1. Pavilon 36
Natažená přes stůl jsem lovila tašku, která mi zase zapadla až pod roztopený radiátor. Moje kolegyně Vendula právě dorazila, aby za mě vzala poslední hodinu mojí směny v obchodě, protože mě čekala romantická večeře – tedy romantická aspoň v rámci mých možností.
Zbývala mi poslední čtvrthodina, ale krámek byl stejně liduprázdný.
Až doteď.
Zvonek u vstupních dveří pronikavě cinkl, já se zvedla a praštila se do hlavy o kohoutek topení.
Polohlasně jsem zaklela.
„Beru i tu tvou čtvrt hodinu,“ vyhrkla Vendula důrazným šeptem. „Právě do obchodu vešel nádhernej chlap!“
„To říkáš skoro o každým,“ prohlásila jsem s dlaní připlácnutou na hlavě. „Minule jsi mi ukazovala černocha s lenonkama!“
„Ale na tohohle se kouknout musíš, je fakt krutě sexy! Dobrý den!“
Poslední slova už byla řečena nahlas a dostatečně medovým hlasem, když vplula k pultu s pokladnou.
Vytáhla jsem tašku, kontrolovala, jestli z ní něco nevypadlo a pak se přece jen zvedla, abych se zpoza dveří podívala.
Sexy byl, ale když zvedl hlavu od knihy, ve které zrovna listoval, došlo mi, že jsem ho už někdy viděla.
Trvalo mi asi tak tři vteřiny, než jsem si uvědomila, odkud ho znám a v tu chvíli jsem skočila za dveře tak rychle, že by na mě mohl být pyšný i James Bond.
Na pár okamžiků jsem přestala dýchat a zírala na protější zeď z vykulenýma očima.
Ne, to nemůže být on. Je mu jen podobnej, vždyť jsem se na něj ani pořádně nepodívala! Ne každej černovlasej chlap v kožený bundě musí bejt…
Abych si byla jistá, musela bych se podívat ještě jednou, jenže už stál u pokladny, takže by mě mohl zahlédnout.
Slyšela jsem Vendulu, jak s ním flirtuje, i jeho hlas, který jí se smíchem něco odpovídal a ani jsem nevnímala jednotlivá slova, protože se mi v mozku střídaly obrazy, které jsem se tři měsíce snažila vymazat z paměti.
Hřbitov, vítr, náhrobek s andělem, vlhká hlína a tesáky… tesáky…
Dostala jsem se do fáze, kdy jsem dokázala věřit, že celá ta hřbitovní událost byla jen nějaká emoční halucinace nebo co, že se to vlastně nestalo, ale stačilo zahlédnout povědomou tvář a bylo to tu zas.
„Na shledanou,“ zašvitořila Vendula.
„Na shledanou, hezký večer,“ ozvala se odpověď mužským hlasem od dveří, vzápětí následovaná cinknutím zvonku.
Zpanikařila jsem a nepokrytě vyskočila ven, ale už jsem zahlédla jen kus bundy mizející za sklem dveří.
„Do prdele!“ zanadávala jsem. Naštěstí mě Vendula moc nevnímala.
„Ach jo, ten byl! Kdybys viděla ten jeho pohled,“ vzdychla si.
Rozhodla jsem se během vteřiny, popadla jsem do jedné ruky tašku a do druhé kabát.
„Musím už jít!“ zvolala jsem.
„Jasně, pozdravuj Honzu a užijte si to,“ kývla. „Ahoj.“
„Ahoj,“ navlíkla jsem na sebe kabát v rekordní rychlosti cestou od pokladny k hlavním dveřím.
Ovanul mě ledový vlhký vzduch a já se rozhlédla, vysoká postava v černé bundě s kožešinovým límcem právě mizela na rohu ulice.
Přešlápla jsem na místě, ještě jsem měla šanci se na to úplně vykašlat, využít časového předstihu, zamířit do bytu a na večeři s Honzou se hezky upravit.
Ještě jsem mohla…
„Sakra!“ kopla jsem vztekle do obrubníku a vyrazila Bruselskou směrem za ním.
Zkrátka mi to nedalo, musela jsem někde pod lampou nebo v odrazu světel z výlohy zahlédnout jeho tvář, ujistit se, že to nebyl on a pak jít teprve domů. Ač jsem si v duchu nadávala, musela jsem.
Klusala jsem po chodníku, snažila se, aby moje boty vydávaly co nejtišší zvuk a rozhlížela jsem se.
Trvalo mi nějakou chvilku, než jsem zjistila, kterou ulicí se vydal, kráčel celkem rychle, musela jsem natáhnout krok.
Jenže pořád jsem z něj neviděla víc, než jeho záda.
Budu ho muset nějak doběhnout… nebo mu nadběhnout, nebo co já vím.
Když zahnul dolů do Záhřebské a z nebe začal padat ledový únorový déšť, začala jsem o svém šíleném nápadu pochybovat.
Co mě to zase popadlo, copak si nemůžu pomoct? To mi to jednou nestačilo?? Co na něm chci vlastně vidět, vždyť já ho nejspíš ani nepoznám, i když mu zasvítí světlo do tváře, copak si pamatuju jeho obličej??
Pod vlivem vylidněné ulice plné stínů jsem vytáhla z tašky svůj pepřový sprej a skryla si jej do dlaně. Ještě nikdy jsem ho nepoužila, ale už stokrát jsem ho takhle držela, dodával mi pocit jistoty.
Dám tomu ještě pět minut, pak se otočím a vypadnu odtud, rozhodla jsem se.
Déšť byl nepříjemný, začaly mě zábst ruce, protože rukavice jsem si zapomněla v obchodě a bylo mi jasné, že brzy budu mít mokro ve svých semišových botách.
No bezva. Proč nikdy nevyhraje můj rozum, když si něco šíleného usmyslím? To je fakt moje prokletí.
Zastavila jsem se, protože jsem si právě uvědomila, že ho nikde nevidím.
Co?! Před chvílí tu byl!
Musel zahnout do podchodu, což znamená, že tam buď bydlí, nebo je to průchozí.
Ani jedna možnost se mi nelíbila.
Podchod byl tichý a temný, ale přesto jsem udělala pár nejistých kroků směrem do té tmy, jen pro jistotu. Napínala jsem zrak a naslouchala, ale nic neobvyklého se nestalo.
Fajn. Kašlu na to a jdu domů, rozhodla jsem se definitivně.
Obrátila jsem se, abych vykročila zpátky na ulici.
„Sleduješ mě?“
Jen tichý hlas a pobavený, nevěřícný tón, ale bylo to horší, než kdyby na mě vybafl.
Vyjekla jsem a máchla pravou rukou, ale než jsem si stihla rozmyslet, jestli mu ten pepřák opravdu nastříkám do obličeje, držel mi zápěstí tak šikovně, že jsem nemohla zmáčknout, ani kdybych si vykloubila zápěstí.
A stačila mu k tomu jedna ruka.
Místo toho, abych ho aspoň kopla do holeně nebo se o něco pokusila jsem na něj nehybně zírala. Stáli jsme na rohu podchodu a ulice, takže na něj dopadalo bledé světlo pouliční lampy a já absolutně nechápala, jak jsem si někdy mohla myslet, že bych si nebyla jistá nebo že bych nepoznala jeho tvář.
Poznala, do každého detailu.
A podle jeho výrazu jsem věděla, že i on dobře poznal mě.
Ta situace byla děsivá, nečitelná a zdála se mi dost bezvýchodná.
„Příjemné únorové počasí, že? Akorát na příjemnou večerní procházku. Sleduješ mě?“ zopakoval.
„Já… n-ne… já jen… š-šla jsem jen…“
„Nechci ti do toho kecat, ale na sledování nejsi dobře vybavená. Tedy myslím tím tvoje oblečení, Sněhurko, ostatní tvoje vybavení se zdá být v pořádku,“ sdělil mi s úšklebkem a vykroutil mi z prstů oblou nádobku. Ani jsem se moc nebránila.
