13. Papírové tváře
Ještě ani nebylo poledne, ale slunce už mělo sílu. Thorstein se snažil držet ve stínu stromů, ale i tak mu začínalo být teplo, takže si sundal sako i vestu a obojí přehodil přes nejbližší vhodnou větev.
Usazený na pařezu si pak položil na klín další hranatou bednu a za pomocí čepele nože coby páčidla ji na druhý pokus otevřel.
Cítil, že je už nějakou dobu pozorován, ale předstíral, že o tom neví.
Otřel si dlaně o kalhoty a rozmotal zápalnou šňůru. Nechával ji pečlivě a pomalu klouzat mezi prsty a nakonec to nevydržel.
„Nemusíte se schovávat,“ řekl nahlas, aniž vzhlédl.
Pohnula se.
„Neschovávám se,“ odsekla.
„Dívala jste se na mě,“ konstatoval pobaveně a zvedl k ní oči. Měl je tmavě, sytě zelené, až ji ta neobvyklá barva zarazila. „To nemůžete popřít.“
Dívky v kalhotách se v jeho okolí příliš často nepohybovaly, proto si nemohl pomoci, aby nezíral na její nohy déle, než na její tvář. Ten pohled ostatně stál za to.
Založila si ruce na hrudi a trhla rameny. „To ta vaše košile.“
„Cože?“ zasmál se.
„V okruhu padesáti mil neexistuje nic tak čistýho a bílýho, jako to, co máte na sobě,“ konstatovala suše.
Rozesmál se naplno, příjemným, hlubokým smíchem. „Jste vtipná,“ řekl uznale.
„Na holku?“
„Nic takového jsem nenaznačil,“ ujistil ji, odložil bedničku z klína a vstal. „Nebyli jsme oficiálně představeni, ale protože to není obvyklá situace, snad nebude vadit, když se představím sám. Jsem Thorstein Jakobson.“
„Mluvíte zvláštně,“ řekla, ruce stále překřížené přes prsa.
„Ach, myslíte tím můj přízvuk. A to jsem si myslel, že už to není slyšet,“ pousmál se.
„Je.“
„Narodil jsem se ve Švédsku. Žil jsem tam do osmnácti let.“
Tři vteřiny ho provrtávala pohledem, ze kterého si nepřečetl vůbec nic a skoro znejistěl.
„Jsem Annie Retlowová,“ zaváhala, ale nakonec úsporně napřáhla pravou ruku.
„Já vím. Těší mě, že vás poznávám, slečno Annie,“ uchopil její dlaň. Stiskla ho pevně, skoro jako muž a na její dlani a prstech zřetelně cítil drsné drobné mozoly. Pravděpodobně právě to mu zabránilo v tom, aby tu ruku políbil, jak byl zvyklý, takže jen opětoval stisk.
„Nejsem žádná slečna, pane Jakobsone,“ ušklíbla se.
„Jen Thorstein, prosím,“ usmál se znovu. Uhnula pohledem z jeho tváře a zadívala se na pootevřenou bednu vedle pařezu.
„Co... co to děláš?“ zeptala se a snažila se působit nezaujatě.
„Kontroluji.“
„Co kontroluješ?“
„Zápalné šňůry. Jsem zvyklý pečlivě kontrolovat, jestli nemají nějaké vady,“ sehnul se a vzal napůl rozmotanou hnědozelenou šňůru do ruky. „I ta sebemenší trhlina nebo nerovnost pak může rozhodnout o spolehlivosti a nebo přesné délce hoření a já chci-“ zarazil se. „Odpusť, tohle tě určitě nezajímá.“
Kousla se do rtu, zajímalo ji to víc, než byla ochotná mu přiznat.
„Můžu se podívat?“ pokusila se o lhostejný tón.
„Prosím.“
Nic zvláštního na tom kousku tuhého provázku neviděla, přesto ho držela v ruce s určitým respektem. Měla na jazyku spoustu otázek.
„Jak poznáš ty vady?“ zeptala se nakonec.
„Ne očima, dotekem,“ řekl. „Otři si dlaň, ukážu ti to. Jenom jemně, konečky prstů, nech ji pomalu prokluzovat, nesmíš moc pevně. Když tvoje prsty znají ten povrch, každou trhlinu nebo nerovnost hned zaznamenáš. Cítíš?“
Soustředěně přikývla.
Záměrně ji stále držel ruku, prsty položené na jejích a pečlivě sledoval, jestli s ní jeho dotek něco dělá. Musel ale zklamaně uznat, že jediné, co ji zajímá, je zápalná šňůra a jeho ruku nejspíš ani nezaznamenala.
„To takhle kontroluješ všechny?“ zeptala se.
„Pokud mám tu možnost, tak ano.“
„Musí to trvat vážně dlouho.“
„Ano. Ale já jsem pečlivý rád. A navíc mám teď spoustu času, než si vyzvednu další materiál.“
„Hm.“
Oči jí znovu ujely k oběma bednám na zemi.
„A co tenhle... materiál?“ zeptala se neurčitě.
„Co s ním?“ zvedl obočí.
„Nikdy jsem nedržela v ruce dynamit.“
Okamžitě se mu v hlavě vynořil dvojsmyslý žert, který by byl jistě za hranicí nejen dobrého vychování, ale i vkusu, ale raději se ovládl, nechtěl ji naštvat.
„Uvítám asistenci,“ řekl přívětivě. „Pokud nemáš na práci něco důležitějšího.“
„Ne, nemám,“ odpověděla rychle.
„Skvělé,“ usmál se zeširoka.
* * *
Paprsky prosvítaly mezi větvemi vysokých stromů tak akorát, občas jí ofoukl drobný svěží větřík od jezera, pod hlavou měla složenou deku a druhou přes sebe jen tak lehce přehodila.
Spalo se jí naprosto úžasně.
Z hlubokého spánku jí probraly rány, které po chvíli identifikovala jako sekání dřeva. Chvíli se pokoušela to ignorovat, ale nakonec to vzdala a ztěžka otevřela oči.
„Co se děje,“ zamumlala a rozespale mžourala na Spencera klečícího u vyhaslého ohniště.
„Měl bych uvařit něco na oběd,“ vysvětlil Spencer a jedním úsporným máchnutím rozsekl další špalek vejpůl.
Měla bych mu pomoct, pomyslela si Ellen zasmušile a vůbec se jí nechtělo.
„Kde je Annie?“ zeptala se místo toho.
Annie by mu mohla pomoct stejně tak.
„Šla do lesa zkontrolovat oka, jestli se do nich něco nechytlo. Teda původně. Pak na to asi zapomněla, protože teď si celou dobu hraje s dynamitem.“
„Cože??“ posadila se Ellen tak prudce, jako by v příští chvíli měl ten dynamit bouchnout.
„Klid. Pod dohledem pana Jakobsona,“ dodal.
Uklidnilo ji to, ale jen trochu.
„Takže budou nejspíš jen fazole, chleba a sýr,“ zamumlal Spencer pro sebe.
„Třeba Shakespeare a Angličan přivezou něco z města,“ zadoufala Ellen.
„Můžeš se jich zeptat, už jsou zpátky,“ kývl Spencer směrem ke stezce.
Ellen si s nevolí uvědomila, že musí vypadat rozespale a rozcuchaně a snažila se alespoň uhladit si vlasy dlaní. Ráda by vytáhla svoje prasklé zrcadlo, ale ještě raději by si zase lehla a spala dál.
„Ellen, přivezl jsem ti noviny, jak jsi chtěla,“ oslovil ji Angličan. „Jedno starší vydání Wallstreet Journal a jeden výtisk čehosi... Wichita Weekly News,“ podíval se zpátky na noviny. „Prosím,“ natáhl ruku.
„Děkuji,“ ožila a sáhla po obou výtiscích. Noviny považovala za jednu z mála příležitostí, jak se spojit s civilizovaným světem, který tolik postrádala, většinou přečetla každičký článek, který v nich našla.
Dvakrát.
„Myslím, že tentokrát je to zajímavější, než obvykle,“ dodal ještě Angličan s tak podivným výrazem, že noviny rozložila rychle a nedočkavě. Pořád nad ní stál, jako by si chtěl počkat na její reakci a dokonce i Spencer přestal sekat.
Titulní stránce Wallstreet Journal vévodila velká portrétní fotografie George Martena, ale tentokrát vypadala zcela nová, pečlivě aranžovaná. Jako by byla promyšlená do posledního detailu, od nejlepšího obleku, k hůlce s nablýskanou rukojetí, o kterou lehce opíral dlaně, širokému zlatému řetízku na jeho vestě až po ten výraz na jeho obličeji.
Výraz seriózního, spolehlivého muže, kterému je radno důvěřovat.
Všechno to, čím George nebyl.
Ellen zachvátila tak náhlá vlna emocí, když se podívala jeho papírovému já do očí, že měla největší chuť zmuchlat Wallstreet Journal do jedné velké koule. To by samozřejmě nikdy neudělala a tak jen držela okraje novin tak křečovitě, že ji rozbolely prsty.
„Jsi v pořádku, Ellen?“ přidřepl si k ní Angličan.
„Ano.. totiž-“ podívala se konečně na tlustě tištěný titulek nad fotografií.
George Marten nadějným kandidátem do kongresu za stát Illinois.
„To snad ne!“ neudržela se.
„Zajímavá zpráva, že?“ souhlasil s ní Angličan.
„Je místostarostou Chicaga,“ zamračila se Ellen. „Nemůže-“ zarazila se. „Ovšem, že může,“ opravila se pomalu a neubránila se hořkému úšklebku. „Míří vysoko, samozřejmě, to by mě přece nemělo překvapovat.“
Podtitulek hlásal, že známý bankéř, akcionář a místostarosta města Chicago zahájil svou předvolební kampaň.
„Myslíš, že o tom kongresu John věděl?“ zajímalo Shakespeara.
„Jsem si tím skoro jistý. Má přece u Martena blízkou spojku, dokázal vypátrat i jeho utajeného syna. Tohle věděl určitě.“
Ellen přečetla článek pomalu a pečlivě, úplně celý, než řekla něco dalšího. „Ten článek si musel napsat sám a nebo královsky zaplatit tomu novináři, který to vytvořil,“ poznamenala napjatě a precizně a pomalu noviny opět složila.
