco čím ho ranila.
„Nikdy jsem si neuvědomil, že je to tak děsivý,“ zašeptal.
„Ne, ne, já jsem to nemyslela-“
„Neurazil jsem se,“ zarazil ji. „Jen mě to nikdy nenapadlo, být odstrašujícím příkladem,“ pousmál se hořce.
„Danny, nemyslela jsem to tak,“ zamračila se.
„Ne, máš totiž naprostou pravdu, El,“ naklonil se k ní. „Ani já nechci, aby ses někdy cítila jako já… jako Wesley… nechci to! Chci, abys toho byla ušetřená.“
„Proč?“
Protože mi na tobě záleží! zaznělo mu v hlavě tak jasně, až ho zabolela a musel si skousnout rty, aby to nevyhrkl nahlas.
„Bude to dobrý, uvidíš,“ řekl místo toho. „Jednou to bude dobrý. Tohle si nebudeme pamatovat a všechno to bude dobrý.“
Oči se jí nezvykle zaleskly a chvíli vypadala, že by se nejraději sesunula ze židle a schoulila se Dannymu do náruče. Ani ne tolik za ta slova, která říkal, jako za ten upřímný a silný tón, který v nich zněl.
Nakonec se však ani nepohnula.
„Tohle si těžko nebudu pamatovat,“ řekla a do svého hlasu se vší silou pokusila procpat zlehčení. „Nikdy v životě jsem nevypadala hůř.“
„Panebože Ellen,“ rozesmál se a prohlédl si ji. Ošuntělé šaty, zaprášené botky a vlasy ledabyle spletené do copu, ze kterého jí kratší vlasy vylézaly a kroutily se kolem obličeje. „Ani nevíš, jak moc se pleteš. Nikdy jsi nevypadala líp.“
* * *
„Matte! Matte, slyšíš mě, sakra?“
Mathew se zamračil a rychle nastrkal zbytky modrých dívčích šatů zpátky do cestovního vaku.
„Jistě, že tě slyším, řveš tady jako na lesy!“ zavrčel nepříjemně.
Ian odhrnul keř, který mu stál v cestě.
„Tady jsme v lese, jestli sis ještě za ty nekonečný dny nevšiml. Takže trocha řvaní je jenom ku prospěchu, obzvlášť, když volám někoho, kdo zřejmě přišel o sluch!“
Teprve teď se na Mathewa, klečícího na zemi, podíval pořádně.
„Ty jsi zase zíral na ty šaty, že jo?“ přivřel oči.
„Cože? Jistě, že ne a přestaň se do mě navážet,“ bránil se Mathew a rychle vstal ze země.
„Jsi normálně nemocný, Mathew, fakt! Jdi se léčit!“
„A ty jdi už do háje!“
„Chlapi, jásejte, bude večeře!“ přerušil začínající hádku Deanův veselý hlas. „Chvalte mě do nebes, nesu vlastnoruční úlovek! Co tady na sebe koukáte jako v ringu?“ podivil se.
„Ale nic,“ mávl rukou Mathew. „Ian má vztek, tak si ho vylévá na mě. Nevím, čím jsem si tu výsadu zasloužil. Kde je Elijah?“
Ian zrudl vzteky, ale Dean ho raději předběhl.
„Rozdělává oheň, protože bude večeře, slyšeli jste? Jídlo, maso! Tak pojďte a nechce toho.“
Maso evidentně zabralo, protože nikdo už neřekl ani slovo a následovali Deana k ohništi. Jeho úlovek sice nebyl tak úplně zázračný, jak vyhlašoval, nicméně dnes večer byla jistota, že se všichni čtyři dosyta nají teplého masa.
Elijah držel maso v obou rukou a lesklá mastnota mu stékala po prstech a po bradě.
Zničeho nic se rozesmál.
„Co je?“ zamračil se nechápavě Ian.
„Ale... jen jsem si tak uvědomil, že jsme opravdu rychle přestali vypadat jako gentlemani,“ otřel si bradu hřbetem ruky. „A pryč je veškerý šarm,“ zasmál se znovu.
„Mluv za sebe,“ prohlásil Dean. „Můj šarm rozhodně není závislý na tom, co mám na sobě a jestli je to čisté. Můj šarm je věčný,“ mrkl na ostatní.
„Jo,“ zabručel Ian. „Tady ovšem můžeš oslňovat leda tak medvědice, nebo vlčice. Pokud na ně ten tvůj šarm bude účinkovat.“
„Když ta medvědice bude kus, tak proč ne,“ pokrčil Dean rameny a všichni ostatní se rozesmáli.
„A nebo se musíš spokojit s dámskýma šatama,“ dodal Ian. „Matt má jedny v brašně, třeba ti je půjčí.“
„Iane, sklapni,“ zvážněl okamžitě Mathew.
„Nechte toho!“ mírnil je Elijah.
„Jedině, když si je na sebe oblékneš ty, Iane,“ prohlásil Dean s naprostou vážností.
Představa Iana navlečeného do dámských šatů byla natolik silná, že přicházející napjatou situaci nemohla nezlehčit.
„Abych tě nepraštil!“ vyletěl Ian a pokusil se smějícího se Deana vyválet v prachu.
„Kluci, nechte toho, skončíte v ohništi!“ varoval je Elijah, ale nijak Deana nebránil.
„Pojďme se radši bavit o něčem vážnějším,“ snažil se je přerušit Mathew.
„Třeba o čem?“ zasípal ze země Dean, přiškrcený Ianovým předloktím.
„Třeba o tom, o čem se nikomu z nás nechce. Že jsme ztratili stopu.“
Ian přestal okamžitě klečet na Deanovi a zvedl se.
„Já jsem neztratil stopu!“
„Ale Iane! A co pošleme Jimovi za hlášení?“ namítl Mathew a napil se z čutory. „Jsme v divočině a motáme se dokola... ale snažíme se, fakt.“
„Matte, já jsem neztratil stopu.“
„Ale nejsme schopni dál pokračovat,“ oponoval.
„Je tu spousta stop, Matte, kdybys mě poslouchal. Většina z nich patří indiánům!“ zvýšil hlas Ian. „Takže mám teoreticky dvě možnosti – buď prostě zdrhli tak šikovně někam do háje a už jsou na hranicích s Kanadou a my jsme diletanti... nebo je mají indiáni.“
Chvíli ticha přerušoval jen praskání ohně.
„Jak mají? Jako, že je unesli?“ zeptal se tiše Mathew. „To je nesmysl. Je to rezervace, indiáni neunášejí lidi.“
„Jak to můžeme vědět?“ namítl Dean.
„Panebože,“ vydechl Mathew. „To snad ne!“
„Jsou to dvě možnosti,“ zopakoval Ian. „Netuším, která je správná a možná teď ani netuším, jak to zjistit. Ale neztratil jsem stopu, Matte, aby bylo jasno!“ prohlásil a prudce vhodil klacek do ohniště.
* * *
Wesley natáhl ruku, lehce přivřel jedno oko a pak zmáčkl spoušť. Vzduchem třeskly tři rány, ale jen dvě rezavé plechovky na druhé straně zarostlé cesty se zřítily k zemi.
Třetí zůstala na prkně stát bez hnutí.
„Do hajzlu!“ zaklel si Wesley pro sebe a znovu zvedl ruku s revolverem.
Kdesi za ním práskla třetí rána, ozvalo se kovové cinknutí a plechovka ležela na zemi spolu s ostatními.
Wesley sebou silně trhl a otočil se.
„Pardon, nejspíš zvyk,“ řekl John Flash a sklonil zbraň. Stál dobrých deset kroků za Wesleym.
„Bezva,“ utrousil Wesley a pokusil se násilím vnutit svému tepu jeho obvyklou frekvenci.
Flash vrátil zbraň k boku a pomalu došel k Wesleymu.
„Moc mi nevěříš, co?“ řekl bez obalu, ačkoliv pohledem setrvával na spadaných plechovkách.
„Cože?“ zamračil se Wesley nechápavě.
„Tu věc s indiány,“ upřesnil John. „Nevěříš mi.“
Wesley se neubránil úšklebku.