Chtělo se mi říct, že ta co se obléká do červeného, je Karkulka, ale mlčela jsem. Měla jsem pocit, že už ze sebe nevypravím nikdy nic, co by dávalo smysl a tak jsem jen překřížila ruce přes hrudník v jakémsi marném obranném gestu.
Co sakra dělá v Praze? Co sakra vůbec dělá v mé blízkosti??
Už jsem nějak nebrala v potaz, že to já jsem pronásledovala jeho.
„Odkdy si slečny z knihkupectví hrajou po večerech na tajný agentky?“ pohazoval si mým pepřákem.
„Co?!“ hrklo ve mně. „Ty víš… ty jsi mě-“
Pokrčil rameny a věnoval mi posměšný úsměv s přimhouřenýma černýma očima. Aspoň teď a tady vypadaly černé.
Pokoušely se o mě mdloby. Takže on si mě v obchodě všiml a prostě si se mnou jen tak hrál. Proč mě to udivuje? Tohle setkání je proti našemu prvnímu ještě dost normální.
Tedy zatím.
„Takže ses za mnou vydala protože…?“ zvedl obočí a vyžadoval, abych jeho větu doplnila.
Fakt se mi nechtělo.
„Já už musím jít,“ prohlásila jsem a pokusila se rychle proklouznout kolem něj s vědomím, ať si ten pepřák klidně nechá.
„Počkej, počkej,“ chytil mě za rukáv. „Jestli jsi ode mě něco chtěla, nestyď se to říct,“ stáhl mě k sobě. „Možná dokážu tvým tužbám vyhovět.“
Měla jsem pocit, že moje vnitřnosti jsou jedna velká křeč.
Dvě někonečné vteřiny na mě upíral ty svoje oči a pak se upřímně rozesmál. „Kdyby ses teď mohla vidět!“
Naštvaně jsem vytrhla svůj rukáv z jeho sevření, ale ve skutečnosti se mi poněkud ulevilo, že to nemyslel vážně.
Vyrazila jsem dolů ulicí.
Věděla jsem, že jde za mnou a přála jsem si být někde na více zalidněném místě, nejlépe na Václaváku.
„Říkám ti nech mě na pokoji!“
„Tys pronásledovala mě.“
„Budu křičet!“ varovala jsem ho, což bylo poněkud absurdní, protože mi ve skutečnosti nic nedělal, prostě za mnou šel. Teď už spíš vedle mě.
„No a?“
„Nemáš něco jinýho na práci?!“ ruply mi nervy. „Dneska nehoníš upíry?!“
Tak za tohle bych si nejradši jednu vrazila a pak se ještě nakopla, kdyby to šlo.
Napjatě jsem pozorovala jeho kamenný výraz.
Zcela nemístně mi proběhlo hlavou, že na takovou tvář, jako má on, se opravdu nedá jen tak zapomenout.
„Ne,“ odpověděl mi. „Upíry lovím hodně zřídka, je to spíš výjimka.“
Ze způsobu, jakým řekl „lovím“, mě zamrazilo, vůbec jsem nechtěla, aby mi odpovídal na mojí stupidní otázku a také jsem se tak tvářila.
Zoufale.
„Jsou mnohem horší věci, než upíři,“ pokračoval přesto, pomalu a tiše.
Věta dozněla a zůstala viset mezi námi, dívali jsme se na sebe, jako bychom si toho měli říct mnohem víc.
Nevím, proč jsem ten divný pocit měla, nic jsem od něj slyšet něchtěla.
Ani o upírech, ani o jiných věcech. Děsil mě, byl tajemný, nebezpečný, šílený a absolutně nevyzpytatelný a já bych rychle měla najít nejbližší dav a zmizet v něm.
Pořád si o něm myslím, že je psychopat.
Prohlížel si mě tak nějak zvědavě, zkoumavě, jako bych snad byla nějaký vědecký objekt.
„Tohle nechci poslouchat,“ rozhodla jsem se být radikální.
Ulevilo se mi, když jsem se otočila a neviděla ho.
„Hej, Lízo!“
Na zvuk hlasu jsem zareagovala instinktivně a jen tak tak jsem stihla zachytit nádobku s pepřákem, kterou mi hodil. Nebylo to vůbec elegantní.
„Jsem Luisa!“ odsekla jsem naštvaně.
Usmál se na mě, pomalu a sarkasticky.
Nejradši bych mu nastříkala pepřák přímo do toho úsměvu, ale i když byl neskutečně protivný, nebyl už tak děsivý.
„Hele,“ prohlásila jsem s náhlou touhou po upřímnosti. „Není to nic osobního, ale budu fakt ráda, když už se my dva nepotkáme.“
Díval se na mě divným, shovívavým a zároveň nesmírně pobaveným pohledem, kterému jsem vůbec nerozuměla.
Ani mu rozumět nechci, usoudila jsem v duchu a odvrátila se od něj.
„Měj se,“ řekl. I v hlase měl potlačovaný smích.
Psychopat, připoměla jsem si. Proč by jeho chování mělo mít logiku.
Šla jsem pryč, pořád trochu napjatá, ale už na mě nic nevolal a dokonce za mnou ani nešel.
Vážně se mi ulevilo. Trvalo to ale jen do chvíle, než jsem na Míráku na velkých hodinách zjistila, že mám jen pět minut na to dojet tam, kam to odsud potrvá nejmíň dvacet.
Stihla jsem to za rekordních 19 minut, kdy jsem vletěla v rozepnutém kabátu do dveří kobyliské restaurace, kde jsme měli s Honzou přesně před třemi roky první rande.
Musela jsem vypadat hůř, než jsem si myslela, protože dokonce vstal od stolu, s mírně šokovaným výrazem.
„Miláčku, promiň, že jdu pozdě!“ vychrlila jsem hned.
„To nic, já už si zvykl,“ řekl s narážkou na mé věčné opozdilství.
„Jo, jenže já zrovna dneska chtěla přijít včas!“ odvětila jsem a mrzelo mě to, stejně jako jeho poznámka.
„To nevadí,“ usmál se. Měl černou košili a blonďaté krátké vlasy upravené do roztomilého účesu. Dal si záležet a moc mu to slušelo, což tvořilo ještě větší kontrast k tomu, jak jsem vypadala já.
„To vadí,“ usedla jsem na židli zamračeně.
„Něco nevyšlo? Andrea přišla pozdě?“ zajímal se a podal mi přes stůl jídelní lístek.
„Ne-e… všechno dobrý.“
Jenom jsem blbá.
Měla bych se snažit, aby to nebylo tak zřetelné.
* * *
Venku za okny kavárny to rozhodně nevypadalo na pokročilý březen, spolu s blížícím se soumrakem a rozsvěcujícími se lampami to spíš vyvolávalo dojem podzimu.
Ne, že by mi na tom nějak záleželo, když jsem seděla tady, četla si a pila kafe. „Nevadilo by, kdybych si přisedl?“ ozvalo se nade mnou hlubokým hlasem.
Zvedla jsem hlavu od knihy a tvářila se dost překvapeně.
„Prosím?“
„Jestli si můžu přisednout,“ zopakoval trpělivě a usmál se.
Dívala jsem se na něj, jako kdyby mluvil japonsky, ale on to asi myslel vážně, prostě tam stál a vypadal jako model z pláže Miami Beach.
Neznámý chlap.
„Čekám na kamarádku,“ vysvětlila jsem mírně odmítavým hlasem a doufala jsem, že se dovtípí. „Přijde každou chvíli.“
„Tak si zkrátíme čekání,“ pokrčil zlehka rameny, posadil se na volnou židli a postavil na stolek svůj vlastní hrnek s kávou, hned vedle mého.
Dost jsem zpozorněla a sevřela pevněji hrnek i knížku. Od mé nepovedeného pokusu o sledování uplynul skoro měsíc, ale já jsem si slíbila, že budu opravdu opatrná a to jsem hodlala dodržet.
I když možná bylo lichotivé, že mě jen tak oslovil někdo, kdo vypadá tak dobře, můj tip to nebyl, takže mi nedělalo problém ho odmítnout.
„Hele!“ prohlásila jsem razantně a zaklapla knížku. „Já tu na někoho čekám.“
„Já vím, na kamarádku,“ přikývl s pobaveným úsměvem na tom svém opáleném obličeji.