„Jenom si říkám, co to asi vypovídá o naší velké, svobodné zemi, když se do jejího čela klidně můžou posadit různí... zloději, podvodníci, násilníci a... a vrazi a nikdo se tomu nejen nediví, ale dokonce je ještě lid hromadně podporuje jako... jako stádo nějakých tupých, rozjásaných ovcí!“
Její hlas se postupně zvyšoval a když domluvila, bylo kolem skoro hrobové ticho.
„Co tu řveš?“ zjevila se Anne mezi stromy a tvářila se nechápavě.
„Neřvu, jen jsem trochu zvýšila hlas, ty to děláš pořád, tak to laskavě nevyčítej ostatním,“ ohradila se Ellen a pokusila se zklidnit rozbouřenou krev, kterou cítila bušit ve spáncích. „Ostatně, nevidělas Dannyho?“
„El, Danny je přece pryč od včerejška, s Davidem a Wesleym dělají průzkům prostoru kolem dolu, přijede možná až zítra, proč je takhle mimo?“ obrátila se plynule k ostatním.
„Mohlo by být na vině toto,“ ukázal Angličan na titulní stránku novin, které ležely vedle Elleniných nohou.
„Aha, Marten,“ konstatovala Anne. Ačkoli George Martena nikdy neviděla na vlastní oči, jeho vyfotografovaný obličej znala už velmi dobře. „Navrhuju to připevnit na strom a házet na něj nože. Možná i Ellen si hodí, co?“
„To v žádném případě,“ prohlásila Ellen přezíravě. „A buď tak hodná a vezmi si jenom první stránku, ráda bych si zbytek přečetla.“
„Bez obav,“ ujistila ji Annie, ale když razantně trhla, nezůstalo toho moc ani z další stránky. „Tak pojď, Georgi, budeš viset!“ prohlásila vesele. „Thorsteine, umíš házet nožem?“
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Thorstein pobaveně.
„Tak se můžeš postavit blíž, ať máš šanci.“
Ellen si podepřela záda stočenou dekou, opřela se o kmen a rozložila zbytek novin, občas koukla po očku k ohništi, kde Spencer za asistence Shakespeara pokračoval v přípravě oběda a občas na druhou stranu, kde Anne učila Thorsteina Jakobsona vrhat nožem na cíl.
Oba to zjevně docela bavilo.
Ellen se musela opravdu snažit, aby dala najevo jistý despekt, který má k takovému dětinskému počínání, protože i když vůbec netušila proč, Anniny nesmysly jí pomohly cítit se přece jenom o něco lépe.
* * *
Do otcovy pracovny v jeho nepřítomnosti chodil málokdy a vždy měl takový nepatřičný pocit, že dělá něco špatného a otec každou chvíli vyskočí zpoza rohu, aby ho potrestal.
To byl samozřejmě nesmysl.
Nebylo mu pět a neplížil se pracovnou, aby se podíval, co je v těch vysokých skříních z tmavého lesklého dřeva, ale potřebovali s Brucem Wellingtonem nahlédnout do starších účetních knih a Henry věděl, kam je George Marten ukládá.
I tak měl divný pocit a pracovnou se pohyboval tiše a opatrně, jako by tu každý kousek nábytku byl nasáklý Georgovou osobností, jako by i prázdná velká židle za pracovním stolem vyzařovala jeho sílu.
Na desce stolu leželo starší vydání Wallstreet Journal, to, které neslo na titulní straně velkou Georgovu fotografii a oznamovalo oficiální začátek jeho velké volební kampaně.
Henry se nevědomky pousmál.
Byl na svého otce hrdý. Přes všechny ty zlé věci, které se minulý rok staly, se držel svého plánu a šel si za svým cílem a Henry byl připraven ho plně podpořit, tak jak slíbil.
Ne, nebylo to úplně lehké. Mělo to celé jakousi hořkou příchuť, protože Henry vnímal, že je v určitých věcech pro George zklamáním.
George Marten byl právě ve Springfieldu, prvním cíli jeho velké předvolební cesty. Henry doufal, a tak nějak s tím počítal, že bude stát po jeho boku.
Možná se na mě stále zlobí, kvůli tomu domnělému incidentu s Patsy.
Povzdechl si nahlas a přešel ke skříním za stolem, aby je otevřel.
Nechtěl na to myslet.
Pokud chceš ženu, zaplať si děvku. Nebo dvě. Nebo tři.
Nemyslet na to nebyla jeho nejsilnější schopnost. S dalším povzdechem sáhnul pro malé dřevěné schůdky, přisunul si je pod nohy a přejížděl prsty po černých nápisech na světlých deskách, seřazených pečlivě vedle sebe na horní polici.
Když opatrně sestupoval po vrzajících schůdkách zpět, něco malého mu prolétlo kolem ruky a tlumeně dopadlo na tlustý koberec.
Položil všechny desky na stůl a sehnul se, aby to zvedl, byla to nějaká malá knížka v popraskaných kožených deskách. Musela být nějak zasunutá za deskami.
Už se chystal jí vrátit tam, odkud pravděpodobně vypadla, když si uvědomil, že je to zcela konkrétní kniha.
Byla to bible Priscilly Martenové, Georgovy matky a jeho babičky.
Poznal ji hned, ohmatané kožené desky, na několika místech popraskané, ozdobný křížek ze slonoviny, nalepený uprostřed, vyryté nápisy, kdysi postříbřené. Mívala ji v rukách tak často, že stále jako by viděl její kostnaté pevné dlaně v béžových krajkových rukavičkách.
Zaplavila jej nečekané vlna stesku a také dojetí, že si otec ten hmatatelný kousek vzpomínky nechává schovaný u sebe v pracovně.
Zamyšleně se posadil na okraj desky stolu, bibli stále v dlaních, ale držel ji jen zlehka, jako by se bál, že se snad pevným stiskem může rozpadnout na kousky.
Četla mu z ní tolikrát, že by to nedokázal spočítat, vzpomínal si, že jako malý častokrát nerozuměl obsahu, ale měl rád její suchý, chraplavý, trochu monotónní hlas, protože četla jen pro něj.
Přejel koncem prstu po dlouhé rýze v koženém hřbetu knihy, její okraje byly už za ty roky ohlazené, ale stále byla patrná.
Když byl dítě, ptal se na ní záměrně opakovaně, předstíral, že zapomněl, proč tam ta rýha je, jen aby si znovu poslechl vyprávění Priscilly Martenové, jak držela knihu v rukou, když její hřbet škrábl hrot siouxského šípu.
Vždycky a znovu to hltal s široce otevřenýma očima, dobrodružný příběh o přepadení indiány, ze kterého babička vyvázla živá jen s pomocí Boží. Až mnohem později, nikoli však z jejích úst, se dozvěděl necenzurovanou verzi události o tom, jak Siouxové zabili a skalpovali jejího manžela a ji opakovaně znásilnili přímo před očima tehdy pětiletého George Martena.
Mysleli si, že je taky mrtvá, ale nebyla.
Malé dítě divoši kdoví pro nechali žít.
Kdyby nenechali, nikdy by ses nenarodil, Henry Jacobsi. Bůh ho ochránil a tak ochránil i tebe.
Uvědomil si, jak silná žena to musela být. Nebyla laskavá, to by se o ní opravdu nedalo říct a Henry si nevzpomínal, že by kdy zahlédl její úsměv. Přesto mu ale velmi scházela, její přítomnost v tomto domě, který pro ni George kdysi nechal postavit, její bystré, pichlavé oči.
Její vliv na George.
Protože jestli kdy George Marten choval k někomu skutečnou, nefalšovanou úctu, byla to právě jeho matka.
Henry listoval zažloutlými stránkami knihy, ale nečetl slova, prostě jen tiše seděl a dotýkal se stránek.
Náhle cosi neslyšně vyklouzlo zpod prstů a přistálo u jeho nohou.
Sehnul se.
Byla to fotografie.
Stará, vybledlá a podivně přeložená na několikrát, takže ji musel položit na desku stolu a uhladit, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.
Zobrazovala šest lidí, dva muže a čtyři ženy, všichni oblečeni ve stejnokrojích, do jakých se strojí služebnictvo, seřazení před širokými dřevěnými dveřmi s kováním.
Henry ty dveře poznal, i když na obrázku byly zřejmě zbrusu nové.
Byl to hlavní vchod domu, ve kterém žil celý život, domu, který nechal George Marten postavit pro svou matku, aby měla kde důstojně a pohodlně žít.
Přešel k oknu, aby měl víc světla, díval se na ty vybledlé, vážné obličeje a snažil se přijít na jediný důvod, proč by měl jeho otec v rodinné bibli založenou starou fotografii služebnictva, ze kterého už tu nejspíš ani nikdo nepracuje.
Nebo ji tam měla Priscilla?
Zamyšleně znovu složil fotografii tak, jak byla mezi stránkami knihy; nebylo to těžké, papír byl silně zohýbaný a šlo to skoro samo.
Z vyšisované, překládané fotografie se na něj díval jediný, vážný obličej mladičké dívky stojící skoro vprostřed řady. Měla služebnický stejnokroj a drobné prameny vlasů, které jí vykukovaly zpod bílého čepce dávaly tušit, že měla světlejší, možná plavé vlasy.
Její papírový obličej nebyl nijak hezký, spíš nevýrazný a Henry neměl absolutně žádné ponětí o tom, co to má znamenat.
Zakroutil hlavou.
„Pane Jacobsi, potřebujete s těmi záznamy pomoci?“ ozvalo se od dveří a Henry málem nadskočil, přestože Bruce Wellington promluvil svým typickým, klidným polohlasem.
„Ehm... ne, děkuji!“ odpověděl rychle, zaklapl bibli a fotografii zastrčil do kapsy u saka. „Už to nesu.“
Bruce zůstal stát u dveří, poklidný a až nepřirozeně ukázněný, jako vždy. Henry se pokusil vrátit knihu přesně tam, kde ji našel a kvapně posbíral všechny složky, které by mohli potřebovat.
