7. Néá'eše
„Říkal jsi, že přivezeš doktora,“ slyšela Anne Shakespearův hlas v dálce. Možná vlastně nebyl v dálce, jen přes clonu spánku jí to tak připadalo.
„Přivezl jsem doktora,“ odpověděl Angličan.
Pokusila se pohnout, ale všechny její části těla byly jako z olova.
„Je to ženská.“
„Je to jeden z nejlepších doktorů, které znám,“ opravil ho Angličan. „A ano, je to ženská, jsi bystrý.“
Pokusila se znovu.
Nevzpomínala si, že by usnula a už vůbec ne takhle tvrdě. Obrátila se na záda a zabolelo ji tolik míst na těle, že si nebyla jistá, ve kterých místech je ta bolest nejvýznamnější.
„Jsi si jistý, že bude mlčet?“ pokračoval polohlasem Shakespeare.
„Jsem si naprosto jistý,“ potvrdil mu Angličan. Neochvějná jistota, kterou měl Angličan v hlase, donutila Shakespeara k obdivnému hvízdnutí.
"Měl jsi s ní románek, že ano?" prohlásil pobaveně.
"To není ani trochu tvá starost!" odbyl ho Angličan chladně.
"Takže měl. Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská!"
Anne pomalu zvedla ruce a uvědomila si, že jí někdo musel pečlivě zabalit do deky, když spala.
Kolik jen může být hodin?
Otevřela oči, ale moc jí to k odhadu nepomáhalo, mezi větvemi stromů prosvítalo matně šedomodré nebe.
Donutila se posadit a hrubě tkaná deka se jí svezla k pasu. Byla to jedna z těch silných, barevných indiánských dek, kterou dávali Šajeni pod sedla koním.
"Shakespeare?" promluvila a odkašlala si.
V mžiku se k ní oba muži obrátili.
"Annie!" řekl Shakespeare. "Vzbudili jsme tě, viď? Angličan tady plácá o svých milostných románcích, promiň," přidřepl k ní.
Angličan ho zpražil pohledem.
"Jak se cítíš?" pokračoval Shakespeare.
"Kolik je hodin... jak dlouho jsem spala?" zvedla ruce, aby si otřela obličej, ale zjistila, jak moc má odřené dlaně a klouby.
"Skoro celou noc."
"Je ráno??" trhla sebou, jak chtěla vyskočit, ale nebylo to tak úplně jednoduché.
"Jo," kývl Shake. "Tu máš, napij se," podal jí láhev s vodou a Anne poslechla. Měla příšernou žízeň a taky hlad, ale ten se rozhodla prozatím ignorovat.
"Proč mě nikdo nevzbudil?" zamračila se a zahrnula do svého pohledu i Angličana.
"Nejvíc ze všeho jsi potřebovala spát," sdělil jí Shakespeare a nejspíš chtěl i pokračovat, ale jeho pohled upoutalo cosi za jejími zády. Když zjistila, že se tam dívá i Angličan, otočila se taky. Mezi stromy směrem k nim kráčela nevysoká žena v kalhotové sukni a s koženou brašnou přes rameno. Košili, kterou měla do kalhot pečlivě zastrkanou, měla plnou šmouh od krve a prachu.
Došla k nim, Shakespearovi s Angličanem věnovala jen nutný, nepříjemný pohled, pak položila svou brašnu na zem a obrátila se k Anne.
Shakespeare vstal a udělal krok zpět.
Anne doktorku viděla včera, když ji Angličan přivedl, ale doposud s ní neprohodila ani slovo.
"Ty jsi jeho dcera?" zeptala se žena bez otálení. Anne se nemusela vyptávat, koho že to vlastně myslí.
"Ano," odpověděla.
Doktorka si klekla na zem vedle jejího improvizovaného lůžka. Anne si netroufala odhadnout její věk, možná něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Měla ve tváři vepsanou celou tu noc, kterou pravděpodobně probděla a to ji dělalo možná starší, než ve skutečnosti byla. Byla dost štíhlá, ale tváře měla kulaté a kdyby se usmála, asi by byla hezká.
To se ovšem nestalo.
"Jsem doktorka Jenssenová," napřáhla k ní ruku. Měla pevný stisk, skoro jako muž.
"Anne."
Doktorka se ušklíbla a přimhouřila mírně šikmé, šedomodré oči.
"Tady všichni mají buď hloupé přezdívky, vymyšlená příjmení nebo pro jistotu žádná příjmení ani nemají," prohlásila ironicky.
"Jak je mu?" rozhodla se Anne pichlavou poznámku přehlédnout.
"Bude žít. Ale ztratil spoustu krve a pravděpodobně se mu ještě zvýší horečka, potřebuje hodně odpočívat, aby s tím mohl bojovat, v posteli, v suchu a teple. Na zemi u ohniště to stačit nebude."
Anne si vyměnila pohled s Angličanem a Shakespearem, kteří stáli doktorce Jenssenové za zády.
"Fajn," bylo jediné, co na to dokázala říct, protože ve skutečnosti se obávala daleko horší zprávy, která ji po probuzení mohla čekat.
"Ale rameno mu už nikdy nebude fungovat stejně," dodala doktorka věcně. "Bude jen na něm, jak moc to bude zlé."
Anne odhodila deku, aby mohla vstát.
"Počkej," zarazila ji žena nekompromisně a s rukou na dívčině rameni jí vrátila na zem. Anne dosedla na zadek a probodla ji nehezkým pohledem. Doktorka ho ale nezachytila, protože se zkoumavě dívala na Anniny kalhoty. Byť z pevné kůže, byly na několika místech prodřené a dírou prosvítala zaschlá krev plná hlíny a prachu. Obzvláště levé koleno bylo celé oteklé a sedřené a Anne už teď věděla, že pokusit se ho ohnout bude dost bolestivé. "Potřebuju vodu a mojí větší brašnu," obrátila se přes rameno, aniž svůj rozkaz komukoli adresovala.
"Jistě, madam," ujal se toho Shakespeare a vyrazil.
"Tohle nepotřebuje pomoc doktora!" ohradila se Anne.
"To si určí s dovolením doktor sám," odsekla jí žena. "Ty jsi tam byla s nimi?"
"Kde?"
"Na té přísně tajné akci, o které mi Harrison nechce říct ani slovo. Kupodivu jsem si dokázala sama domyslet, že se nejednalo zrovna o piknik!"
"Kdo je Harrison?" zeptala se Anne zmateně.
Doktorka Jenssenová se otočila a věnovala Angličanovi pohled, který jej hluboce podhodnotil.
"Oni ani neví, jak se doopravdy jmenuješ?"
"Imogen-" začal Angličan.
"Nic mi nevysvětluj, pokud mi nehodláš říct to důležité!" utnula ho. Shakespeare dorazil s kotlíkem plným vody a koženou brašnou, podobnou té první, menší. Na jeho chůzi bylo znát, že ho ještě bolí zraněný bok a je na něj trochu opatrný.
"Pánové, vy odejděte a ty si sundej kalhoty," neobtěžovala se Imogen Jenssenová poděkováním a vlastně ani pohledem na ně. Angličan jenom stiskl rty a vzdálil se, Shakespeare otálel o něco déle, nejspíš čekal, jestli mu doktorka sdělí ještě něco.
Nedočkal se.
Anne se cítila příliš unavená na neustálý odpor, takže si rezignovaně vzdychla a začala rozepínat opasek. Dívala se hřbety svých špinavých rukou a říkala si, jestli její obličej vypadá podobně.
"Takže jsi tam vážně byla," konstatovala Imogen a prohlížela si ji. Anne váhala a nakonec se rozhodla kývnout.
"Vypadáš, jako bys spadla z koně a ještě se po tobě proběhl," sáhla doktorka do brašny pro plátno. Už jí ho moc nezbylo a rozhodně nebylo úplně čisté.
Annie mlčela a její domněnky jí nepotvrzovala ani nevyvracela.
"Máš ještě nějaké zranění na těle?" zeptala se doktorka opět s takovou zvláštní věcností.
"Ne!"
Pousmála se, namočila plátno a přiložila jej Anne na koleno.
"Kolik ti je let?"
"A kolik je vám?" odvětila Anne vyzývavě. Imogen se na ni zahleděla a zvedla své světlé, skoro neviditelné obočí.
"Třicet sedm," odpověděla klidně, aniž změnila svůj mírně tázavý výraz. "A tobě?"
Anne stiskla zuby k sobě.
"Osmnáct."
"Hm," protáhla doktorka, sáhla do brašny pro lahvičku a jejím obsahem jí začala mazat pohmožděné koleno, Bylo to cítit jako alkohol a bylinky. Anne si všimla jejího kradmého pohledu, který několikrát věnovala opasku se zbraněmi, který ležel vedle kalhot.
Sáhla po něm a posunula si ho za záda.
Imogen se mírně ušklíbla.
"Už jsem si zvykla vytahovat kulky z útrob mužů, sešívat potrhané svaly, kůži, utržené kusy těla," pronesla. "Ale osmnáctiletá dívka by neměla vypadat takhle," utahovala jí kolem kolene suchý pruh plátna a Anne jí podezřívala, že zcela schválně vůbec není jemná. Rozhodla se to nedat znát.
"A ženská by možná neměla bejt doktorka," odsekla Anne.
"Možná," kývla Imogen a zdála se být mírně pobavená. Anne neshledávala na celém rozhovoru ani špetku ničeho zábavného.
"Mě nic sešívat nemusíte, tak nevím, o co vám jde," řekla nepřátelsky.
"Ale hádám, že jen proto, žes měla velké štěstí. A to samé s těmi kulkami v útrobách, že?"
"O nic jsem se vás neprosila."
"Ne, ty ne," připustila a pohledem vyhledala vysokou, vzpřímenou postavu v dáli. I Anne to nedalo, aby se na Angličana krátce nepodívala.
"Dostanete dost dobře zaplaceno!" ujistila ji Anne s úšklebkem.
"Ano, já vím," trhla rameny Imogen a znovu sáhla do brašny, tentokrát pro mast. "Za to zašívání, za léky, za masti. A za mlčení."
Anne si uvědomovala, že to poslední zmíněné je stejně důležité, jako to ostatní.
Viděla naše tváře. Spoustu věcí si domyslí, je až moc chytrá, pomyslela si znepokojeně. Doufám, že dostane opravdu hodně peněz. A doufám, že Angličan věděl, co dělá.
Mast na zatuhlé, odřené kůži příjemně chladila, ale Anne začala být nervózní z toho, že tu jen tak sedí. Vítr k ní přinesl vůni kouře a také něco, co připomínalo vzdálenou melodii.
Musím vidět Johna. Zjistit, jak je na tom Kit.
Vzpomněla si na Wesleyho a uvědomila si, že vůbec neví, kde je, jestli někam odjel a kam.
"Nejsme zase tak rozdílné, Anne," pronesla doktorka a přerušila tak její překotné úvahy.
"Starejte se radši o svou práci!" odsekla jí proto dost ostře. Ji ale nerozhodila. Imogen Jenssenová si otřela ruce, zastrčila si za ucho pramen matných, špinavě blonďatých vlasů, který se jí uvolnil z uzlu a podívala se na Anne zpříma.
"Obě se snažíme uspět v mužském světě."
Anne jí chtěla říct něco ještě ostřejšího, ale uvědomila si, že tahle žena nejspíš zachránila Johnu Flashovi život.
"No, vám to vyšlo," poznamenala tedy a uhnula očima.
"Ten boj nejspíš nikdy nekončí," pousmála se doktorka a zavřela brašnu. "Jen buď opatrná, děvče," dodala opět tím věcným tónem, který používala často.
Anne mlčela a začala se soukat zpátky do kalhot.
"To koleno zkus nějakou dobu šetřit, než opadne otok," poznamenala Imogen a vstala. "Pokud to tedy bude možné."
"Díky."
"A zbytkem vody se aspoň umyj. Vypadáš opravdu hrozně," ukázala na kotlík.
"Jak dlouho znáte Angličana?"
Netušila, proč z ní ta otázka vylétla a čekala na ní odmítavou reakci.
"To už je hodně dlouho, ještě jsem studovala," odpověděla klidně. "Tehdy to ale byl dokonalý gentleman z Evropy."
"To je pořád," řekla Anne a Imogen jen lehce přimhouřila oči.
Anne mrkla po Angličanovi, který je pořád pokradmu pozoroval a napadlo ji, jaký je asi mezi nimi vztah. Nebo byl. A jestli měl Shakespeare pravdu.
Pak ji to ale přestalo zajímat.
"Můžu Johna vidět?"
Neptala se doopravdy na povolení, spíš se snažila být zdvořilá, vidět ho prostě chtěla.
"Je u ohniště."
Chvíli jen tak stály a dívaly se jedna na druhou, jako by se snažily pochopit víc.