Určitě chodí do solárka, nikdo není takhle opálený v březnu! pomyslela jsem si se zadostiučiněním a úplně zbytečně.
„O co ti jde?“ zamračila jsem se nepřátelsky.
„Ty jdeš hned k věci, co?“ usmál se pobaveně.
Zapřemýšlela jsem, jestli už mu někdo někdy polil kafem to jeho triko Lacoste a džíny Wrangler a jestli bych zvládla polít obojí jedním hrnkem.
„Snažíš se zbytečně,“ ušklíbla jsem se.
„Myslíš?“ zvedl obočí a posunul se i s židlí blíž, jen o pár centimetrů, ale i tak se naše kolena pod stolem dotkla.
Jen na vteřinu, než jsem dala najevo znechucení a odsunula se.
„Málokdy se snažím zbytečně,“ položil lokty na stolek a zadíval se mi do očí dlouhým, pronikavým pohledem.
Jaké měl oči nevím, ale odtrhnout se od nich bylo neskutečně těžké.
„Připadám ti otravný?“ zeptal se zvědavě.
Jo, to teda jo! hrnulo se mi na jazyk, ale přes rty to nějak nechtělo přejít. Chvíli jsem s tím bojovala.
Pak jsem si uvědomila, že mi vlastně zas tak hrozně otravný nepřipadá, i když jsem to nechápala.
„Ne, vlastně… tolik ne,“ odpověděla jsem nakonec váhavě.
„To jsem rád,“ usmál se a prohrábl si blonďaté vlasy ostříhané do pánského mikáda. „Já jsem Marek,“ napřáhl ke mně ruku.
Neměla jsem v plánu se mu představovat, ale stejně jsem nabízenou ruku stiskla. „Luisa,“ řekla jsem. Podržel mou ruku déle a kupodivu jsem z toho neměla nepříjemný pocit.
„Kamarádka má zpoždění?“ zeptal se a upil z hrnku.
„Čtvrt hodiny,“ vykecala jsem mu hned a zase jsem se v duchu podivila, proč to říkám.
„Tak to bys zatím se mnou mohla jít ven,“ navrhl nenuceně.
„To bych teda n-!“ vyhrkla jsem, asi cosi mě zastavilo. Jako bych nevěděla, jak se to vyslovuje dál.
Proč bych vlastně nemohla jí ven, usoudila jsem poklidně.
„Mohla,“ přikývla jsem váhavě.
Jeho úsměv se prohloubil. „Myslel jsem si to,“ řekl. „Ale nejdřív si v klidu dopijeme kafe,“ dodal a sám mi šel příkladem.
Zhltla jsem svoje vlažné presso na dva doušky, vstal ze židle a já taky.
Cítila jsem se zvláštně, jako by mě něco tlačilo pod čelem, až jsem musela několikrát za sebou zamrkat.
„Musím zaplatit to kafe,“ došlo mi.
„Postarám se o to,“ uklidnil mě a mávl na číšníka způsobem, který asi žádného číšníka nepotěší.
Nechala jsem si pomoct do kabátu a zamířila s ním ke schodům vedoucím z kavárny. Kdesi hluboko v nitru mě dloubal pocit, že něco není úplně v pořádku, ale nemohla jsem zkrátka přijít na to, co to je, protože jsem se jinak cítila spokojeně, až téměř bezstarostně.
I přes údaje v kalendáři se počasí ještě jaru neblížilo, ale Marek neměl žádný kabát nebo bundu, šel ven jen v tom svém značkovém tričku, ale nevypadal, že by mu byla zima.
Krátce se rozhlédl po setmělé ulici.
„Chtěl bych ti něco ukázat, Luiso, ale je to daleko. Nevadilo by ti, kdybychom tam dojeli autem?“ zeptal se opět a zkoumavě se na mě zadíval.
Jeho hluboký hlas jako by mi duněl v hlavě ještě chvilku po tom, co domluvil.
„No…“ zaváhala jsem. Zaškrábalo mě v krku, jako by mě něco dusilo, musela jsem si několikrát odkašlat. „Nevím,“ vyslovila jsem těžce. „Možná to není… nejlepší…nápad?“
Konec mé věty byl tázavý, protože jsem najednou nechápala, proč bych vlastně nemohla tím autem jet. Brání mi v tom něco? Ne, vlastně ne. Proč bych nejela, chci jet, ujistila jsem se najednou.
„Nebo… jo,“ přikývla jsem. „Proč ne.“
Zdál se být spokojený a já byla taky.
Nasedli jsme do velkého tmavého Mondea, na zadní sedačky, protože na těch předních už někdo seděl.
„To je Luisa,“ řekl Marek. Oba, řidič i jeho spolujezdec se k nám naráz otočili.
„Ahoj,“ řekla jsem.
„Ahoj Luiso,“ odpověděl mi spolujezdec a pak věnoval Markovi úsměv a uznalé pokývnutí. „Dobrá práce.“
Neměla jsem tušení, co to znamená, ale bylo mi to upřímně jedno. Řidič neřekl nic a já jsem se usadila hlouběji do pohodlné sedačky, kam mě beztak zatlačilo jeho razantní šlápnutí na plyn.
Přes zatmavená okna vypadaly ulice, kterými jsme jeli, jen jako změť pouličních světel a odrazů od vlhkého asfaltu silnice, moc jsem neřešila, kudy se ubíráme. Měla jsem v hlavě zvláštní, příjemné prázdno, dokud mi nezazvonil mobil.
Prostor auta naplnila mobilem zdegenerovaná melodie Don´t worry, be happy, takže mi bylo jasné, že volá Jitka a její jméno také netrpělivě blikalo na displeji.
Nějak mě to zmátlo a chvilku jsem nechápavě zírala na telefon a snažila se vymyslet, proč mám neodbytný dojem, že je něco špatně a že mám být někde jinde.
„Kdo ti volá?“ zeptal se Marek, ačkoliv nevím proč, když mi stejně zíral přes rameno.
„Kamarádka. Měly jsme… měly jsme se sejít…“
„Zvedni to a řekni jí, že ti do toho vlezlo něco opravdu neodkladného a že se omlouváš,“ poradil mi.
Asi tak dvě vteřiny jsem na něj zírala a pak jsem zmáčkla tlačítko se zeleným telefonkem.
„Ahoj Jitko,“ řekla jsem.
„No nazdar, kde jsi??“ vydechla mi do telefonu udiveně. „Já proběhla celou kavárnu!“
„Já už tam totiž nejsem,“ sdělila jsem jí bezstarostně. „Musela jsem nečekaně odejít, je to fakt důležitý, moc mě to mrzí, já ti pak zavolám, jo?“ vychrlila jsem. „Tak se měj, čau.“
A položila jsem to. Usmál se na mě téměř pochvalně.
„Jsme tu.“
Uvědomila jsem si, že jsme zastavili a tak jsem vystoupila jako ostatní. Byli jsme u nějakého velkého domu a mě se znovu ozval ten tlak v hlavě, tentokrát silněji, až se mi zamlžil zrak.
„Luiso?“ promluvil na mě Marek.
„Co?“ zamrkala jsem.
„Půjdeme dovnitř?“
Všimla jsem si, že ostatní už stojí u pootevřených dveří. Zabolelo mě za čelem, tak silně, že jsem nemohla odpovědět a musela si na hlavu přitisknout dlaň.
Na okamžik jsem vůbec nechtěla dovnitř, ale domů.
„Luiso,“ položil mi zlehka ruku na rameno.
Bolest přešla stejně rychle, jako se objevila a já šla s klidným svědomím dovnitř.
„Jsme skoro na místě,“ řekl mi Marek s úsměvem, když výtah zastavil a dveře mi otevřely výhled na další chodbu.
Naše kroky se rozléhaly po naleštěné podlaze z umělého mramoru, ten zvuk mi nebyl příjemný, ale naštěstí jsme nešli dlouho. Marek zaklepal na jedny bílé dveře.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.
Prostorná místnost byla zařízená jako nějaká kancelář, ale docela luxusní. Žádný zátěžový koberec, ale pořádný tlustý a měkký, stoly a skříně z masivu, sametové závěsy na oknech, kovový lustr, na stolech lampičky imitující první republiku.