„Můžeme se dát do práce,“ řekl a nejistě se usmál.
* * *
Lesem se rozléhalo praskání dřeva, občas přerušené několika ranami sekery, to když byla větev příliš silná. Kit a Shakespeare se zodpovědně vrhli na vytváření zásob dřeva na večer a na další den. Ellen neseděla daleko od nich, ale přesto nevypadala, že by ji to tentokrát nějak rušilo, natolik byla zahleděná do novin.
„Kdo to je?“
Ellen sebou trhla leknutím, když si k ní Anne tak neurvale přisedla.
„Annie, to je opravdu nezdvořilé!“ upozornila ji.
Zbytečně, pochopitelně.
„Neustále na něj zíráš, takže kdo to je?“ ukázala na fotografii doprovázející novinový článek.
„Richard Dreyfuss-Stuyvessant,“ odpověděla Ellen po chvíli zaváhání.
„Proboha, tak to chápu, proč to čteš už potřetí, to jméno se nedá zapamatovat,“ ušklíbla se Anne.
„Byl to otcův dobrý přítel.“
„Vážně?“ naklonila se Anne nad rozložené noviny, aby se podívala znovu a důkladněji. „Není na to moc mladej?“
„Je o dost mladší, než otec. Ale nejspíš jim to nikdy nevadilo,“ pokrčila Ellen rameny.
„Co o něm píšou?“
„Nic zásadního. Zmiňují, že se nedávno vrátil z Velké Británie, kde uzavřel několik úspěšných obchodů,“ odpověděla Ellen.
„Nuda,“ pronesla Anne a natáhla se na záda do trávy a mechu. Ellen chvíli mlčela, noviny na jejím klíně nehybně ležely a stále se na ně dívala fotografie usmívajícího se muže v cylindru a lehkém plášti.
„Otec o něm mluvil často a vyměňovali si dopisy, ale já se s ním setkala jen dvakrát. Naposledy, když mi bylo dvanáct, pozval mě i tatínka do New Yorku. Na ten jeho dům jsem koukala jako na nějaké zjevení, zdál se mi tak obrovský a nádherný.“
„A ten telecí výraz v obličeji máš kvůli tomu domu, nebo kvůli tomu ulízanýmu fešákovi?“ zeptala se Anne.
„Jsi příšerná.“
„Tak se hned neurážej.“
V Ellen fotografie vyvolala hezké vzpomínky, ještě dětské a nepokažené čímkoli zlým, jako mýdlové bubliny – čisté, průzračné a voňavé. Protože přesně takhle vnímala svět kolem sebe. Dnes už věděla, že to byla iluze, neměla tušení, kolik úsilí otce stálo, aby ji co nejdéle držel v té krásné zlaté kleci jeho lásky a majetku.
Ale teď to vyvolávalo jen ty příjemné věci, vybavovala si naleštěné příbory, nádherný prostřený stůl, služebnictvo. Otcova tvář byla veselá a měla mnohem méně vrásek, než později a Richard Dreyfuss-Stuyvessant byl tak mladý a hezký.
Skoro nemohla souvisle promluvit, jak ji uchvátil a to u ní bylo velmi neobvyklé. Musela se nad tou vzpomínkou usmívat.
„Taky jsi zcela jistě měla někoho, kdo tě okouzlil, když jsi ještě byla téměř dítě,“ řekla nahlas s přívětivým sentimentem v hlase. „Určitě byl někdo, o kom jsi snila, že se za něj provdáš – nebo alespoň, že tvůj budoucí muž bude přesně takový. Myslím, že dívky tohle dělají. Sní,“ pousmála se znovu.
„Ne.“
Annin hlas byl suše skeptický a stejné měla oči, když se k ní Ellen obrátila.
„Ale já jen myslela-“
„Já neměla na blbosti čas, El, ani myšlenky. Většinu času jsem se snažila dělat něco užitečnýho.“
Vydělat pár drobných nebo sehnat něco k jídlu. Poprat se za bratry, když bylo potřeba. Zašívat, vařit, stloukat, spravovat. Vodit Guye z hospody, když nedošel sám.
Rozčílit otčíma, protože když tloukl mě, neměl už tolik síly uhodit matku. A protože bylo snesitelnější rány dostávat, než se dívat.
Nic z toho neřekla nahlas, vlastně na to ani nechtěla myslet, ale měla skoro pocit, že ty střípky myšlenek šly z jejích očí přečíst.
Ellen ucítila, jak jí obemklo hrdlo cosi podobné studu. Tolik měsíců už brala Anne jen jako součást skupiny, ve které se sama nacházela, jako spolubojovnici, že si ani neuvědomovala, jak rozdílné životy předtím vedly.
„Promiň,“ zamumlala, aniž si to nějak rozmýšlela.
Anne překvapeně cuklo obočí. „Neomluvila ses mi ani za to, žes mě křivě obvinila ze žhářství a teď tohle.“
„Annie, nech toho.“
„Nejspíš Bobby Glaser.“
„Co?“ nerozuměla Ellen.
„Byl asi nejblíž tomu, co jsi říkala.“
„Ten Bobby Glaser, co měl hospodu a penzion?“ vzpomínala Ellen matně.
„Jo. Ne teda, že bych do něj byla nějak... jak jsi to řekla?“
„Zakoukaná?“ nabídla vhodné slovo.
„To asi ne. Ale měla jsem ho ráda, líbilo se mi, jak mluvil, tak tiše a klidně, nikdy nekřičel, jako by to prostě nepotřeboval. Pracoval a zpíval si u toho,“ podívala se Anne zpátky nahoru, na nebe mezi vrcholky stromů. „Taky se mi líbilo, jak se díval na Margot. Hrával jí ráno na klavír, když už tam nikdo nebyl, těma rukama, kterýma celý dny vařil, myl nádobí a opravoval věci, hrál tak pěkně a já to tajně poslouchala. Když jsem byla malá, říkala jsem si, že jestli jednou budu mít muže, bude jako Bobby.“
„Myslím, že rozumím,“ přikývla Ellen upřímně, ale nemohla si pomoci, aby se její myšlenky tázavě neotřely o Wesleyho, který se zdál být přesně pravým opakem vzpomínaného Bobbyho Glasera. Rozhodla se ale o tom nahlas nezmiňovat a raději se vrátila pohledem k novinovému článku.
„Víš, jen přemýšlím, co si asi myslel, když se dozvěděl to o otci,“ řekla tichým hlasem.
Anne se zvedla jen natolik, aby si mohla podepřít hlavu, ale mlčela, protože netušila, co by na tohle měla odpovědět.
„Vůbec nezná pravdu,“ pokračovala Ellen tiše. „Není, kdo by mu jí řekl.“
„No a co?“ odtušila Anne. „Přítele by mu to nevrátilo.“
„Ale třeba by na rozdíl ode mě mohl něco udělat. Jemu by možná věřili, má daleko větší vliv, než já. A je to muž.“
„Možná by nevěřil on tobě.“
„Proč?“
„Nemáš přece žádnej důkaz, proto ti policie nevěřila,“ připomněla Anne. „Nejspíš by ti nevěřil ani Ronald... Dreymore... Spootwatsson.“
Ellen protočila oči. „Ale John mi věřil.“
„Johnovi to bylo spíš jedno,“ ušklíbla se Anne. „Šlo přece o pomstu!“
„Proč najednou tak posměšně, Annie?“ obořila se na ni Ellen poněkud ostře. „Mám dojem, že ty jsi v tom namočená úplně stejně jako ostatní. Jako my ostatní,“ opravila se.
„To jsem,“ souhlasila Anne klidně. „Jen říkám, že Johnovi šlo především o jeho vlastní cíle. Je už takovej.“
„Je to tvůj otec, neměla bys o něm mluvit takhle.“
Anne nereagovala ani slovně, ani výrazem a sebrala Ellen z klína noviny.
„Až bude po všem, můžeš mu tu pravdu říct, když se ti to zdá tak důležitý,“ řekla po chvíli nečekaně smířlivě, až Ellen překvapivě zamrkala.
„Nejspíš,“ kývla, možná bylo lepší o tom tolik nepřemýšlet. „Možná to udělám, ano. Pojedu do New Yorku a-“
„A?“
„To ještě nevím,“ odtušila Ellen. „Co ty, Annie?“
„Co já?“ nechápala.
„Opravdu si chceš osvojit všechny sourozence?“
„Jo, to chci.“
„Kde budete žít? V Sugarhillu asi ne.“
„Ne, to fakt ne,“ ujistila ji Anne. „Nejspíš... kdekoliv.“
„Nemáš žádný konkrétní plán?“ podivila se Ellen.
„Ty taky nemáš plán.“
Ztichly, Ellen si uhlazovala sukni přes kolena a Anne obracela noviny v ruce, dokud papírové tváři Richarda Dreyfusse-Stuyvessanta nezůstala poněkud pomuchlaná fasáda.
Pozorovaly to drobné dění ve svém okolí, v jejich maličkém lesním tábořišti, mezi světlými plachtami provizorních přístřešků a kolem ohniště. Johna sedícího s Thorsteinem vedle bedniček s dynamitem, skloněné nad plánkem, Spencera, který vršil špinavé plechové nádobí na hromadu a Kita se Shakespearem, jak stále neunavně lámou a sekají dřevo.
Kit každou větev opřel o pařez a pak na ní silně dupnul, aby s ostrým prasknutím rupla.
„Někdo se rodem, někdo umem pyšní, někdo zas silou, někdo bohatstvím!“ recitoval Shakespeare hlasitě a oháněl se sekerou. „Někdo chce šatem omráčit své bližní, sokoly, koňmi, chrty – co já vím!“
„Nechceš už konečně zmlknout?“ podíval se na něj Kit významně a otřel si pot z čela špinavým rukávem.
Anne se přistihla, že se usmívá a natočila hlavu, aby si vyměnila ten drobný, pobavený úsměv s Ellen.
„Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže a hrobky vladařů tento můj mocný rým,“ odpověděl Shake dalším veršem a ostří jeho sekery se třikrát rytmicky zakouslo do pružné větve. „Zatímco z kamene čas písmo dávno smaže, můj verš zde bud dál plápolat – a vy s ním!“
Větev rupla a Shakespeare ji s poslední slabikou verše oddělil prudkým trhnutím.
