4. Rodinná návštěva
Ellen se mračila na Sofii i na sebe do zrcadla a přitom si na ruce natahovala sněhobílé rukavičky.
„Ale no tak, slečno Ellen,“ pokoušela se jí Sofie utěšit.
„Raději bych byla bez večeře, než jít dolů,“ pronesla Ellen nerudně.
„Je to váš strýc, bratr vašeho otce,“ přesvědčovala ji Sofie tichým, melodickým hlasem. „Je vaše povinnost s ním povečeřet.“
„Je to jeho nevlastní bratr,“ opravila ji Ellen.
„Ano, jistě. Projížděl jen Sugarhillem, tak přijel pozdravit své příbuzné. Jiné nemá, než vás. Proč ho vlastně tolik nesnášíte, slečno?“
Ellen trhla rameny. „Je na něm něco slizkého… špatného… ehm. Zkrátka je mi opravdu nesympatický.“
„Byl tu naposledy před pěti lety, možná si to jen špatně pamatujete.“
„Mám velmi dobrou paměť,“ ušklíbla se Ellen. „Před pěti lety tu byl, protože chtěl půjčit peníze. Vím to, i když mi bylo jen dvanáct, takže mě zajímá, o co půjde teď.“
„Je čas jít,“ usmála se Sofie povzbudivě.
„Půjdu,“ řekla Ellen ledově a vstala. „Ale opravdu nerada.“
George Marten seděl pohodlně na polstrované židli ve velké jídelně a nenápadným pohledem hodnotil její zařízení. S úsměvem přijímal pohostinnost Harryho Sinclaira, přestože věděl, že je spíš předstíraná.
Nevadilo mu to.
I když spolu vyrůstali, nikdy se neměli moc v lásce, na to byli příliš rozdílní. Harryho v dětství děsila bratrova krutá povaha a George ho zase považoval za hlupáka. Čím byli starší, tím bylo jejich odcizení hlubší, ale pravdou bylo, že ani jeden z nich už neměl jiné příbuzné.
Zkrátka si zbyli.
S úderem sedmé Ellen vstoupila do jídelny, neboť tam nechtěla být ani jednu zbytečnou minutu déle. Formálně se přivítala se strýcem, který jí políbil ruku v rukavičce a prohlédl si ji s údivem od hlavy k patě.
„Vyrostla jsi, Ellen, od té doby, co jsem tě neviděl,“ prohlásil. „Stává se z tebe krásná žena, jsem okouzlen,“ prohlásil. Téměř to znělo upřímně, ale Ellen na to neskočila.
Navenek věnovala strýci správný zdrženlivý úsměv a nad jeho chválou cudně sklopila oči.
„To už je dívka na vdávání, Harry,“ otočil se k bratrovi. „Přišly už nějaké nabídky?“
„Ne, Georgi,“ odpověděl Harry. „Má ještě dost času, není kam spěchat.“
Ellen byla opravdu ráda, že otec neřekl tak docela pravdu, k nedávnému zážitku by se nerada vracela.
Večeřeli mlčky v poněkud napjaté atmosféře a Ellen pokradmu pozorovala strýce. Jeho pohledy ji znepokojovaly, díval se na ni zvláštním zkoumavým způsobem, jako by ji hodnotil.
Jako kus umělecky vyřezávaného nábytku.
Po jídle nad skleničkou vína přece jen zlehka konverzovali, jak se sluší a patří, nicméně Ellen se už nemohla dočkat, až z jídelny zmizí.
„Pokud dovolíte, půjdu k sobě nahoru,“ oznámila se strojeným úsměvem, když už to nemohla snést. „Trochu mě bolí hlava.“
„Ale jistě, Ellenko. Sofie se o tebe postará.“
Ellen prohloubila trochu pokřivený úsměv a podala strýci ruku na rozloučenou a ten jí samozřejmě galantně políbil.
„Doufám, že se budeme vídat častěji,“ řekl. „Byl bych velmi potěšen.“
„To já také,“ odpověděla se vší slušností, ale bez jakékoli upřímnosti. Popřála jim dobrou noc a odešla.
Oba muži se za stolem usadili pohodlněji a zapálil si doutníky. Mlčky vyfukovali kouř.
„Takže,“ nevydržel to Harry a promluvil první. „Co chceš tentokrát, Georgi?“
George nejdříve vyfoukl modravý dým a pak se jízlivě usmál.
„Proč myslíš, že něco chci?“
„Nevěřím, že jsi měl jen cestu kolem. Zase chceš půjčit peníze? Stále nemáš dost?“ šel rovnou k věci.
„Ty jsi tak nedůvěřivý, Harry,“ potřásl hlavou. „Půjčit nechci nic, jestli tě to uklidní, ale skutečně jsem tě přišel o něco požádat.“
Harry se napjal a posadil se ještě vzpřímeněji.
„Požádat o co?“
„O něco drahocenného,“ odpověděl George a potáhl si z doutníku. „Ale když se nad tím zamyslíš, Harry, doopravdy zamyslíš, budeš muset uznat, že je to geniální nápad.“
* * *
Tony slyšel hlasy.
Nejdříve tiché, potom hlasitější a pak prudkou hádku.
Trvala krátce, ale byl z ní nesvůj, slyšet pana Sinclaira křičet nikdy neznamenalo nic dobrého.
Poslouchání, ať už za dveřmi nebo nějakým jiným způsobem, byl Tonyho dlouholetý zvyk. Prostě si nemohl pomoci, rád věděl, co se kolem něj děje, což neznamenalo, že to pak nutně musel někomu převyprávět.
To vědění mu stačilo.