Na okamžik jsem se zasekla téměř ve dveřích, ovládl mě nejasný pocit, že tady nemám co dělat.
Couvla jsem a narazila na Marka.
„To je v pořádku, Luiso, jdi dál,“ řekl mi.
Znepokojivý pocit byl zatlačen do pozadí a tak jsem ho poslechla a postoupila jsem dál do místnosti. Svítila tam jen velká stojací lampa a jedna malá lampička na pracovním stole, takže tam bylo větší šero než na chodbě.
Ve stínu stálo několik osob.
„Děkuji, Marku,“ promluvil muž uprostřed a udělal krok vpřed, do světla. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti, byl vysoký, měl hnědé delší vlasy a tvář zarostlou strništěm. Jeho nos vypadal zvláštně, jako by byl v minulosti několikrát zlomený a zase napravený. „Dobrý večer, Luiso.“
Uvědomila jsem si, že jsem couvla, něco tu nehrálo, něco tu sakra nehrálo, ale jako bych měla v mozku clonu, která mi nedovolí přijít na důvod. Obrátila jsem hlavu a zadívala se na zavřené dveře kanceláře.
Oba muži, kteří s námi přijeli, zůstali kdesi na chodbě a mezi mnou a dveřmi stál jen Marek.
Ale ty dveře, zevnitř ne bílé, ale tmavě hnědé, mě lákaly, najednou se mi hrozně chtělo vzít za kliku a vypadnout z téhle divné kanceláře, kde mě cizí lidé znají jménem.
Neměla bych být tady. Neměla.
Marek mi zastoupil cestu, stáli jsme u sebe tak těsně, že se část našich těl dotýkala a já jsem k němu zvedla zmatený pohled.
„Jsi v pořádku,“ řekl. Nebyla to otázka, prostě to konstatoval a nejspíš měl pravdu.
Já jsem v pořádku, vždyť mi nic není.
Jsem v pořádku.
Nechápala jsem, proč mě před chvílí ovládl strach.
„Co kdyby ses posadila, Luiso?“ promluvila žena ve středním věku, blonďatá a velmi štíhlá, která tam také stála a i ona postoupila blíž do světla lampy.
Marek kývl a moje hlava automaticky kývla taky.
Tak jo, posadím se.
Křeslo bylo měkké a velmi pohodlné, materiálem i barvou ladící k těžkým, zataženým závěsům. Opřela jsem se zády, usazená hluboko a zvědavým pohledem se dívala na ty lidi před sebou. Pohled, kterým mě sledovali oni, byl snad ještě zkoumavější.
Něco je špatně, ale co??
Nával nevolnosti, který vzápětí přišel zcela nečekaně, mě donutil se předklonit, tlak v hlavě byl tak velký, že jsem měla pocit, že mi za chvíli vytlačí oči ven z důlků.
„Bojuje,“ konstatoval ženský hlas suše. „Má silnou vůli.“
„To má,“ souhlasil Marek za mými zády.
„To je dobře,“ řekl někdo další.
„Nezdá se mi, že by jí zrovna bylo dobře,“ zaskřípal mužský ironický hlas.
„Přestává to působit.“
„Ano.“
„To koneckonců vidíme.“
Bolest ustala a zůstala jen panika. Zbrkle jsem se rozhlédla a zaťala ruce do měkkých opěrek.
„Proč… proč jsem… co tu sakra-“ vykoktala jsem.
Byla jsem si jistá, že jsem sem šla dobrovolně, ale nemohla jsem se dopátrat důvodu, proč jsem to udělala?? Já musím být ale úplně blbá! Nechápala jsem to, prostě nechápala a ten zmatek spolu s panickou hrůzou, která mě jímala, byl ochromující.
Pokusila jsem se prudce zvednout, ale dvě velké mužské ruce na ramenou mě přimáčkly zpátky k opěradlu.
Moje panika zřejmě dosáhla svého vrcholu. Podvědomě jsem hledala v místnosti osobu s černými vlasy a v kožené bundě, protože on byl v poslední době u všech divných věcí, které se mi přihodily.
Tentokrát ale ne.
„Prosím,“ pípla jsem. „Prosím… neubližujte mi!“
„Nikdo ti nechce ublížit, Luiso,“ naklonil se ke mně blíž ten muž uprostřed. „Chceme si jen promluvit.“
„Co? Promluvit?“ papouškovala jsem. „Nechci si promluvit… chci jít domů, prosím… jak jsem se tady, do prdele, ocitla?!“
„Přišla jsi,“ sdělil mi hubený muž v černém svetru se splihlými černými vlasy. „Docela dobrovolně, zdá se.“
Jenže on měl pravdu, já vážně přišla dobrovolně, což ze mě dělá asi největšího idiota na planetě.
„Ale… ale…“ blekotala jsem, neschopná spojit jakékoli myšlenky do vět.
„Vidíte?“ zvedl obočí hubeňour a podíval se na blondýnu. „Vaše umění dělá z lidí blbce. Já to říkám pořád.“
Blondýna mu věnovala ledový pohled.
„Vy jste mě něčím zdrogovali!“ došlo mi konečně. Výborně, je to čím dál horší.
„Ne,“ ujistil mě muž s křivým nosem a mírně se pousmál.
„Ale jo!“ trvala jsem na svém. To už aspoň nějaký smysl dávalo. „Tys mi dal nějakou hnusnou drogu do kafe!“ zvedla jsem hlavu k Markovi, stále stojícího za mnou. Nebo spíš nade mnou.
„Ne, nedal,“ odpověděl klidně. „Jak bych to asi udělal?“ pousmál se samolibě. Pousmál se, hajzl!
„Nevím!“ zaječela jsem skoro.
Skutečně jsem nevěděla, kdy by něco takového mohl udělat, ale v tuhle chvíli mi byly úplně ukradené nějaké logické souvislosti. Jenže na to, že jsem měla být něčím zdrogovaná, jsem si pamatovala každičký detail, nic nebylo zamlžené nebo nejasné.
Až na mé chování.
„Luiso, zkus se uklidnit, nic nebezpečného to nebylo,“ promluvila blondýna a zahleděla se na mě světlýma očima. „Jsem Helena Bachová, tohle je Matyáš Korn,“ ukázala vedle sebe, „a tohle Viktor Mostecký,“ kývla směrem k hubenému. „Všichni tři jsme Velmistři. Chtěli jsme jen, aby tvůj příchod sem měl hladší průběh, to je celé, proto to opatření. A jak říká Matyáš, chceme si jen promluvit.“
Asi jsem ještě pořád na drogách, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Vůbec jim nerozumím!
„Promluvit o čem?? Já nic nevím! Museli jste si mě z někým strašně splést!“ vyhrkla jsem překotně. „Ježišmarja… nejsem nikdo důležitej… vždyť já … já jen prodávám v knihkupectví!“
Už jsem ani nevnímala, co plácám za nesmysly, jen jsem se strašně bála.
„Rozhodně jsme se nespletli,“ ujistil mě Matyáš.
Čtvrtý člověk, kterého jsem si do té doby nevšímala, vystoupil do měkkého světla tak blízko, abych na něj dobře viděla.
„Ahoj, Luiso,“ řekl tichým hlasem, ve kterém zaznívalo napětí a jakási nervozita. „Pamatuješ si mě?“
„Ne!“ zaúpěla jsem zoufale, ale nebyla to odpověď na otázku. „Ne, to ne!“
Pamatovala jsem si ho dobře.
Měl nevýrazně světlé, ježaté vlasy, brýle s tenkými obroučkami, jmenoval se Richard a já neměla v plánu ho už nikdy v životě potkat.
A jako obvykle můj plán nevyšel.
Viděli, že vím.
„Co ode mě chcete?“ vypravila jsem ze sebe přidušeně, vmáčklá vší silou do křesla.
Podívali se po sobě, tak zvláštně a výmluvně.
Muž představený jako Viktor mi věnoval drobný úšklebek.