Anne se otočila první a zamířila tam, kde tušila oheň. Cestou si zapínala opasek se zbraněmi a s nelibostí zjistila, že bolavé koleno protestuje mnohem víc, než by se jí líbilo.
Kolem ohniště byly deky a John Flash byl zabalený hned v několika. Vyměnila si dlouhý pohled se Spencerem, který zrovna přikládal a nebylo potřeba, aby si něco říkali slovy.
S bolestným úšklebkem přiklekla k ležícímu muži. Spal tvrdě a ona ani neměla v úmyslu ho budit, jak říkala doktorka Jenssenová, spánek a odpočinek teď potřeboval nejvíc.
Chvíli pozorovala jeho tvář a nedokázala určit, jaký má pocit.
Vím jen, že nechci, aby umřel, uvědomila si s jistotou. Nesmí umřít. V mojí mysli už jsem ho jednou pochovala, znovu to prostě dělat nebudu.
Jeho tvář byla bledá, s šedavým nádechem a hlubokými stíny kolem zavřených očí a bylo to tak divné, když z něj nevyzařovala ta obrovská síla jako obvykle. Věděla, že ji Spencer pozoruje, ale přesto natáhla ruku a dotkla se Johnova čela, jako by ho chtěla pohladit.
Ellen kráčela mezi vzrostlými stromy a viděla, jak se Anne sklání nad zraněným Johnem. Možná by ji neměla vyrušovat, ale musela s ní mluvit a pokud možno co nejdříve.
Protože jinak hrozí, že mi z toho exploduje mozek!
Když se včera vrátila nezraněná, ale polomrtvá strachy, nebyl čas na žádnou rozmluvu a noc, kterou měli za sebou, byla hodně divoká.
Opatrně přistoupila blíž.
"Dobré ráno," pozdravila. "Jak je Johnovi?"
Anne zvedla oči.
"Myslím, že dobře," odpověděla a trochu těžkopádně vstala ze země. Ellen udělala pár kroků blíž, přidržovala si vlněný šátek kolem ramen a Anne viděla, jak pevně má zaťaté pěsti.
"Jsi v pořádku, Annie?" zeptala se.
"Jasně, vidíš, že mi nic není."
"Vypadáš naprosto otřesně."
Nemohla si pomoci, aby se nepousmála.
"Je to jen krev a hlína."
"Stále platí, co jsem před chvílí řekla," nakrčila Ellen nos. "Naprosto otřesně."
"Jsem ráda, že ty jsi v pořádku, El," zvážněla Anne. "Slyšela jsem, že se střílelo i ve tvým vagónu."
"Střílelo," potvrdila Ellen napjatě.
"Měla jsi strach?"
Nic ironického, jen otázka, skoro jako by v ní zněl mírný soucit.
"Nepopsatelně příšerný strach."
"Dannymu nic není, že ne?"
"Ne."
Stály k sobě tak blízko, jako by se chtěly obejmout, ale protože se k tomu ani jedna z nich neodhodlala, neudělaly to.
"Nepůjdeme se kousek projít?" navrhla Ellen.
Anne už se nadechovala k odpovědi, že její koleno nemá zrovna na procházení ideální stav, ale když se pozorněji podívala do Elleniných hnědých očí, došlo jí to.
"Jasně," trhla rameny, naposledy se krátce pootočila po Spencerovi a Johnovi a vykročila s Ellen směrem od ohniště.
Nějakou dobu nepromluvily ani slovo.
"Annie, musím ti něco říct!" vyhrkla Ellen tak zaníceně, jako by to už nemohla vydržet.
"No co?"
"Ještě chvíli počkáme," rozhodla nakonec a obsáhla okolí kradmým pohledem. Anne se šlo těžce, nohy se jí bořily do mechu a ztuhlé koleno bolelo, ale neprotestovala a čekala, až budou v dostatečné vzdálenosti od ostatních.
"Tak co je?" obrátila se k ní nakonec. Ellen se zastavila a polkla, jako by najednou nevěděla, jak má začít. "El, dělej, není vhodná doba na nějaký vykrucování. Vyklop, o co jde, nebo se prostě vrátím k-"
"Pamatuješ si na Mathewa Donnovana a Elijaha Woodwarda?"
"Cože?"
"Potkali jsme je v Countdownu, pozvali nás na kávu a koláč a potom v bance-"
"Jo, pamatuju si. Co to sem pleteš?"
"Byli v tom vlaku," vydechla Ellen.
Anne nechápala, proč to Ellen vyslovila tak tragickým způsobem a otřela si dlaní čelo. Uvědomila si, že je asi opravdu hodně špinavá.
"Byli v tom vlaku," zopakovala hluše. "No a co?"
"Seděli kousek ode mě, Annie, viděli mě a... a poznali. I v tom převleku."
"Mluvili s tebou?"
"Asi… bych to tak úplně nenazvala," zatvářila se Ellen nejistě.
Anne stále nechápala, proč se Ellen neustále potýká s mírně zoufalým výrazem, který se jí vkrádá do tváře. Navíc přestálé události ji v tuto chvíli zrovna nečinily trpělivou.
"Ellen a v čem je ten problém, sakra? No tak tě poznali, to ti snad může být jedno."
"Jde o to, že... Angličan říkal, že ve vlaku byla armáda a ještě detektivové. Pravděpodobně Morganovci," nadechla se Ellen.
"To vím, to jsem slyšela," mávla rukou Anne.
"Ano, ale mám vážný důvod se domnívat... mám jistotu, že Donnovan i Woodward k nim patřili," vydechla Ellen.
"Jakože ti dva jsou detektivové?" ujišťovala se Anne.
"Ano."
"A jak jsi to, prosím tě, tak dobře poznala?" ušklíbla se Anne.
"Protože tam stříleli, Annie a protože už poznám, když to někdo se zbraní umí!" odsekla Ellen. "Věděli, co mají dělat, jeden šel po Wesleym a druhý mě hlídal, měli to nějak naplánované!"
"Cože?" zbledla Anne.
"Už jsem myslela, že mě donesou Martenovi až pod nos, Annie, nevěděla jsem, co mám dělat! Víš přece, že mě hledá, je na mě vypsaná odměna a možná si je na to dokonce i najal! Myslela jsem, že zemřu strachy."
"Jak jsi mu utekla?"
Neuvědomily si, že jedna druhé svírají dlaň.
"Ani nevím... předstírala jsem, že je mi zle a pak jsem na sebe oblékla jeho sako, shodila čepec a omotala si kolem hlavy šátek, který ani nevím, kde jsem našla," potřásla Ellen hlavou. "Byl tam zmatek, ztratila jsem se v davu a našla naši drožku... nechápu, jak se mi to mohlo podařit."
"Taky nechápu!" přiznala Anne a v hlase jí zazněl tón lehkého obdivu.
"Já vím!"
"No, tak se přece uklidni," poplácala ji Anne lehce po paži. "Nikam tě neodvedli a už neodvedou."
"To říkej mému tepu!"
"Ellen!"
Zvedla oči a podívala se do těch Anniných. Svítily ve špinavém obličeji jako dva střípky nebe, ostré a křehké, orámované stíny předchozího dne a noci.
Annie si musela zažít daleko větší peklo, než já, uvědomila si. A já tady vyvádím jako nějaká hysterka!
"Omlouvám se," řekla nahlas a upřímně. Anne uhnula očima, neptala se na důvod její omluvy a těžkopádně se posadila na zem. Ellen dvakrát přešlápla a pak se potichu posadila vedle ní.
Anne opět uslyšela útržky měkké melodie, která připomínala flétnu.
Nejspíš se mi to zdá, usoudila. Kde by se tu vzala flétna?
"Myslíš, že bych to měla všem říct?" zeptala se Ellen po chvíli mlčení. "Nebo alespoň Dannymu a Wesleymu?"
„Nevím,“ vzdychla Anne a připadala si neschopná zaujmout k tomu nějaké jasnější stanovisko. „Budou vyvádět.“
Wesley bude vyvádět.
„Nemohly jsme přece vědět, co jsou zač!“ namítla Ellen a vzpomněla si, jak praštila Mathewa biblí. Jak jí do zápěstí udeřil odpor ve chvíli, kdy ho trefila do obličeje.
Udělalo se jí nevolno.
„Ne, to nemohly,“ přikývla Anne bezbarvě. „Ale bylo by dobré, kdyby o tom věděli všichni, kdybychom na ně někdy náhodou měli znovu narazit.“
„To asi ano,“ souhlasila Ellen, ale v duchu silně zadoufala, že se nic takového opakovat nebude. „Řeknu jim to, až... se to trochu uklidní,“ rozhodla se.
„Tady jste,“ ozvalo se za nimi a obě sebou trhly leknutím.
„Kite! Jak ti je? Nemáš náhodou ležet??“ pokusila se Anne rychle vstát, ale bolest z kolene jí vystřelila až k boku. Vzal jí za ruku a pomohl jí na nohy.
Obvaz, který měl omotaný kolem hlavy, nebyl zrovna nejčistší, ale už jím neprosakovala krev.
„Je mi už mnohem líp,“ řekl, ale navzdory tomu se ani trochu neusmíval. I on vypadal unaveně a bledě a jeho oči se zdály být tmavší, než obvykle.
„Mluvila jsem s doktorkou o Johnovi, říkala, že to bude dobrý,“ řekla mu a pokusila se povzbudivě usmát, přestože si byla vědoma, že doktorčinu řeč poněkud zjednodušila.
„Taky jsem s ní mluvil,“ řekl. Stále nepustil její ruku, naopak jí sevřel pevněji a propletl si prsty s jejími, jak to občas dělával. „Annie, můžeš jít na chvíli se mnou?“
Řekl to tak vážně, tak těžce, že se v duchu zachvěla.
„Můžu,“ řekla. „Něco s Johnem?“
„Ne,“ ujistil ji, ale víc neřekl.
Nechali tam Ellen sedět a pomalu kráčeli nerovným terénem lesa, Anne kulhala, svírala pevně Kitovu ruku a chtěla se zeptat, kam ji vede.
Co se stalo.
Nedokázala ale tu otázku přenést přes rty.
Zvuk flétny zesílil, spojil se, už to nebyly jen útržky, ale celá melodie, jednoduchá, syrová a teskná.
Viděla už, odkud přichází.
Letící kůň, indián s šedivým pramenem v černé záplavě vlasů seděl na zemi se zkříženýma nohama a k ústům měl pevně přitištěnou širokou krátkou flétnu.
Se zavřenýma očima se pomalu kolébal v rytmu táhlé melodie.
Anne polkla a najednou se jí vůbec nechtělo jít dál. Svírala Kitovu ruku tak pevně, že mu skoro drtila prsty, ale neprotestoval.
Letící kůň je něco jako šaman, vzpomněla si nesmyslně, ale odmítala tu myšlenku opustit. Vedle něj seděl Černý medvěd, opodál Zářící šíp, Krvavé slunce a další dva šajeni, na jejichž jména si teď nedokázala vzpomenout. Někteří seděli strnule a bez pohybu, jiní se mírně kolébali podle melodie, stejně jako Letící kůň.
Černý medvěd zlehka obrátil hlavu a podíval se na Anne. Tmavé oči měl suché a hluboké.
„Je mi to hrozně moc líto, Annie,“ řekl Kit tiše. „Opravdu.“
Dvě těla, která ležela nedaleko na měkké, uleželé trávě, byla nehybná a tichá.
Tak děsivě nehybná.
Pustila jeho ruku a přistoupila blíž, pomalu a jako v mrákotách. Měla touhu zavřít oči, aby ten obraz zmizel, aby si mohla představovat, že je to nějaký její zlý sen.
„Ne,“ přešlo jí přes rty tiše, aniž to mohla nějak ovlivnit.
Leželi oba na zádech, ruce zkřížené na hrudi, s tvářemi obrácenými k nebi mezi korunami stromů, se zavřenýma očima. Jako by jen spali, jako by neměli potrhané, zkrvavené košile, rozbitou hlavu, zlámané kosti.
Olovem nakrmené maso.
Vyjící pes a Orlí dráp.
Žal z ostatních sálal jako teplo z rozpáleného písku, doprovázeli své bratry na jejich poslední cestě po šajensku, mlčky a důstojně.
Měla bych taky, usoudila zmateně. Mlčky a důstojně. Zaslouží si to. Zaslouží si to tak.
Nedokázala to.
Poklesla v kolenou, uprostřed hrudi jí vybuchlo něco horkého a dusivého, stoupalo to do hrdla a pokoušelo se jí to zalknout. Rozplakala se nejdřív potichu, potom hlasitě; tak nahlas, že vzlyky otřásaly celým jejím tělem jako zemětřesení a nemohla to zastavit, i když chtěla.