Ten večer by ale možná raději nevěděl a nejspíš by i docela rád neslyšel. Z pana George měl vždycky trochu nepříjemný pocit, ale z toho, co slyšel ten večer, ho doslova zamrazilo.
Když slyšel, že oba muži opustili jídelnu a vydali se k hlavním dveřím, snažil se dostat pryč z chodby rychle a tiše, jak jen to ve svém věku dokázal.
Harry Sinclair doprovodil svého bratra osobně a ještě u těch dveří spolu mluvili, Tony se však neodvažoval přiblížit.
* * *
George Marten vstoupil do stinné uličky, kde stál jeho kočár. Kočí trošku podřimoval, ale když zaslechl kroky, zvedl hlavu. George otevřel dvířka a vlezl dovnitř, kde už na něj čekal Thomas Strawn, jehož občas nazýval svou pravou rukou. Ale jen když měl dobrou náladu a ani to nemyslel příliš vážně. Ruce měl nejraději obě své vlastní.
Thomas se bouchnutím dvířek probral. „Tak co, pane?“ ptal se hned zvědavě. Stačil mu však pohled na Georgovu tvář a znal odpověď.
„Nečekal jsem, že by to vyšlo,“ řekl George a drtil slůvka mezi zuby.
Lhal, samozřejmě, že doufal, že by to vyjít mohlo, jinak by nic takového ani nepodnikal. Teď musel uznat, že se přepočítal, myslel si, že svého nevlastního bratra zná lépe.
Neznám, musel v duchu přiznat. Měl jsem se o něj zajímat dřív… a víc. Teď už je to ovšem zbytečné.
„Je na řadě můj rezervní plán, Thomasi.“
Thomas se snažil napodobit Georgeův ďábelský úsměv. „Jo, to je pane. Kdy ho provedem?“
„Ne my, tupče! Kolikrát jsem ti říkal, že na špinavou práci si máš vždycky sjednat někoho jiného?“
„Mnohokrát, pane,“ uznal Thomas zahanbeně.
„Tak používej alespoň občas hlavu!“ sykl zlostně Marten, vybíjející si tak na Thomasovi zklamání.
„Ano.“
„Musí se to provést co nejdříve. Nejlépe už zítra, než ho napadne provést nějaká opatření. Pak by to mohlo být obtížnější.“
„Jak říkáte, pane. Je to skvělý plán!“ snažil se Thomas.
„Je. V podstatě prostý, možná krutý, ale skvělý. Pro mě rozhodně,“ souhlasil George Marten a cítil najednou jisté zadostiučinění.
Dal jsem bratrovi na vybranou. On si vybral. Takový je prostě život.
„Jedeme!“ zaklepal důrazně na přední stěnu kočáru a usadil se hlouběji do polstrování.
* * *
Harry Sinclair byl tak rozzlobený, že nemohl ani zůstat sedět v klidu.
Chodil po své pracovně jako lev v kleci.
Neuvěřitelné, jakou drzost v sobě může člověk mít! Kdybych měl psy, pustil bych je na něj!
Řekl mu, že už v tomto domě není vítán.
Nejraději by ho vykázal z celého města, kdyby to bylo v jeho moci.
Najednou si tolik vzpomněl na Ellen, že se musel vydat k její ložnici.
Už ležela a spala.
Díval se na ní a cítil, jak moc ji zbožňuje. Pořád pro něj byla tím nejkrásnějším a nejmilejším stvořením, zázrakem, který mu položili do náruče, když se narodila. Pochyboval, že se to někdy změní.
„Stalo se něco, tati?“ otevřela náhle oči.
„Ale ne.“
„Kde je strýc?“
„Už odešel.“
Přisedl na postel a vzal její ruku do své. „Ellen, jsi tak mladá, ale vím, že jsi silná. Že máš tu sílu po mě.“
Ellen nerozuměla, takové řeči otec zpravidla nevedl.
„Slib mi, že budeš silná vždycky, ať se se mnou stane cokoliv.“
„Tati, co se stalo, proč to říkáš? Má s tím co dělat-“
„Slib mi to, Ellen Sinclairová.“
Ellen se nadechla a opětovala pevný otcův pohled. „Slibuji. Ale pouze pokud ty mi slíbíš, že se ti nic nestane!“ dodala.
„Slibuji,“ usmál se slabě do šera. „Zítra si promluvíme.“ řekl po chvíli a pustil ji.
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc, tati.“
* * *
Druhý den ráno se Harry vrhl do práce s vervou. Nádherný den, který venku panoval, vrhal na černé myšlenky mnohem příznivější světlo a Harrymu už zlost tolik nesvírala srdce.
I Ellen byla ten den zaneprázdněná a nečekaná noční rozmluva s otcem odplula do pozadí.
Harry seděl v pracovně pozdě do noci a právě odložil poslední list papíru. Vzdychl a teprve si vzpomněl, že chtěl dnes s Ellen vést vážný rozhovor.
Je už dospělá, měl bych s ní tak jednat ve všech ohledech, říkal si. Promluvíme si tedy zítra, alespoň budu mít o něco chladnější hlavu.
S pozdní noční tmou na něj opět dolehly chmurné myšlenky, neustále si otíral čelo, jako by mu to mohlo pomoci se jich zbavit.
* * *
Barney Thorne, strážný ve službě, se zahleděl na slabě osvícené okno Sinclairovy pracovny.
Dneska pracuje opravdu dlouho do noci, skoro jako já, pomyslel si v duchu.
Do konce služby Barneymu zbývalo ještě několik hodin, ale nevadilo mu to. V tomto ročním období bývaly noci teplé, jako ta dnešní a čas rychleji utíkal.