„No, nebudu lhát. Na pohádky jsem přestal věřit asi v pěti letech.“
„Až? Já myslel, že ses jako tvrdej chlap už narodil,“ odtušil Flash s ironickým úsměvem.
Wesley se uchechtl, ale nebylo v tom nic veselého.
„Je opravdu divný, že o tvým střeleckým umění a neuvěřitelný chladnokrevnosti kolujou legendy, ale o tvým ostrým smyslu pro humor vůbec nic.“
Tentokrát rozesmál Johna doopravdy.
„Taky jsi docela vtipnej,“ řekl uznale a zamířil k plechovkám.
Wesley si s úšklebkem vzdychl.
„Jo, to já jsem.“
„No a co? Co tě žere nejvíc?“ obrátil se k němu, když zvedal první plechovku ze země a stavěl jí zpět na prkno. „Že sis mě představoval jinak? Nebo tohle místo?“
„Vůbec nic mě nežere,“ ohradil se Wesley. „Nechci se o tom bavit.“
„Asi rozumím,“ řekl Flash svým shovívavým tónem, až se Wesleymu samy od sebe sevřely pěsti. Postavil se několik kroků za Wesleyho, namířil a vystřelil.
Tři rány, trojí cinknutí, tři tupé rány na travnatou zem.
„Hm,“ zabručel Wesley a vydal se bez přemýšlení k plechovkám, aby je zase narovnal.
„K těm indiánům,“ vracel se John k původnímu tématu.
„Proč by to dělali?“ přerušil ho Wesley, postavil se vedle něj a namířil. „Jsou to indiáni, znám indiány, nebudou brakovat vlaky jen proto, že ty jim to řekneš, ať jsi - s prominutím - kdo jsi,“ zmáčkl spoušť.
Tři rány, dvě cinknutí a dva pády do trávy.
„Neznáš tyhle,“ řekl Flash klidně a vydal se k plechovkám.
„Na tom nesejde!“
„Ale sejde,“ sehnul se k zemi. „Říká ti něco Moht´a veesehe? Nejspíš ne. Je to forma vzájemného zavázání, kterou Šajenové uznávají. Doživotní. Já a náčelník kmene ji mezi sebou máme. Nepřišlo ti divný už to, jak nás hlídají? A v tomhle případě se mnou půjdou velmi rádi, Wesley Shane. To mi věř.“
Vrátil se, postavil se ještě o kus dál a znovu vystřelil.
Sestřelil všechny tři.
„Co jsi udělal?“ ujelo Wesleymu, ačkoliv se vůbec nahlas ptát nechtěl.
„To je mezi mnou a náčelníkem,“ dostal suchou odpověď.
Wesley se ušklíbl, neboť ani nic jiného nečekal a vydal se k plechovkám, aby si je postavil.
Vrátil se na Flashovu úroveň a zacílil.
„Můžeš jet zítra se mnou. Pojedeme do vesnice a projednáme to se Šajeny. Buď u toho.“
Wesley vystřelil a minul.
„Cože? Já? Ten který tomu geniálnímu plánu jako jedinej nevěří?“ ušklíbl se ironicky.
„Právě proto, chlapče.“
Minul podruhé a zuřivě sevřel rty.
„Jak velkorysé.“
„Spíš prozíravé,“ opravil ho Flash a Wesleyho roztřesená ruka minula potřetí.
„Do hajzlu!“ zaklel se stisknutými zuby.
„To nic,“ řekl John tichým, příjemně uklidňujícím hlasem. Nic nemohlo Wesleyho rozzuřit víc. „Postav se blíž.“
Podíval se na něj jasnou modří svých napůl přivřených očí a obrátil se k odchodu.
* * *
Richardu Dreyfuss-Stuyvessantovi se zajiskřilo před očima tak jasně, že chvíli vůbec nic jiného neviděl.
Teprve potom přišla bolest.
„Richarde!“ ozval se překvapený a trochu polekaný výkřik, ale Richard jej v tuto chvíli moc nevnímal. Prudká bolest mu vystřelila z nosu až k hlavě, kde se nepříjemně rozbrněla. Pokoušel se tisknout si nos rukou, což mu skutečně znemožňovala kožená boxerská rukavice.
„Richarde,“ oslovil ho znovu James Whittaker a pevně ho uchopil za ramena, aby ho narovnal z křečovitého sehnutí. Richard zamrkal a zmučeně se na svého společníka podíval.
„Au!“ zasténal lehce obviňujícím tónem.
„Probůh, měl jsi tam úplně odryté místo!“ řekl James Whittaker nevěřícně. „Myslel jsem, že je to trik, abys mě nalákal!“
„No, tak zřejmě nebyl,“ zahuhlal Richard a pokusil se stáhnout pravou rukavici.
James trhl zuby za své šněrování, aby mu pomohl.
„Měl jsi mi říct na začátku tréninku, že budeš dnes obzvláště nesoustředěný, polevil bych v tempu,“ řekl James s lehkým úsměvem.
„Rozhodně jsem nechtěl být nesoustředěný,“ ohradil se Richard a opatrně si ohmatával rychle otékající nos. „Omlouvám se.“
James se rozesmál a odhodil rukavice do rohu.
„Ty se omlouváš? Já tě praštil do nosu.“
„V tom případě se omluv ty.“
„Ani mě nenapadne. Byla to čistá rána. Moc pěkný pravý hák,“ napřímil se James.
Richard se na něj překvapeně podíval.
„Ty se nemáš co chválit, jsi můj trenér! Chválit máš mě.“
„Jistě,“ sáhl James po ručníku a otřel si zpocený obličej. „V tomto případě ale opravdu není za co.“
„Ach ne, odpoledne mám obchodní jednání a budu vypadat, jako když mě banda lumpů přepadla v postranní uličce!“ zaúpěl Richard.
„To ti dodá autoritu,“ usoudil James a odhodil si zpocené pramínky tmavých vlasů z obličeje. „Musíš nenápadně poznamenat, že jsi je přepral. Ach, asi tě nepotěším, ale zdá se, že krvácíš.“
Richard se podíval na své prsty které už zbarvila jasně červená krev.
„No výborně!“
„Na to se neumírá,“ zasmál se James a podal mu další ručník, aby mu ho přiložil na krvácející nos.
Richard si sedl a zaklonil hlavu.
„A co je tedy důvodem té tvé nesoustředěnosti?“ zajímal se James, když namáčel kapesník do studené vody. „Nějaká žena?“
„Žena,“ zahuhlal Richard do ručníku. „Ne. I když vlastně… dalo by se říct…“
„Opravdu?“ usmál se James udiveně a vyždímal kapesník. „To mě zajímá, nic se ke mně nedoneslo, která je ta šťastná? Znám ji?“
„Jamesi, mohl bys občas rychleji myslet, než mluvit?“ zavtipkoval Richard a odložil ručník.
Dva tenké rudé pramínky mu ztekly přes rty a bradu a okamžitě se vpily do světlé bavlny na jeho hrudi. James přiskočil a přitiskl mu na obličej mokrý kapesník.
„Jsem jenom zvědavý.“
„To jsi.“
„Nediv se. Jsi nejlepší partie v New Yorku, možná i v Bostonu a dál,“ prohlásil James. Richard ve své nedůstojné poloze nemohl víc, než zvrátit oči v sloup a cosi zahuhlat. „Zajímá mě, která z dam bude nakonec slavit to vítězství,“ dodal tedy.
„Jamesi,“ oddálil Richard mokrý zakrvácený kapesník, ale zaklonil hlavu ještě víc. „Jsi můj osobní tajemník, také můj trenér boxu a také můj velmi dobrý přítel. Myslíš, že ti to ale dává právo mě rozčilovat?“ vytýkal mu, ale vážnost to postrádalo, jelikož se u toho usmíval.