„V tom horku je to nějaký náročný!“ zafuněl a odhodil větev k ostatním.
„Stárneš,“ usoudil Kit. „Nebo spíš moc meleš. Kdybys u toho mlčel, určitě by tě to tak neunavilo. A mě taky ne,“ dodal důrazně.
„Trocha literárního vzdělání ti vůbec neuškodí, beztak jsi vyrůstal jako to dříví v lese,“ ukázal Shakespeare na rostoucí hromadu.
„Na to už je nejspíš pozdě.“
„Nikdy není pozdě, chlapče!“
„Prý trocha,“ odfrkl si Kit. „Zásobuješ mě tím od chvíle, kdy jsem se s tebou seznámil.“
„Vidíš, vidíš, a přesto ti toho v hlavě mnoho nezůstává. A hádám, že poté, co tě do té hlavy ještě praštili, nebude to o moc lepší.“
„Já po tobě fakt něco hodím,“ prohlásil Kit razantně.
„Smilníku milý můj, i zlo ti sluší, zabij mne třeba, ale s láskou v duši!“
Kit skutečně hodil, kus ostře lomeného, tlustého klacku, který měl zrovna v ruce, ale Shakespearovi nedělalo problém uhnout, dokonce to vypadalo elegantně.
Anne se neudržela a krátce se zasmála.
„Kdybys radši vrhal nože,“ poznamenala hlasitě. „Thorsteina jsem před obědem úplně rozdrtila, můžeš bejt další na řadě.“
Obrátil se k ní trochu překvapeně, otřel si dlaně o předek košile a pak je vrazil do kapes.
„My už spolu mluvíme?“ udělal pár kroků směrem k oběma dívkám.
„Asi jo,“ uhnula pohledem.
„Aha,“ protáhl ironicky, ale když ho probodla očima, usmál se vřele. Jako vždy pocítila nakažlivost jeho zářivého úsměvu a cítila, že její mrzutost, pokud ještě nějaká byla, roztává jako ledová krusta pod jarním texaským sluncem.
„Tak jdem na to?“ naklonila hlavu na stranu a sáhla dozadu za opasek, kde měla zastrčené ploché kožené pouzdro s Davidovými vrhacími noži.
„Na co?“
Pozdro vytáhla a položila ho na zem před sebe.
„Vsadím se, že tě přehodím nejmíň o deset bodů,“ podívala se na něj vyzývavě. „Spíš o dvacet, když jsem před chvílí viděla tvojí mušku.“
„Minul jsem ho schválně,“ ujistil ji. „Ty máš pořád Davidovy nože, i když odjel? Čím jsi ho přesvědčila?“ zvedl obočí.
„Pěkně jsem poprosila,“ usmála se.
„To bych rád viděl.“
„No dovol, já umím být milá.“
„Možná když spíš,“ utrousila Ellen.
„Ha ha. Takže si tady půjčíme obličej Rufuse Drummonda-Sweetforesta, protože z George nám zůstaly jen cáry,“ rozhodla Anne s novinami v ruce, ale než stihla vstát, natáhla se pro ně Ellen.
„Na to zapomeňte!“ uzmula je nepřipravené Anne z ledabylého sevření. „Ještě jsem nedočetla.“
„Je to jen fotografie! Kazíš zábavu, El.“
„O zábavě mám naprosto odlišné představy.“
Ellen si pomuchlané Wallstreet Journal znovu způsobně rozložila na klíně a o další případné Anniny provokace se odmítala zajímat. Ta už si jí ale nevšímala a odkráčela spolu s Kitem a Davidovými noži.
Shakespeare pokračoval v rytmické recitaci za doprovodu sekery a přestože už neměl vynucené publikum, zdálo se, že ho to baví úplně stejně. Ellen znovu, snad trochu zbytečně uhladila noviny, které Anne tak bezohledně pomuchlala a zlehka se přitom dotkla papíru v místech Richardovy tváře.
Jeho vstřícný výraz působil přívětivě a upřímně i na fotografii, usmíval se kdesi tam ve velkém městě, světě tak vzdáleném od toho Ellenina, že už to víc ani nebylo možné.
* * *
Vincent Daelglish Mitchell se nikdy neprodíral davem.
Nepotřeboval to.
Tlačící se masa se před ním často snadno rozestoupila, aniž se musel jakkoli snažit. Nebylo to ani tak tím, že byl vysoký a celkem ramenatý, což ještě zdůrazňoval na míru ušitý oblek, bylo to něco v jeho obličeji.
Byla by to pohledná tvář muže těsně před čtyřicítkou, s ostře řezanými rysy a olivovou pletí oholenou do hladka, kdyby v jeho výrazu nebylo něco navíc, špetka podivné neústupnosti, která působila zvláštním zastrašujícím dojmem, i když se usmál.
Snad na všech možných místech v centru Springfieldu visely plakáty s tváří George Martena, velké, orámované modro-červeno-bílými barvami a zdobené v rohu barevným illinoiským znakem dravého ptáka v letu s červenou stuhou v zobáku.
Pěkné, pomyslel si Mitchell. A drahé.
Že na své kampani George Marten nešetřil, bylo vidět všude kolem – pódium ze světlého dřeva, které tu včera dělníci postavili, výzdoba ve vlasteneckých barvách, chlapci rozdávající letáky nabádající k jeho podpoře coby kongresmana za stát Illinois.
A občerstvení zdarma.
Samozřejmě v omezeném množství, ale preclíky a limonáda si dokázaly dav posluchačů naklonit, jako by to snad vyvolávalo podvědomý, nesmyslný dojem, že pokud se pan Marten stane kongresmanem, bude přísun jídla zdarma běžnou záležitostí.
Každopádně náměstí bylo z větší části plné a protože George Marten zrovna dokončil svůj proslov, přeléval se dobře naladěným davem potlesk jako vlnobití. Vincent také decentně a několikrát zatleskal.
Většinu jeho proslovu poslouchal, George měl celou řeč pěkně nazkoušenou a uměl mluvit tak, aby vše co říkal působilo upřímně a tak trochu spontánně, ale Vincent měl příliš cvičené ucho a dokázal rozeznat pečlivou přípravu.
V podstatě mu to bylo lhostejné, nebyl tu, aby odhaloval jemné politické praktiky, z části poslouchal, z části pozoroval obličeje v davu, snad ze zvyku, jako by se nedokázal oprostit od pozorování a soukromé analýzy.
George ještě naposledy důstojně zamával směrem dolů a následně už sestupoval po dřevěných schůdcích z pódia. Vincent zamířil rozvážně směrem k němu, nikam nespěchal a trpělivě čekal opodál, zatímco George byl zaneprázdněn potřásáním rukou.
Když si jeho přítomnosti všiml, nenechal ho čekat dlouho.
„Pane Mitchelli,“ přistoupil k němu.
„Pane Martene,“ pozdravil Vincent se zdvořilým úklonem hlavy, sám napřáhl pravou ruku a věnoval mu pevný stisk.
„Nečekal jsem, že se dostavíte tak brzy.“
„Přišel jsem si vás poslechnout,“ pousmál se Mitchell, ale v jeho úsměvu bylo cosi studeného, neúčastného. „Pěkný proslov.“
„Děkuji, děkuji,“ poklepal si George dlaní na hrudník a tvářil se téměř skromně.
„Máte jistě nabitý program, pane Martene.“
„Ano, to ano. Ovšem s vámi počítám, pane Mitchelli, jinak bych vám pochopitelně neposílal telegram. Když už jsme ve Springfieldu oba, proč toho nevyužít k pracovnímu jednání.“
Hleděl na něj, trochu vyčkávavě, trochu lhostejně, pokud byla vůbec tahle kombinace možná. V očích Vincenta Daelglishe Mitchella zajisté ano.
„Naprosto souhlasím.“
„Myslel jsem, že bychom si mohli promluvit někde v klidu a soukromí, daleko od všeho ruchu mé kampaně,“ obsáhl rozmáchlým gestem část náměstí.
„To by bylo určitě lepší.“
„Bydlím v apartmá hotelu Calhoun House, co byste řekl tomu, kdybych vás večer pozval na skleničku vynikající whiskey?“ nabídl George. „Jsem si jistý, že takové prostředí bude dost příznivé pro záležitosti, které bych s vámi rád probral.“
„To bych samozřejmě neodmítl.“
George pochopitelně žádné odmítnutí neočekával, všechno to byla jen hrst zdvořilostních frází, společenská hra, kterou oba hráli.
„Pak se na vás budu těšit v osm hodin, pane Mitchelli, pokud vám to tak vyhovuje.“
„Vyhovuje.“
Téměř následovalo další potřesení rukou, George svou pravici už napřahoval, ale Vincent jako by ji neviděl. Prohlížel si zkoumavě jeho obličej, takovým tím způsobem, který byl na hranici komfortu.
„Jste nespokojen?“ položil tichou otázku.
„Co prosím?“ nechápal George a stáhl ruku.
„S našimi službami. Jste snad nespokojen?“
„Ale to vůbec ne, jak vás to napadlo?“
„Měl jsem za to, že jsme všechny detaily dohodli na našem minulém setkání. Nebo se snad změnily okolnosti?“
„Pravděpodobně by se to tak dalo nazvat,“ odsouhlasil George nejednoznačně. „Ale je to jaksi složitější, komplexnější. Proto jsem navrhoval schůzku v soukromí. Ale mohu vás ujistit, že nebudete litovat, pane Mitchelli.“
George mluvil o penězích, zněly mu v hlase a byly vidět na očích.
Tentokrát Vincent nabízenou ruku stiskl.
„Pinkertonova agentura je tu pro vás, pane Martene,“ odpověděl s naučeným úsměvem.
Když se pak vracel zpátky do svého hotelu a míjel spoustu synchronně se tvářících papírových Georgů Martenů, usmíval se stále, ale už jinak, sebejistě, pevně sevřenými rty.
Měl pocit, že ví, v čem bude chtít Marten případ pozměnit. Doplnit.
A opravdu doufal, že je ten pocit správný.