Právě, když spokojeně nasál vlahý noční vzduch, kdosi po něm skočil a ucpal mu nos i ústa.
Musel to být snad stín, protože nebyl slyšet jediný krok.
Ale stíny nemají takovou sílu. Stíny nebodají do ledvin ostrým, dlouhým nožem.
Barney se pokusil okamžitě sáhnout po zbrani, ale druhá bodná rána mu zabránila v jakémkoli pohybu. Čepel, která mu přejela přes krk, snad už ani necítil.
Poslední, co viděl, byl obličej – ošklivý, špičatý a s jízlivým úšklebkem na tváři.
* * *
Lenny Skunk zasunul nůž vzadu za opasek, aniž by se zdržoval jeho čištěním a vyskočil tiše do výšky, kde se zachytily jeho ruce. Jeho přezdívka nebyla tak docela přesná, protože když na to přišlo, šplhal jako veverka. Po čemkoliv.
Harry si promnul unavené oči a vstal, aby se protáhl. Pomalu přešel na druhou strany pracovny a uslyšel jen docela nepatrné vrznutí.
Tlustý koberec utlumil skok už tak dost lehkých nohou.
V Harryho pracovně stál nevysoký, šlachovitý muž a hleděl na něj výzývavě, s potměšilým úšklebkem na ošklivé tváři.
Harry se ani nepohnul a najednou vůbec nepochyboval, proč sem ten člověk přišel.
Lenny Skunk byl zvyklý, že se ho lidé bojí, pokud to tedy vůbec stihnou, obzvláště, když se nečekaně objeví v jejich domě.
V pozdní noci.
Šedomodré oči Harryho Sinclaira, které se na něj mlčky upíraly, ho ovšem neuspokojily.
„Ani se nehni, dědku,“ řekl tedy hlubokým, skřípavým hlasem.
„Nehýbám se,“ odpověděl klidně Harry.
„Dobře děláš.“
„Komu vděčím za tvou milou návštěvu? Svému bratrovi?“
Ovšem, uvědomil si nevěřícně. Byl si v tu chvíli děsivě jistý, i když mu ten muž neopověděl. Jak jsem ho mohl tak podcenit? Jak jsem jen mohl??
Sice mu při včerejším loučení mrštil do obličeje pár svých výhružek, natolik uvěřitelných, aby Harry přemýšlel o tom, jak do budoucna více chránit své a Ellenino bezpečí, nikdy ho ale nenapadlo, že by to mohlo být takhle rychlé.
Na zpytování chyb bylo už pozdě. Ten muž byl tady a Harry se s tím musel nějak vyrovnat. Mohly se stát i horší věci, například kdyby byl v Ellenině ložnici.
„Pojď blíž,“ vyzval Harryho Lenny Skunk.
Harry poslechl a zvolna přistoupil o malý krok kupředu.
„Máš strach?“ sáhl si dozadu za opasek.
„Ještě to jde,“ zazněla odpověď.
„Říkal mi, že jsi srab,“ sevřel cosi v dlani, ale stále ještě to držel za zády. „Asi mi lhal. A nebo lžeš ty.“
Harry nepatrně zašilhal na zeď, od které byl vzdálen sotva metr.
„A nebo jsi idiot,“ pokračoval Skunk ve svých hlasitých úvahách. „Víš vůbec, proč jsem přišel?“ přimhouřil oči a výmluvně mu ukázal ruku, ve které svíral dlouhý nůž.
Čepel byla čímsi upatlaná, přesto se ve světle lampy leskla.
Odkdy se nože takhle lesknou? uvažoval Harry zcestně. Odkdy?
„Tuším,“ odpověděl. Stále dobře ovládal svůj hlas.
„Zabiju tě!“ procedil skrz zuby Lenny Skunk a jasně v těch dvou slovech nechal zaznít potěšení z budoucí zábavy.
Harry pokrčil rameny. „Pokud je to boží vůle, ať se tak stane.“
Lenny se rozesmál, jeho smích zněl stejně syrově a skřípavě jako jeho hlas.
„Tyhle kecy fakt miluju!“ prohlásil a vzápětí dostal do krku těžkým zlaceným rámem obrazu, který Harry strhl ze zdi.
Pak na něj Harry Sinclair skočil.
Překvapený Lenny, poněkud otupený bolestí, se musel potýkat s Harryho nečekaně prudkými údery.
Harry věděl, že má možná pramalou šanci proti nájemnému vrahovi, ale musel to aspoň zkusit ze všech svých sil.
Musel.
Vypáčil Lennymu z ruky ten dlouhý, špinavý nůž a na okamžik se zaradoval nad drobným vítězstvím.
Jen na malý okamžik.
Lenny Skunk byl vrahem už příliš dlouho na to, aby byl tak nepřipravený na podobné situace. I pod váhou těžkého muže se prohnul jako luk a sáhl si volnou levou rukou pod nohavici.
Tahle čepel byla široká, ale krátká, musel bodnout víckrát za sebou, než sevření Harryho Sinclaira konečně povolilo. S námahou odvalil nehybné tělo, aby mohl vstát a nadechnout se, kvůli úderu do krku se mu špatně dýchalo. Držel se za něj a pozoroval, jak se krev vpíjí do koberce.
Hezky potichu, žádná střelba, jen nůž. Skoro ani nekřičel, konstatoval v duchu spokojeně a nohou odsunul rozbitý obraz na zemi.
Sebral si i svůj druhý nůž a nehlučně prohledal pokoj, vysypal poličky i zásuvky, rozházel obsah skříní. Co se mu líbilo a co unesl, to si vzal. I to patřilo k jeho úkolu.
Odešel do tmy stejnou cestou, kterou přišel a zůstalo po něm jen pootevřené okno.