Tiskla se k zsinalé tváři svého přítele, svírala jeho ztuhlé dlaně, dotýkala se jeho hrudi, na kterou gatling vystřílel krvavý kříž.
Jako v mlze vnímala, že jí Kit drží za ramena, objímá jí, říká jí holčičko.
Už nemohla; ani plakat, ani dýchat.
* * *
Hodiny vydávaly v tom tichu nepřiměřeně hlasitý zvuk.
Někdo by je měl zastavit. Nebo rozbít.
Elijah chodil po místnosti sem tam a narušoval tak pravidelnost tikotu svými kroky. Bolelo ho tolik míst na těle, že dobře věděl, že by se měl raději posadit a šetřit síly, ale nemohl.
Několikrát se pokradmu podíval na Mathewa, který seděl u stolu, před sebou vychládající hrnek černé kávy a vypadal strašně. Nos mu natekl a u kořene se rozlévala modrofialová podlitina, rty měl prokousnuté a nateklé a oči zarudlé a podlité krví.
Nedělal si iluze, že by on sám vypadal lépe. Dost možná spíš hůře.
„Matte,“ oslovil bratrance.
„Mlč, prosím tě.“
Přešel na druhou stranu a obrátil se k němu.
„Matte, nemůžeš mě stále ignorovat.“
„Neignoruji tě, prostě teď není o čem mluvit!“ odsekl Mathew.
„To není pravda a ty to dobře víš, tím, že budeme dělat, že se nic nestalo, nepomůžeme ni-“
„Já nedělám, že se nic nestalo, Elijahu!“ přerušil ho Mathew ostře. „Já na to jen prostě nemám slov!“
„Matte,“ nechtěl se vzdát Elijah.
Ty hodiny. Zblázním se z nich.
„Přestaň s tím!“ udeřil Mathew do stolu otevřenou dlaní, až porcelánový hrnek poskočil a na tmavé hladině se udělala kola. „Přestaň na mě upírat ty tvoje zoufalé psí oči, momentálně ti nejsou k ničemu, rozumíš?!“
„Já jsem přece-“
„Co chceš, abych ti na to řekl?“ nenechal ho Mathew domluvit. „Abych tě utěšil?? Na to mi nejspíš nezbyly síly! Nebo naopak? Že jsi hlupák? To jsi!“
„Já vím!“ rozhodil ruce Elijah.
Mathew vyskočil, jako by najednou také nemohl zůstat na židli.
„Měl jsi tam jediný úkol, Elijahu, jediný - dohlédnout na ni!“ obořil se na něj. „Byla to jen vyděšená holka oblečená jako jeptiška a ona ti utekla! Jsi detektiv, měl jsi zbraň, jak ti proboha mohla utéct??“
Elijah stiskl rozbité rty k sobě tak těsně, až to zabolelo. Mathewova slova se na něj sypala po právu, ale přesto už zalitoval, že ho nutil k rozhovoru.
„Vím, že jsem selhal,“ hlesl. „Zodpovídám se za to tobě a budu se za to zodpovídat i Jimovi.“
„I Jimovi," zopakoval Mathew s úšklebkem. „A co Jasonovi, tomu se taky budeš zodpovídat??“
Sám si neuvědomoval, že zvyšuje hlas a Elijahovi se po jeho slovech sevřely všechny vnitřnosti.
„Matte!“ ohradil se překvapeně. „Obviňuješ mě s Jasonovy smrti?“
Mathew nedokázal odpovědět, jen mu naběhly svaly na pevně zaťaté čelisti.
„To nemůžeš myslet vážně!“ vydechl ohromeně a ublíženě. „Mě to bolí úplně stejně jako tebe, jako nás všechny, ale Jason byl zastřelen do zad jedním z banditů, v přestřelce, ve vagónu, ve kterém jsem ani nebyl! Ani ty ne! Jim ano, Matte, a kdyby bylo možné nějak ho zachránit, byl by to dokázal!“
Mathew dál mlčel a Elijah prudce zamrkal, jako by se mu do očí hnaly slzy.
„Neříkám, že můžeš za jeho smrt,“ řekl Mathew a jeho hlas zněl nepřiměřeně ledově v kontrastu s tím, jak se mu chvěly sevřené pěsti. „Bylo to v akci, riziko našeho povolání, všichni o něm víme, že. Jim tvrdí, že za tou perfektní organizovaností stojí John Flash. Že v tom vagónu byl, raněný. Jenže ten vlak dojel do stanice prázdný! A my? Měli jsme v hrsti osobu, po které Marten pátrá už několik měsíců, a tys jí nechal utéct! Víš, co to znamená? Ta akce byla naprosto k ničemu a Jasonova smrt zbytečná a na tom už podíl viny neseš, kamaráde!“ máchl rukou, jako by ty emoce musel dát alespoň do nějakého pohybu.
Hrnek s kávou odletěl ze stolu, roztříštil se o podlahu, louže tmavé tekutiny se rozstříkla po bílém ubruse a rozlila se kolem střepů.
Elijah sebou trhl až ve chvíli, kdy Mathew vyletěl z místnosti a práskl za sebou dveřmi.
Hodiny tikaly tak hlasitě, jako by mu hodlaly vymlátit do hlavy díru
* * *
Kdesi daleko nad stromy se slunce pomalu naklánělo k západu, ale sem pronikalo jen to jiné, podvečerní světlo.
Měkké, hebčí.
Našel ji sedět u potoka, nehybnou a tichou.
Věděla o něm, ale ani tak se nepohnula a nepodívala se. Uvědomil si, že je mu ten okamžik povědomý, že už ji takhle viděl sedět - schoulenou, s vlhkými vlasy splývajícími po zádech a kolem tváře, s bradou opřenou o kolena.
Tehdy, když utekli ze Sugarhillu a tábořili u jezera.
Srdce se mu sevřelo zvláštní něhou, nejraději by ji prostě popadl do náruče, posadil si ji na klín a držel jako malou holčičku. Šeptal jí něco uklidňujícího do vlasů, dokud by se jí křečovitě napjatá ramena neuvolnila, dokud by nespočinula tváří na jeho hrudi a nebylo jí alespoň o něco líp.
Jenže tam jen stál, připadal si hloupě a ničeho se neodvážil. Tyhle věci zkrátka neuměl, i když by zrovna teď moc chtěl.
„Annie,“ oslovil ji nejistě. „Řekli mi, že tě najdu tady.“
„Hm,“ přikývla. "Poslali mě sem umýt se. Prej jsem vypadala fakt hrozně.“
Posadil se na travnatý břeh naproti ní, ale v uctivé vzdálenosti.
„Ani teď to není úplně nejlepší,“ pokusil se o vtip, za což by si nejraději nafackoval.
„Jo, to věřím,“ přikývla a rty se jí pohnuly do snaživé nápodoby alespoň malého úsměvu.
Dál už neřekla nic, objímala svá pokrčená kolena, bledou tvář nehybnou, oči horké a suché.
Wesley mlčel také a zlobil se na sebe.
Proboha, musím něco udělat. Něco říct, něco... podstatnýho! Copak jsem vážně idiot? Budu tu jenom sedět a zírat na ni??
Prakticky celý život se nezajímal o ostatní. Nezáleželo mu na jejich pocitech, na tom, co si kdo myslí, nebo co kdo cítí a jestli toho někdy hořce litoval, bylo to teď.
Nadechl se s odhodláním, že něco řekne, cokoli, i když to pravděpodobně bude hloupé.
Předběhla ho.
„Zabila jsem,“ pronesla do lesního ticha dutým, klidným hlasem.
„C-co?“ zakoktal, jak mu ještě v hlavě vířila jeho vlastní, nevyřčená slova.
„Zabila jsem, Wesley.“
Nečekal, že bude mluvit zrovna o tomhle, ale možná to pro ni bylo v tuhle chvíli jednodušší.
„Ehm,“ odkašlal si. „Víš, Annie-“
„Musela jsem,“ pokračovala nevzrušeně, jako by se vůbec nesnažil. „Mířil na Johna, byl mu tak blízko. Zabil by ho, tak jsem zabila já jeho. Bylo to tak rychlý.“
Raději už ji nepřerušoval a mlčky seděl.
„Nebyla jiná možnost a já bych to tak udělala znovu. Ale,“ poposedla si a sevřela si pokrčená kolena těsněji. Všiml si modrofialové, nateklé podlitiny pod roztrhanými kalhotami.
Učinil pokus přisunout se k ní blíž, ale bylo to nejisté a rozpačité.
„Ale střelila jsem ho do zad,“ pokračovala, s očima nepřítomně zabodnutými do průzračné tekoucí vody vedle sebe. „John sotva žije, Orlí dráp a Vyjící pes jsou mrtví, Mladý vlk pořád ještě bojuje o život a já tady sedím a myslím jen na to, že jsem neviděla jeho tvář. Vím, že byl vysokej, světlovlasej, ale netuším, jak vypadal a nemůžu na to sakra přestat myslet! Měla bych přece vědět, jak vypadal!“
Cítil její bolest a nenáviděl se za to, že jí nedokáže pomoci.
Teď a tady, jakkoli.
„Je to vždycky takový, Wesley?“
Její hlas byl už zase chladný a strojený a ty náhlé změny byly trochu děsivé. Věděl ale, na co se ho ptá.
Na zabíjení.
„Ne, není,“ odpověděl upřímně. „Naštěstí.“
„Kolik ti bylo, když jsi to udělal poprvý?“
„Třináct.“
Konečně něco, co ji z té nehybnosti vytrhlo, upřela na něj udivené oči orámované šedavými kruhy únavy.
„Třináct?“ zopakovala a pomyslela na své bratry. „Byls ještě dítě!“
„To jsem byl.“
Přestala si třít poraněné koleno a sevřela v dlani nejbližší oblý kámen.
„Teď je to teprve opravdový, že jo?“ pronesla, aniž čekala na jeho odpověď. „Teprve teď. Kdyby John nebyl v bezvědomí a jen s polovinou krve, mohl by mi to krásně vpálit přímo do obličeje a měl by na to plný právo. Tohle je ta realita, holčičko, přesně tohle! To jsi chtěla, tak tady to máš! Tak proč brečíš a kňučíš jako děcko, ty hloupá huso?!“ hodila vztekle kamenem tak prudce, že přeletěl potok a zapadl kamsi do křoví na druhé straně.
„Proboha, Annie!“ nevydržel to už. „Přestaň! Nikdo se na tebe přece nezlobí za to, že brečíš!“
„Co ty o tom víš?“ obořila se na něj. „Brečel jsi vůbec někdy??“
Otevřel naprázdno ústa a vůbec nevěděl, co by jí na to řekl.
„Jistě,“ uzavřela to triumfálním ušklíbnutím.
Nenaštval se na ni, nemohl. Pro vztek už mu nezbylo místo.
Prostě se natáhl, popadl ji za obě paže a přitáhl do své náruče, bez ohledu na její zraněné koleno, bez ohledu na to, jestli bude klást nějaký odpor.
Nekladla.
„Annie, je mi to fakt hrozně moc líto!“ řekl a bylo to pravdivé. Napůl ležela na jeho hrudi, s tváří opřenou o jeho košili a mlčela, jen zhluboka dýchala. „Jestli teď můžu něco udělat, cokoli, řekni mi to, prosím, a já to udělám!“
„Nechoď pryč.“
„Nikam nejdu,“ ujistil ji a přitiskl ji k sobě silněji.
„A líbej mě.“
„Cože?“ zapomněl se nadechnout.
Zvedla hlavu tak, jak jí to jen těsné objetí dovolilo.
„Líbej mě, Wesley.“
Poslechl a políbil jí, něžně a vroucně, aby ji snad utěšil tak, jak to slovy nedokázal. Nedovolila mu to, přitáhla si jeho hlavu blíž, líbala ho prudce, toužebně a zoufale, sevřela v dlaních látku jeho košile, jako by jí z něj chtěla servat jedním pohybem.
Přála si, aby její bolest přehlušil něčím silnějším, krásným.
A on to udělal.
* * *
Angličan postával mezi dvěma vzrostlými kmeny stromů a pozoroval Imogen Jenssenovou, jak si otírá špinavé dlaně do vlhkého hadru. Dělala to dlouhou dobu, dokud nebyla alespoň částečně spokojená a on jí celou tu dobu mlčky pozoroval.
A rád.
„To si myslíš, že nejsi vidět?“ prohodila směrem k němu, aniž se na něj podívala. „To ses měl ale schovat za ten kmen.“
„Jen jsem tě nechtěl rušit,“ vysvětlil Angličan, odlepil se od země, udělal krok směrem k ní a zcela automaticky si sňal z hlavy klobouk.
Připadalo jí to absurdní.
„Rušit? A v čem?“
„Nevím, zkrátka rušit.“
„Ach,“ ušklíbla se. „Harrison Montgomery, džentlmen i uprostřed lesa, špinavý od prachu a krve.“
„To bylo velmi ironické,“ poznamenal.