„Vítej v Pavilonu 36, dítě.“
Natažená přes stůl jsem lovila tašku, která mi zase zapadla až pod roztopený radiátor. Moje kolegyně Vendula právě dorazila, aby za mě vzala poslední hodinu mojí směny v obchodě, protože mě čekala romantická večeře – tedy romantická aspoň v rámci mých možností.
Zbývala mi poslední čtvrthodina, ale krámek byl stejně liduprázdný.
Až doteď.
Zvonek u vstupních dveří pronikavě cinkl, já se zvedla a praštila se do hlavy o kohoutek topení.
Polohlasně jsem zaklela.
„Beru i tu tvou čtvrt hodinu,“ vyhrkla Vendula důrazným šeptem. „Právě do obchodu vešel nádhernej chlap!“
„To říkáš skoro o každým,“ prohlásila jsem s dlaní připlácnutou na hlavě. „Minule jsi mi ukazovala černocha s lenonkama!“
„Ale na tohohle se kouknout musíš, je fakt krutě sexy! Dobrý den!“
Poslední slova už byla řečena nahlas a dostatečně medovým hlasem, když vplula k pultu s pokladnou.
Vytáhla jsem tašku, kontrolovala, jestli z ní něco nevypadlo a pak se přece jen zvedla, abych se zpoza dveří podívala.
Sexy byl, ale když zvedl hlavu od knihy, ve které zrovna listoval, došlo mi, že jsem ho už někdy viděla.
Trvalo mi asi tak tři vteřiny, než jsem si uvědomila, odkud ho znám a v tu chvíli jsem skočila za dveře tak rychle, že by na mě mohl být pyšný i James Bond.
Na pár okamžiků jsem přestala dýchat a zírala na protější zeď z vykulenýma očima.
Ne, to nemůže být on. Je mu jen podobnej, vždyť jsem se na něj ani pořádně nepodívala! Ne každej černovlasej chlap v kožený bundě musí bejt…
Abych si byla jistá, musela bych se podívat ještě jednou, jenže už stál u pokladny, takže by mě mohl zahlédnout.
Slyšela jsem Vendulu, jak s ním flirtuje, i jeho hlas, který jí se smíchem něco odpovídal a ani jsem nevnímala jednotlivá slova, protože se mi v mozku střídaly obrazy, které jsem se tři měsíce snažila vymazat z paměti.
Hřbitov, vítr, náhrobek s andělem, vlhká hlína a tesáky… tesáky…
Dostala jsem se do fáze, kdy jsem dokázala věřit, že celá ta hřbitovní událost byla jen nějaká emoční halucinace nebo co, že se to vlastně nestalo, ale stačilo zahlédnout povědomou tvář a bylo to tu zas.
„Na shledanou,“ zašvitořila Vendula.
„Na shledanou, hezký večer,“ ozvala se odpověď mužským hlasem od dveří, vzápětí následovaná cinknutím zvonku.
Zpanikařila jsem a nepokrytě vyskočila ven, ale už jsem zahlédla jen kus bundy mizející za sklem dveří.
„Do prdele!“ zanadávala jsem. Naštěstí mě Vendula moc nevnímala.
„Ach jo, ten byl! Kdybys viděla ten jeho pohled,“ vzdychla si.
Rozhodla jsem se během vteřiny, popadla jsem do jedné ruky tašku a do druhé kabát.
„Musím už jít!“ zvolala jsem.
„Jasně, pozdravuj Honzu a užijte si to,“ kývla. „Ahoj.“
„Ahoj,“ navlíkla jsem na sebe kabát v rekordní rychlosti cestou od pokladny k hlavním dveřím.
Ovanul mě ledový vlhký vzduch a já se rozhlédla, vysoká postava v černé bundě s kožešinovým límcem právě mizela na rohu ulice.
Přešlápla jsem na místě, ještě jsem měla šanci se na to úplně vykašlat, využít časového předstihu, zamířit do bytu a na večeři s Honzou se hezky upravit.
Ještě jsem mohla…
„Sakra!“ kopla jsem vztekle do obrubníku a vyrazila Bruselskou směrem za ním.
Zkrátka mi to nedalo, musela jsem někde pod lampou nebo v odrazu světel z výlohy zahlédnout jeho tvář, ujistit se, že to nebyl on a pak jít teprve domů. Ač jsem si v duchu nadávala, musela jsem.
Klusala jsem po chodníku, snažila se, aby moje boty vydávaly co nejtišší zvuk a rozhlížela jsem se.
Trvalo mi nějakou chvilku, než jsem zjistila, kterou ulicí se vydal, kráčel celkem rychle, musela jsem natáhnout krok.
Jenže pořád jsem z něj neviděla víc, než jeho záda.
Budu ho muset nějak doběhnout… nebo mu nadběhnout, nebo co já vím.
Když zahnul dolů do Záhřebské a z nebe začal padat ledový únorový déšť, začala jsem o svém šíleném nápadu pochybovat.
Co mě to zase popadlo, copak si nemůžu pomoct? To mi to jednou nestačilo?? Co na něm chci vlastně vidět, vždyť já ho nejspíš ani nepoznám, i když mu zasvítí světlo do tváře, copak si pamatuju jeho obličej??
Pod vlivem vylidněné ulice plné stínů jsem vytáhla z tašky svůj pepřový sprej a skryla si jej do dlaně. Ještě nikdy jsem ho nepoužila, ale už stokrát jsem ho takhle držela, dodával mi pocit jistoty.
Dám tomu ještě pět minut, pak se otočím a vypadnu odtud, rozhodla jsem se.
Déšť byl nepříjemný, začaly mě zábst ruce, protože rukavice jsem si zapomněla v obchodě a bylo mi jasné, že brzy budu mít mokro ve svých semišových botách.
No bezva. Proč nikdy nevyhraje můj rozum, když si něco šíleného usmyslím? To je fakt moje prokletí.
Zastavila jsem se, protože jsem si právě uvědomila, že ho nikde nevidím.
Co?! Před chvílí tu byl!
Musel zahnout do podchodu, což znamená, že tam buď bydlí, nebo je to průchozí.
Ani jedna možnost se mi nelíbila.
Podchod byl tichý a temný, ale přesto jsem udělala pár nejistých kroků směrem do té tmy, jen pro jistotu. Napínala jsem zrak a naslouchala, ale nic neobvyklého se nestalo.
Fajn. Kašlu na to a jdu domů, rozhodla jsem se definitivně.
Obrátila jsem se, abych vykročila zpátky na ulici.
„Sleduješ mě?“
Jen tichý hlas a pobavený, nevěřícný tón, ale bylo to horší, než kdyby na mě vybafl.
Vyjekla jsem a máchla pravou rukou, ale než jsem si stihla rozmyslet, jestli mu ten pepřák opravdu nastříkám do obličeje, držel mi zápěstí tak šikovně, že jsem nemohla zmáčknout, ani kdybych si vykloubila zápěstí.
A stačila mu k tomu jedna ruka.
Místo toho, abych ho aspoň kopla do holeně nebo se o něco pokusila jsem na něj nehybně zírala. Stáli jsme na rohu podchodu a ulice, takže na něj dopadalo bledé světlo pouliční lampy a já absolutně nechápala, jak jsem si někdy mohla myslet, že bych si nebyla jistá nebo že bych nepoznala jeho tvář.
Poznala, do každého detailu.
A podle jeho výrazu jsem věděla, že i on dobře poznal mě.
Ta situace byla děsivá, nečitelná a zdála se mi dost bezvýchodná.
„Příjemné únorové počasí, že? Akorát na příjemnou večerní procházku. Sleduješ mě?“ zopakoval.
„Já… n-ne… já jen… š-šla jsem jen…“
„Nechci ti do toho kecat, ale na sledování nejsi dobře vybavená. Tedy myslím tím tvoje oblečení, Sněhurko, ostatní tvoje vybavení se zdá být v pořádku,“ sdělil mi s úšklebkem a vykroutil mi z prstů oblou nádobku. Ani jsem se moc nebránila.
Chtělo se mi říct, že ta co se obléká do červeného, je Karkulka, ale mlčela jsem. Měla jsem pocit, že už ze sebe nevypravím nikdy nic, co by dávalo smysl a tak jsem jen překřížila ruce přes hrudník v jakémsi marném obranném gestu.