Ještě ani nebylo poledne, ale slunce už mělo sílu. Thorstein se snažil držet ve stínu stromů, ale i tak mu začínalo být teplo, takže si sundal sako i vestu a obojí přehodil přes nejbližší vhodnou větev.
Usazený na pařezu si pak položil na klín další hranatou bednu a za pomocí čepele nože coby páčidla ji na druhý pokus otevřel.
Cítil, že je už nějakou dobu pozorován, ale předstíral, že o tom neví.
Otřel si dlaně o kalhoty a rozmotal zápalnou šňůru. Nechával ji pečlivě a pomalu klouzat mezi prsty a nakonec to nevydržel.
„Nemusíte se schovávat,“ řekl nahlas, aniž vzhlédl.
Pohnula se.
„Neschovávám se,“ odsekla.
„Dívala jste se na mě,“ konstatoval pobaveně a zvedl k ní oči. Měl je tmavě, sytě zelené, až ji ta neobvyklá barva zarazila. „To nemůžete popřít.“
Dívky v kalhotách se v jeho okolí příliš často nepohybovaly, proto si nemohl pomoci, aby nezíral na její nohy déle, než na její tvář. Ten pohled ostatně stál za to.
Založila si ruce na hrudi a trhla rameny. „To ta vaše košile.“
„Cože?“ zasmál se.
„V okruhu padesáti mil neexistuje nic tak čistýho a bílýho, jako to, co máte na sobě,“ konstatovala suše.
Rozesmál se naplno, příjemným, hlubokým smíchem. „Jste vtipná,“ řekl uznale.
„Na holku?“
„Nic takového jsem nenaznačil,“ ujistil ji, odložil bedničku z klína a vstal. „Nebyli jsme oficiálně představeni, ale protože to není obvyklá situace, snad nebude vadit, když se představím sám. Jsem Thorstein Jakobson.“
„Mluvíte zvláštně,“ řekla, ruce stále překřížené přes prsa.
„Ach, myslíte tím můj přízvuk. A to jsem si myslel, že už to není slyšet,“ pousmál se.
„Je.“
„Narodil jsem se ve Švédsku. Žil jsem tam do osmnácti let.“
Tři vteřiny ho provrtávala pohledem, ze kterého si nepřečetl vůbec nic a skoro znejistěl.
„Jsem Annie Retlowová,“ zaváhala, ale nakonec úsporně napřáhla pravou ruku.
„Já vím. Těší mě, že vás poznávám, slečno Annie,“ uchopil její dlaň. Stiskla ho pevně, skoro jako muž a na její dlani a prstech zřetelně cítil drsné drobné mozoly. Pravděpodobně právě to mu zabránilo v tom, aby tu ruku políbil, jak byl zvyklý, takže jen opětoval stisk.
„Nejsem žádná slečna, pane Jakobsone,“ ušklíbla se.
„Jen Thorstein, prosím,“ usmál se znovu. Uhnula pohledem z jeho tváře a zadívala se na pootevřenou bednu vedle pařezu.
„Co... co to děláš?“ zeptala se a snažila se působit nezaujatě.
„Kontroluji.“
„Co kontroluješ?“
„Zápalné šňůry. Jsem zvyklý pečlivě kontrolovat, jestli nemají nějaké vady,“ sehnul se a vzal napůl rozmotanou hnědozelenou šňůru do ruky. „I ta sebemenší trhlina nebo nerovnost pak může rozhodnout o spolehlivosti a nebo přesné délce hoření a já chci-“ zarazil se. „Odpusť, tohle tě určitě nezajímá.“
Kousla se do rtu, zajímalo ji to víc, než byla ochotná mu přiznat.
„Můžu se podívat?“ pokusila se o lhostejný tón.
„Prosím.“
Nic zvláštního na tom kousku tuhého provázku neviděla, přesto ho držela v ruce s určitým respektem. Měla na jazyku spoustu otázek.
„Jak poznáš ty vady?“ zeptala se nakonec.
„Ne očima, dotekem,“ řekl. „Otři si dlaň, ukážu ti to. Jenom jemně, konečky prstů, nech ji pomalu prokluzovat, nesmíš moc pevně. Když tvoje prsty znají ten povrch, každou trhlinu nebo nerovnost hned zaznamenáš. Cítíš?“
Soustředěně přikývla.
Záměrně ji stále držel ruku, prsty položené na jejích a pečlivě sledoval, jestli s ní jeho dotek něco dělá. Musel ale zklamaně uznat, že jediné, co ji zajímá, je zápalná šňůra a jeho ruku nejspíš ani nezaznamenala.
„To takhle kontroluješ všechny?“ zeptala se.
„Pokud mám tu možnost, tak ano.“
„Musí to trvat vážně dlouho.“
„Ano. Ale já jsem pečlivý rád. A navíc mám teď spoustu času, než si vyzvednu další materiál.“
„Hm.“
Oči jí znovu ujely k oběma bednám na zemi.
„A co tenhle... materiál?“ zeptala se neurčitě.
„Co s ním?“ zvedl obočí.
„Nikdy jsem nedržela v ruce dynamit.“
Okamžitě se mu v hlavě vynořil dvojsmyslý žert, který by byl jistě za hranicí nejen dobrého vychování, ale i vkusu, ale raději se ovládl, nechtěl ji naštvat.
„Uvítám asistenci,“ řekl přívětivě. „Pokud nemáš na práci něco důležitějšího.“
„Ne, nemám,“ odpověděla rychle.
„Skvělé,“ usmál se zeširoka.
* * *
Paprsky prosvítaly mezi větvemi vysokých stromů tak akorát, občas jí ofoukl drobný svěží větřík od jezera, pod hlavou měla složenou deku a druhou přes sebe jen tak lehce přehodila.
Spalo se jí naprosto úžasně.
Z hlubokého spánku jí probraly rány, které po chvíli identifikovala jako sekání dřeva. Chvíli se pokoušela to ignorovat, ale nakonec to vzdala a ztěžka otevřela oči.
„Co se děje,“ zamumlala a rozespale mžourala na Spencera klečícího u vyhaslého ohniště.
„Měl bych uvařit něco na oběd,“ vysvětlil Spencer a jedním úsporným máchnutím rozsekl další špalek vejpůl.
Měla bych mu pomoct, pomyslela si Ellen zasmušile a vůbec se jí nechtělo.
„Kde je Annie?“ zeptala se místo toho.
Annie by mu mohla pomoct stejně tak.
„Šla do lesa zkontrolovat oka, jestli se do nich něco nechytlo. Teda původně. Pak na to asi zapomněla, protože teď si celou dobu hraje s dynamitem.“
„Cože??“ posadila se Ellen tak prudce, jako by v příští chvíli měl ten dynamit bouchnout.
„Klid. Pod dohledem pana Jakobsona,“ dodal.
Uklidnilo ji to, ale jen trochu.
„Takže budou nejspíš jen fazole, chleba a sýr,“ zamumlal Spencer pro sebe.
„Třeba Shakespeare a Angličan přivezou něco z města,“ zadoufala Ellen.
„Můžeš se jich zeptat, už jsou zpátky,“ kývl Spencer směrem ke stezce.
Ellen si s nevolí uvědomila, že musí vypadat rozespale a rozcuchaně a snažila se alespoň uhladit si vlasy dlaní. Ráda by vytáhla svoje prasklé zrcadlo, ale ještě raději by si zase lehla a spala dál.
„Ellen, přivezl jsem ti noviny, jak jsi chtěla,“ oslovil ji Angličan. „Jedno starší vydání Wallstreet Journal a jeden výtisk čehosi... Wichita Weekly News,“ podíval se zpátky na noviny. „Prosím,“ natáhl ruku.
„Děkuji,“ ožila a sáhla po obou výtiscích. Noviny považovala za jednu z mála příležitostí, jak se spojit s civilizovaným světem, který tolik postrádala, většinou přečetla každičký článek, který v nich našla.
Dvakrát.
„Myslím, že tentokrát je to zajímavější, než obvykle,“ dodal ještě Angličan s tak podivným výrazem, že noviny rozložila rychle a nedočkavě. Pořád nad ní stál, jako by si chtěl počkat na její reakci a dokonce i Spencer přestal sekat.
Titulní stránce Wallstreet Journal vévodila velká portrétní fotografie George Martena, ale tentokrát vypadala zcela nová, pečlivě aranžovaná. Jako by byla promyšlená do posledního detailu, od nejlepšího obleku, k hůlce s nablýskanou rukojetí, o kterou lehce opíral dlaně, širokému zlatému řetízku na jeho vestě až po ten výraz na jeho obličeji.
Výraz seriózního, spolehlivého muže, kterému je radno důvěřovat.
Všechno to, čím George nebyl.
Ellen zachvátila tak náhlá vlna emocí, když se podívala jeho papírovému já do očí, že měla největší chuť zmuchlat Wallstreet Journal do jedné velké koule. To by samozřejmě nikdy neudělala a tak jen držela okraje novin tak křečovitě, že ji rozbolely prsty.
„Jsi v pořádku, Ellen?“ přidřepl si k ní Angličan.
„Ano.. totiž-“ podívala se konečně na tlustě tištěný titulek nad fotografií.
George Marten nadějným kandidátem do kongresu za stát Illinois.
„To snad ne!“ neudržela se.
„Zajímavá zpráva, že?“ souhlasil s ní Angličan.
„Je místostarostou Chicaga,“ zamračila se Ellen. „Nemůže-“ zarazila se. „Ovšem, že může,“ opravila se pomalu a neubránila se hořkému úšklebku. „Míří vysoko, samozřejmě, to by mě přece nemělo překvapovat.“
Podtitulek hlásal, že známý bankéř, akcionář a místostarosta města Chicago zahájil svou předvolební kampaň.
„Myslíš, že o tom kongresu John věděl?“ zajímalo Shakespeara.
„Jsem si tím skoro jistý. Má přece u Martena blízkou spojku, dokázal vypátrat i jeho utajeného syna. Tohle věděl určitě.“
Ellen přečetla článek pomalu a pečlivě, úplně celý, než řekla něco dalšího. „Ten článek si musel napsat sám a nebo královsky zaplatit tomu novináři, který to vytvořil,“ poznamenala napjatě a precizně a pomalu noviny opět složila.