Teprve tehdy Harry zasténal a pohnul se. Věděl, že smrt je blízko, doslova cítil, jak mu z bodných ran uniká krev.
V končetinách cítil chlad.
Jediný pocit, který ho pohlcoval, byl nezměrný strach o Ellen. Nebude v bezpečí… nikdy nebude v bezpečí… musí vědět, že nesmí nikomu věřit, musí se dozvědět, že nesmí věřit… nesmí věřit…
Z posledních sil se zvedl na lokty, bolest mu vystřelovala až do mozku v oslnivých gejzírech. Nemohl hýbat nohama a tak se plazil jen za pomoci rukou.
Ke dveřím to nedokážu, uvědomil si.
Oběma dlaněmi sevřel masivní desku stolu a pokoušel se vytáhnout nahoru. Klouby mu bělely, ztěžka dýchal, každý centimetr ho stál mnoho sil.
Musí se to nějak dozvědět… musí…
Strčil do kalamáře a hustý inkoust se rozlil po desce stolu.
Zamlžujícím se zrakem sledoval, jak na tmavém dřevě tvoří bizarní vzor.
* * *
Ellen kráčela po chodbě a zamyšleně poslouchala, jak jí sukně jejích šatů šustí kolem nohou. Dnes v noci spala dost špatně a to se jí stávalo málokdy a ráno se cítila neodpočinutá.
Doufala, že po rozhovoru s otcem jí bude lépe. Málokdy ho vyrušovala bez ohlášení, ale dnes měla v plánu udělat výjimku a tak zamířila rovnou do jeho pracovny, kde předpokládala, že bude.
„Tati?“ ozvala se, když stála za dveřmi a lehounce zaklepala. Nikdo se jí neozval, přesto vzala za kliku, aby se ujistila. Velmi ji překvapilo, že je otevřeno.
Divný pocit z dnešního rána zesílil
„Tati…?“
Pohled, který se jí vzápětí naskytl, jí zůstal v paměti už navždy i z těmi nejmenšími detaily.
„TATI!“
Vnímala sama sebe, jak u něj klečí a tiskne mu ramena, jako by ho chtěla probudit k životu, i když věděla, že je to marné.
„Tony!“ slyšela se volat cizím, uskřípnutým hlasem. „Tony! TONY!“
Vrávoravě vstala.
Tak moc se chtěla rozplakat.
„Slečno Ellen?!“
Na stole byl inkoust, rozlitý do všech stran. Byly tam skvrny.
Ne, nebyly to skvrny, byla to písmena. Ellen zamrkala a dívala se na ně, pořád, jako by se nemohla odtrhnout.
„Zavolej šerifa,“ řekla.
A pak omdlela.
* * *
Vražda Harryho Sinclaira v místě tak relativně klidném, jako byl Sugarhill, způsobila poprask. Mluvilo se o tom všude - v hospodách, na ulicích, v obchodech, na čajových dýcháncích i ve stájích.
Šerif Barner byl zděšen a znechucen.
Proto žil v Sugarhillu, aby nemusel vyšetřovat loupežné vraždy a tohle bylo velmi nemilé překvapení. Alespoň to ale dávalo smysl.
„Lupič napadl strážného Barneyho Thorna, který byl ve službě venku před domem, zavraždil jej dvěma bodnými ranami do ledvin a následným podříznutím hrdla… zbraní byl pravděpodobně nůž s dlouhou čepelí. Při vloupání do domu narazil na Harryho Sinclaira v jeho pracovně, pravděpodobně v pozdní noční hodinu,“ opakoval monotónním polohlasem, spíše pro sebe, než přísedícím policistům. „Došlo k potyčce, při níž byl Sinclair zabit, vražedný nástroj pravděpodobně také nůž – zbraň se nenašla. Lupič, následně vrah, v panice uprchl oknem,“ dokončil a srovnal papíry. „Závěť Harryho Sinclaira je platná, všechnu hotovost, nemovitosti, vklady i obchodní závazky zdědí jeho jediná dcera Ellen Sinclairová, která v této době ještě nedosáhla dvaceti let, určí si tedy poručníka,“ nahlédl do papíru. „Určila Tonyho Williamse, Sinclairova správce a rodinného známého. Tak, to bychom měli.“
Zvedl hlavu od papírů. „Chudák holka,“ porušil svůj monotónní přednes. „Co si počne s tím domem?“
„Nejspíš ho prodá,“ odhadoval nejblíže sedící policista. „Co by s ním dělala. Takový dům nemůže přece vést sedmnáctiletá holka a starý správce,“ ušklíbl se lehce. „Jsem dost zvědavý, kdo ho koupí.“
„A s tebou je zvědavé celé město. Rozhodně to nebude marná investice,“ pokýval šerif hlavou.
* * *
Sofie pozorovala Ellen, sedící na stolku u okna.
Bylo to divné. Její tvář se podobala jedné z těch panenek s porcelánovým obličejíkem a oči vypadaly, jako by vůbec neplakala.
To ale není možné. Musela plakat, já sama jsem prolila spoustu slz.
Plakat přece musela.
Znovu ji pozorovala.
Pravdou bylo, že Ellen opravdu neprolila ani slzu. Ne, že by nechtěla, někdy chtěla tak moc, až nemohla dýchat.
Ale nešlo to.
„Chci mluvit se šerifem!“ prohlásila najednou.
„Znovu?“ podivila se Sofie. „Já myslím, že už jste mu řekla vše, co jste mohla.“
„Ty tu nejsi od toho, abys myslela za mě!“ sjela ji Ellen ostrým pohledem.