„Nejspíš tě rozčílila ta rána,“ usoudil James se širokým úsměvem. „To se nediv.“
„Není v tom žádná žena, Jamesi, rozhodně ne tak, jak sis vyložil.“
„Aha. Pak tedy zbývá jen jedna možnost – slečna Sinclairová,“ vydechl James a shovívavě zavrtěl hlavou. „Tobě to pořád nedá spát, viď?“
„Asi ne,“ přiznal Richard a znovu si přitiskl kapesník k nosu. „Nedá mi to spát a zřejmě - jak se dnes ukázalo - ani se soustředit.“
James si povzdychl a posadil se vedle Richarda na lavici.
„Proboha, přestaň se tím tak trápit.“
„Rád bych dal na tvou radu,“ zamumlal Richard do kapesníku.
„Tak dej,“ zvedl obočí James. „Maminka a tajemník to s tebou vždycky myslí nejlíp!“ poplácal ho po rameni.
„Ano,“ zasmál se Richard a zvedl mokrý a krvavý kus látky. „A trenér boxu obzvlášť!“
* * *
Anne stoupala rychle po schodech tesaných přímo do skály a ani se nepřidržovala skalních stěn, které se těsně svíraly kolem ní. Vyhoupla se nahoru a s očividným potěšením se rozhlédla po kraji.
„To je nádhera! Je vážně vidět daleko,“ rozpřáhla ruce a nechala vítr, aby se do ní opřel.
„Moc dobře se na těchhle věžích hlídá,“ postavil se za ni Kit. „Támhle je druhá,“ ukázal skoro na opačnou stranu, „a támhle třetí. Vidíme tak do všech stran.“
Uznale kývla a zvrátila hlavu, aby vstřebala sluneční paprsky, které příjemně hřály. Náhle jí úsměv z tváře vymizel, otevřela oči a sklonila hlavu zpět.
„Co je, Annie?“ všiml si toho Kit.
„Ale… nerozumím tomu,“ hlesla.
„A čemu?“
„Já… jsou chvíle, kdy by se dalo říct, že jsem skoro… šťastná,“ opřela se oběma dlaněmi o skalní římsu.
Zasmál se.
„A to je důvod ke smutku? Tak teď tomu zase nerozumím já.“
„Ne, špatně jsem to řekla,“ ohradila se. „Já jsem odjela z toho pitomýho Sugarhillu aniž bych někomu nechala aspoň vzkaz. Nechala jsem tam čtyři sourozence a dva z nich jsou ještě dost malí. Utekla jim matka a pak já. Nebo si to aspoň tak budou myslet. Jsou to ještě děti, Kite,“ vydechla nešťastně. „Tolik jsme drželi při sobě, abysme to všechno přestáli ve zdraví a já je zradila. A teď se tady rozplývám nad tím, jak voní vítr a svítí slunce a jsou chvíle, kdy na ně dokonce nemyslím vůbec a jsem… spokojená. A navíc tady!“
„Ve vlčím doupěti,“ doplnil ji.
„Jo.“
„Annie, poslyš, sama jsi říkala, žes neodešla úplně dobrovolně,“ postavil se těsně vedle ní.
„No, to ne,“ uznala.
„Později se všechno vysvětlí. Děláš to přece i pro ně, ne? A nezůstali tam úplně sami.“
„Ne,“ ušklíbla se znechuceně. „Mají tam otce, kterej je sice jejich vlastní, ale je to jenom hnusný ožralý hovado a pak bratra, kterej je to samý v bledě modrým a navíc je to úchyl. Ještě, že je Mary malá.“ zaťala pěsti.
„No tak dost!“ popadl ji pevně za ramena a obrátil téměř násilím k sobě. „Nesmíš ztrácet přesvědčení, že děláš správnou věc, rozumíš? Po cestách se nevrací! Když se už jednou na rozcestí rozhodneš, musíš jít dál a neztratit stopu.“
Mlčela a dívala se mu do očí.
„A navíc, když John řekl, že tvýho tátu najde, tak ho najde,“ pokračoval opět klidným hlasem. „Nebo aspoň zjistí všechno, co zjistit půjde.“
„Jsi o tom tak přesvědčenej,“ poznamenala.
„To teda jsem. A navíc - až někdo z nás pojede do města a to bude hádám hodně brzo, můžeš poslat bratrům a sestře dopis. To je přece to nejmenší.“
Vykulila oči.
„To by vážně šlo?“
„No jasně, že jo,“ usmál se na ni. Záře jeho krásného úsměvu ji prohřála víc, než to slunce.
„Jsem tak pitomá,“ zakroutila hlavou a usmála se taky.
„Nemusím s tebou souhlasit, že ne?“ drkl do ní ramenem. Vrátila mu lehký šťouchanec a zůstali k sobě přitisknuti rameny.
„A co ty, Kite? Máš sourozence?“ zeptala se.
„Ne. Alespoň o nich nevím.“
„A rodiče? Co se s nimi stalo?“
„Pokud vím, oba žijou a těší se dobrému zdraví,“ uculil se.
„No a co říkají na tvojí… práci?“ zvedla obočí.
Rozesmál se víc, než by čekala.
„Matku jsem neviděl asi od svých dvanácti let. Nejsem dítě z manželství a asi chápeš, že to pro matku nebylo nejjednodušší. Chtěla začít žít nějak znova, od začátku a já jsem do toho trochu nezapadal. Tak si mě k sobě vzal táta.“
„Ona se tě vzdala?“
„No, taky by se to tak dalo říct,“ souhlasil bez hořkosti. „Možná to byla jen slabá chvíle, možná si to prostě dlouho promýšlela, ale nakonec to udělala. Ale nedívej se na mě takhle, byl jsem a taky jsem naprosto spokojenej.“
„A tvůj táta? Co je s ním?“
Znovu se uculil.
„Je tady.“
„Jak to myslíš, tady?“ zamračila se nechápavě.
„Můj táta je John, Annie,“ řekl prostě.
„Cože?“ vyjekla.
„Je to tak. Probůh, tváříš se, jako bys měla spadnout dolů.“
„Ale… vy-vypadáš jinak a… říkáš mu Johne…“ zakoktala.
„Většinou Johne,“ souhlasil. „Zvykli jsme si tak. Naučil mě všechno, co umím. A takhle šílená banda tam dole,“ ukázal do dvora, „to je moje rodina. I včetně toho magora Shakespeara.“
Přejela si obličej dlaněmi a pak se ironicky rozesmála.
„Tak nevím, co na to říct, vážně ne,“ opřela se o římsu zády a hluboce se zaklonila. „Vůbec mi nepřipadá, že jsme tu už tejden. Celý mi to připadá jako nějakej sen.“
„To je naprosto jasný,“ usoudil Kit. „Skvělý bydlení, příroda v širokým - hodně širokým - okolí, dobrý jídlo - teda aspoň v některejch dnech, když má službu Spencer nebo David. To je sen.“
Pomyslela si, jak je to s ním všechno jednoduché, ačkoliv vůbec netušila proč.
Asi je to nějaká nepochopitelná věc. Někoho má člověk chuť zabít od prvního pohledu, vzpomněla si na Wesleyho. A někoho má hrozně brzo… rád.
„Co se na mě tak díváš?“ zpozorněl a přivřel oči.
„Jak?“
„Hezky. Jak taky jinak, s takovýma očima, Annie,“ řekl mnohem tišeji.
„Jakýma?“ zvážněla nechápavě.
„Nádhernýma,“ zašeptal skoro neslyšně.
V tu chvíli se do nich opřel prudký poryv větru a rozfoukal Anniny rozpuštěné vlasy na všechny strany. Kit zavřel oči a bez přemýšlení se naklonil dopředu, aby se nechal obejmout voňavými tmavými prameny, které mu šimravě klouzaly po tváři a krku, jak s nimi vítr házel.
Pak přestal foukat stejně nečekaně, jako začal a oba stáli tak blízko, že se báli i dýchat.
Anne natáhla ruce a vnořila dlaně do těch jeho prstýnkových vlasů, jejichž některé prameny zbarvilo slunce téměř do zlata. Netušila, proč ji to napadlo udělat a ten pocit, který to vyvolalo, ji vůbec neděsil.
Usmál se na ni tak něžně, až jí skoro vstoupily slzy do očí, protože takový pohled jí nikdo v jejím dosavadním životě nevěnoval.