„Jenom si říkám, co to asi vypovídá o naší velké, svobodné zemi, když se do jejího čela klidně můžou posadit různí... zloději, podvodníci, násilníci a... a vrazi a nikdo se tomu nejen nediví, ale dokonce je ještě lid hromadně podporuje jako... jako stádo nějakých tupých, rozjásaných ovcí!“
Její hlas se postupně zvyšoval a když domluvila, bylo kolem skoro hrobové ticho.
„Co tu řveš?“ zjevila se Anne mezi stromy a tvářila se nechápavě.
„Neřvu, jen jsem trochu zvýšila hlas, ty to děláš pořád, tak to laskavě nevyčítej ostatním,“ ohradila se Ellen a pokusila se zklidnit rozbouřenou krev, kterou cítila bušit ve spáncích. „Ostatně, nevidělas Dannyho?“
„El, Danny je přece pryč od včerejška, s Davidem a Wesleym dělají průzkům prostoru kolem dolu, přijede možná až zítra, proč je takhle mimo?“ obrátila se plynule k ostatním.
„Mohlo by být na vině toto,“ ukázal Angličan na titulní stránku novin, které ležely vedle Elleniných nohou.
„Aha, Marten,“ konstatovala Anne. Ačkoli George Martena nikdy neviděla na vlastní oči, jeho vyfotografovaný obličej znala už velmi dobře. „Navrhuju to připevnit na strom a házet na něj nože. Možná i Ellen si hodí, co?“
„To v žádném případě,“ prohlásila Ellen přezíravě. „A buď tak hodná a vezmi si jenom první stránku, ráda bych si zbytek přečetla.“
„Bez obav,“ ujistila ji Annie, ale když razantně trhla, nezůstalo toho moc ani z další stránky. „Tak pojď, Georgi, budeš viset!“ prohlásila vesele. „Thorsteine, umíš házet nožem?“
„Nejsem si jistý,“ odpověděl Thorstein pobaveně.
„Tak se můžeš postavit blíž, ať máš šanci.“
Ellen si podepřela záda stočenou dekou, opřela se o kmen a rozložila zbytek novin, občas koukla po očku k ohništi, kde Spencer za asistence Shakespeara pokračoval v přípravě oběda a občas na druhou stranu, kde Anne učila Thorsteina Jakobsona vrhat nožem na cíl.
Oba to zjevně docela bavilo.
Ellen se musela opravdu snažit, aby dala najevo jistý despekt, který má k takovému dětinskému počínání, protože i když vůbec netušila proč, Anniny nesmysly jí pomohly cítit se přece jenom o něco lépe.
* * *
Do otcovy pracovny v jeho nepřítomnosti chodil málokdy a vždy měl takový nepatřičný pocit, že dělá něco špatného a otec každou chvíli vyskočí zpoza rohu, aby ho potrestal.
To byl samozřejmě nesmysl.
Nebylo mu pět a neplížil se pracovnou, aby se podíval, co je v těch vysokých skříních z tmavého lesklého dřeva, ale potřebovali s Brucem Wellingtonem nahlédnout do starších účetních knih a Henry věděl, kam je George Marten ukládá.
I tak měl divný pocit a pracovnou se pohyboval tiše a opatrně, jako by tu každý kousek nábytku byl nasáklý Georgovou osobností, jako by i prázdná velká židle za pracovním stolem vyzařovala jeho sílu.
Na desce stolu leželo starší vydání Wallstreet Journal, to, které neslo na titulní straně velkou Georgovu fotografii a oznamovalo oficiální začátek jeho velké volební kampaně.
Henry se nevědomky pousmál.
Byl na svého otce hrdý. Přes všechny ty zlé věci, které se minulý rok staly, se držel svého plánu a šel si za svým cílem a Henry byl připraven ho plně podpořit, tak jak slíbil.
Ne, nebylo to úplně lehké. Mělo to celé jakousi hořkou příchuť, protože Henry vnímal, že je v určitých věcech pro George zklamáním.
George Marten byl právě ve Springfieldu, prvním cíli jeho velké předvolební cesty. Henry doufal, a tak nějak s tím počítal, že bude stát po jeho boku.
Možná se na mě stále zlobí, kvůli tomu domnělému incidentu s Patsy.
Povzdechl si nahlas a přešel ke skříním za stolem, aby je otevřel.
Nechtěl na to myslet.
Pokud chceš ženu, zaplať si děvku. Nebo dvě. Nebo tři.
Nemyslet na to nebyla jeho nejsilnější schopnost. S dalším povzdechem sáhnul pro malé dřevěné schůdky, přisunul si je pod nohy a přejížděl prsty po černých nápisech na světlých deskách, seřazených pečlivě vedle sebe na horní polici.
Když opatrně sestupoval po vrzajících schůdkách zpět, něco malého mu prolétlo kolem ruky a tlumeně dopadlo na tlustý koberec.
Položil všechny desky na stůl a sehnul se, aby to zvedl, byla to nějaká malá knížka v popraskaných kožených deskách. Musela být nějak zasunutá za deskami.
Už se chystal jí vrátit tam, odkud pravděpodobně vypadla, když si uvědomil, že je to zcela konkrétní kniha.
Byla to bible Priscilly Martenové, Georgovy matky a jeho babičky.
Poznal ji hned, ohmatané kožené desky, na několika místech popraskané, ozdobný křížek ze slonoviny, nalepený uprostřed, vyryté nápisy, kdysi postříbřené. Mívala ji v rukách tak často, že stále jako by viděl její kostnaté pevné dlaně v béžových krajkových rukavičkách.
Zaplavila jej nečekané vlna stesku a také dojetí, že si otec ten hmatatelný kousek vzpomínky nechává schovaný u sebe v pracovně.
Zamyšleně se posadil na okraj desky stolu, bibli stále v dlaních, ale držel ji jen zlehka, jako by se bál, že se snad pevným stiskem může rozpadnout na kousky.
Četla mu z ní tolikrát, že by to nedokázal spočítat, vzpomínal si, že jako malý častokrát nerozuměl obsahu, ale měl rád její suchý, chraplavý, trochu monotónní hlas, protože četla jen pro něj.
Přejel koncem prstu po dlouhé rýze v koženém hřbetu knihy, její okraje byly už za ty roky ohlazené, ale stále byla patrná.
Když byl dítě, ptal se na ní záměrně opakovaně, předstíral, že zapomněl, proč tam ta rýha je, jen aby si znovu poslechl vyprávění Priscilly Martenové, jak držela knihu v rukou, když její hřbet škrábl hrot siouxského šípu.
Vždycky a znovu to hltal s široce otevřenýma očima, dobrodružný příběh o přepadení indiány, ze kterého babička vyvázla živá jen s pomocí Boží. Až mnohem později, nikoli však z jejích úst, se dozvěděl necenzurovanou verzi události o tom, jak Siouxové zabili a skalpovali jejího manžela a ji opakovaně znásilnili přímo před očima tehdy pětiletého George Martena.
Mysleli si, že je taky mrtvá, ale nebyla.
Malé dítě divoši kdoví pro nechali žít.
Kdyby nenechali, nikdy by ses nenarodil, Henry Jacobsi. Bůh ho ochránil a tak ochránil i tebe.
Uvědomil si, jak silná žena to musela být. Nebyla laskavá, to by se o ní opravdu nedalo říct a Henry si nevzpomínal, že by kdy zahlédl její úsměv. Přesto mu ale velmi scházela, její přítomnost v tomto domě, který pro ni George kdysi nechal postavit, její bystré, pichlavé oči.
Její vliv na George.
Protože jestli kdy George Marten choval k někomu skutečnou, nefalšovanou úctu, byla to právě jeho matka.
Henry listoval zažloutlými stránkami knihy, ale nečetl slova, prostě jen tiše seděl a dotýkal se stránek.
Náhle cosi neslyšně vyklouzlo zpod prstů a přistálo u jeho nohou.
Sehnul se.
Byla to fotografie.
Stará, vybledlá a podivně přeložená na několikrát, takže ji musel položit na desku stolu a uhladit, aby si ji mohl pořádně prohlédnout.
Zobrazovala šest lidí, dva muže a čtyři ženy, všichni oblečeni ve stejnokrojích, do jakých se strojí služebnictvo, seřazení před širokými dřevěnými dveřmi s kováním.
Henry ty dveře poznal, i když na obrázku byly zřejmě zbrusu nové.
Byl to hlavní vchod domu, ve kterém žil celý život, domu, který nechal George Marten postavit pro svou matku, aby měla kde důstojně a pohodlně žít.
Přešel k oknu, aby měl víc světla, díval se na ty vybledlé, vážné obličeje a snažil se přijít na jediný důvod, proč by měl jeho otec v rodinné bibli založenou starou fotografii služebnictva, ze kterého už tu nejspíš ani nikdo nepracuje.
Nebo ji tam měla Priscilla?
Zamyšleně znovu složil fotografii tak, jak byla mezi stránkami knihy; nebylo to těžké, papír byl silně zohýbaný a šlo to skoro samo.
Z vyšisované, překládané fotografie se na něj díval jediný, vážný obličej mladičké dívky stojící skoro vprostřed řady. Měla služebnický stejnokroj a drobné prameny vlasů, které jí vykukovaly zpod bílého čepce dávaly tušit, že měla světlejší, možná plavé vlasy.
Její papírový obličej nebyl nijak hezký, spíš nevýrazný a Henry neměl absolutně žádné ponětí o tom, co to má znamenat.
Zakroutil hlavou.
„Pane Jacobsi, potřebujete s těmi záznamy pomoci?“ ozvalo se od dveří a Henry málem nadskočil, přestože Bruce Wellington promluvil svým typickým, klidným polohlasem.
„Ehm... ne, děkuji!“ odpověděl rychle, zaklapl bibli a fotografii zastrčil do kapsy u saka. „Už to nesu.“
Bruce zůstal stát u dveří, poklidný a až nepřirozeně ukázněný, jako vždy. Henry se pokusil vrátit knihu přesně tam, kde ji našel a kvapně posbíral všechny složky, které by mohli potřebovat.