Sofie se za ní nezlobila ani za ta slova, ani za ten tón.
„Ano, slečno.“
„Budu to šerifovi říkat tolikrát, dokud mě nebude poslouchat,“ vstala ze židle. „Dokud nebude dávat dostatečnou váhu mým slovům. A protože to zatím tak nevypadá, je třeba se za ním vypravit znovu. Podej mi klobouk, Sofie.“
Sofie nepatrně vzdychla a vydala se k šatníku.
* * *
„Viděl jste to, já jsem to viděla, spousta dalších lidí to viděla!“ procedila skrz zuby.
Už po několikáté.
„Ano, také je to zaznamenáno v protokolu,“ odpověděl unaveně šerif.
Také už po několikáté.
Roztržitě si položila ruku na hruď, což teď dělávala často, aniž si to uvědomovala. Pořád tam cítila bolestivou tíhu.
„Napsal tam GEORGE,“ pronesla ledově. „Než umřel, napsal inkoustem na ten stůl GEORGE, svou vlastní rukou!“
„Slečno Sinclairová, ano! Ve své poslední chvíli napsal jméno svého bratra.“
„Označil viníka!“
„To je ničím nepodložené tvrzení,“ opakoval šerif Barner. „Chápu, že jste teď rozrušená a nešťastná.“
„Neopovažujte se mi vysvětlovat, jak jsem rozrušená či nešťastná!“ upozornila ho. „A raději s tím něco dělejte!“
„Jistě, už jsem vám říkal, že pana Martena prověříme, stejně ho musíme informovat o smrti jeho bratra. Tedy pokud to nechcete udělat sama.“
Probodla ho takovým pohledem, že jen polkl naprázdno.
„Ne, to rozhodně nechci!“
„Jistě.“
„A vy si pamatujte, že jestli nebudete dělat svou práci tak, jak máte, může se jednoduše stát, že vás někdo nahradí. O to se postarám. Na shledanou,“ obrátila se na patě a odkráčela.
Šerif ohromeně hleděl na zavřené dveře.
* * *
Viseli na ní očima.
Připravila si řeč, která je měla uklidnit, o tom, že se nic nebude měnit a ona se bude snažit vést to dál tak, jak to vedl její otec.
V hale, kterou si pro svůj proslov vybrala, se její hlas rozléhal a v jednu chvíli si uvědomila, že sama neposlouchá obsah svých slov.
Snad ale mluvila správně, protože zaměstnanci se zdáli být docela uklidněni.
Pak následovala Hannah, aby se nechala provést všemi místnostmi veřejné části domu, kde se jako vyjádření smutku a soustrasti dnes nepracovalo.
Ellen viděla tuto část poprvé v životě. Všechno znala z účetních knih a stavebních návrhů, ale nikoli z vlastního pohledu a teď toho možná trochu litovala.
Teď musela občas ovládat svůj udivený výraz.
V hale alespoň několikrát byla, když byla nově zařízena. Byla prostorná, měla světlé parkety a kulaté stolečky s lampami, které za večera vydávaly měkké, sladce růžové světlo.
Místnosti dominoval velký bar do tvaru L z leštěného černého mramoru a obsluha u něj bývala také dámská.
V levé části bylo pódium vyhrazené pro tanečnice a kousek od něj také místo pro kapelu. Pak následovalo pár menších místností oddělených barevnými korálkovými závěsy, kde byly pohodlné vypolstrované sedačky a nízké stolky. Všechny ladily vždy do jednoho odstínu barvy a na stěnách visely zdařilé zmenšené reprodukce renesančních malířů.
„Sem se uchylujou, když se jim chce mít trochu soukromí,“ prohlásila Hannah. „Rozumíte, ne?“
Ellen samozřejmě neměla příliš jasnou představu, ale nedala to na sobě znát. Po schodech, které lemovalo dřevěné zábradlí, se vinul červený koberec. Stejný byl i na chodbě v patře a vytvářel vcelku vkusný kontrast se smetanově bílými stěnami, na kterých byly zavěšené petrolejové lampy se zdobeným kováním.
Sem tam také visela zrcadla v ozdobných rámech nebo nějaký obraz nahé dívky.
Pokoje s červeně nalakovanými dveřmi sloužily pro zákazníky a vybrané dívky. Každý z pokojů byl uvnitř jiný, jak se Ellen vzápětí přesvědčila. Některý byl zařízen něžnými pastelovými barvami, jiný měl ostře červené stěny, další byl plný čínských, indických nebo indiánských prvků. Ellen z toho začínala jít hlava kolem, uvědomila si, že dole v hale, v davu dívek, který ji tam při jejím proslovu obklopoval, zahlédla i spoustu exotických tváří – indiánské míšenky, Číňanky, seveřanky. Tak nějak si to v duchu začala spojovat s těmito pokoji.
„To víte, slečinko, každej má rád něco jinýho a pan Sinclair se snažil vyhovět všem. Tady si každej najde svý, rozumíte mi?“ mrkla na ni Hannah s lascivním úsměvem.
Ellen i toto nechala bez odpovědi, ale za každé Hanniho „rozumíte mi“ by ji nejraději poslala pryč. Vracela se do soukromé části svého domu průchozími dveřmi, které teď asi bude používat často. Měla v plánu si nad vším udržovat kontrolu osobně, jakkoli to pro ni bude obtížné. Té ošklivé Hannah se lstivým pohledem totiž nějak nevěřila.
Vešla do pracovny, která teď také patřila jí.
Byl to mužsky zařízený pokoj plný knih, tmavých decentních barev a také tmavého dřeva. Voněl tu tabák a staré listy knih spolu s inkoustem.