Pohladil ji po vlasech na spánku, sklouzl prstem po linii čelisti a pomaličku se naklonil, aby ji políbil.
„Kite!“ zařval někdo zdola a doprovodil se dupáním po schodech. „Kite!“
Velmi neradi se od sebe odklonili, téměř to bylo fyzicky namáhavé.
Na vrchol hlídkové věže se vyhoupl Shakespeare.
„Kite, hledám tě, chce s tebou mluvit John-“ začal, ale pak ztratil slova. Chvíli beze slova zíral na němé sousoší před sebou a nemohl nevycítit, co se tu dělo. „Kite?“
Teprve teď se na něj velmi neochotně podíval Kit a o chvilku později i Anne.
„Shaku?“
„No něco jsem ti přišel vyřídit, ale teď mi to zrovna nějak z neznámýho důvodu úplně vypadlo z hlavy,“ pronesl Shakespeare upřímně.
„Že mě shání John?“ napověděl mu Kit.
„Jo, to je ono. Pokud se můžeš dostavit nejlíp hned,“ pokýval hlavou Shakespeare a neodpustil si věnovat Anne zkoumavý pohled.
Nezačervenala se ani trochu a pohled mu vrátila.
„Žádnej citát?“
„Asi ne.“
Kdesi nedaleko se ozvaly tři výstřely a Anne sebou trhla. Nikoliv leknutím, ale nadšením, jak oba - Kit i Shakespeare - věděli.
„Někdo střílí!“ prohlásila. „Půjdeme pak taky? Půjdeme zas?“ obrátila se ke Kitovi s dětsky rozzářenýma očima.
„Jasně, že jo. Cokoliv chceš,“ mrkl na ni a potlačil nutkání ji obejmout. „Pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Až na mě vyjde služba v kuchyni, budeš zase vařit se mnou. Protože jinak se zvyšuje nebezpečí, že mě jednoho dne tihle starouši ukamenujou,“ šťouchl do Shakespeara.
„To si piš,“ prohlásil Shake smrtelně vážně a dal Anne přednost na schodech.
„Souhlasím,“ přikývla a začala sbíhat strmé schodiště rychlostí téměř nebezpečnou.
Kit se chystal vydat v jejích stopách, ale Shakespeare mu škodolibě zastoupil úzký průchod.
„Prudká vášeň mívá prudký konec,“ poznamenal.
Kit zvedl oči v sloup.
„Takže přece citát.“
„Varování,“ upřesnil Shakespeare s úsměvem a ustoupil stranou, aby Kit mohl projít.
„Slečna Lindsdayová vás přijme, pane Morgane. Ale prosím vás, abyste to zbytečně neprodlužoval.“
„Jistě, doktore Hammonde,“ přikývl Jim, vzal do ruky svůj klobouk a pokročil k pootevřeným dveřím, ze kterých před okamžikem doktor vyšel.
Doktor Hammond však mezi Jima Morgana a ošoupaná futra od dveří položil paži.
„Kdyby na tom sama tolik netrvala, nikdy bych to nedovolil,“ řekl mu tiše. „Není na tom dobře, pane Morgane. Jestli se jí přitíží, budu se zlobit, ať jste detektiv, nebo ne.“
„Rozumím. Budu se snažit,“ řekl Jim bez jakékoliv ironie.
V pokoji panovalo přítmí díky zataženým závěsům a také dusno. Jim tiše přistoupil k posteli a posadil se na připravenou židli.
Přikrývky na posteli se pohnuly.
„Vy jste… Jim Morgan?“ řekl slabý ženský hlas.
„Ano, to jsem. Beryl Lindsdayová? Dostal jsem váš vzkaz.“
„Ano,“ přikývla téměř neznatelně. I v tom šeru viděl, jak polovinu její tváře halí bílé pruhy obvazů.
„Musím s vámi mluvit, detektive.“
Znovu se pokusila posadit, nebo aspoň nadzvednout, ale zřejmě to pro ni bylo velmi bolestivé.
„Ležte, Beryl,“ položil jí dlaň na rameno tak zlehka, jak to jen dovedl. „Prosím, ležte. Já vás poslouchám. Proto jsem tady.“
Slyšel i cítil pod dlaní, jak namáhavě dýchá. Trpělivě bez pohnutí čekal a setrvával dlaní na jejím rameni.
Prohlížela si ho.
„Nejste na detektiva až moc hezkej?“ řekla tiše a polovina jejího obličeje se pokusila usmát, zůstal však jen napůl bolestný škleb.
Usmál se na ni.
„A to jste ještě neviděla moje hochy,“ zavtipkoval. Rozesmál ji, ale bylo vidět, jak velmi ji to bolí.
„To je teda škoda,“ usoudila vyčerpaně a položila hlavu zpátky na polštář. Trvalo zase nějakou dobu, než se na něj znovu podívala, ale nenaléhal na ni.
„Mám ráda sladký. Je to moje neřest.“
„To má být výzva? Nic jsem nepřinesl, ale příště se rozhodně polepším.“
„Ne, tak jsem to nemyslela. Často jsem chodila do kuchyně, už na to byli zvyklí… tam… v Domě.“
„Ano?“
„Ano. Byla jsem tam… i ten večer… tu noc, kdy se to stalo.“
„Máte na mysli požár?“
„Jo. Byla jsem v kuchyni. Věděl jste, že někde tam prej ten požár začal? Říkal to šerif a jeho chlapi.“
„Ano,“ přikývl Jim. „Je to velmi pravděpodobné.“
Znovu se párkrát sípavě nadechla.
„Já jí viděla.“
„Koho jste viděla?“
„Nebylo to úplně v kuchyni…jsou tam zásobovací místnosti… komory. Dá se projít ven bočníma dvířkama. A taky dovnitř.“
„Někdo vešel pozdě v noci dovnitř postranními dvířky?“ ptal se Jim dál a kolem úst se mu objevily napjaté vrásky.
„Musela mít klíče. Byla zabalená v nějakým plédu, nejdřív jsem jí nepoznala, volala jsem na ní, co tam dělá…“
Odmlčela se.
„Na chvíli mi zmizela v té tmě, která dole byla. Myslela jsem, že odešla nebo… proklouzla nahoru. Pak tam všude páchl petrolej. Hrozně moc a potom… dál to znáte.“
Odvrátila hlavu a Jim přikývl. „Ano, dál to znám. Ale říkala jste, že jste jí viděla.“
Podívala se na něj tím jedním okem, které nezakrývaly obvazy. „Nejenom to, já jsem jí poznala, pane Morgane. Vím, kdo to byl, vím to tak jistě, jako že je Bůh nade mnou. Byla to Hannah Curwigenová.“
„Viděla jste její tvář?“ řekl Jim a neuvědomoval si, že se k ní naklání blíž.
Pousmála se, pokud se o něčem takovém dalo hovořit.
„Jen trochu. Ale viděla jsem její boty. Kus její sukně. Znám jí několik let, vím, jak… jak se pohybuje…věřte mi. A ona rozhodně mohla mít klíče.“
„Já vám věřím,“ ujistil ji. „Byla byste ochotná to odpřísáhnout před soudem?“
„Jistě, že ano!“ zašeptala. „Odpřísáhnu to, kolikrát bude potřeba, před soudem, před Bohem, před kým budete chtít. Tohle přece tý potvoře nesmí projít! Víte, ona si myslela… myslela si, že jsem zemřela. Ale to není pravda,“ ušklíbla se bolestně. „Aspoň ne… zatím.“
„Jste velmi statečná, Beryl,“ řekl upřímně. Místo úsměvu, který jí způsoboval bolest, mu položila na ruku pravou dlaň celou schovanou v obvazech. Naklonil se k ní ještě víc a ucítil zápach bolesti, potu a masti na popáleniny.
„Děkuji,“ zašeptala téměř neslyšně a zavřela oči.
„To já děkuji.“
* * *
Ellen seděla na židli, kterou si přinesla ven před vchod a rozhlížela se. Ještě po týdnu, který už tady strávili bylo těžké se nerozhlížet, protože se prostě nacházeli na neuvěřitelném místě.