„To bylo,“ nepřela se s ním a zahleděla se mu do očí. Byla o hlavu a půl menší, než on, drobná, štíhlá, plavovlasá, ale vždycky měl pocit, že nad ním má navrch.
„Imogen,“ začal.
„Jestli chceš říct něco sentimentálního, tak na to rovnou zapomeň,“ upozornila ho.
„Zlobíš se na mě,“ konstatoval zjevné.
„Ano, zlobím.“
„A přesto jsi se mnou jela a přesto jsi tady odvedla práci, která je téměř nadlidská,“ konstatoval další zjevnou věc.
„Ano, přesto a pořád nemůžu pochopit, proč jsem to, k sakru, vůbec udělala!“ založila si ruce v bok.
„Protože jsi dobrý člověk, Imogen.“
Naklonila hlavu na stranu a měřila si ho přivřenýma očima, jako by na ní hezká slova neudělala ani trochu dojem.
„Kéž bych to samé mohla říct o tobě,“ vzdychla a byla to možná její první věta bez ironie a bez pichlavých trnů schovaných mezi slovy.
„Imogen-“
„Ne!“ zarazila ho ostře a napřáhla proti němu dlaně v obranném gestu. „Řekla jsem nic sentimentálního a myslela jsem to naprosto vážně. Raději mlč.“
Vzal jednu z jejích dlaní do své a zcela mlčky přitiskl rty na drobné, ušmudlané klouby. Nepřitáhl si její ruku k ústům, ale sklonil se k ní, takže to celé vypadalo jako poklona.
A pravděpodobně to tak bylo i myšleno.
Mlčela a dívala se na něj a on za ten pohled nedovedl proniknout.
„Rád bych si namlouval, že jsi se mnou jela i proto, že pořád kdesi uchováváš vzpomínku na to, co bylo mezi námi,“ řekl.
Nadechla se.
„Byl jsem už ujištěn, že ne,“ nenechal ji promluvit. „Já možná v tvých očích nejsem dobrý člověk, ale věz, že ti, jimž si tady na tom místě zachránila život, nebo jejich těla, jsou dobří chlapi.“
„No, jen bych chtěla vidět ty druhé. To ale byli ti zlí, je to tak?“ ušklíbla se.
„Imogen,“ vzdychl.
„Umíš ještě jiná slova, než moje jméno?“
„Tvé jméno vyslovuji rád.“
„Přestaň. Kde je můj kůň a moje odměna, myslím, že nastal čas, abych se vrátila.“
„Doprovodím tě,“ nasadil si klobouk zpět na hlavu.
„Neobtěžuj se, nemám zájem.“
„Jsi vyčerpaná, nenechám tě jet samotnou. Někoho s tebou alespoň pošlu.“
Zkřížila si ruce na prsou a mračila se.
„V tom případě raději přetrpím tvou společnost, když není jiná možnost!“ odsekla a obrátila se k odchodu.
Pomalu a tiše ji následoval.
* * *
Kit si opatrně opřel hlavu o kmen stromu a zavřel oči. Pořád ještě mu bylo dost zle, ale nic jiného se ani očekávat nedalo.
I tak to bylo lepší, přestože bolest hlavy byla neustávající, tupá a otravná a žaludek se mu zhoupl při každém prudším pohybu.
Když oči znovu pomalu otevřel, uviděl v houstnoucím šeru Wesleyho Shanea. Dloublo ho pod žebry a stiskl rty.
Nebylo to tak dlouho, co ho sám poslal k potoku za Annie, neochotně, nerad a skoro u toho skřípal zuby, ale udělal to. Nemohl ji tam nechat samotnou a sám jí pomoci nedokázal.
To vědomí ho užíralo, stejně jako přítomnost toho chlapa.
Doufám, že nejde ke mě, pomyslel si a spletl se.
Wesley pomalu přistoupil a posadil se blízko něho. Tvářil se zvláštně, jeho obvyklou aroganci ve tváři prolínala zvláštní směs odhodlání a nejistoty.
Kit zkřížil ruce na hrudi a tázavě na něho hleděl.
„Našel jsi ji?“ zeptal se, i když mu bylo jasné, že ano.
„Našel.“
„A kde je teď?“
„Šla za Johnem, probral se.“
„Jasně, to je skvělý.“
Znovu se ponořili do mlčení.
„Angeli,“ odkašlal si Wesley. „Pokecáme.“
Kit zvedl obočí, tedy zvedl by ho, kdyby neměl přes čelo obvaz a pocit, že se mu do mozku zavrtala čepel nože.
„Hele, to není fér, Shane, mám rozbitou hlavu.“
„Třeba se ti v ní aspoň trochu rozsvítilo.“
„Idiote,“ hlesl Kit unaveně. „O čem?“
„Víš moc dobře.“
Kit věděl, samozřejmě, jen si nebyl jistý, jestli je na tenhle druh konverzace připravený.
Napřímil se, jak mu jen jeho stav dovoloval a zahleděl se Wesleymu pevně do očí.
„Část toho, co jsem řekl předtím, pořád platí,“ prohlásil.
„Jo, která?“ ušklíbl se Wesley. „Jestli se budeš plést Annie do cesty, vyzvu tě na souboj?“
„Jestli jí ublížíš, zabiju tě,“ řekl Kit zcela vážně. Wesley mu dlouhý pohled opětoval.
„Neublížím jí,“ řekl vážně. "To je to poslední, co bych chtěl udělat.“
„Budu aspoň předstírat, že ti věřím,“ ušklíbl se Kit.
„Hele, nežádám tě o žádný požehnání nebo tak, to jsi zatraceně vedle!“ upozornil ho Wesley ostřeji.
„Ani bych ti ho nedal, to si piš!“ naladil se Kit okamžitě na stejnou vlnu. „Sleduju tě,“ varoval ho.
Wesley chtěl poznamenat něco velmi ironického, ale nakonec si to rozmyslel a mlčel. Seděli dlouhou dobu v tom tichu, kdy šero houstlo a pomalu se stávalo tmou.
„Je ti jasný,“ promluvil pak Kit, „že kdyby nebylo toho... pokrevního pouta mezi námi, dávno by si vybrala mě?“
„Bože, ty jsi to prostě musel říct, že jo??“
„Jo, musel.“
Wesley se zvedl.
„Tobě by nepomohlo, ani kdyby tě vzali do hlavy kladivem, magore!“ odfrkl si a odkráčel.
„Kreténe,“ zahučel Kit a znovu si opřel bolavou hlavu o kmen. Navzdory vnějším podmínkám se v rámci všech svých možností cítil tak nějak... spokojeně.
* * *
Covington měli přímo před sebou.
Angličan zatáhl za oteže a napřímil se v sedle, jeho kůň zpomalil a ten Imogenin jej začal napodobovat.
Zastavili.
„Dál je to už nebezpečné?“ popíchla ho.
„Spíš nevhodné.“
Odfrkla si a její kůň vyklusal na prašné půdě malé kolečko.
„Měl by ses rozmyslet, kým vlastně jsi, věk už bys na to měl!“
„Já vím,“ nepřel se s ní.
Toužil slézt ze sedla, aby ji mohl alespoň na rozloučenou obejmout, ale nevypadala, že by něco takového měla v plánu.
Tiše si povzdechl a sáhl do záňadří.
„V té obálce máš instrukce, jak si vyzvednout svou odměnu v bance.“
„Děkuji,“ řekla odměřeně a natáhla se, aby si obálku pečlivě uschovala.
„Neumím vyjádřit, jak moc jsem ti za tvou pomoc vděčný.“
„Jen si ty řeči nech.“
„Děkuji, Imogen.“
Stiskla koně stehny, jako by už chtěla vyrazit k městu, ale znovu zvíře obrátila.
„Uvidíme se ještě někdy? Nebo musím čekat, až zase blízko Covingtonu někdo přepadne vlak?“
Mírné překvapení ve výrazu nedovedl ovládnout.
„Bože, myslíš si, že jsem tak hloupá?!“ potřásla hlavou.
„To si opravdu nemyslím.“
Kousla se do rtu, jako by zvažovala, jestli má promluvit, nebo mlčet.
„Všechno nejde sešít, všechny kosti nejdou spravit a všechny kulky nejdou vyndat, Harri. Jednou to nepůjde.“
„Já to vím,“ přikývl vážně.
„Dávej na sebe pozor. Prosím.“
Opravdovost a obava v jejím hlase ho zasáhla až do hloubi srdce a vůbec nemusela říkat další slova.
„Děkuji,“ řekl jí a ani se nesnažil potlačit v hlase podivné dojetí.
Pak obrátil koně a nechal Covington za zády, aniž by se ohlédl.
* * *
Anne procitla nečekaně, aniž by si byla vědoma jakéhokoli podnětu. Otevřela oči do lesní tmy, která se v první chvíli zdála naprosto neproniknutelná a černá, ale stačilo pár mrknutí, aby poznala, že u ní klečí nehybná silueta s dlouhými, rovnými vlasy.
Na okamžik si byla naprosto jistá, že je to Orlí dráp.
„Divoká růže,“ oslovil ji. Mluvil s přízvukem a tak tiše, že jej sotva slyšela.
„Stalo se něco?“ zašeptala.
„Nikoliv. Vše je tak, jak má být.“
Její ospalá mysl rozpoznala, že je to hlas Letícího koně. Wesley, jehož paže ji svíraly v pevném objetí, byl nejspíš tak vyčerpaný, že jej podivná noční návštěva ze spánku nevytrhla.
A nebo se mi to jen zdá.
„Nerozumím,“ přiznala, aniž se pokusila pohnout, nebo posadit.
„Orlí dráp již loví bizony na Velkých pláních a Ma'hēō'o jej přizval ke společnému Velkému ohni, ale než odešel, jeho duch s námi ještě chvíli setrval.“
Anne poslouchala indiánova slova a zírala na jeho obrys, temnější než noční les.
„Orlí dráp viděl bolest Divoké růže a pukalo mu srdce žalem, že nemůže otřít její slzy. On říká, že si jejích slz hluboce váží a svou malou bílou sestřičku bude uchovávat v srdci, dokud neskončí všechny světy.“
Cítila, jak jí oči zaplnily horké slzy, nesnažila se je zastavit, věděla, že by to nešlo.
Nepohnula se, snad by to ani nedokázala, jen je nechala tiše téct po tváři.
„Chtěl, aby Letící kůň dal Divoké růži tohle,“ řekl šaman a našel ve tmě její dlaň. Vklouzlo do ní cosi útlého a měkkého, neměla tušení, co to je, ale přijala to a sevřela v dlani.
„Děkuji.“
„On říká, aby Letící kůň vzkázal, že je mu teď dobře. Aby vzkázal: Népáhá vomóht´ahéaš´e, nésé´e.“
Rozuměla.
„Néá‘eše,“ zašeptala.
A byl pryč.
Neslyšela, ani neviděla, že by se zvedl a odešel, ale už tam nebyl.
Snad to byl opravdu jen sen, pomyslela si mátožně.
Wesley se pohnul a sevřel ji těsněji.
„Děje se něco?“ zeptal se ospale a přitiskl tvář hlouběji do jejích vlasů. Sevřela jeho paže, zkřížené před jejím tělem a přitiskla si je na hrudník tak, aby si mohla opřít tvář o jeho předloktí.
„Neděje,“ odpověděla mu konejšivě.
Népáhá vomóht´ahéaš´e.
„Všechno je tak, jak má být.“
„To je dobře,“ odpověděl už v polospánku, políbil jí do vlasů a usnul.
Otřela si slzy o měkký rukáv jeho košile a zavřela oči. Pořád ještě byla přesvědčená, že to byl jen zvláštní sen, až do chvíle, kdy procitla vedle Wesleyho pokrytá chladnou rosou. Zjistila, že v pravé dlani svírá tenký copánek černých vlasů propletený barevnými korálky a pírky, který někdo odřízl ostrou čepelí.
Věděla, co to je.
Chtěl, abych to měla, připomněla si v duchu a bylo to strašidelné a konejšivé zároveň.
Podívala se na Wesleyho, který ještě spal, a pak zvedla pohled výš, aby jím obsáhla celý spící tábor. Viděla Spencera, jak přikrmuje malý oheň, Kita, schouleného u stromu v indiánské dece, Ellen s Dannym v těsném objetí.
Věděla, že nastala situace, kdy se znovu může rozhodnout, jestli odejde, nebo zůstane.
A věděla, že zůstane.
Už byla natolik jiná, že se nemohla vrátit.
Ne teď a ne takhle.
Někdy prostě věci v pořádku jsou, i když to tak nevypadá.
Sklonila se a políbila Wesleyho na hranu čelisti, tak jemně, aby se neprobudil.