Co sakra dělá v Praze? Co sakra vůbec dělá v mé blízkosti??
Už jsem nějak nebrala v potaz, že to já jsem pronásledovala jeho.
„Odkdy si slečny z knihkupectví hrajou po večerech na tajný agentky?“ pohazoval si mým pepřákem.
„Co?!“ hrklo ve mně. „Ty víš… ty jsi mě-“
Pokrčil rameny a věnoval mi posměšný úsměv s přimhouřenýma černýma očima. Aspoň teď a tady vypadaly černé.
Pokoušely se o mě mdloby. Takže on si mě v obchodě všiml a prostě si se mnou jen tak hrál. Proč mě to udivuje? Tohle setkání je proti našemu prvnímu ještě dost normální.
Tedy zatím.
„Takže ses za mnou vydala protože…?“ zvedl obočí a vyžadoval, abych jeho větu doplnila.
Fakt se mi nechtělo.
„Já už musím jít,“ prohlásila jsem a pokusila se rychle proklouznout kolem něj s vědomím, ať si ten pepřák klidně nechá.
„Počkej, počkej,“ chytil mě za rukáv. „Jestli jsi ode mě něco chtěla, nestyď se to říct,“ stáhl mě k sobě. „Možná dokážu tvým tužbám vyhovět.“
Měla jsem pocit, že moje vnitřnosti jsou jedna velká křeč.
Dvě někonečné vteřiny na mě upíral ty svoje oči a pak se upřímně rozesmál. „Kdyby ses teď mohla vidět!“
Naštvaně jsem vytrhla svůj rukáv z jeho sevření, ale ve skutečnosti se mi poněkud ulevilo, že to nemyslel vážně.
Vyrazila jsem dolů ulicí.
Věděla jsem, že jde za mnou a přála jsem si být někde na více zalidněném místě, nejlépe na Václaváku.
„Říkám ti nech mě na pokoji!“
„Tys pronásledovala mě.“
„Budu křičet!“ varovala jsem ho, což bylo poněkud absurdní, protože mi ve skutečnosti nic nedělal, prostě za mnou šel. Teď už spíš vedle mě.
„No a?“
„Nemáš něco jinýho na práci?!“ ruply mi nervy. „Dneska nehoníš upíry?!“
Tak za tohle bych si nejradši jednu vrazila a pak se ještě nakopla, kdyby to šlo.
Napjatě jsem pozorovala jeho kamenný výraz.
Zcela nemístně mi proběhlo hlavou, že na takovou tvář, jako má on, se opravdu nedá jen tak zapomenout.
„Ne,“ odpověděl mi. „Upíry lovím hodně zřídka, je to spíš výjimka.“
Ze způsobu, jakým řekl „lovím“, mě zamrazilo, vůbec jsem nechtěla, aby mi odpovídal na mojí stupidní otázku a také jsem se tak tvářila.
Zoufale.
„Jsou mnohem horší věci, než upíři,“ pokračoval přesto, pomalu a tiše.
Věta dozněla a zůstala viset mezi námi, dívali jsme se na sebe, jako bychom si toho měli říct mnohem víc.
Nevím, proč jsem ten divný pocit měla, nic jsem od něj slyšet něchtěla.
Ani o upírech, ani o jiných věcech. Děsil mě, byl tajemný, nebezpečný, šílený a absolutně nevyzpytatelný a já bych rychle měla najít nejbližší dav a zmizet v něm.
Pořád si o něm myslím, že je psychopat.
Prohlížel si mě tak nějak zvědavě, zkoumavě, jako bych snad byla nějaký vědecký objekt.
„Tohle nechci poslouchat,“ rozhodla jsem se být radikální.
Ulevilo se mi, když jsem se otočila a neviděla ho.
„Hej, Lízo!“
Na zvuk hlasu jsem zareagovala instinktivně a jen tak tak jsem stihla zachytit nádobku s pepřákem, kterou mi hodil. Nebylo to vůbec elegantní.
„Jsem Luisa!“ odsekla jsem naštvaně.
Usmál se na mě, pomalu a sarkasticky.
Nejradši bych mu nastříkala pepřák přímo do toho úsměvu, ale i když byl neskutečně protivný, nebyl už tak děsivý.
„Hele,“ prohlásila jsem s náhlou touhou po upřímnosti. „Není to nic osobního, ale budu fakt ráda, když už se my dva nepotkáme.“
Díval se na mě divným, shovívavým a zároveň nesmírně pobaveným pohledem, kterému jsem vůbec nerozuměla.
Ani mu rozumět nechci, usoudila jsem v duchu a odvrátila se od něj.
„Měj se,“ řekl. I v hlase měl potlačovaný smích.
Psychopat, připoměla jsem si. Proč by jeho chování mělo mít logiku.
Šla jsem pryč, pořád trochu napjatá, ale už na mě nic nevolal a dokonce za mnou ani nešel.
Vážně se mi ulevilo. Trvalo to ale jen do chvíle, než jsem na Míráku na velkých hodinách zjistila, že mám jen pět minut na to dojet tam, kam to odsud potrvá nejmíň dvacet.
Stihla jsem to za rekordních 19 minut, kdy jsem vletěla v rozepnutém kabátu do dveří kobyliské restaurace, kde jsme měli s Honzou přesně před třemi roky první rande.
Musela jsem vypadat hůř, než jsem si myslela, protože dokonce vstal od stolu, s mírně šokovaným výrazem.
„Miláčku, promiň, že jdu pozdě!“ vychrlila jsem hned.
„To nic, já už si zvykl,“ řekl s narážkou na mé věčné opozdilství.
„Jo, jenže já zrovna dneska chtěla přijít včas!“ odvětila jsem a mrzelo mě to, stejně jako jeho poznámka.
„To nevadí,“ usmál se. Měl černou košili a blonďaté krátké vlasy upravené do roztomilého účesu. Dal si záležet a moc mu to slušelo, což tvořilo ještě větší kontrast k tomu, jak jsem vypadala já.
„To vadí,“ usedla jsem na židli zamračeně.
„Něco nevyšlo? Andrea přišla pozdě?“ zajímal se a podal mi přes stůl jídelní lístek.
„Ne-e… všechno dobrý.“
Jenom jsem blbá.
Měla bych se snažit, aby to nebylo tak zřetelné.
* * *
Venku za okny kavárny to rozhodně nevypadalo na pokročilý březen, spolu s blížícím se soumrakem a rozsvěcujícími se lampami to spíš vyvolávalo dojem podzimu.
Ne, že by mi na tom nějak záleželo, když jsem seděla tady, četla si a pila kafe. „Nevadilo by, kdybych si přisedl?“ ozvalo se nade mnou hlubokým hlasem.
Zvedla jsem hlavu od knihy a tvářila se dost překvapeně.
„Prosím?“
„Jestli si můžu přisednout,“ zopakoval trpělivě a usmál se.
Dívala jsem se na něj, jako kdyby mluvil japonsky, ale on to asi myslel vážně, prostě tam stál a vypadal jako model z pláže Miami Beach.
Neznámý chlap.
„Čekám na kamarádku,“ vysvětlila jsem mírně odmítavým hlasem a doufala jsem, že se dovtípí. „Přijde každou chvíli.“
„Tak si zkrátíme čekání,“ pokrčil zlehka rameny, posadil se na volnou židli a postavil na stolek svůj vlastní hrnek s kávou, hned vedle mého.
Dost jsem zpozorněla a sevřela pevněji hrnek i knížku. Od mé nepovedeného pokusu o sledování uplynul skoro měsíc, ale já jsem si slíbila, že budu opravdu opatrná a to jsem hodlala dodržet.
I když možná bylo lichotivé, že mě jen tak oslovil někdo, kdo vypadá tak dobře, můj tip to nebyl, takže mi nedělalo problém ho odmítnout.
„Hele!“ prohlásila jsem razantně a zaklapla knížku. „Já tu na někoho čekám.“
„Já vím, na kamarádku,“ přikývl s pobaveným úsměvem na tom svém opáleném obličeji.