Mezi přírodním masivem skal se rozpínaly dřevěné stavby – domky, stáje, stodola – v téměř nepochopitelné symbióze, jako by tu byly odjakživa a vyrostly spolu se skalami.
Celé to tvořilo jakýsi uzavřený kruh, který před nepovolanými zraky chránily skály a křovinaté porosty, takže zvenčí nebylo poznat vůbec nic. Uvnitř byl tichý svět sám pro sebe, malý a kupodivu neuvěřitelné klidný.
Seděla s nohama nataženýma před sebe a s přivřenýma očima chytala na svou tvář sluneční paprsky.
„Ahoj Ellen,“ ozvalo se vedle ní tak blízko, až sebou trhla leknutím.
„Proboha!“ vydechla a zakroutila hlavou.
„Snad ses nelekla?“ usmál se Danny a usadil se vedle ní, přímo na dřevěné schodiště.
„Já? Jistě, že ne,“ odvětila klidně.
„Co děláš?“
„To přece vidíš. Jen sedím.“
„To je fajn,“ usmál se znovu a lehce naklonil hlavu na stranu.
Dělá to často, uvědomila si. Je to divné… ale milé.
Pousmála se nad svou divnou myšlenkou a v tu chvíli si všimla, že dělá nevědomky to samé, napodobuje ten lehký sklon jeho hlavy.
Zasmála se tomu nahlas.
„To je moc hezkej zvuk,“ řekl.
„Co?“
„Tvůj smích.“
„Ach, jistě.“
„Myslím to vážně. Moc se nesměješ.“
„No, neměla jsem poslední dobou důvody k smíchu,“ vysvětlila. „Ale to sis jistě všiml i ty.“
„Ale ne,“ prohlásil dotčeně. „Pořád ještě mi vyčítáš, že jsem tě unesl!“
Chvíli na něj nevěřícně zírala, neschopna pochopit, jestli je to žert nebo jestli to myslí vážně, ale pak zjistila, že je to vlastně jedno.
Zasmála se znovu, nahlas a upřímně.
„Vidíš, pořád říkám Wesleymu, že jsem vtipnej a on mi to pořád vyvrací.“
„Darebák,“ konstatovala Ellen suše.
„Jo, darebák. Kde je vůbec Annie?“ rozhlédl se náhle.
„Vypadám snad jako její chůva? Nemám tušení,“ odsekla s lehkým znechucením. „Naposledy jí chtěl Kit ukázat hlídkovou věž. Kde ty máš Wesleyho?“
Pokrčil rameny.
„Po pravdě řečeno, taky nevím, někam se vypařil. Možná bych se po něm měl jít radši podívat. Teda ne, že bych já byl chůva.“
„Jistě. Wesleyho skutečná chůva buď skončila v blázinci, vstoupila do kláštera nebo dobrovolně ukončila svůj život,“ usoudila Ellen ironicky.
„Nikdy žádnou chůvu neměl,“ rozesmál se upřímně Danny. „Což je možná vážně dobře. Pro tu chůvu.“
„Jo. Já chůvu měla. Nejdřív chůvu a potom vychovatelku, Sofii,“ řekla Ellen a zvážněla.
„Stýská se ti po ní?“ zeptal se jemně.
„Ano, stýská. Po ní, po Tonym, po celém našem domě, dokonce i po mém učiteli tance, kterého jsem spíš nemohla vystát. Po každém ránu, kdy jsem se budila ve svém pokoji a po každém společném obědě, protože ze všeho nejvíc se mi stýská po… po…“
„Po otci,“ doplnil ji šeptem a Ellen jen kývla, jako by nedokázala to slovo říct nahlas.
Dlouhou chvíli jen mlčeli a Danny se díval, jak si lehký vánek hraje s jejími vlasy, uvolněnými z jednoduše spleteného účesu, sledoval její ruce v klíně, semknuté do tvrdého stisku.
„Víš, o čem jsem přemýšlela?“ řekla pak.
„Nevím.“
„Jaké to je, když se konečně pomstíš. Jestli ta chuť, ta slast je tak silná, že konečně potlačí a umlčí tu ukrutnou bolest… třeba aspoň na nějaký čas. Ty bys to mohl vědět, Danny,“ zvedla oči ze svého klína a podívala se na něj.
„Já?“ zvedl obočí. „El, já to nevím úplně stejně, jako ty. A tohle si říkám už patnáct let. Já nevím. Nevím,“ rozhodil ruce. „Hrozně rád bych ti na to odpověděl, vlastně bych hrozně rád, aby na to někdo odpověděl mě! Jenže-“ odmlčel se pokrčil rameny.
„Tak proč to všechno děláte?“ zeptala se. „Tak dlouho.“
„Protože zatraceně doufáme, že to je tak, jak říkáš. Že ta slast z pomsty je tak silná, že umlčí tu bolest. Aspoň na nějaký čas,“ použil její slova. „Sama ses přece rozhodla zúčastnit se pomsty, musíš taky aspoň trochu vědět, proč to děláš.“
Podívala se na oblohu, která byla jasná a modrá a ostře s ní kontrastovaly tmavé zuby skalních vrcholků. Ještě stále jí svítilo slunce na obličej.
„Protože jsem viděla to, co máte ve tváři. Ty a Wesley, když jste se poprvé bavili s Flashem. Uvědomila jsem si, že tohle je to, co nechci, z čeho mám obavy. Tohle je bod, do kterého nikdy nechci dojít.“
Dlouho se na ní díval vážnýma hnědýma očima, skoro jakoby se bál promluvit. Chvíli ji sevřela obava, že přestřelila, že řekla něco, co neměla.
Něco čím ho ranila.
„Nikdy jsem si neuvědomil, že je to tak děsivý,“ zašeptal.
„Ne, ne, já jsem to nemyslela-“
„Neurazil jsem se,“ zarazil ji. „Jen mě to nikdy nenapadlo, být odstrašujícím příkladem,“ pousmál se hořce.
„Danny, nemyslela jsem to tak,“ zamračila se.
„Ne, máš totiž naprostou pravdu, El,“ naklonil se k ní. „Ani já nechci, aby ses někdy cítila jako já… jako Wesley… nechci to! Chci, abys toho byla ušetřená.“
„Proč?“
Protože mi na tobě záleží! zaznělo mu v hlavě tak jasně, až ho zabolela a musel si skousnout rty, aby to nevyhrkl nahlas.
„Bude to dobrý, uvidíš,“ řekl místo toho. „Jednou to bude dobrý. Tohle si nebudeme pamatovat a všechno to bude dobrý.“
Oči se jí nezvykle zaleskly a chvíli vypadala, že by se nejraději sesunula ze židle a schoulila se Dannymu do náruče. Ani ne tolik za ta slova, která říkal, jako za ten upřímný a silný tón, který v nich zněl.
Nakonec se však ani nepohnula.
„Tohle si těžko nebudu pamatovat,“ řekla a do svého hlasu se vší silou pokusila procpat zlehčení. „Nikdy v životě jsem nevypadala hůř.“
„Panebože Ellen,“ rozesmál se a prohlédl si ji. Ošuntělé šaty, zaprášené botky a vlasy ledabyle spletené do copu, ze kterého jí kratší vlasy vylézaly a kroutily se kolem obličeje. „Ani nevíš, jak moc se pleteš. Nikdy jsi nevypadala líp.“
* * *
„Matte! Matte, slyšíš mě, sakra?“
Mathew se zamračil a rychle nastrkal zbytky modrých dívčích šatů zpátky do cestovního vaku.
„Jistě, že tě slyším, řveš tady jako na lesy!“ zavrčel nepříjemně.
Ian odhrnul keř, který mu stál v cestě.
„Tady jsme v lese, jestli sis ještě za ty nekonečný dny nevšiml. Takže trocha řvaní je jenom ku prospěchu, obzvlášť, když volám někoho, kdo zřejmě přišel o sluch!“
Teprve teď se na Mathewa, klečícího na zemi, podíval pořádně.
„Ty jsi zase zíral na ty šaty, že jo?“ přivřel oči.