„Můžeme se dát do práce,“ řekl a nejistě se usmál.
* * *
Lesem se rozléhalo praskání dřeva, občas přerušené několika ranami sekery, to když byla větev příliš silná. Kit a Shakespeare se zodpovědně vrhli na vytváření zásob dřeva na večer a na další den. Ellen neseděla daleko od nich, ale přesto nevypadala, že by ji to tentokrát nějak rušilo, natolik byla zahleděná do novin.
„Kdo to je?“
Ellen sebou trhla leknutím, když si k ní Anne tak neurvale přisedla.
„Annie, to je opravdu nezdvořilé!“ upozornila ji.
Zbytečně, pochopitelně.
„Neustále na něj zíráš, takže kdo to je?“ ukázala na fotografii doprovázející novinový článek.
„Richard Dreyfuss-Stuyvessant,“ odpověděla Ellen po chvíli zaváhání.
„Proboha, tak to chápu, proč to čteš už potřetí, to jméno se nedá zapamatovat,“ ušklíbla se Anne.
„Byl to otcův dobrý přítel.“
„Vážně?“ naklonila se Anne nad rozložené noviny, aby se podívala znovu a důkladněji. „Není na to moc mladej?“
„Je o dost mladší, než otec. Ale nejspíš jim to nikdy nevadilo,“ pokrčila Ellen rameny.
„Co o něm píšou?“
„Nic zásadního. Zmiňují, že se nedávno vrátil z Velké Británie, kde uzavřel několik úspěšných obchodů,“ odpověděla Ellen.
„Nuda,“ pronesla Anne a natáhla se na záda do trávy a mechu. Ellen chvíli mlčela, noviny na jejím klíně nehybně ležely a stále se na ně dívala fotografie usmívajícího se muže v cylindru a lehkém plášti.
„Otec o něm mluvil často a vyměňovali si dopisy, ale já se s ním setkala jen dvakrát. Naposledy, když mi bylo dvanáct, pozval mě i tatínka do New Yorku. Na ten jeho dům jsem koukala jako na nějaké zjevení, zdál se mi tak obrovský a nádherný.“
„A ten telecí výraz v obličeji máš kvůli tomu domu, nebo kvůli tomu ulízanýmu fešákovi?“ zeptala se Anne.
„Jsi příšerná.“
„Tak se hned neurážej.“
V Ellen fotografie vyvolala hezké vzpomínky, ještě dětské a nepokažené čímkoli zlým, jako mýdlové bubliny – čisté, průzračné a voňavé. Protože přesně takhle vnímala svět kolem sebe. Dnes už věděla, že to byla iluze, neměla tušení, kolik úsilí otce stálo, aby ji co nejdéle držel v té krásné zlaté kleci jeho lásky a majetku.
Ale teď to vyvolávalo jen ty příjemné věci, vybavovala si naleštěné příbory, nádherný prostřený stůl, služebnictvo. Otcova tvář byla veselá a měla mnohem méně vrásek, než později a Richard Dreyfuss-Stuyvessant byl tak mladý a hezký.
Skoro nemohla souvisle promluvit, jak ji uchvátil a to u ní bylo velmi neobvyklé. Musela se nad tou vzpomínkou usmívat.
„Taky jsi zcela jistě měla někoho, kdo tě okouzlil, když jsi ještě byla téměř dítě,“ řekla nahlas s přívětivým sentimentem v hlase. „Určitě byl někdo, o kom jsi snila, že se za něj provdáš – nebo alespoň, že tvůj budoucí muž bude přesně takový. Myslím, že dívky tohle dělají. Sní,“ pousmála se znovu.
„Ne.“
Annin hlas byl suše skeptický a stejné měla oči, když se k ní Ellen obrátila.
„Ale já jen myslela-“
„Já neměla na blbosti čas, El, ani myšlenky. Většinu času jsem se snažila dělat něco užitečnýho.“
Vydělat pár drobných nebo sehnat něco k jídlu. Poprat se za bratry, když bylo potřeba. Zašívat, vařit, stloukat, spravovat. Vodit Guye z hospody, když nedošel sám.
Rozčílit otčíma, protože když tloukl mě, neměl už tolik síly uhodit matku. A protože bylo snesitelnější rány dostávat, než se dívat.
Nic z toho neřekla nahlas, vlastně na to ani nechtěla myslet, ale měla skoro pocit, že ty střípky myšlenek šly z jejích očí přečíst.
Ellen ucítila, jak jí obemklo hrdlo cosi podobné studu. Tolik měsíců už brala Anne jen jako součást skupiny, ve které se sama nacházela, jako spolubojovnici, že si ani neuvědomovala, jak rozdílné životy předtím vedly.
„Promiň,“ zamumlala, aniž si to nějak rozmýšlela.
Anne překvapeně cuklo obočí. „Neomluvila ses mi ani za to, žes mě křivě obvinila ze žhářství a teď tohle.“
„Annie, nech toho.“
„Nejspíš Bobby Glaser.“
„Co?“ nerozuměla Ellen.
„Byl asi nejblíž tomu, co jsi říkala.“
„Ten Bobby Glaser, co měl hospodu a penzion?“ vzpomínala Ellen matně.
„Jo. Ne teda, že bych do něj byla nějak... jak jsi to řekla?“
„Zakoukaná?“ nabídla vhodné slovo.
„To asi ne. Ale měla jsem ho ráda, líbilo se mi, jak mluvil, tak tiše a klidně, nikdy nekřičel, jako by to prostě nepotřeboval. Pracoval a zpíval si u toho,“ podívala se Anne zpátky nahoru, na nebe mezi vrcholky stromů. „Taky se mi líbilo, jak se díval na Margot. Hrával jí ráno na klavír, když už tam nikdo nebyl, těma rukama, kterýma celý dny vařil, myl nádobí a opravoval věci, hrál tak pěkně a já to tajně poslouchala. Když jsem byla malá, říkala jsem si, že jestli jednou budu mít muže, bude jako Bobby.“
„Myslím, že rozumím,“ přikývla Ellen upřímně, ale nemohla si pomoci, aby se její myšlenky tázavě neotřely o Wesleyho, který se zdál být přesně pravým opakem vzpomínaného Bobbyho Glasera. Rozhodla se ale o tom nahlas nezmiňovat a raději se vrátila pohledem k novinovému článku.
„Víš, jen přemýšlím, co si asi myslel, když se dozvěděl to o otci,“ řekla tichým hlasem.
Anne se zvedla jen natolik, aby si mohla podepřít hlavu, ale mlčela, protože netušila, co by na tohle měla odpovědět.
„Vůbec nezná pravdu,“ pokračovala Ellen tiše. „Není, kdo by mu jí řekl.“
„No a co?“ odtušila Anne. „Přítele by mu to nevrátilo.“
„Ale třeba by na rozdíl ode mě mohl něco udělat. Jemu by možná věřili, má daleko větší vliv, než já. A je to muž.“
„Možná by nevěřil on tobě.“
„Proč?“
„Nemáš přece žádnej důkaz, proto ti policie nevěřila,“ připomněla Anne. „Nejspíš by ti nevěřil ani Ronald... Dreymore... Spootwatsson.“
Ellen protočila oči. „Ale John mi věřil.“
„Johnovi to bylo spíš jedno,“ ušklíbla se Anne. „Šlo přece o pomstu!“
„Proč najednou tak posměšně, Annie?“ obořila se na ni Ellen poněkud ostře. „Mám dojem, že ty jsi v tom namočená úplně stejně jako ostatní. Jako my ostatní,“ opravila se.
„To jsem,“ souhlasila Anne klidně. „Jen říkám, že Johnovi šlo především o jeho vlastní cíle. Je už takovej.“
„Je to tvůj otec, neměla bys o něm mluvit takhle.“
Anne nereagovala ani slovně, ani výrazem a sebrala Ellen z klína noviny.
„Až bude po všem, můžeš mu tu pravdu říct, když se ti to zdá tak důležitý,“ řekla po chvíli nečekaně smířlivě, až Ellen překvapivě zamrkala.
„Nejspíš,“ kývla, možná bylo lepší o tom tolik nepřemýšlet. „Možná to udělám, ano. Pojedu do New Yorku a-“
„A?“
„To ještě nevím,“ odtušila Ellen. „Co ty, Annie?“
„Co já?“ nechápala.
„Opravdu si chceš osvojit všechny sourozence?“
„Jo, to chci.“
„Kde budete žít? V Sugarhillu asi ne.“
„Ne, to fakt ne,“ ujistila ji Anne. „Nejspíš... kdekoliv.“
„Nemáš žádný konkrétní plán?“ podivila se Ellen.
„Ty taky nemáš plán.“
Ztichly, Ellen si uhlazovala sukni přes kolena a Anne obracela noviny v ruce, dokud papírové tváři Richarda Dreyfusse-Stuyvessanta nezůstala poněkud pomuchlaná fasáda.
Pozorovaly to drobné dění ve svém okolí, v jejich maličkém lesním tábořišti, mezi světlými plachtami provizorních přístřešků a kolem ohniště. Johna sedícího s Thorsteinem vedle bedniček s dynamitem, skloněné nad plánkem, Spencera, který vršil špinavé plechové nádobí na hromadu a Kita se Shakespearem, jak stále neunavně lámou a sekají dřevo.
Kit každou větev opřel o pařez a pak na ní silně dupnul, aby s ostrým prasknutím rupla.
„Někdo se rodem, někdo umem pyšní, někdo zas silou, někdo bohatstvím!“ recitoval Shakespeare hlasitě a oháněl se sekerou. „Někdo chce šatem omráčit své bližní, sokoly, koňmi, chrty – co já vím!“
„Nechceš už konečně zmlknout?“ podíval se na něj Kit významně a otřel si pot z čela špinavým rukávem.
Anne se přistihla, že se usmívá a natočila hlavu, aby si vyměnila ten drobný, pobavený úsměv s Ellen.
„Přetrvá mramory, přetrvá zlaté věže a hrobky vladařů tento můj mocný rým,“ odpověděl Shake dalším veršem a ostří jeho sekery se třikrát rytmicky zakouslo do pružné větve. „Zatímco z kamene čas písmo dávno smaže, můj verš zde bud dál plápolat – a vy s ním!“
Větev rupla a Shakespeare ji s poslední slabikou verše oddělil prudkým trhnutím.