Určitě chodí do solárka, nikdo není takhle opálený v březnu! pomyslela jsem si se zadostiučiněním a úplně zbytečně.
„O co ti jde?“ zamračila jsem se nepřátelsky.
„Ty jdeš hned k věci, co?“ usmál se pobaveně.
Zapřemýšlela jsem, jestli už mu někdo někdy polil kafem to jeho triko Lacoste a džíny Wrangler a jestli bych zvládla polít obojí jedním hrnkem.
„Snažíš se zbytečně,“ ušklíbla jsem se.
„Myslíš?“ zvedl obočí a posunul se i s židlí blíž, jen o pár centimetrů, ale i tak se naše kolena pod stolem dotkla.
Jen na vteřinu, než jsem dala najevo znechucení a odsunula se.
„Málokdy se snažím zbytečně,“ položil lokty na stolek a zadíval se mi do očí dlouhým, pronikavým pohledem.
Jaké měl oči nevím, ale odtrhnout se od nich bylo neskutečně těžké.
„Připadám ti otravný?“ zeptal se zvědavě.
Jo, to teda jo! hrnulo se mi na jazyk, ale přes rty to nějak nechtělo přejít. Chvíli jsem s tím bojovala.
Pak jsem si uvědomila, že mi vlastně zas tak hrozně otravný nepřipadá, i když jsem to nechápala.
„Ne, vlastně… tolik ne,“ odpověděla jsem nakonec váhavě.
„To jsem rád,“ usmál se a prohrábl si blonďaté vlasy ostříhané do pánského mikáda. „Já jsem Marek,“ napřáhl ke mně ruku.
Neměla jsem v plánu se mu představovat, ale stejně jsem nabízenou ruku stiskla. „Luisa,“ řekla jsem. Podržel mou ruku déle a kupodivu jsem z toho neměla nepříjemný pocit.
„Kamarádka má zpoždění?“ zeptal se a upil z hrnku.
„Čtvrt hodiny,“ vykecala jsem mu hned a zase jsem se v duchu podivila, proč to říkám.
„Tak to bys zatím se mnou mohla jít ven,“ navrhl nenuceně.
„To bych teda n-!“ vyhrkla jsem, asi cosi mě zastavilo. Jako bych nevěděla, jak se to vyslovuje dál.
Proč bych vlastně nemohla jí ven, usoudila jsem poklidně.
„Mohla,“ přikývla jsem váhavě.
Jeho úsměv se prohloubil. „Myslel jsem si to,“ řekl. „Ale nejdřív si v klidu dopijeme kafe,“ dodal a sám mi šel příkladem.
Zhltla jsem svoje vlažné presso na dva doušky, vstal ze židle a já taky.
Cítila jsem se zvláštně, jako by mě něco tlačilo pod čelem, až jsem musela několikrát za sebou zamrkat.
„Musím zaplatit to kafe,“ došlo mi.
„Postarám se o to,“ uklidnil mě a mávl na číšníka způsobem, který asi žádného číšníka nepotěší.
Nechala jsem si pomoct do kabátu a zamířila s ním ke schodům vedoucím z kavárny. Kdesi hluboko v nitru mě dloubal pocit, že něco není úplně v pořádku, ale nemohla jsem zkrátka přijít na to, co to je, protože jsem se jinak cítila spokojeně, až téměř bezstarostně.
I přes údaje v kalendáři se počasí ještě jaru neblížilo, ale Marek neměl žádný kabát nebo bundu, šel ven jen v tom svém značkovém tričku, ale nevypadal, že by mu byla zima.
Krátce se rozhlédl po setmělé ulici.
„Chtěl bych ti něco ukázat, Luiso, ale je to daleko. Nevadilo by ti, kdybychom tam dojeli autem?“ zeptal se opět a zkoumavě se na mě zadíval.
Jeho hluboký hlas jako by mi duněl v hlavě ještě chvilku po tom, co domluvil.
„No…“ zaváhala jsem. Zaškrábalo mě v krku, jako by mě něco dusilo, musela jsem si několikrát odkašlat. „Nevím,“ vyslovila jsem těžce. „Možná to není… nejlepší…nápad?“
Konec mé věty byl tázavý, protože jsem najednou nechápala, proč bych vlastně nemohla tím autem jet. Brání mi v tom něco? Ne, vlastně ne. Proč bych nejela, chci jet, ujistila jsem se najednou.
„Nebo… jo,“ přikývla jsem. „Proč ne.“
Zdál se být spokojený a já byla taky.
Nasedli jsme do velkého tmavého Mondea, na zadní sedačky, protože na těch předních už někdo seděl.
„To je Luisa,“ řekl Marek. Oba, řidič i jeho spolujezdec se k nám naráz otočili.
„Ahoj,“ řekla jsem.
„Ahoj Luiso,“ odpověděl mi spolujezdec a pak věnoval Markovi úsměv a uznalé pokývnutí. „Dobrá práce.“
Neměla jsem tušení, co to znamená, ale bylo mi to upřímně jedno. Řidič neřekl nic a já jsem se usadila hlouběji do pohodlné sedačky, kam mě beztak zatlačilo jeho razantní šlápnutí na plyn.
Přes zatmavená okna vypadaly ulice, kterými jsme jeli, jen jako změť pouličních světel a odrazů od vlhkého asfaltu silnice, moc jsem neřešila, kudy se ubíráme. Měla jsem v hlavě zvláštní, příjemné prázdno, dokud mi nezazvonil mobil.
Prostor auta naplnila mobilem zdegenerovaná melodie Don´t worry, be happy, takže mi bylo jasné, že volá Jitka a její jméno také netrpělivě blikalo na displeji.
Nějak mě to zmátlo a chvilku jsem nechápavě zírala na telefon a snažila se vymyslet, proč mám neodbytný dojem, že je něco špatně a že mám být někde jinde.
„Kdo ti volá?“ zeptal se Marek, ačkoliv nevím proč, když mi stejně zíral přes rameno.
„Kamarádka. Měly jsme… měly jsme se sejít…“
„Zvedni to a řekni jí, že ti do toho vlezlo něco opravdu neodkladného a že se omlouváš,“ poradil mi.
Asi tak dvě vteřiny jsem na něj zírala a pak jsem zmáčkla tlačítko se zeleným telefonkem.
„Ahoj Jitko,“ řekla jsem.
„No nazdar, kde jsi??“ vydechla mi do telefonu udiveně. „Já proběhla celou kavárnu!“
„Já už tam totiž nejsem,“ sdělila jsem jí bezstarostně. „Musela jsem nečekaně odejít, je to fakt důležitý, moc mě to mrzí, já ti pak zavolám, jo?“ vychrlila jsem. „Tak se měj, čau.“
A položila jsem to. Usmál se na mě téměř pochvalně.
„Jsme tu.“
Uvědomila jsem si, že jsme zastavili a tak jsem vystoupila jako ostatní. Byli jsme u nějakého velkého domu a mě se znovu ozval ten tlak v hlavě, tentokrát silněji, až se mi zamlžil zrak.
„Luiso?“ promluvil na mě Marek.
„Co?“ zamrkala jsem.
„Půjdeme dovnitř?“
Všimla jsem si, že ostatní už stojí u pootevřených dveří. Zabolelo mě za čelem, tak silně, že jsem nemohla odpovědět a musela si na hlavu přitisknout dlaň.
Na okamžik jsem vůbec nechtěla dovnitř, ale domů.
„Luiso,“ položil mi zlehka ruku na rameno.
Bolest přešla stejně rychle, jako se objevila a já šla s klidným svědomím dovnitř.
„Jsme skoro na místě,“ řekl mi Marek s úsměvem, když výtah zastavil a dveře mi otevřely výhled na další chodbu.
Naše kroky se rozléhaly po naleštěné podlaze z umělého mramoru, ten zvuk mi nebyl příjemný, ale naštěstí jsme nešli dlouho. Marek zaklepal na jedny bílé dveře.
„Vstupte,“ ozvalo se zevnitř.
Prostorná místnost byla zařízená jako nějaká kancelář, ale docela luxusní. Žádný zátěžový koberec, ale pořádný tlustý a měkký, stoly a skříně z masivu, sametové závěsy na oknech, kovový lustr, na stolech lampičky imitující první republiku.