Ellen stála u dveří a pořád měla pocit, že se otec objeví za ní a řekne jí něco hezkého, jako jí vždycky říkal.
Jen klamu sama sebe. On už se přece neobjeví.
Stopy po hrozném činu byly už dávno uklizené, ale Ellen prsty přejela po místě, kde ještě nedávno byla inkoustová písmena.
Včera.
Stalo se to teprve včera.
„Slečno Ellen, tady jste.“
„Tony,“ trhla sebou.
„Ehm… chtěl jsem… až si budete přát to tady změnit, stačí říct,“ opsal rozmáchlým gestem pracovnu.
„Všechno tu zůstane tak jak je,“ řekla tvrději, než měla v úmyslu.
„Jak si přejete,“ řekl Tony překvapeně. Tahle varianta ho nenapadla, skoro si ani neuměl představit Ellen v něčem tak „mužském“. Ale chápal to.
Měl chuť pohladit dívku po vlasech, ale něčeho takového se neodvážil. Jeho samotného se smrt Harryho Sinclaira velmi dotkla, vždyť u něj pracoval tolik let, že sám už ani nevěděl, kolik to bylo. I on měl obavy, co teď bude s celým podnikem, který Harry během svého života vybudoval a velké naděje do Ellen nevkládal.
Proto ho velmi překvapilo, když se sebevědomě usadila na velkou pohodlnou židli za stolem a nechala si od něj předložit všechny výdaje a příjmy za několik posledních let.
Seděli tak spolu dlouho do noci nad papíry plnými čísel a Ellen si počínala, jako by v tom pracovala odjakživa.
I tak Tony nepřestal mít obavy.
Nechal ji pak samotnou a ona seděla v setmělé pracovně, hleděla před sebe do prázdna a dala by cokoliv za to, aby mohla plakat až do zemdlení.
Všechno by bylo lepší, než koukat do prázdna.
A tady, přímo v otcově pracovně ve večerním tichu jí plně došlo, že George Marten bude mít zcela určitě neprůstřelné alibi a šerif nebude mít pochyby o jeho nevinně. Nikdo nebude mít pochyby.
Já vím, že to udělal. Že sem poslal vraha. Nevím proč, ale udělal to.
Věděla, že by nepsal jeho jméno těsně před svou smrtí. Nechtěl nic vzkázat svému bratrovi, chtěl vzkázat jí, na koho si má dát velký pozor.
Kdo je vinen.
Budu jediná, kdo to ví. Jediná, kdo s tím může něco udělat. Ale co, proboha? Mám pomstít otce?
Upustila z ruky pero, které v ní celou dobu svírala.
Cítila, jak ji pálí oči.
Vymaže pomsta tu bolest? Přinese otci klid?
Neznala odpověď na tyto otázky. Nevěděla, jak by se měla mstít a ani nevěděla, kdo by ji mohl vykonat za ni.
Nevěděla nic.
Jen to, že tu sedí v otcově pracovně a je sama.
Tak sama.
Ellen se mračila na Sofii i na sebe do zrcadla a přitom si na ruce natahovala sněhobílé rukavičky.
„Ale no tak, slečno Ellen,“ pokoušela se jí Sofie utěšit.
„Raději bych byla bez večeře, než jít dolů,“ pronesla Ellen nerudně.
„Je to váš strýc, bratr vašeho otce,“ přesvědčovala ji Sofie tichým, melodickým hlasem. „Je vaše povinnost s ním povečeřet.“
„Je to jeho nevlastní bratr,“ opravila ji Ellen.
„Ano, jistě. Projížděl jen Sugarhillem, tak přijel pozdravit své příbuzné. Jiné nemá, než vás. Proč ho vlastně tolik nesnášíte, slečno?“
Ellen trhla rameny. „Je na něm něco slizkého… špatného… ehm. Zkrátka je mi opravdu nesympatický.“
„Byl tu naposledy před pěti lety, možná si to jen špatně pamatujete.“
„Mám velmi dobrou paměť,“ ušklíbla se Ellen. „Před pěti lety tu byl, protože chtěl půjčit peníze. Vím to, i když mi bylo jen dvanáct, takže mě zajímá, o co půjde teď.“
„Je čas jít,“ usmála se Sofie povzbudivě.
„Půjdu,“ řekla Ellen ledově a vstala. „Ale opravdu nerada.“
George Marten seděl pohodlně na polstrované židli ve velké jídelně a nenápadným pohledem hodnotil její zařízení. S úsměvem přijímal pohostinnost Harryho Sinclaira, přestože věděl, že je spíš předstíraná.
Nevadilo mu to.
I když spolu vyrůstali, nikdy se neměli moc v lásce, na to byli příliš rozdílní. Harryho v dětství děsila bratrova krutá povaha a George ho zase považoval za hlupáka. Čím byli starší, tím bylo jejich odcizení hlubší, ale pravdou bylo, že ani jeden z nich už neměl jiné příbuzné.
Zkrátka si zbyli.
S úderem sedmé Ellen vstoupila do jídelny, neboť tam nechtěla být ani jednu zbytečnou minutu déle. Formálně se přivítala se strýcem, který jí políbil ruku v rukavičce a prohlédl si ji s údivem od hlavy k patě.
„Vyrostla jsi, Ellen, od té doby, co jsem tě neviděl,“ prohlásil. „Stává se z tebe krásná žena, jsem okouzlen,“ prohlásil. Téměř to znělo upřímně, ale Ellen na to neskočila.
Navenek věnovala strýci správný zdrženlivý úsměv a nad jeho chválou cudně sklopila oči.