„Cože? Jistě, že ne a přestaň se do mě navážet,“ bránil se Mathew a rychle vstal ze země.
„Jsi normálně nemocný, Mathew, fakt! Jdi se léčit!“
„A ty jdi už do háje!“
„Chlapi, jásejte, bude večeře!“ přerušil začínající hádku Deanův veselý hlas. „Chvalte mě do nebes, nesu vlastnoruční úlovek! Co tady na sebe koukáte jako v ringu?“ podivil se.
„Ale nic,“ mávl rukou Mathew. „Ian má vztek, tak si ho vylévá na mě. Nevím, čím jsem si tu výsadu zasloužil. Kde je Elijah?“
Ian zrudl vzteky, ale Dean ho raději předběhl.
„Rozdělává oheň, protože bude večeře, slyšeli jste? Jídlo, maso! Tak pojďte a nechce toho.“
Maso evidentně zabralo, protože nikdo už neřekl ani slovo a následovali Deana k ohništi. Jeho úlovek sice nebyl tak úplně zázračný, jak vyhlašoval, nicméně dnes večer byla jistota, že se všichni čtyři dosyta nají teplého masa.
Elijah držel maso v obou rukou a lesklá mastnota mu stékala po prstech a po bradě.
Zničeho nic se rozesmál.
„Co je?“ zamračil se nechápavě Ian.
„Ale... jen jsem si tak uvědomil, že jsme opravdu rychle přestali vypadat jako gentlemani,“ otřel si bradu hřbetem ruky. „A pryč je veškerý šarm,“ zasmál se znovu.
„Mluv za sebe,“ prohlásil Dean. „Můj šarm rozhodně není závislý na tom, co mám na sobě a jestli je to čisté. Můj šarm je věčný,“ mrkl na ostatní.
„Jo,“ zabručel Ian. „Tady ovšem můžeš oslňovat leda tak medvědice, nebo vlčice. Pokud na ně ten tvůj šarm bude účinkovat.“
„Když ta medvědice bude kus, tak proč ne,“ pokrčil Dean rameny a všichni ostatní se rozesmáli.
„A nebo se musíš spokojit s dámskýma šatama,“ dodal Ian. „Matt má jedny v brašně, třeba ti je půjčí.“
„Iane, sklapni,“ zvážněl okamžitě Mathew.
„Nechte toho!“ mírnil je Elijah.
„Jedině, když si je na sebe oblékneš ty, Iane,“ prohlásil Dean s naprostou vážností.
Představa Iana navlečeného do dámských šatů byla natolik silná, že přicházející napjatou situaci nemohla nezlehčit.
„Abych tě nepraštil!“ vyletěl Ian a pokusil se smějícího se Deana vyválet v prachu.
„Kluci, nechte toho, skončíte v ohništi!“ varoval je Elijah, ale nijak Deana nebránil.
„Pojďme se radši bavit o něčem vážnějším,“ snažil se je přerušit Mathew.
„Třeba o čem?“ zasípal ze země Dean, přiškrcený Ianovým předloktím.
„Třeba o tom, o čem se nikomu z nás nechce. Že jsme ztratili stopu.“
Ian přestal okamžitě klečet na Deanovi a zvedl se.
„Já jsem neztratil stopu!“
„Ale Iane! A co pošleme Jimovi za hlášení?“ namítl Mathew a napil se z čutory. „Jsme v divočině a motáme se dokola... ale snažíme se, fakt.“
„Matte, já jsem neztratil stopu.“
„Ale nejsme schopni dál pokračovat,“ oponoval.
„Je tu spousta stop, Matte, kdybys mě poslouchal. Většina z nich patří indiánům!“ zvýšil hlas Ian. „Takže mám teoreticky dvě možnosti – buď prostě zdrhli tak šikovně někam do háje a už jsou na hranicích s Kanadou a my jsme diletanti... nebo je mají indiáni.“
Chvíli ticha přerušoval jen praskání ohně.
„Jak mají? Jako, že je unesli?“ zeptal se tiše Mathew. „To je nesmysl. Je to rezervace, indiáni neunášejí lidi.“
„Jak to můžeme vědět?“ namítl Dean.
„Panebože,“ vydechl Mathew. „To snad ne!“
„Jsou to dvě možnosti,“ zopakoval Ian. „Netuším, která je správná a možná teď ani netuším, jak to zjistit. Ale neztratil jsem stopu, Matte, aby bylo jasno!“ prohlásil a prudce vhodil klacek do ohniště.
* * *
Wesley natáhl ruku, lehce přivřel jedno oko a pak zmáčkl spoušť. Vzduchem třeskly tři rány, ale jen dvě rezavé plechovky na druhé straně zarostlé cesty se zřítily k zemi.
Třetí zůstala na prkně stát bez hnutí.
„Do hajzlu!“ zaklel si Wesley pro sebe a znovu zvedl ruku s revolverem.
Kdesi za ním práskla třetí rána, ozvalo se kovové cinknutí a plechovka ležela na zemi spolu s ostatními.
Wesley sebou silně trhl a otočil se.
„Pardon, nejspíš zvyk,“ řekl John Flash a sklonil zbraň. Stál dobrých deset kroků za Wesleym.
„Bezva,“ utrousil Wesley a pokusil se násilím vnutit svému tepu jeho obvyklou frekvenci.
Flash vrátil zbraň k boku a pomalu došel k Wesleymu.
„Moc mi nevěříš, co?“ řekl bez obalu, ačkoliv pohledem setrvával na spadaných plechovkách.
„Cože?“ zamračil se Wesley nechápavě.
„Tu věc s indiány,“ upřesnil John. „Nevěříš mi.“
Wesley se neubránil úšklebku.
„No, nebudu lhát. Na pohádky jsem přestal věřit asi v pěti letech.“
„Až? Já myslel, že ses jako tvrdej chlap už narodil,“ odtušil Flash s ironickým úsměvem.
Wesley se uchechtl, ale nebylo v tom nic veselého.
„Je opravdu divný, že o tvým střeleckým umění a neuvěřitelný chladnokrevnosti kolujou legendy, ale o tvým ostrým smyslu pro humor vůbec nic.“
Tentokrát rozesmál Johna doopravdy.
„Taky jsi docela vtipnej,“ řekl uznale a zamířil k plechovkám.
Wesley si s úšklebkem vzdychl.
„Jo, to já jsem.“
„No a co? Co tě žere nejvíc?“ obrátil se k němu, když zvedal první plechovku ze země a stavěl jí zpět na prkno. „Že sis mě představoval jinak? Nebo tohle místo?“
„Vůbec nic mě nežere,“ ohradil se Wesley. „Nechci se o tom bavit.“
„Asi rozumím,“ řekl Flash svým shovívavým tónem, až se Wesleymu samy od sebe sevřely pěsti. Postavil se několik kroků za Wesleyho, namířil a vystřelil.
Tři rány, trojí cinknutí, tři tupé rány na travnatou zem.
„Hm,“ zabručel Wesley a vydal se bez přemýšlení k plechovkám, aby je zase narovnal.
„K těm indiánům,“ vracel se John k původnímu tématu.
„Proč by to dělali?“ přerušil ho Wesley, postavil se vedle něj a namířil. „Jsou to indiáni, znám indiány, nebudou brakovat vlaky jen proto, že ty jim to řekneš, ať jsi - s prominutím - kdo jsi,“ zmáčkl spoušť.
Tři rány, dvě cinknutí a dva pády do trávy.
„Neznáš tyhle,“ řekl Flash klidně a vydal se k plechovkám.
„Na tom nesejde!“
„Ale sejde,“ sehnul se k zemi. „Říká ti něco Moht´a veesehe? Nejspíš ne. Je to forma vzájemného zavázání, kterou Šajenové uznávají. Doživotní. Já a náčelník kmene ji mezi sebou máme. Nepřišlo ti divný už to, jak nás hlídají? A v tomhle případě se mnou půjdou velmi rádi, Wesley Shane. To mi věř.“
Vrátil se, postavil se ještě o kus dál a znovu vystřelil.
Sestřelil všechny tři.