„Říkal jsi, že přivezeš doktora,“ slyšela Anne Shakespearův hlas v dálce. Možná vlastně nebyl v dálce, jen přes clonu spánku jí to tak připadalo.
„Přivezl jsem doktora,“ odpověděl Angličan.
Pokusila se pohnout, ale všechny její části těla byly jako z olova.
„Je to ženská.“
„Je to jeden z nejlepších doktorů, které znám,“ opravil ho Angličan. „A ano, je to ženská, jsi bystrý.“
Pokusila se znovu.
Nevzpomínala si, že by usnula a už vůbec ne takhle tvrdě. Obrátila se na záda a zabolelo ji tolik míst na těle, že si nebyla jistá, ve kterých místech je ta bolest nejvýznamnější.
„Jsi si jistý, že bude mlčet?“ pokračoval polohlasem Shakespeare.
„Jsem si naprosto jistý,“ potvrdil mu Angličan. Neochvějná jistota, kterou měl Angličan v hlase, donutila Shakespeara k obdivnému hvízdnutí.
"Měl jsi s ní románek, že ano?" prohlásil pobaveně.
"To není ani trochu tvá starost!" odbyl ho Angličan chladně.
"Takže měl. Teorie lásky je božská, její praxe ďábelská!"
Anne pomalu zvedla ruce a uvědomila si, že jí někdo musel pečlivě zabalit do deky, když spala.
Kolik jen může být hodin?
Otevřela oči, ale moc jí to k odhadu nepomáhalo, mezi větvemi stromů prosvítalo matně šedomodré nebe.
Donutila se posadit a hrubě tkaná deka se jí svezla k pasu. Byla to jedna z těch silných, barevných indiánských dek, kterou dávali Šajeni pod sedla koním.
"Shakespeare?" promluvila a odkašlala si.
V mžiku se k ní oba muži obrátili.
"Annie!" řekl Shakespeare. "Vzbudili jsme tě, viď? Angličan tady plácá o svých milostných románcích, promiň," přidřepl k ní.
Angličan ho zpražil pohledem.
"Jak se cítíš?" pokračoval Shakespeare.
"Kolik je hodin... jak dlouho jsem spala?" zvedla ruce, aby si otřela obličej, ale zjistila, jak moc má odřené dlaně a klouby.
"Skoro celou noc."
"Je ráno??" trhla sebou, jak chtěla vyskočit, ale nebylo to tak úplně jednoduché.
"Jo," kývl Shake. "Tu máš, napij se," podal jí láhev s vodou a Anne poslechla. Měla příšernou žízeň a taky hlad, ale ten se rozhodla prozatím ignorovat.
"Proč mě nikdo nevzbudil?" zamračila se a zahrnula do svého pohledu i Angličana.
"Nejvíc ze všeho jsi potřebovala spát," sdělil jí Shakespeare a nejspíš chtěl i pokračovat, ale jeho pohled upoutalo cosi za jejími zády. Když zjistila, že se tam dívá i Angličan, otočila se taky. Mezi stromy směrem k nim kráčela nevysoká žena v kalhotové sukni a s koženou brašnou přes rameno. Košili, kterou měla do kalhot pečlivě zastrkanou, měla plnou šmouh od krve a prachu.
Došla k nim, Shakespearovi s Angličanem věnovala jen nutný, nepříjemný pohled, pak položila svou brašnu na zem a obrátila se k Anne.
Shakespeare vstal a udělal krok zpět.
Anne doktorku viděla včera, když ji Angličan přivedl, ale doposud s ní neprohodila ani slovo.
"Ty jsi jeho dcera?" zeptala se žena bez otálení. Anne se nemusela vyptávat, koho že to vlastně myslí.
"Ano," odpověděla.
Doktorka si klekla na zem vedle jejího improvizovaného lůžka. Anne si netroufala odhadnout její věk, možná něco mezi třiceti a čtyřiceti lety. Měla ve tváři vepsanou celou tu noc, kterou pravděpodobně probděla a to ji dělalo možná starší, než ve skutečnosti byla. Byla dost štíhlá, ale tváře měla kulaté a kdyby se usmála, asi by byla hezká.
To se ovšem nestalo.
"Jsem doktorka Jenssenová," napřáhla k ní ruku. Měla pevný stisk, skoro jako muž.
"Anne."
Doktorka se ušklíbla a přimhouřila mírně šikmé, šedomodré oči.
"Tady všichni mají buď hloupé přezdívky, vymyšlená příjmení nebo pro jistotu žádná příjmení ani nemají," prohlásila ironicky.
"Jak je mu?" rozhodla se Anne pichlavou poznámku přehlédnout.
"Bude žít. Ale ztratil spoustu krve a pravděpodobně se mu ještě zvýší horečka, potřebuje hodně odpočívat, aby s tím mohl bojovat, v posteli, v suchu a teple. Na zemi u ohniště to stačit nebude."
Anne si vyměnila pohled s Angličanem a Shakespearem, kteří stáli doktorce Jenssenové za zády.
"Fajn," bylo jediné, co na to dokázala říct, protože ve skutečnosti se obávala daleko horší zprávy, která ji po probuzení mohla čekat.
"Ale rameno mu už nikdy nebude fungovat stejně," dodala doktorka věcně. "Bude jen na něm, jak moc to bude zlé."
Anne odhodila deku, aby mohla vstát.
"Počkej," zarazila ji žena nekompromisně a s rukou na dívčině rameni jí vrátila na zem. Anne dosedla na zadek a probodla ji nehezkým pohledem. Doktorka ho ale nezachytila, protože se zkoumavě dívala na Anniny kalhoty. Byť z pevné kůže, byly na několika místech prodřené a dírou prosvítala zaschlá krev plná hlíny a prachu. Obzvláště levé koleno bylo celé oteklé a sedřené a Anne už teď věděla, že pokusit se ho ohnout bude dost bolestivé. "Potřebuju vodu a mojí větší brašnu," obrátila se přes rameno, aniž svůj rozkaz komukoli adresovala.
"Jistě, madam," ujal se toho Shakespeare a vyrazil.
"Tohle nepotřebuje pomoc doktora!" ohradila se Anne.
"To si určí s dovolením doktor sám," odsekla jí žena. "Ty jsi tam byla s nimi?"
"Kde?"
"Na té přísně tajné akci, o které mi Harrison nechce říct ani slovo. Kupodivu jsem si dokázala sama domyslet, že se nejednalo zrovna o piknik!"
"Kdo je Harrison?" zeptala se Anne zmateně.
Doktorka Jenssenová se otočila a věnovala Angličanovi pohled, který jej hluboce podhodnotil.
"Oni ani neví, jak se doopravdy jmenuješ?"
"Imogen-" začal Angličan.
"Nic mi nevysvětluj, pokud mi nehodláš říct to důležité!" utnula ho. Shakespeare dorazil s kotlíkem plným vody a koženou brašnou, podobnou té první, menší. Na jeho chůzi bylo znát, že ho ještě bolí zraněný bok a je na něj trochu opatrný.
"Pánové, vy odejděte a ty si sundej kalhoty," neobtěžovala se Imogen Jenssenová poděkováním a vlastně ani pohledem na ně. Angličan jenom stiskl rty a vzdálil se, Shakespeare otálel o něco déle, nejspíš čekal, jestli mu doktorka sdělí ještě něco.
Nedočkal se.
Anne se cítila příliš unavená na neustálý odpor, takže si rezignovaně vzdychla a začala rozepínat opasek. Dívala se hřbety svých špinavých rukou a říkala si, jestli její obličej vypadá podobně.
"Takže jsi tam vážně byla," konstatovala Imogen a prohlížela si ji. Anne váhala a nakonec se rozhodla kývnout.
"Vypadáš, jako bys spadla z koně a ještě se po tobě proběhl," sáhla doktorka do brašny pro plátno. Už jí ho moc nezbylo a rozhodně nebylo úplně čisté.
Annie mlčela a její domněnky jí nepotvrzovala ani nevyvracela.
"Máš ještě nějaké zranění na těle?" zeptala se doktorka opět s takovou zvláštní věcností.
"Ne!"
Pousmála se, namočila plátno a přiložila jej Anne na koleno.
"Kolik ti je let?"
"A kolik je vám?" odvětila Anne vyzývavě. Imogen se na ni zahleděla a zvedla své světlé, skoro neviditelné obočí.
"Třicet sedm," odpověděla klidně, aniž změnila svůj mírně tázavý výraz. "A tobě?"
Anne stiskla zuby k sobě.
"Osmnáct."
"Hm," protáhla doktorka, sáhla do brašny pro lahvičku a jejím obsahem jí začala mazat pohmožděné koleno, Bylo to cítit jako alkohol a bylinky. Anne si všimla jejího kradmého pohledu, který několikrát věnovala opasku se zbraněmi, který ležel vedle kalhot.
Sáhla po něm a posunula si ho za záda.
Imogen se mírně ušklíbla.
"Už jsem si zvykla vytahovat kulky z útrob mužů, sešívat potrhané svaly, kůži, utržené kusy těla," pronesla. "Ale osmnáctiletá dívka by neměla vypadat takhle," utahovala jí kolem kolene suchý pruh plátna a Anne jí podezřívala, že zcela schválně vůbec není jemná. Rozhodla se to nedat znát.
"A ženská by možná neměla bejt doktorka," odsekla Anne.
"Možná," kývla Imogen a zdála se být mírně pobavená. Anne neshledávala na celém rozhovoru ani špetku ničeho zábavného.
"Mě nic sešívat nemusíte, tak nevím, o co vám jde," řekla nepřátelsky.
"Ale hádám, že jen proto, žes měla velké štěstí. A to samé s těmi kulkami v útrobách, že?"
"O nic jsem se vás neprosila."
"Ne, ty ne," připustila a pohledem vyhledala vysokou, vzpřímenou postavu v dáli. I Anne to nedalo, aby se na Angličana krátce nepodívala.
"Dostanete dost dobře zaplaceno!" ujistila ji Anne s úšklebkem.
"Ano, já vím," trhla rameny Imogen a znovu sáhla do brašny, tentokrát pro mast. "Za to zašívání, za léky, za masti. A za mlčení."
Anne si uvědomovala, že to poslední zmíněné je stejně důležité, jako to ostatní.
Viděla naše tváře. Spoustu věcí si domyslí, je až moc chytrá, pomyslela si znepokojeně. Doufám, že dostane opravdu hodně peněz. A doufám, že Angličan věděl, co dělá.
Mast na zatuhlé, odřené kůži příjemně chladila, ale Anne začala být nervózní z toho, že tu jen tak sedí. Vítr k ní přinesl vůni kouře a také něco, co připomínalo vzdálenou melodii.
Musím vidět Johna. Zjistit, jak je na tom Kit.
Vzpomněla si na Wesleyho a uvědomila si, že vůbec neví, kde je, jestli někam odjel a kam.
"Nejsme zase tak rozdílné, Anne," pronesla doktorka a přerušila tak její překotné úvahy.
"Starejte se radši o svou práci!" odsekla jí proto dost ostře. Ji ale nerozhodila. Imogen Jenssenová si otřela ruce, zastrčila si za ucho pramen matných, špinavě blonďatých vlasů, který se jí uvolnil z uzlu a podívala se na Anne zpříma.
"Obě se snažíme uspět v mužském světě."
Anne jí chtěla říct něco ještě ostřejšího, ale uvědomila si, že tahle žena nejspíš zachránila Johnu Flashovi život.
"No, vám to vyšlo," poznamenala tedy a uhnula očima.
"Ten boj nejspíš nikdy nekončí," pousmála se doktorka a zavřela brašnu. "Jen buď opatrná, děvče," dodala opět tím věcným tónem, který používala často.
Anne mlčela a začala se soukat zpátky do kalhot.
"To koleno zkus nějakou dobu šetřit, než opadne otok," poznamenala Imogen a vstala. "Pokud to tedy bude možné."
"Díky."
"A zbytkem vody se aspoň umyj. Vypadáš opravdu hrozně," ukázala na kotlík.
"Jak dlouho znáte Angličana?"
Netušila, proč z ní ta otázka vylétla a čekala na ní odmítavou reakci.
"To už je hodně dlouho, ještě jsem studovala," odpověděla klidně. "Tehdy to ale byl dokonalý gentleman z Evropy."
"To je pořád," řekla Anne a Imogen jen lehce přimhouřila oči.
Anne mrkla po Angličanovi, který je pořád pokradmu pozoroval a napadlo ji, jaký je asi mezi nimi vztah. Nebo byl. A jestli měl Shakespeare pravdu.
Pak ji to ale přestalo zajímat.
"Můžu Johna vidět?"
Neptala se doopravdy na povolení, spíš se snažila být zdvořilá, vidět ho prostě chtěla.
"Je u ohniště."
Chvíli jen tak stály a dívaly se jedna na druhou, jako by se snažily pochopit víc.