„To už je dívka na vdávání, Harry,“ otočil se k bratrovi. „Přišly už nějaké nabídky?“
„Ne, Georgi,“ odpověděl Harry. „Má ještě dost času, není kam spěchat.“
Ellen byla opravdu ráda, že otec neřekl tak docela pravdu, k nedávnému zážitku by se nerada vracela.
Večeřeli mlčky v poněkud napjaté atmosféře a Ellen pokradmu pozorovala strýce. Jeho pohledy ji znepokojovaly, díval se na ni zvláštním zkoumavým způsobem, jako by ji hodnotil.
Jako kus umělecky vyřezávaného nábytku.
Po jídle nad skleničkou vína přece jen zlehka konverzovali, jak se sluší a patří, nicméně Ellen se už nemohla dočkat, až z jídelny zmizí.
„Pokud dovolíte, půjdu k sobě nahoru,“ oznámila se strojeným úsměvem, když už to nemohla snést. „Trochu mě bolí hlava.“
„Ale jistě, Ellenko. Sofie se o tebe postará.“
Ellen prohloubila trochu pokřivený úsměv a podala strýci ruku na rozloučenou a ten jí samozřejmě galantně políbil.
„Doufám, že se budeme vídat častěji,“ řekl. „Byl bych velmi potěšen.“
„To já také,“ odpověděla se vší slušností, ale bez jakékoli upřímnosti. Popřála jim dobrou noc a odešla.
Oba muži se za stolem usadili pohodlněji a zapálil si doutníky. Mlčky vyfukovali kouř.
„Takže,“ nevydržel to Harry a promluvil první. „Co chceš tentokrát, Georgi?“
George nejdříve vyfoukl modravý dým a pak se jízlivě usmál.
„Proč myslíš, že něco chci?“
„Nevěřím, že jsi měl jen cestu kolem. Zase chceš půjčit peníze? Stále nemáš dost?“ šel rovnou k věci.
„Ty jsi tak nedůvěřivý, Harry,“ potřásl hlavou. „Půjčit nechci nic, jestli tě to uklidní, ale skutečně jsem tě přišel o něco požádat.“
Harry se napjal a posadil se ještě vzpřímeněji.
„Požádat o co?“
„O něco drahocenného,“ odpověděl George a potáhl si z doutníku. „Ale když se nad tím zamyslíš, Harry, doopravdy zamyslíš, budeš muset uznat, že je to geniální nápad.“
* * *
Tony slyšel hlasy.
Nejdříve tiché, potom hlasitější a pak prudkou hádku.
Trvala krátce, ale byl z ní nesvůj, slyšet pana Sinclaira křičet nikdy neznamenalo nic dobrého.
Poslouchání, ať už za dveřmi nebo nějakým jiným způsobem, byl Tonyho dlouholetý zvyk. Prostě si nemohl pomoci, rád věděl, co se kolem něj děje, což neznamenalo, že to pak nutně musel někomu převyprávět.
To vědění mu stačilo.
Ten večer by ale možná raději nevěděl a nejspíš by i docela rád neslyšel. Z pana George měl vždycky trochu nepříjemný pocit, ale z toho, co slyšel ten večer, ho doslova zamrazilo.
Když slyšel, že oba muži opustili jídelnu a vydali se k hlavním dveřím, snažil se dostat pryč z chodby rychle a tiše, jak jen to ve svém věku dokázal.
Harry Sinclair doprovodil svého bratra osobně a ještě u těch dveří spolu mluvili, Tony se však neodvažoval přiblížit.
* * *
George Marten vstoupil do stinné uličky, kde stál jeho kočár. Kočí trošku podřimoval, ale když zaslechl kroky, zvedl hlavu. George otevřel dvířka a vlezl dovnitř, kde už na něj čekal Thomas Strawn, jehož občas nazýval svou pravou rukou. Ale jen když měl dobrou náladu a ani to nemyslel příliš vážně. Ruce měl nejraději obě své vlastní.
Thomas se bouchnutím dvířek probral. „Tak co, pane?“ ptal se hned zvědavě. Stačil mu však pohled na Georgovu tvář a znal odpověď.
„Nečekal jsem, že by to vyšlo,“ řekl George a drtil slůvka mezi zuby.
Lhal, samozřejmě, že doufal, že by to vyjít mohlo, jinak by nic takového ani nepodnikal. Teď musel uznat, že se přepočítal, myslel si, že svého nevlastního bratra zná lépe.
Neznám, musel v duchu přiznat. Měl jsem se o něj zajímat dřív… a víc. Teď už je to ovšem zbytečné.
„Je na řadě můj rezervní plán, Thomasi.“
Thomas se snažil napodobit Georgeův ďábelský úsměv. „Jo, to je pane. Kdy ho provedem?“
„Ne my, tupče! Kolikrát jsem ti říkal, že na špinavou práci si máš vždycky sjednat někoho jiného?“
„Mnohokrát, pane,“ uznal Thomas zahanbeně.
„Tak používej alespoň občas hlavu!“ sykl zlostně Marten, vybíjející si tak na Thomasovi zklamání.
„Ano.“
„Musí se to provést co nejdříve. Nejlépe už zítra, než ho napadne provést nějaká opatření. Pak by to mohlo být obtížnější.“
„Jak říkáte, pane. Je to skvělý plán!“ snažil se Thomas.
„Je. V podstatě prostý, možná krutý, ale skvělý. Pro mě rozhodně,“ souhlasil George Marten a cítil najednou jisté zadostiučinění.
Dal jsem bratrovi na vybranou. On si vybral. Takový je prostě život.
„Jedeme!“ zaklepal důrazně na přední stěnu kočáru a usadil se hlouběji do polstrování.