„Co jsi udělal?“ ujelo Wesleymu, ačkoliv se vůbec nahlas ptát nechtěl.
„To je mezi mnou a náčelníkem,“ dostal suchou odpověď.
Wesley se ušklíbl, neboť ani nic jiného nečekal a vydal se k plechovkám, aby si je postavil.
Vrátil se na Flashovu úroveň a zacílil.
„Můžeš jet zítra se mnou. Pojedeme do vesnice a projednáme to se Šajeny. Buď u toho.“
Wesley vystřelil a minul.
„Cože? Já? Ten který tomu geniálnímu plánu jako jedinej nevěří?“ ušklíbl se ironicky.
„Právě proto, chlapče.“
Minul podruhé a zuřivě sevřel rty.
„Jak velkorysé.“
„Spíš prozíravé,“ opravil ho Flash a Wesleyho roztřesená ruka minula potřetí.
„Do hajzlu!“ zaklel se stisknutými zuby.
„To nic,“ řekl John tichým, příjemně uklidňujícím hlasem. Nic nemohlo Wesleyho rozzuřit víc. „Postav se blíž.“
Podíval se na něj jasnou modří svých napůl přivřených očí a obrátil se k odchodu.
* * *
Richardu Dreyfuss-Stuyvessantovi se zajiskřilo před očima tak jasně, že chvíli vůbec nic jiného neviděl.
Teprve potom přišla bolest.
„Richarde!“ ozval se překvapený a trochu polekaný výkřik, ale Richard jej v tuto chvíli moc nevnímal. Prudká bolest mu vystřelila z nosu až k hlavě, kde se nepříjemně rozbrněla. Pokoušel se tisknout si nos rukou, což mu skutečně znemožňovala kožená boxerská rukavice.
„Richarde,“ oslovil ho znovu James Whittaker a pevně ho uchopil za ramena, aby ho narovnal z křečovitého sehnutí. Richard zamrkal a zmučeně se na svého společníka podíval.
„Au!“ zasténal lehce obviňujícím tónem.
„Probůh, měl jsi tam úplně odryté místo!“ řekl James Whittaker nevěřícně. „Myslel jsem, že je to trik, abys mě nalákal!“
„No, tak zřejmě nebyl,“ zahuhlal Richard a pokusil se stáhnout pravou rukavici.
James trhl zuby za své šněrování, aby mu pomohl.
„Měl jsi mi říct na začátku tréninku, že budeš dnes obzvláště nesoustředěný, polevil bych v tempu,“ řekl James s lehkým úsměvem.
„Rozhodně jsem nechtěl být nesoustředěný,“ ohradil se Richard a opatrně si ohmatával rychle otékající nos. „Omlouvám se.“
James se rozesmál a odhodil rukavice do rohu.
„Ty se omlouváš? Já tě praštil do nosu.“
„V tom případě se omluv ty.“
„Ani mě nenapadne. Byla to čistá rána. Moc pěkný pravý hák,“ napřímil se James.
Richard se na něj překvapeně podíval.
„Ty se nemáš co chválit, jsi můj trenér! Chválit máš mě.“
„Jistě,“ sáhl James po ručníku a otřel si zpocený obličej. „V tomto případě ale opravdu není za co.“
„Ach ne, odpoledne mám obchodní jednání a budu vypadat, jako když mě banda lumpů přepadla v postranní uličce!“ zaúpěl Richard.
„To ti dodá autoritu,“ usoudil James a odhodil si zpocené pramínky tmavých vlasů z obličeje. „Musíš nenápadně poznamenat, že jsi je přepral. Ach, asi tě nepotěším, ale zdá se, že krvácíš.“
Richard se podíval na své prsty které už zbarvila jasně červená krev.
„No výborně!“
„Na to se neumírá,“ zasmál se James a podal mu další ručník, aby mu ho přiložil na krvácející nos.
Richard si sedl a zaklonil hlavu.
„A co je tedy důvodem té tvé nesoustředěnosti?“ zajímal se James, když namáčel kapesník do studené vody. „Nějaká žena?“
„Žena,“ zahuhlal Richard do ručníku. „Ne. I když vlastně… dalo by se říct…“
„Opravdu?“ usmál se James udiveně a vyždímal kapesník. „To mě zajímá, nic se ke mně nedoneslo, která je ta šťastná? Znám ji?“
„Jamesi, mohl bys občas rychleji myslet, než mluvit?“ zavtipkoval Richard a odložil ručník.
Dva tenké rudé pramínky mu ztekly přes rty a bradu a okamžitě se vpily do světlé bavlny na jeho hrudi. James přiskočil a přitiskl mu na obličej mokrý kapesník.
„Jsem jenom zvědavý.“
„To jsi.“
„Nediv se. Jsi nejlepší partie v New Yorku, možná i v Bostonu a dál,“ prohlásil James. Richard ve své nedůstojné poloze nemohl víc, než zvrátit oči v sloup a cosi zahuhlat. „Zajímá mě, která z dam bude nakonec slavit to vítězství,“ dodal tedy.
„Jamesi,“ oddálil Richard mokrý zakrvácený kapesník, ale zaklonil hlavu ještě víc. „Jsi můj osobní tajemník, také můj trenér boxu a také můj velmi dobrý přítel. Myslíš, že ti to ale dává právo mě rozčilovat?“ vytýkal mu, ale vážnost to postrádalo, jelikož se u toho usmíval.
„Nejspíš tě rozčílila ta rána,“ usoudil James se širokým úsměvem. „To se nediv.“
„Není v tom žádná žena, Jamesi, rozhodně ne tak, jak sis vyložil.“
„Aha. Pak tedy zbývá jen jedna možnost – slečna Sinclairová,“ vydechl James a shovívavě zavrtěl hlavou. „Tobě to pořád nedá spát, viď?“
„Asi ne,“ přiznal Richard a znovu si přitiskl kapesník k nosu. „Nedá mi to spát a zřejmě - jak se dnes ukázalo - ani se soustředit.“
James si povzdychl a posadil se vedle Richarda na lavici.
„Proboha, přestaň se tím tak trápit.“
„Rád bych dal na tvou radu,“ zamumlal Richard do kapesníku.
„Tak dej,“ zvedl obočí James. „Maminka a tajemník to s tebou vždycky myslí nejlíp!“ poplácal ho po rameni.
„Ano,“ zasmál se Richard a zvedl mokrý a krvavý kus látky. „A trenér boxu obzvlášť!“
* * *
Anne stoupala rychle po schodech tesaných přímo do skály a ani se nepřidržovala skalních stěn, které se těsně svíraly kolem ní. Vyhoupla se nahoru a s očividným potěšením se rozhlédla po kraji.
„To je nádhera! Je vážně vidět daleko,“ rozpřáhla ruce a nechala vítr, aby se do ní opřel.
„Moc dobře se na těchhle věžích hlídá,“ postavil se za ni Kit. „Támhle je druhá,“ ukázal skoro na opačnou stranu, „a támhle třetí. Vidíme tak do všech stran.“
Uznale kývla a zvrátila hlavu, aby vstřebala sluneční paprsky, které příjemně hřály. Náhle jí úsměv z tváře vymizel, otevřela oči a sklonila hlavu zpět.
„Co je, Annie?“ všiml si toho Kit.
„Ale… nerozumím tomu,“ hlesla.
„A čemu?“
„Já… jsou chvíle, kdy by se dalo říct, že jsem skoro… šťastná,“ opřela se oběma dlaněmi o skalní římsu.
Zasmál se.
„A to je důvod ke smutku? Tak teď tomu zase nerozumím já.“
„Ne, špatně jsem to řekla,“ ohradila se. „Já jsem odjela z toho pitomýho Sugarhillu aniž bych někomu nechala aspoň vzkaz. Nechala jsem tam čtyři sourozence a dva z nich jsou ještě dost malí. Utekla jim matka a pak já. Nebo si to aspoň tak budou myslet. Jsou to ještě děti, Kite,“ vydechla nešťastně. „Tolik jsme drželi při sobě, abysme to všechno přestáli ve zdraví a já je zradila. A teď se tady rozplývám nad tím, jak voní vítr a svítí slunce a jsou chvíle, kdy na ně dokonce nemyslím vůbec a jsem… spokojená. A navíc tady!“
„Ve vlčím doupěti,“ doplnil ji.