Na okamžik jsem se zasekla téměř ve dveřích, ovládl mě nejasný pocit, že tady nemám co dělat.
Couvla jsem a narazila na Marka.
„To je v pořádku, Luiso, jdi dál,“ řekl mi.
Znepokojivý pocit byl zatlačen do pozadí a tak jsem ho poslechla a postoupila jsem dál do místnosti. Svítila tam jen velká stojací lampa a jedna malá lampička na pracovním stole, takže tam bylo větší šero než na chodbě.
Ve stínu stálo několik osob.
„Děkuji, Marku,“ promluvil muž uprostřed a udělal krok vpřed, do světla. Mohlo mu být kolem pětačtyřiceti, byl vysoký, měl hnědé delší vlasy a tvář zarostlou strništěm. Jeho nos vypadal zvláštně, jako by byl v minulosti několikrát zlomený a zase napravený. „Dobrý večer, Luiso.“
Uvědomila jsem si, že jsem couvla, něco tu nehrálo, něco tu sakra nehrálo, ale jako bych měla v mozku clonu, která mi nedovolí přijít na důvod. Obrátila jsem hlavu a zadívala se na zavřené dveře kanceláře.
Oba muži, kteří s námi přijeli, zůstali kdesi na chodbě a mezi mnou a dveřmi stál jen Marek.
Ale ty dveře, zevnitř ne bílé, ale tmavě hnědé, mě lákaly, najednou se mi hrozně chtělo vzít za kliku a vypadnout z téhle divné kanceláře, kde mě cizí lidé znají jménem.
Neměla bych být tady. Neměla.
Marek mi zastoupil cestu, stáli jsme u sebe tak těsně, že se část našich těl dotýkala a já jsem k němu zvedla zmatený pohled.
„Jsi v pořádku,“ řekl. Nebyla to otázka, prostě to konstatoval a nejspíš měl pravdu.
Já jsem v pořádku, vždyť mi nic není.
Jsem v pořádku.
Nechápala jsem, proč mě před chvílí ovládl strach.
„Co kdyby ses posadila, Luiso?“ promluvila žena ve středním věku, blonďatá a velmi štíhlá, která tam také stála a i ona postoupila blíž do světla lampy.
Marek kývl a moje hlava automaticky kývla taky.
Tak jo, posadím se.
Křeslo bylo měkké a velmi pohodlné, materiálem i barvou ladící k těžkým, zataženým závěsům. Opřela jsem se zády, usazená hluboko a zvědavým pohledem se dívala na ty lidi před sebou. Pohled, kterým mě sledovali oni, byl snad ještě zkoumavější.
Něco je špatně, ale co??
Nával nevolnosti, který vzápětí přišel zcela nečekaně, mě donutil se předklonit, tlak v hlavě byl tak velký, že jsem měla pocit, že mi za chvíli vytlačí oči ven z důlků.
„Bojuje,“ konstatoval ženský hlas suše. „Má silnou vůli.“
„To má,“ souhlasil Marek za mými zády.
„To je dobře,“ řekl někdo další.
„Nezdá se mi, že by jí zrovna bylo dobře,“ zaskřípal mužský ironický hlas.
„Přestává to působit.“
„Ano.“
„To koneckonců vidíme.“
Bolest ustala a zůstala jen panika. Zbrkle jsem se rozhlédla a zaťala ruce do měkkých opěrek.
„Proč… proč jsem… co tu sakra-“ vykoktala jsem.
Byla jsem si jistá, že jsem sem šla dobrovolně, ale nemohla jsem se dopátrat důvodu, proč jsem to udělala?? Já musím být ale úplně blbá! Nechápala jsem to, prostě nechápala a ten zmatek spolu s panickou hrůzou, která mě jímala, byl ochromující.
Pokusila jsem se prudce zvednout, ale dvě velké mužské ruce na ramenou mě přimáčkly zpátky k opěradlu.
Moje panika zřejmě dosáhla svého vrcholu. Podvědomě jsem hledala v místnosti osobu s černými vlasy a v kožené bundě, protože on byl v poslední době u všech divných věcí, které se mi přihodily.
Tentokrát ale ne.
„Prosím,“ pípla jsem. „Prosím… neubližujte mi!“
„Nikdo ti nechce ublížit, Luiso,“ naklonil se ke mně blíž ten muž uprostřed. „Chceme si jen promluvit.“
„Co? Promluvit?“ papouškovala jsem. „Nechci si promluvit… chci jít domů, prosím… jak jsem se tady, do prdele, ocitla?!“
„Přišla jsi,“ sdělil mi hubený muž v černém svetru se splihlými černými vlasy. „Docela dobrovolně, zdá se.“
Jenže on měl pravdu, já vážně přišla dobrovolně, což ze mě dělá asi největšího idiota na planetě.
„Ale… ale…“ blekotala jsem, neschopná spojit jakékoli myšlenky do vět.
„Vidíte?“ zvedl obočí hubeňour a podíval se na blondýnu. „Vaše umění dělá z lidí blbce. Já to říkám pořád.“
Blondýna mu věnovala ledový pohled.
„Vy jste mě něčím zdrogovali!“ došlo mi konečně. Výborně, je to čím dál horší.
„Ne,“ ujistil mě muž s křivým nosem a mírně se pousmál.
„Ale jo!“ trvala jsem na svém. To už aspoň nějaký smysl dávalo. „Tys mi dal nějakou hnusnou drogu do kafe!“ zvedla jsem hlavu k Markovi, stále stojícího za mnou. Nebo spíš nade mnou.
„Ne, nedal,“ odpověděl klidně. „Jak bych to asi udělal?“ pousmál se samolibě. Pousmál se, hajzl!
„Nevím!“ zaječela jsem skoro.
Skutečně jsem nevěděla, kdy by něco takového mohl udělat, ale v tuhle chvíli mi byly úplně ukradené nějaké logické souvislosti. Jenže na to, že jsem měla být něčím zdrogovaná, jsem si pamatovala každičký detail, nic nebylo zamlžené nebo nejasné.
Až na mé chování.
„Luiso, zkus se uklidnit, nic nebezpečného to nebylo,“ promluvila blondýna a zahleděla se na mě světlýma očima. „Jsem Helena Bachová, tohle je Matyáš Korn,“ ukázala vedle sebe, „a tohle Viktor Mostecký,“ kývla směrem k hubenému. „Všichni tři jsme Velmistři. Chtěli jsme jen, aby tvůj příchod sem měl hladší průběh, to je celé, proto to opatření. A jak říká Matyáš, chceme si jen promluvit.“
Asi jsem ještě pořád na drogách, protože jinak si to nedovedu vysvětlit. Vůbec jim nerozumím!
„Promluvit o čem?? Já nic nevím! Museli jste si mě z někým strašně splést!“ vyhrkla jsem překotně. „Ježišmarja… nejsem nikdo důležitej… vždyť já … já jen prodávám v knihkupectví!“
Už jsem ani nevnímala, co plácám za nesmysly, jen jsem se strašně bála.
„Rozhodně jsme se nespletli,“ ujistil mě Matyáš.
Čtvrtý člověk, kterého jsem si do té doby nevšímala, vystoupil do měkkého světla tak blízko, abych na něj dobře viděla.
„Ahoj, Luiso,“ řekl tichým hlasem, ve kterém zaznívalo napětí a jakási nervozita. „Pamatuješ si mě?“
„Ne!“ zaúpěla jsem zoufale, ale nebyla to odpověď na otázku. „Ne, to ne!“
Pamatovala jsem si ho dobře.
Měl nevýrazně světlé, ježaté vlasy, brýle s tenkými obroučkami, jmenoval se Richard a já neměla v plánu ho už nikdy v životě potkat.
A jako obvykle můj plán nevyšel.
Viděli, že vím.
„Co ode mě chcete?“ vypravila jsem ze sebe přidušeně, vmáčklá vší silou do křesla.
Podívali se po sobě, tak zvláštně a výmluvně.
Muž představený jako Viktor mi věnoval drobný úšklebek.
„Vítej v Pavilonu 36, dítě.“