Anne se otočila první a zamířila tam, kde tušila oheň. Cestou si zapínala opasek se zbraněmi a s nelibostí zjistila, že bolavé koleno protestuje mnohem víc, než by se jí líbilo.
Kolem ohniště byly deky a John Flash byl zabalený hned v několika. Vyměnila si dlouhý pohled se Spencerem, který zrovna přikládal a nebylo potřeba, aby si něco říkali slovy.
S bolestným úšklebkem přiklekla k ležícímu muži. Spal tvrdě a ona ani neměla v úmyslu ho budit, jak říkala doktorka Jenssenová, spánek a odpočinek teď potřeboval nejvíc.
Chvíli pozorovala jeho tvář a nedokázala určit, jaký má pocit.
Vím jen, že nechci, aby umřel, uvědomila si s jistotou. Nesmí umřít. V mojí mysli už jsem ho jednou pochovala, znovu to prostě dělat nebudu.
Jeho tvář byla bledá, s šedavým nádechem a hlubokými stíny kolem zavřených očí a bylo to tak divné, když z něj nevyzařovala ta obrovská síla jako obvykle. Věděla, že ji Spencer pozoruje, ale přesto natáhla ruku a dotkla se Johnova čela, jako by ho chtěla pohladit.
Ellen kráčela mezi vzrostlými stromy a viděla, jak se Anne sklání nad zraněným Johnem. Možná by ji neměla vyrušovat, ale musela s ní mluvit a pokud možno co nejdříve.
Protože jinak hrozí, že mi z toho exploduje mozek!
Když se včera vrátila nezraněná, ale polomrtvá strachy, nebyl čas na žádnou rozmluvu a noc, kterou měli za sebou, byla hodně divoká.
Opatrně přistoupila blíž.
"Dobré ráno," pozdravila. "Jak je Johnovi?"
Anne zvedla oči.
"Myslím, že dobře," odpověděla a trochu těžkopádně vstala ze země. Ellen udělala pár kroků blíž, přidržovala si vlněný šátek kolem ramen a Anne viděla, jak pevně má zaťaté pěsti.
"Jsi v pořádku, Annie?" zeptala se.
"Jasně, vidíš, že mi nic není."
"Vypadáš naprosto otřesně."
Nemohla si pomoci, aby se nepousmála.
"Je to jen krev a hlína."
"Stále platí, co jsem před chvílí řekla," nakrčila Ellen nos. "Naprosto otřesně."
"Jsem ráda, že ty jsi v pořádku, El," zvážněla Anne. "Slyšela jsem, že se střílelo i ve tvým vagónu."
"Střílelo," potvrdila Ellen napjatě.
"Měla jsi strach?"
Nic ironického, jen otázka, skoro jako by v ní zněl mírný soucit.
"Nepopsatelně příšerný strach."
"Dannymu nic není, že ne?"
"Ne."
Stály k sobě tak blízko, jako by se chtěly obejmout, ale protože se k tomu ani jedna z nich neodhodlala, neudělaly to.
"Nepůjdeme se kousek projít?" navrhla Ellen.
Anne už se nadechovala k odpovědi, že její koleno nemá zrovna na procházení ideální stav, ale když se pozorněji podívala do Elleniných hnědých očí, došlo jí to.
"Jasně," trhla rameny, naposledy se krátce pootočila po Spencerovi a Johnovi a vykročila s Ellen směrem od ohniště.
Nějakou dobu nepromluvily ani slovo.
"Annie, musím ti něco říct!" vyhrkla Ellen tak zaníceně, jako by to už nemohla vydržet.
"No co?"
"Ještě chvíli počkáme," rozhodla nakonec a obsáhla okolí kradmým pohledem. Anne se šlo těžce, nohy se jí bořily do mechu a ztuhlé koleno bolelo, ale neprotestovala a čekala, až budou v dostatečné vzdálenosti od ostatních.
"Tak co je?" obrátila se k ní nakonec. Ellen se zastavila a polkla, jako by najednou nevěděla, jak má začít. "El, dělej, není vhodná doba na nějaký vykrucování. Vyklop, o co jde, nebo se prostě vrátím k-"
"Pamatuješ si na Mathewa Donnovana a Elijaha Woodwarda?"
"Cože?"
"Potkali jsme je v Countdownu, pozvali nás na kávu a koláč a potom v bance-"
"Jo, pamatuju si. Co to sem pleteš?"
"Byli v tom vlaku," vydechla Ellen.
Anne nechápala, proč to Ellen vyslovila tak tragickým způsobem a otřela si dlaní čelo. Uvědomila si, že je asi opravdu hodně špinavá.
"Byli v tom vlaku," zopakovala hluše. "No a co?"
"Seděli kousek ode mě, Annie, viděli mě a... a poznali. I v tom převleku."
"Mluvili s tebou?"
"Asi… bych to tak úplně nenazvala," zatvářila se Ellen nejistě.
Anne stále nechápala, proč se Ellen neustále potýká s mírně zoufalým výrazem, který se jí vkrádá do tváře. Navíc přestálé události ji v tuto chvíli zrovna nečinily trpělivou.
"Ellen a v čem je ten problém, sakra? No tak tě poznali, to ti snad může být jedno."
"Jde o to, že... Angličan říkal, že ve vlaku byla armáda a ještě detektivové. Pravděpodobně Morganovci," nadechla se Ellen.
"To vím, to jsem slyšela," mávla rukou Anne.
"Ano, ale mám vážný důvod se domnívat... mám jistotu, že Donnovan i Woodward k nim patřili," vydechla Ellen.
"Jakože ti dva jsou detektivové?" ujišťovala se Anne.
"Ano."
"A jak jsi to, prosím tě, tak dobře poznala?" ušklíbla se Anne.
"Protože tam stříleli, Annie a protože už poznám, když to někdo se zbraní umí!" odsekla Ellen. "Věděli, co mají dělat, jeden šel po Wesleym a druhý mě hlídal, měli to nějak naplánované!"
"Cože?" zbledla Anne.
"Už jsem myslela, že mě donesou Martenovi až pod nos, Annie, nevěděla jsem, co mám dělat! Víš přece, že mě hledá, je na mě vypsaná odměna a možná si je na to dokonce i najal! Myslela jsem, že zemřu strachy."
"Jak jsi mu utekla?"
Neuvědomily si, že jedna druhé svírají dlaň.
"Ani nevím... předstírala jsem, že je mi zle a pak jsem na sebe oblékla jeho sako, shodila čepec a omotala si kolem hlavy šátek, který ani nevím, kde jsem našla," potřásla Ellen hlavou. "Byl tam zmatek, ztratila jsem se v davu a našla naši drožku... nechápu, jak se mi to mohlo podařit."
"Taky nechápu!" přiznala Anne a v hlase jí zazněl tón lehkého obdivu.
"Já vím!"
"No, tak se přece uklidni," poplácala ji Anne lehce po paži. "Nikam tě neodvedli a už neodvedou."
"To říkej mému tepu!"
"Ellen!"
Zvedla oči a podívala se do těch Anniných. Svítily ve špinavém obličeji jako dva střípky nebe, ostré a křehké, orámované stíny předchozího dne a noci.
Annie si musela zažít daleko větší peklo, než já, uvědomila si. A já tady vyvádím jako nějaká hysterka!
"Omlouvám se," řekla nahlas a upřímně. Anne uhnula očima, neptala se na důvod její omluvy a těžkopádně se posadila na zem. Ellen dvakrát přešlápla a pak se potichu posadila vedle ní.
Anne opět uslyšela útržky měkké melodie, která připomínala flétnu.
Nejspíš se mi to zdá, usoudila. Kde by se tu vzala flétna?
"Myslíš, že bych to měla všem říct?" zeptala se Ellen po chvíli mlčení. "Nebo alespoň Dannymu a Wesleymu?"
„Nevím,“ vzdychla Anne a připadala si neschopná zaujmout k tomu nějaké jasnější stanovisko. „Budou vyvádět.“
Wesley bude vyvádět.
„Nemohly jsme přece vědět, co jsou zač!“ namítla Ellen a vzpomněla si, jak praštila Mathewa biblí. Jak jí do zápěstí udeřil odpor ve chvíli, kdy ho trefila do obličeje.
Udělalo se jí nevolno.
„Ne, to nemohly,“ přikývla Anne bezbarvě. „Ale bylo by dobré, kdyby o tom věděli všichni, kdybychom na ně někdy náhodou měli znovu narazit.“
„To asi ano,“ souhlasila Ellen, ale v duchu silně zadoufala, že se nic takového opakovat nebude. „Řeknu jim to, až... se to trochu uklidní,“ rozhodla se.
„Tady jste,“ ozvalo se za nimi a obě sebou trhly leknutím.
„Kite! Jak ti je? Nemáš náhodou ležet??“ pokusila se Anne rychle vstát, ale bolest z kolene jí vystřelila až k boku. Vzal jí za ruku a pomohl jí na nohy.
Obvaz, který měl omotaný kolem hlavy, nebyl zrovna nejčistší, ale už jím neprosakovala krev.
„Je mi už mnohem líp,“ řekl, ale navzdory tomu se ani trochu neusmíval. I on vypadal unaveně a bledě a jeho oči se zdály být tmavší, než obvykle.
„Mluvila jsem s doktorkou o Johnovi, říkala, že to bude dobrý,“ řekla mu a pokusila se povzbudivě usmát, přestože si byla vědoma, že doktorčinu řeč poněkud zjednodušila.
„Taky jsem s ní mluvil,“ řekl. Stále nepustil její ruku, naopak jí sevřel pevněji a propletl si prsty s jejími, jak to občas dělával. „Annie, můžeš jít na chvíli se mnou?“
Řekl to tak vážně, tak těžce, že se v duchu zachvěla.
„Můžu,“ řekla. „Něco s Johnem?“
„Ne,“ ujistil ji, ale víc neřekl.
Nechali tam Ellen sedět a pomalu kráčeli nerovným terénem lesa, Anne kulhala, svírala pevně Kitovu ruku a chtěla se zeptat, kam ji vede.
Co se stalo.
Nedokázala ale tu otázku přenést přes rty.
Zvuk flétny zesílil, spojil se, už to nebyly jen útržky, ale celá melodie, jednoduchá, syrová a teskná.
Viděla už, odkud přichází.
Letící kůň, indián s šedivým pramenem v černé záplavě vlasů seděl na zemi se zkříženýma nohama a k ústům měl pevně přitištěnou širokou krátkou flétnu.
Se zavřenýma očima se pomalu kolébal v rytmu táhlé melodie.
Anne polkla a najednou se jí vůbec nechtělo jít dál. Svírala Kitovu ruku tak pevně, že mu skoro drtila prsty, ale neprotestoval.
Letící kůň je něco jako šaman, vzpomněla si nesmyslně, ale odmítala tu myšlenku opustit. Vedle něj seděl Černý medvěd, opodál Zářící šíp, Krvavé slunce a další dva šajeni, na jejichž jména si teď nedokázala vzpomenout. Někteří seděli strnule a bez pohybu, jiní se mírně kolébali podle melodie, stejně jako Letící kůň.
Černý medvěd zlehka obrátil hlavu a podíval se na Anne. Tmavé oči měl suché a hluboké.
„Je mi to hrozně moc líto, Annie,“ řekl Kit tiše. „Opravdu.“
Dvě těla, která ležela nedaleko na měkké, uleželé trávě, byla nehybná a tichá.
Tak děsivě nehybná.
Pustila jeho ruku a přistoupila blíž, pomalu a jako v mrákotách. Měla touhu zavřít oči, aby ten obraz zmizel, aby si mohla představovat, že je to nějaký její zlý sen.
„Ne,“ přešlo jí přes rty tiše, aniž to mohla nějak ovlivnit.
Leželi oba na zádech, ruce zkřížené na hrudi, s tvářemi obrácenými k nebi mezi korunami stromů, se zavřenýma očima. Jako by jen spali, jako by neměli potrhané, zkrvavené košile, rozbitou hlavu, zlámané kosti.
Olovem nakrmené maso.
Vyjící pes a Orlí dráp.
Žal z ostatních sálal jako teplo z rozpáleného písku, doprovázeli své bratry na jejich poslední cestě po šajensku, mlčky a důstojně.
Měla bych taky, usoudila zmateně. Mlčky a důstojně. Zaslouží si to. Zaslouží si to tak.
Nedokázala to.
Poklesla v kolenou, uprostřed hrudi jí vybuchlo něco horkého a dusivého, stoupalo to do hrdla a pokoušelo se jí to zalknout. Rozplakala se nejdřív potichu, potom hlasitě; tak nahlas, že vzlyky otřásaly celým jejím tělem jako zemětřesení a nemohla to zastavit, i když chtěla.