„Jo.“
„Annie, poslyš, sama jsi říkala, žes neodešla úplně dobrovolně,“ postavil se těsně vedle ní.
„No, to ne,“ uznala.
„Později se všechno vysvětlí. Děláš to přece i pro ně, ne? A nezůstali tam úplně sami.“
„Ne,“ ušklíbla se znechuceně. „Mají tam otce, kterej je sice jejich vlastní, ale je to jenom hnusný ožralý hovado a pak bratra, kterej je to samý v bledě modrým a navíc je to úchyl. Ještě, že je Mary malá.“ zaťala pěsti.
„No tak dost!“ popadl ji pevně za ramena a obrátil téměř násilím k sobě. „Nesmíš ztrácet přesvědčení, že děláš správnou věc, rozumíš? Po cestách se nevrací! Když se už jednou na rozcestí rozhodneš, musíš jít dál a neztratit stopu.“
Mlčela a dívala se mu do očí.
„A navíc, když John řekl, že tvýho tátu najde, tak ho najde,“ pokračoval opět klidným hlasem. „Nebo aspoň zjistí všechno, co zjistit půjde.“
„Jsi o tom tak přesvědčenej,“ poznamenala.
„To teda jsem. A navíc - až někdo z nás pojede do města a to bude hádám hodně brzo, můžeš poslat bratrům a sestře dopis. To je přece to nejmenší.“
Vykulila oči.
„To by vážně šlo?“
„No jasně, že jo,“ usmál se na ni. Záře jeho krásného úsměvu ji prohřála víc, než to slunce.
„Jsem tak pitomá,“ zakroutila hlavou a usmála se taky.
„Nemusím s tebou souhlasit, že ne?“ drkl do ní ramenem. Vrátila mu lehký šťouchanec a zůstali k sobě přitisknuti rameny.
„A co ty, Kite? Máš sourozence?“ zeptala se.
„Ne. Alespoň o nich nevím.“
„A rodiče? Co se s nimi stalo?“
„Pokud vím, oba žijou a těší se dobrému zdraví,“ uculil se.
„No a co říkají na tvojí… práci?“ zvedla obočí.
Rozesmál se víc, než by čekala.
„Matku jsem neviděl asi od svých dvanácti let. Nejsem dítě z manželství a asi chápeš, že to pro matku nebylo nejjednodušší. Chtěla začít žít nějak znova, od začátku a já jsem do toho trochu nezapadal. Tak si mě k sobě vzal táta.“
„Ona se tě vzdala?“
„No, taky by se to tak dalo říct,“ souhlasil bez hořkosti. „Možná to byla jen slabá chvíle, možná si to prostě dlouho promýšlela, ale nakonec to udělala. Ale nedívej se na mě takhle, byl jsem a taky jsem naprosto spokojenej.“
„A tvůj táta? Co je s ním?“
Znovu se uculil.
„Je tady.“
„Jak to myslíš, tady?“ zamračila se nechápavě.
„Můj táta je John, Annie,“ řekl prostě.
„Cože?“ vyjekla.
„Je to tak. Probůh, tváříš se, jako bys měla spadnout dolů.“
„Ale… vy-vypadáš jinak a… říkáš mu Johne…“ zakoktala.
„Většinou Johne,“ souhlasil. „Zvykli jsme si tak. Naučil mě všechno, co umím. A takhle šílená banda tam dole,“ ukázal do dvora, „to je moje rodina. I včetně toho magora Shakespeara.“
Přejela si obličej dlaněmi a pak se ironicky rozesmála.
„Tak nevím, co na to říct, vážně ne,“ opřela se o římsu zády a hluboce se zaklonila. „Vůbec mi nepřipadá, že jsme tu už tejden. Celý mi to připadá jako nějakej sen.“
„To je naprosto jasný,“ usoudil Kit. „Skvělý bydlení, příroda v širokým - hodně širokým - okolí, dobrý jídlo - teda aspoň v některejch dnech, když má službu Spencer nebo David. To je sen.“
Pomyslela si, jak je to s ním všechno jednoduché, ačkoliv vůbec netušila proč.
Asi je to nějaká nepochopitelná věc. Někoho má člověk chuť zabít od prvního pohledu, vzpomněla si na Wesleyho. A někoho má hrozně brzo… rád.
„Co se na mě tak díváš?“ zpozorněl a přivřel oči.
„Jak?“
„Hezky. Jak taky jinak, s takovýma očima, Annie,“ řekl mnohem tišeji.
„Jakýma?“ zvážněla nechápavě.
„Nádhernýma,“ zašeptal skoro neslyšně.
V tu chvíli se do nich opřel prudký poryv větru a rozfoukal Anniny rozpuštěné vlasy na všechny strany. Kit zavřel oči a bez přemýšlení se naklonil dopředu, aby se nechal obejmout voňavými tmavými prameny, které mu šimravě klouzaly po tváři a krku, jak s nimi vítr házel.
Pak přestal foukat stejně nečekaně, jako začal a oba stáli tak blízko, že se báli i dýchat.
Anne natáhla ruce a vnořila dlaně do těch jeho prstýnkových vlasů, jejichž některé prameny zbarvilo slunce téměř do zlata. Netušila, proč ji to napadlo udělat a ten pocit, který to vyvolalo, ji vůbec neděsil.
Usmál se na ni tak něžně, až jí skoro vstoupily slzy do očí, protože takový pohled jí nikdo v jejím dosavadním životě nevěnoval.
Pohladil ji po vlasech na spánku, sklouzl prstem po linii čelisti a pomaličku se naklonil, aby ji políbil.
„Kite!“ zařval někdo zdola a doprovodil se dupáním po schodech. „Kite!“
Velmi neradi se od sebe odklonili, téměř to bylo fyzicky namáhavé.
Na vrchol hlídkové věže se vyhoupl Shakespeare.
„Kite, hledám tě, chce s tebou mluvit John-“ začal, ale pak ztratil slova. Chvíli beze slova zíral na němé sousoší před sebou a nemohl nevycítit, co se tu dělo. „Kite?“
Teprve teď se na něj velmi neochotně podíval Kit a o chvilku později i Anne.
„Shaku?“
„No něco jsem ti přišel vyřídit, ale teď mi to zrovna nějak z neznámýho důvodu úplně vypadlo z hlavy,“ pronesl Shakespeare upřímně.
„Že mě shání John?“ napověděl mu Kit.
„Jo, to je ono. Pokud se můžeš dostavit nejlíp hned,“ pokýval hlavou Shakespeare a neodpustil si věnovat Anne zkoumavý pohled.
Nezačervenala se ani trochu a pohled mu vrátila.
„Žádnej citát?“
„Asi ne.“
Kdesi nedaleko se ozvaly tři výstřely a Anne sebou trhla. Nikoliv leknutím, ale nadšením, jak oba - Kit i Shakespeare - věděli.
„Někdo střílí!“ prohlásila. „Půjdeme pak taky? Půjdeme zas?“ obrátila se ke Kitovi s dětsky rozzářenýma očima.
„Jasně, že jo. Cokoliv chceš,“ mrkl na ni a potlačil nutkání ji obejmout. „Pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Až na mě vyjde služba v kuchyni, budeš zase vařit se mnou. Protože jinak se zvyšuje nebezpečí, že mě jednoho dne tihle starouši ukamenujou,“ šťouchl do Shakespeara.
„To si piš,“ prohlásil Shake smrtelně vážně a dal Anne přednost na schodech.
„Souhlasím,“ přikývla a začala sbíhat strmé schodiště rychlostí téměř nebezpečnou.
Kit se chystal vydat v jejích stopách, ale Shakespeare mu škodolibě zastoupil úzký průchod.
„Prudká vášeň mívá prudký konec,“ poznamenal.
Kit zvedl oči v sloup.
„Takže přece citát.“
„Varování,“ upřesnil Shakespeare s úsměvem a ustoupil stranou, aby Kit mohl projít.