„V tom horku je to nějaký náročný!“ zafuněl a odhodil větev k ostatním.
„Stárneš,“ usoudil Kit. „Nebo spíš moc meleš. Kdybys u toho mlčel, určitě by tě to tak neunavilo. A mě taky ne,“ dodal důrazně.
„Trocha literárního vzdělání ti vůbec neuškodí, beztak jsi vyrůstal jako to dříví v lese,“ ukázal Shakespeare na rostoucí hromadu.
„Na to už je nejspíš pozdě.“
„Nikdy není pozdě, chlapče!“
„Prý trocha,“ odfrkl si Kit. „Zásobuješ mě tím od chvíle, kdy jsem se s tebou seznámil.“
„Vidíš, vidíš, a přesto ti toho v hlavě mnoho nezůstává. A hádám, že poté, co tě do té hlavy ještě praštili, nebude to o moc lepší.“
„Já po tobě fakt něco hodím,“ prohlásil Kit razantně.
„Smilníku milý můj, i zlo ti sluší, zabij mne třeba, ale s láskou v duši!“
Kit skutečně hodil, kus ostře lomeného, tlustého klacku, který měl zrovna v ruce, ale Shakespearovi nedělalo problém uhnout, dokonce to vypadalo elegantně.
Anne se neudržela a krátce se zasmála.
„Kdybys radši vrhal nože,“ poznamenala hlasitě. „Thorsteina jsem před obědem úplně rozdrtila, můžeš bejt další na řadě.“
Obrátil se k ní trochu překvapeně, otřel si dlaně o předek košile a pak je vrazil do kapes.
„My už spolu mluvíme?“ udělal pár kroků směrem k oběma dívkám.
„Asi jo,“ uhnula pohledem.
„Aha,“ protáhl ironicky, ale když ho probodla očima, usmál se vřele. Jako vždy pocítila nakažlivost jeho zářivého úsměvu a cítila, že její mrzutost, pokud ještě nějaká byla, roztává jako ledová krusta pod jarním texaským sluncem.
„Tak jdem na to?“ naklonila hlavu na stranu a sáhla dozadu za opasek, kde měla zastrčené ploché kožené pouzdro s Davidovými vrhacími noži.
„Na co?“
Pozdro vytáhla a položila ho na zem před sebe.
„Vsadím se, že tě přehodím nejmíň o deset bodů,“ podívala se na něj vyzývavě. „Spíš o dvacet, když jsem před chvílí viděla tvojí mušku.“
„Minul jsem ho schválně,“ ujistil ji. „Ty máš pořád Davidovy nože, i když odjel? Čím jsi ho přesvědčila?“ zvedl obočí.
„Pěkně jsem poprosila,“ usmála se.
„To bych rád viděl.“
„No dovol, já umím být milá.“
„Možná když spíš,“ utrousila Ellen.
„Ha ha. Takže si tady půjčíme obličej Rufuse Drummonda-Sweetforesta, protože z George nám zůstaly jen cáry,“ rozhodla Anne s novinami v ruce, ale než stihla vstát, natáhla se pro ně Ellen.
„Na to zapomeňte!“ uzmula je nepřipravené Anne z ledabylého sevření. „Ještě jsem nedočetla.“
„Je to jen fotografie! Kazíš zábavu, El.“
„O zábavě mám naprosto odlišné představy.“
Ellen si pomuchlané Wallstreet Journal znovu způsobně rozložila na klíně a o další případné Anniny provokace se odmítala zajímat. Ta už si jí ale nevšímala a odkráčela spolu s Kitem a Davidovými noži.
Shakespeare pokračoval v rytmické recitaci za doprovodu sekery a přestože už neměl vynucené publikum, zdálo se, že ho to baví úplně stejně. Ellen znovu, snad trochu zbytečně uhladila noviny, které Anne tak bezohledně pomuchlala a zlehka se přitom dotkla papíru v místech Richardovy tváře.
Jeho vstřícný výraz působil přívětivě a upřímně i na fotografii, usmíval se kdesi tam ve velkém městě, světě tak vzdáleném od toho Ellenina, že už to víc ani nebylo možné.
* * *
Vincent Daelglish Mitchell se nikdy neprodíral davem.
Nepotřeboval to.
Tlačící se masa se před ním často snadno rozestoupila, aniž se musel jakkoli snažit. Nebylo to ani tak tím, že byl vysoký a celkem ramenatý, což ještě zdůrazňoval na míru ušitý oblek, bylo to něco v jeho obličeji.
Byla by to pohledná tvář muže těsně před čtyřicítkou, s ostře řezanými rysy a olivovou pletí oholenou do hladka, kdyby v jeho výrazu nebylo něco navíc, špetka podivné neústupnosti, která působila zvláštním zastrašujícím dojmem, i když se usmál.
Snad na všech možných místech v centru Springfieldu visely plakáty s tváří George Martena, velké, orámované modro-červeno-bílými barvami a zdobené v rohu barevným illinoiským znakem dravého ptáka v letu s červenou stuhou v zobáku.
Pěkné, pomyslel si Mitchell. A drahé.
Že na své kampani George Marten nešetřil, bylo vidět všude kolem – pódium ze světlého dřeva, které tu včera dělníci postavili, výzdoba ve vlasteneckých barvách, chlapci rozdávající letáky nabádající k jeho podpoře coby kongresmana za stát Illinois.
A občerstvení zdarma.
Samozřejmě v omezeném množství, ale preclíky a limonáda si dokázaly dav posluchačů naklonit, jako by to snad vyvolávalo podvědomý, nesmyslný dojem, že pokud se pan Marten stane kongresmanem, bude přísun jídla zdarma běžnou záležitostí.
Každopádně náměstí bylo z větší části plné a protože George Marten zrovna dokončil svůj proslov, přeléval se dobře naladěným davem potlesk jako vlnobití. Vincent také decentně a několikrát zatleskal.
Většinu jeho proslovu poslouchal, George měl celou řeč pěkně nazkoušenou a uměl mluvit tak, aby vše co říkal působilo upřímně a tak trochu spontánně, ale Vincent měl příliš cvičené ucho a dokázal rozeznat pečlivou přípravu.
V podstatě mu to bylo lhostejné, nebyl tu, aby odhaloval jemné politické praktiky, z části poslouchal, z části pozoroval obličeje v davu, snad ze zvyku, jako by se nedokázal oprostit od pozorování a soukromé analýzy.
George ještě naposledy důstojně zamával směrem dolů a následně už sestupoval po dřevěných schůdcích z pódia. Vincent zamířil rozvážně směrem k němu, nikam nespěchal a trpělivě čekal opodál, zatímco George byl zaneprázdněn potřásáním rukou.
Když si jeho přítomnosti všiml, nenechal ho čekat dlouho.
„Pane Mitchelli,“ přistoupil k němu.
„Pane Martene,“ pozdravil Vincent se zdvořilým úklonem hlavy, sám napřáhl pravou ruku a věnoval mu pevný stisk.
„Nečekal jsem, že se dostavíte tak brzy.“
„Přišel jsem si vás poslechnout,“ pousmál se Mitchell, ale v jeho úsměvu bylo cosi studeného, neúčastného. „Pěkný proslov.“
„Děkuji, děkuji,“ poklepal si George dlaní na hrudník a tvářil se téměř skromně.
„Máte jistě nabitý program, pane Martene.“
„Ano, to ano. Ovšem s vámi počítám, pane Mitchelli, jinak bych vám pochopitelně neposílal telegram. Když už jsme ve Springfieldu oba, proč toho nevyužít k pracovnímu jednání.“
Hleděl na něj, trochu vyčkávavě, trochu lhostejně, pokud byla vůbec tahle kombinace možná. V očích Vincenta Daelglishe Mitchella zajisté ano.
„Naprosto souhlasím.“
„Myslel jsem, že bychom si mohli promluvit někde v klidu a soukromí, daleko od všeho ruchu mé kampaně,“ obsáhl rozmáchlým gestem část náměstí.
„To by bylo určitě lepší.“
„Bydlím v apartmá hotelu Calhoun House, co byste řekl tomu, kdybych vás večer pozval na skleničku vynikající whiskey?“ nabídl George. „Jsem si jistý, že takové prostředí bude dost příznivé pro záležitosti, které bych s vámi rád probral.“
„To bych samozřejmě neodmítl.“
George pochopitelně žádné odmítnutí neočekával, všechno to byla jen hrst zdvořilostních frází, společenská hra, kterou oba hráli.
„Pak se na vás budu těšit v osm hodin, pane Mitchelli, pokud vám to tak vyhovuje.“
„Vyhovuje.“
Téměř následovalo další potřesení rukou, George svou pravici už napřahoval, ale Vincent jako by ji neviděl. Prohlížel si zkoumavě jeho obličej, takovým tím způsobem, který byl na hranici komfortu.
„Jste nespokojen?“ položil tichou otázku.
„Co prosím?“ nechápal George a stáhl ruku.
„S našimi službami. Jste snad nespokojen?“
„Ale to vůbec ne, jak vás to napadlo?“
„Měl jsem za to, že jsme všechny detaily dohodli na našem minulém setkání. Nebo se snad změnily okolnosti?“
„Pravděpodobně by se to tak dalo nazvat,“ odsouhlasil George nejednoznačně. „Ale je to jaksi složitější, komplexnější. Proto jsem navrhoval schůzku v soukromí. Ale mohu vás ujistit, že nebudete litovat, pane Mitchelli.“
George mluvil o penězích, zněly mu v hlase a byly vidět na očích.
Tentokrát Vincent nabízenou ruku stiskl.
„Pinkertonova agentura je tu pro vás, pane Martene,“ odpověděl s naučeným úsměvem.
Když se pak vracel zpátky do svého hotelu a míjel spoustu synchronně se tvářících papírových Georgů Martenů, usmíval se stále, ale už jinak, sebejistě, pevně sevřenými rty.
Měl pocit, že ví, v čem bude chtít Marten případ pozměnit. Doplnit.
A opravdu doufal, že je ten pocit správný.