Tiskla se k zsinalé tváři svého přítele, svírala jeho ztuhlé dlaně, dotýkala se jeho hrudi, na kterou gatling vystřílel krvavý kříž.
Jako v mlze vnímala, že jí Kit drží za ramena, objímá jí, říká jí holčičko.
Už nemohla; ani plakat, ani dýchat.
* * *
Hodiny vydávaly v tom tichu nepřiměřeně hlasitý zvuk.
Někdo by je měl zastavit. Nebo rozbít.
Elijah chodil po místnosti sem tam a narušoval tak pravidelnost tikotu svými kroky. Bolelo ho tolik míst na těle, že dobře věděl, že by se měl raději posadit a šetřit síly, ale nemohl.
Několikrát se pokradmu podíval na Mathewa, který seděl u stolu, před sebou vychládající hrnek černé kávy a vypadal strašně. Nos mu natekl a u kořene se rozlévala modrofialová podlitina, rty měl prokousnuté a nateklé a oči zarudlé a podlité krví.
Nedělal si iluze, že by on sám vypadal lépe. Dost možná spíš hůře.
„Matte,“ oslovil bratrance.
„Mlč, prosím tě.“
Přešel na druhou stranu a obrátil se k němu.
„Matte, nemůžeš mě stále ignorovat.“
„Neignoruji tě, prostě teď není o čem mluvit!“ odsekl Mathew.
„To není pravda a ty to dobře víš, tím, že budeme dělat, že se nic nestalo, nepomůžeme ni-“
„Já nedělám, že se nic nestalo, Elijahu!“ přerušil ho Mathew ostře. „Já na to jen prostě nemám slov!“
„Matte,“ nechtěl se vzdát Elijah.
Ty hodiny. Zblázním se z nich.
„Přestaň s tím!“ udeřil Mathew do stolu otevřenou dlaní, až porcelánový hrnek poskočil a na tmavé hladině se udělala kola. „Přestaň na mě upírat ty tvoje zoufalé psí oči, momentálně ti nejsou k ničemu, rozumíš?!“
„Já jsem přece-“
„Co chceš, abych ti na to řekl?“ nenechal ho Mathew domluvit. „Abych tě utěšil?? Na to mi nejspíš nezbyly síly! Nebo naopak? Že jsi hlupák? To jsi!“
„Já vím!“ rozhodil ruce Elijah.
Mathew vyskočil, jako by najednou také nemohl zůstat na židli.
„Měl jsi tam jediný úkol, Elijahu, jediný - dohlédnout na ni!“ obořil se na něj. „Byla to jen vyděšená holka oblečená jako jeptiška a ona ti utekla! Jsi detektiv, měl jsi zbraň, jak ti proboha mohla utéct??“
Elijah stiskl rozbité rty k sobě tak těsně, až to zabolelo. Mathewova slova se na něj sypala po právu, ale přesto už zalitoval, že ho nutil k rozhovoru.
„Vím, že jsem selhal,“ hlesl. „Zodpovídám se za to tobě a budu se za to zodpovídat i Jimovi.“
„I Jimovi," zopakoval Mathew s úšklebkem. „A co Jasonovi, tomu se taky budeš zodpovídat??“
Sám si neuvědomoval, že zvyšuje hlas a Elijahovi se po jeho slovech sevřely všechny vnitřnosti.
„Matte!“ ohradil se překvapeně. „Obviňuješ mě s Jasonovy smrti?“
Mathew nedokázal odpovědět, jen mu naběhly svaly na pevně zaťaté čelisti.
„To nemůžeš myslet vážně!“ vydechl ohromeně a ublíženě. „Mě to bolí úplně stejně jako tebe, jako nás všechny, ale Jason byl zastřelen do zad jedním z banditů, v přestřelce, ve vagónu, ve kterém jsem ani nebyl! Ani ty ne! Jim ano, Matte, a kdyby bylo možné nějak ho zachránit, byl by to dokázal!“
Mathew dál mlčel a Elijah prudce zamrkal, jako by se mu do očí hnaly slzy.
„Neříkám, že můžeš za jeho smrt,“ řekl Mathew a jeho hlas zněl nepřiměřeně ledově v kontrastu s tím, jak se mu chvěly sevřené pěsti. „Bylo to v akci, riziko našeho povolání, všichni o něm víme, že. Jim tvrdí, že za tou perfektní organizovaností stojí John Flash. Že v tom vagónu byl, raněný. Jenže ten vlak dojel do stanice prázdný! A my? Měli jsme v hrsti osobu, po které Marten pátrá už několik měsíců, a tys jí nechal utéct! Víš, co to znamená? Ta akce byla naprosto k ničemu a Jasonova smrt zbytečná a na tom už podíl viny neseš, kamaráde!“ máchl rukou, jako by ty emoce musel dát alespoň do nějakého pohybu.
Hrnek s kávou odletěl ze stolu, roztříštil se o podlahu, louže tmavé tekutiny se rozstříkla po bílém ubruse a rozlila se kolem střepů.
Elijah sebou trhl až ve chvíli, kdy Mathew vyletěl z místnosti a práskl za sebou dveřmi.
Hodiny tikaly tak hlasitě, jako by mu hodlaly vymlátit do hlavy díru
* * *
Kdesi daleko nad stromy se slunce pomalu naklánělo k západu, ale sem pronikalo jen to jiné, podvečerní světlo.
Měkké, hebčí.
Našel ji sedět u potoka, nehybnou a tichou.
Věděla o něm, ale ani tak se nepohnula a nepodívala se. Uvědomil si, že je mu ten okamžik povědomý, že už ji takhle viděl sedět - schoulenou, s vlhkými vlasy splývajícími po zádech a kolem tváře, s bradou opřenou o kolena.
Tehdy, když utekli ze Sugarhillu a tábořili u jezera.
Srdce se mu sevřelo zvláštní něhou, nejraději by ji prostě popadl do náruče, posadil si ji na klín a držel jako malou holčičku. Šeptal jí něco uklidňujícího do vlasů, dokud by se jí křečovitě napjatá ramena neuvolnila, dokud by nespočinula tváří na jeho hrudi a nebylo jí alespoň o něco líp.
Jenže tam jen stál, připadal si hloupě a ničeho se neodvážil. Tyhle věci zkrátka neuměl, i když by zrovna teď moc chtěl.
„Annie,“ oslovil ji nejistě. „Řekli mi, že tě najdu tady.“
„Hm,“ přikývla. "Poslali mě sem umýt se. Prej jsem vypadala fakt hrozně.“
Posadil se na travnatý břeh naproti ní, ale v uctivé vzdálenosti.
„Ani teď to není úplně nejlepší,“ pokusil se o vtip, za což by si nejraději nafackoval.
„Jo, to věřím,“ přikývla a rty se jí pohnuly do snaživé nápodoby alespoň malého úsměvu.
Dál už neřekla nic, objímala svá pokrčená kolena, bledou tvář nehybnou, oči horké a suché.
Wesley mlčel také a zlobil se na sebe.
Proboha, musím něco udělat. Něco říct, něco... podstatnýho! Copak jsem vážně idiot? Budu tu jenom sedět a zírat na ni??
Prakticky celý život se nezajímal o ostatní. Nezáleželo mu na jejich pocitech, na tom, co si kdo myslí, nebo co kdo cítí a jestli toho někdy hořce litoval, bylo to teď.
Nadechl se s odhodláním, že něco řekne, cokoli, i když to pravděpodobně bude hloupé.
Předběhla ho.
„Zabila jsem,“ pronesla do lesního ticha dutým, klidným hlasem.
„C-co?“ zakoktal, jak mu ještě v hlavě vířila jeho vlastní, nevyřčená slova.
„Zabila jsem, Wesley.“
Nečekal, že bude mluvit zrovna o tomhle, ale možná to pro ni bylo v tuhle chvíli jednodušší.
„Ehm,“ odkašlal si. „Víš, Annie-“
„Musela jsem,“ pokračovala nevzrušeně, jako by se vůbec nesnažil. „Mířil na Johna, byl mu tak blízko. Zabil by ho, tak jsem zabila já jeho. Bylo to tak rychlý.“
Raději už ji nepřerušoval a mlčky seděl.
„Nebyla jiná možnost a já bych to tak udělala znovu. Ale,“ poposedla si a sevřela si pokrčená kolena těsněji. Všiml si modrofialové, nateklé podlitiny pod roztrhanými kalhotami.
Učinil pokus přisunout se k ní blíž, ale bylo to nejisté a rozpačité.
„Ale střelila jsem ho do zad,“ pokračovala, s očima nepřítomně zabodnutými do průzračné tekoucí vody vedle sebe. „John sotva žije, Orlí dráp a Vyjící pes jsou mrtví, Mladý vlk pořád ještě bojuje o život a já tady sedím a myslím jen na to, že jsem neviděla jeho tvář. Vím, že byl vysokej, světlovlasej, ale netuším, jak vypadal a nemůžu na to sakra přestat myslet! Měla bych přece vědět, jak vypadal!“
Cítil její bolest a nenáviděl se za to, že jí nedokáže pomoci.
Teď a tady, jakkoli.
„Je to vždycky takový, Wesley?“
Její hlas byl už zase chladný a strojený a ty náhlé změny byly trochu děsivé. Věděl ale, na co se ho ptá.
Na zabíjení.
„Ne, není,“ odpověděl upřímně. „Naštěstí.“
„Kolik ti bylo, když jsi to udělal poprvý?“
„Třináct.“
Konečně něco, co ji z té nehybnosti vytrhlo, upřela na něj udivené oči orámované šedavými kruhy únavy.
„Třináct?“ zopakovala a pomyslela na své bratry. „Byls ještě dítě!“
„To jsem byl.“
Přestala si třít poraněné koleno a sevřela v dlani nejbližší oblý kámen.
„Teď je to teprve opravdový, že jo?“ pronesla, aniž čekala na jeho odpověď. „Teprve teď. Kdyby John nebyl v bezvědomí a jen s polovinou krve, mohl by mi to krásně vpálit přímo do obličeje a měl by na to plný právo. Tohle je ta realita, holčičko, přesně tohle! To jsi chtěla, tak tady to máš! Tak proč brečíš a kňučíš jako děcko, ty hloupá huso?!“ hodila vztekle kamenem tak prudce, že přeletěl potok a zapadl kamsi do křoví na druhé straně.
„Proboha, Annie!“ nevydržel to už. „Přestaň! Nikdo se na tebe přece nezlobí za to, že brečíš!“
„Co ty o tom víš?“ obořila se na něj. „Brečel jsi vůbec někdy??“
Otevřel naprázdno ústa a vůbec nevěděl, co by jí na to řekl.
„Jistě,“ uzavřela to triumfálním ušklíbnutím.
Nenaštval se na ni, nemohl. Pro vztek už mu nezbylo místo.
Prostě se natáhl, popadl ji za obě paže a přitáhl do své náruče, bez ohledu na její zraněné koleno, bez ohledu na to, jestli bude klást nějaký odpor.
Nekladla.
„Annie, je mi to fakt hrozně moc líto!“ řekl a bylo to pravdivé. Napůl ležela na jeho hrudi, s tváří opřenou o jeho košili a mlčela, jen zhluboka dýchala. „Jestli teď můžu něco udělat, cokoli, řekni mi to, prosím, a já to udělám!“
„Nechoď pryč.“
„Nikam nejdu,“ ujistil ji a přitiskl ji k sobě silněji.
„A líbej mě.“
„Cože?“ zapomněl se nadechnout.
Zvedla hlavu tak, jak jí to jen těsné objetí dovolilo.
„Líbej mě, Wesley.“
Poslechl a políbil jí, něžně a vroucně, aby ji snad utěšil tak, jak to slovy nedokázal. Nedovolila mu to, přitáhla si jeho hlavu blíž, líbala ho prudce, toužebně a zoufale, sevřela v dlaních látku jeho košile, jako by jí z něj chtěla servat jedním pohybem.
Přála si, aby její bolest přehlušil něčím silnějším, krásným.
A on to udělal.
* * *
Angličan postával mezi dvěma vzrostlými kmeny stromů a pozoroval Imogen Jenssenovou, jak si otírá špinavé dlaně do vlhkého hadru. Dělala to dlouhou dobu, dokud nebyla alespoň částečně spokojená a on jí celou tu dobu mlčky pozoroval.
A rád.
„To si myslíš, že nejsi vidět?“ prohodila směrem k němu, aniž se na něj podívala. „To ses měl ale schovat za ten kmen.“
„Jen jsem tě nechtěl rušit,“ vysvětlil Angličan, odlepil se od země, udělal krok směrem k ní a zcela automaticky si sňal z hlavy klobouk.
Připadalo jí to absurdní.
„Rušit? A v čem?“
„Nevím, zkrátka rušit.“
„Ach,“ ušklíbla se. „Harrison Montgomery, džentlmen i uprostřed lesa, špinavý od prachu a krve.“
„To bylo velmi ironické,“ poznamenal.
„To bylo,“ nepřela se s ním a zahleděla se mu do očí. Byla o hlavu a půl menší, než on, drobná, štíhlá, plavovlasá, ale vždycky měl pocit, že nad ním má navrch.
„Imogen,“ začal.
„Jestli chceš říct něco sentimentálního, tak na to rovnou zapomeň,“ upozornila ho.
„Zlobíš se na mě,“ konstatoval zjevné.
„Ano, zlobím.“
„A přesto jsi se mnou jela a přesto jsi tady odvedla práci, která je téměř nadlidská,“ konstatoval další zjevnou věc.
„Ano, přesto a pořád nemůžu pochopit, proč jsem to, k sakru, vůbec udělala!“ založila si ruce v bok.
„Protože jsi dobrý člověk, Imogen.“
Naklonila hlavu na stranu a měřila si ho přivřenýma očima, jako by na ní hezká slova neudělala ani trochu dojem.
„Kéž bych to samé mohla říct o tobě,“ vzdychla a byla to možná její první věta bez ironie a bez pichlavých trnů schovaných mezi slovy.
„Imogen-“
„Ne!“ zarazila ho ostře a napřáhla proti němu dlaně v obranném gestu. „Řekla jsem nic sentimentálního a myslela jsem to naprosto vážně. Raději mlč.“
Vzal jednu z jejích dlaní do své a zcela mlčky přitiskl rty na drobné, ušmudlané klouby. Nepřitáhl si její ruku k ústům, ale sklonil se k ní, takže to celé vypadalo jako poklona.
A pravděpodobně to tak bylo i myšleno.
Mlčela a dívala se na něj a on za ten pohled nedovedl proniknout.
„Rád bych si namlouval, že jsi se mnou jela i proto, že pořád kdesi uchováváš vzpomínku na to, co bylo mezi námi,“ řekl.
Nadechla se.
„Byl jsem už ujištěn, že ne,“ nenechal ji promluvit. „Já možná v tvých očích nejsem dobrý člověk, ale věz, že ti, jimž si tady na tom místě zachránila život, nebo jejich těla, jsou dobří chlapi.“
„No, jen bych chtěla vidět ty druhé. To ale byli ti zlí, je to tak?“ ušklíbla se.
„Imogen,“ vzdychl.
„Umíš ještě jiná slova, než moje jméno?“
„Tvé jméno vyslovuji rád.“
„Přestaň. Kde je můj kůň a moje odměna, myslím, že nastal čas, abych se vrátila.“
„Doprovodím tě,“ nasadil si klobouk zpět na hlavu.
„Neobtěžuj se, nemám zájem.“
„Jsi vyčerpaná, nenechám tě jet samotnou. Někoho s tebou alespoň pošlu.“
Zkřížila si ruce na prsou a mračila se.
„V tom případě raději přetrpím tvou společnost, když není jiná možnost!“ odsekla a obrátila se k odchodu.
Pomalu a tiše ji následoval.
* * *
Kit si opatrně opřel hlavu o kmen stromu a zavřel oči. Pořád ještě mu bylo dost zle, ale nic jiného se ani očekávat nedalo.
I tak to bylo lepší, přestože bolest hlavy byla neustávající, tupá a otravná a žaludek se mu zhoupl při každém prudším pohybu.
Když oči znovu pomalu otevřel, uviděl v houstnoucím šeru Wesleyho Shanea. Dloublo ho pod žebry a stiskl rty.
Nebylo to tak dlouho, co ho sám poslal k potoku za Annie, neochotně, nerad a skoro u toho skřípal zuby, ale udělal to. Nemohl ji tam nechat samotnou a sám jí pomoci nedokázal.
To vědomí ho užíralo, stejně jako přítomnost toho chlapa.
Doufám, že nejde ke mě, pomyslel si a spletl se.
Wesley pomalu přistoupil a posadil se blízko něho. Tvářil se zvláštně, jeho obvyklou aroganci ve tváři prolínala zvláštní směs odhodlání a nejistoty.
Kit zkřížil ruce na hrudi a tázavě na něho hleděl.
„Našel jsi ji?“ zeptal se, i když mu bylo jasné, že ano.
„Našel.“
„A kde je teď?“
„Šla za Johnem, probral se.“
„Jasně, to je skvělý.“
Znovu se ponořili do mlčení.
„Angeli,“ odkašlal si Wesley. „Pokecáme.“
Kit zvedl obočí, tedy zvedl by ho, kdyby neměl přes čelo obvaz a pocit, že se mu do mozku zavrtala čepel nože.
„Hele, to není fér, Shane, mám rozbitou hlavu.“
„Třeba se ti v ní aspoň trochu rozsvítilo.“
„Idiote,“ hlesl Kit unaveně. „O čem?“
„Víš moc dobře.“
Kit věděl, samozřejmě, jen si nebyl jistý, jestli je na tenhle druh konverzace připravený.
Napřímil se, jak mu jen jeho stav dovoloval a zahleděl se Wesleymu pevně do očí.
„Část toho, co jsem řekl předtím, pořád platí,“ prohlásil.
„Jo, která?“ ušklíbl se Wesley. „Jestli se budeš plést Annie do cesty, vyzvu tě na souboj?“
„Jestli jí ublížíš, zabiju tě,“ řekl Kit zcela vážně. Wesley mu dlouhý pohled opětoval.
„Neublížím jí,“ řekl vážně. "To je to poslední, co bych chtěl udělat.“
„Budu aspoň předstírat, že ti věřím,“ ušklíbl se Kit.
„Hele, nežádám tě o žádný požehnání nebo tak, to jsi zatraceně vedle!“ upozornil ho Wesley ostřeji.
„Ani bych ti ho nedal, to si piš!“ naladil se Kit okamžitě na stejnou vlnu. „Sleduju tě,“ varoval ho.
Wesley chtěl poznamenat něco velmi ironického, ale nakonec si to rozmyslel a mlčel. Seděli dlouhou dobu v tom tichu, kdy šero houstlo a pomalu se stávalo tmou.
„Je ti jasný,“ promluvil pak Kit, „že kdyby nebylo toho... pokrevního pouta mezi námi, dávno by si vybrala mě?“
„Bože, ty jsi to prostě musel říct, že jo??“
„Jo, musel.“
Wesley se zvedl.
„Tobě by nepomohlo, ani kdyby tě vzali do hlavy kladivem, magore!“ odfrkl si a odkráčel.
„Kreténe,“ zahučel Kit a znovu si opřel bolavou hlavu o kmen. Navzdory vnějším podmínkám se v rámci všech svých možností cítil tak nějak... spokojeně.
* * *
Covington měli přímo před sebou.
Angličan zatáhl za oteže a napřímil se v sedle, jeho kůň zpomalil a ten Imogenin jej začal napodobovat.
Zastavili.
„Dál je to už nebezpečné?“ popíchla ho.
„Spíš nevhodné.“
Odfrkla si a její kůň vyklusal na prašné půdě malé kolečko.
„Měl by ses rozmyslet, kým vlastně jsi, věk už bys na to měl!“
„Já vím,“ nepřel se s ní.
Toužil slézt ze sedla, aby ji mohl alespoň na rozloučenou obejmout, ale nevypadala, že by něco takového měla v plánu.
Tiše si povzdechl a sáhl do záňadří.
„V té obálce máš instrukce, jak si vyzvednout svou odměnu v bance.“
„Děkuji,“ řekla odměřeně a natáhla se, aby si obálku pečlivě uschovala.
„Neumím vyjádřit, jak moc jsem ti za tvou pomoc vděčný.“
„Jen si ty řeči nech.“
„Děkuji, Imogen.“
Stiskla koně stehny, jako by už chtěla vyrazit k městu, ale znovu zvíře obrátila.
„Uvidíme se ještě někdy? Nebo musím čekat, až zase blízko Covingtonu někdo přepadne vlak?“
Mírné překvapení ve výrazu nedovedl ovládnout.
„Bože, myslíš si, že jsem tak hloupá?!“ potřásla hlavou.
„To si opravdu nemyslím.“
Kousla se do rtu, jako by zvažovala, jestli má promluvit, nebo mlčet.
„Všechno nejde sešít, všechny kosti nejdou spravit a všechny kulky nejdou vyndat, Harri. Jednou to nepůjde.“
„Já to vím,“ přikývl vážně.
„Dávej na sebe pozor. Prosím.“
Opravdovost a obava v jejím hlase ho zasáhla až do hloubi srdce a vůbec nemusela říkat další slova.
„Děkuji,“ řekl jí a ani se nesnažil potlačit v hlase podivné dojetí.
Pak obrátil koně a nechal Covington za zády, aniž by se ohlédl.
* * *
Anne procitla nečekaně, aniž by si byla vědoma jakéhokoli podnětu. Otevřela oči do lesní tmy, která se v první chvíli zdála naprosto neproniknutelná a černá, ale stačilo pár mrknutí, aby poznala, že u ní klečí nehybná silueta s dlouhými, rovnými vlasy.
Na okamžik si byla naprosto jistá, že je to Orlí dráp.
„Divoká růže,“ oslovil ji. Mluvil s přízvukem a tak tiše, že jej sotva slyšela.
„Stalo se něco?“ zašeptala.
„Nikoliv. Vše je tak, jak má být.“
Její ospalá mysl rozpoznala, že je to hlas Letícího koně. Wesley, jehož paže ji svíraly v pevném objetí, byl nejspíš tak vyčerpaný, že jej podivná noční návštěva ze spánku nevytrhla.
A nebo se mi to jen zdá.
„Nerozumím,“ přiznala, aniž se pokusila pohnout, nebo posadit.
„Orlí dráp již loví bizony na Velkých pláních a Ma'hēō'o jej přizval ke společnému Velkému ohni, ale než odešel, jeho duch s námi ještě chvíli setrval.“
Anne poslouchala indiánova slova a zírala na jeho obrys, temnější než noční les.
„Orlí dráp viděl bolest Divoké růže a pukalo mu srdce žalem, že nemůže otřít její slzy. On říká, že si jejích slz hluboce váží a svou malou bílou sestřičku bude uchovávat v srdci, dokud neskončí všechny světy.“
Cítila, jak jí oči zaplnily horké slzy, nesnažila se je zastavit, věděla, že by to nešlo.
Nepohnula se, snad by to ani nedokázala, jen je nechala tiše téct po tváři.
„Chtěl, aby Letící kůň dal Divoké růži tohle,“ řekl šaman a našel ve tmě její dlaň. Vklouzlo do ní cosi útlého a měkkého, neměla tušení, co to je, ale přijala to a sevřela v dlani.
„Děkuji.“
„On říká, aby Letící kůň vzkázal, že je mu teď dobře. Aby vzkázal: Népáhá vomóht´ahéaš´e, nésé´e.“
Rozuměla.
„Néá‘eše,“ zašeptala.
A byl pryč.
Neslyšela, ani neviděla, že by se zvedl a odešel, ale už tam nebyl.
Snad to byl opravdu jen sen, pomyslela si mátožně.
Wesley se pohnul a sevřel ji těsněji.
„Děje se něco?“ zeptal se ospale a přitiskl tvář hlouběji do jejích vlasů. Sevřela jeho paže, zkřížené před jejím tělem a přitiskla si je na hrudník tak, aby si mohla opřít tvář o jeho předloktí.
„Neděje,“ odpověděla mu konejšivě.
Népáhá vomóht´ahéaš´e.
„Všechno je tak, jak má být.“
„To je dobře,“ odpověděl už v polospánku, políbil jí do vlasů a usnul.
Otřela si slzy o měkký rukáv jeho košile a zavřela oči. Pořád ještě byla přesvědčená, že to byl jen zvláštní sen, až do chvíle, kdy procitla vedle Wesleyho pokrytá chladnou rosou. Zjistila, že v pravé dlani svírá tenký copánek černých vlasů propletený barevnými korálky a pírky, který někdo odřízl ostrou čepelí.
Věděla, co to je.
Chtěl, abych to měla, připomněla si v duchu a bylo to strašidelné a konejšivé zároveň.
Podívala se na Wesleyho, který ještě spal, a pak zvedla pohled výš, aby jím obsáhla celý spící tábor. Viděla Spencera, jak přikrmuje malý oheň, Kita, schouleného u stromu v indiánské dece, Ellen s Dannym v těsném objetí.
Věděla, že nastala situace, kdy se znovu může rozhodnout, jestli odejde, nebo zůstane.
A věděla, že zůstane.
Už byla natolik jiná, že se nemohla vrátit.
Ne teď a ne takhle.
Někdy prostě věci v pořádku jsou, i když to tak nevypadá.
Sklonila se a políbila Wesleyho na hranu čelisti, tak jemně, aby se neprobudil.