* * *
Harry Sinclair byl tak rozzlobený, že nemohl ani zůstat sedět v klidu.
Chodil po své pracovně jako lev v kleci.
Neuvěřitelné, jakou drzost v sobě může člověk mít! Kdybych měl psy, pustil bych je na něj!
Řekl mu, že už v tomto domě není vítán.
Nejraději by ho vykázal z celého města, kdyby to bylo v jeho moci.
Najednou si tolik vzpomněl na Ellen, že se musel vydat k její ložnici.
Už ležela a spala.
Díval se na ní a cítil, jak moc ji zbožňuje. Pořád pro něj byla tím nejkrásnějším a nejmilejším stvořením, zázrakem, který mu položili do náruče, když se narodila. Pochyboval, že se to někdy změní.
„Stalo se něco, tati?“ otevřela náhle oči.
„Ale ne.“
„Kde je strýc?“
„Už odešel.“
Přisedl na postel a vzal její ruku do své. „Ellen, jsi tak mladá, ale vím, že jsi silná. Že máš tu sílu po mě.“
Ellen nerozuměla, takové řeči otec zpravidla nevedl.
„Slib mi, že budeš silná vždycky, ať se se mnou stane cokoliv.“
„Tati, co se stalo, proč to říkáš? Má s tím co dělat-“
„Slib mi to, Ellen Sinclairová.“
Ellen se nadechla a opětovala pevný otcův pohled. „Slibuji. Ale pouze pokud ty mi slíbíš, že se ti nic nestane!“ dodala.
„Slibuji,“ usmál se slabě do šera. „Zítra si promluvíme.“ řekl po chvíli a pustil ji.
„Dobrou noc.“
„Dobrou noc, tati.“
* * *
Druhý den ráno se Harry vrhl do práce s vervou. Nádherný den, který venku panoval, vrhal na černé myšlenky mnohem příznivější světlo a Harrymu už zlost tolik nesvírala srdce.
I Ellen byla ten den zaneprázdněná a nečekaná noční rozmluva s otcem odplula do pozadí.
Harry seděl v pracovně pozdě do noci a právě odložil poslední list papíru. Vzdychl a teprve si vzpomněl, že chtěl dnes s Ellen vést vážný rozhovor.
Je už dospělá, měl bych s ní tak jednat ve všech ohledech, říkal si. Promluvíme si tedy zítra, alespoň budu mít o něco chladnější hlavu.
S pozdní noční tmou na něj opět dolehly chmurné myšlenky, neustále si otíral čelo, jako by mu to mohlo pomoci se jich zbavit.
* * *
Barney Thorne, strážný ve službě, se zahleděl na slabě osvícené okno Sinclairovy pracovny.
Dneska pracuje opravdu dlouho do noci, skoro jako já, pomyslel si v duchu.
Do konce služby Barneymu zbývalo ještě několik hodin, ale nevadilo mu to. V tomto ročním období bývaly noci teplé, jako ta dnešní a čas rychleji utíkal.
Právě, když spokojeně nasál vlahý noční vzduch, kdosi po něm skočil a ucpal mu nos i ústa.
Musel to být snad stín, protože nebyl slyšet jediný krok.
Ale stíny nemají takovou sílu. Stíny nebodají do ledvin ostrým, dlouhým nožem.
Barney se pokusil okamžitě sáhnout po zbrani, ale druhá bodná rána mu zabránila v jakémkoli pohybu. Čepel, která mu přejela přes krk, snad už ani necítil.
Poslední, co viděl, byl obličej – ošklivý, špičatý a s jízlivým úšklebkem na tváři.
* * *
Lenny Skunk zasunul nůž vzadu za opasek, aniž by se zdržoval jeho čištěním a vyskočil tiše do výšky, kde se zachytily jeho ruce. Jeho přezdívka nebyla tak docela přesná, protože když na to přišlo, šplhal jako veverka. Po čemkoliv.
Harry si promnul unavené oči a vstal, aby se protáhl. Pomalu přešel na druhou strany pracovny a uslyšel jen docela nepatrné vrznutí.
Tlustý koberec utlumil skok už tak dost lehkých nohou.
V Harryho pracovně stál nevysoký, šlachovitý muž a hleděl na něj výzývavě, s potměšilým úšklebkem na ošklivé tváři.
Harry se ani nepohnul a najednou vůbec nepochyboval, proč sem ten člověk přišel.
Lenny Skunk byl zvyklý, že se ho lidé bojí, pokud to tedy vůbec stihnou, obzvláště, když se nečekaně objeví v jejich domě.
V pozdní noci.
Šedomodré oči Harryho Sinclaira, které se na něj mlčky upíraly, ho ovšem neuspokojily.
„Ani se nehni, dědku,“ řekl tedy hlubokým, skřípavým hlasem.
„Nehýbám se,“ odpověděl klidně Harry.
„Dobře děláš.“
„Komu vděčím za tvou milou návštěvu? Svému bratrovi?“
Ovšem, uvědomil si nevěřícně. Byl si v tu chvíli děsivě jistý, i když mu ten muž neopověděl. Jak jsem ho mohl tak podcenit? Jak jsem jen mohl??
Sice mu při včerejším loučení mrštil do obličeje pár svých výhružek, natolik uvěřitelných, aby Harry přemýšlel o tom, jak do budoucna více chránit své a Ellenino bezpečí, nikdy ho ale nenapadlo, že by to mohlo být takhle rychlé.
Na zpytování chyb bylo už pozdě. Ten muž byl tady a Harry se s tím musel nějak vyrovnat. Mohly se stát i horší věci, například kdyby byl v Ellenině ložnici.
„Pojď blíž,“ vyzval Harryho Lenny Skunk.
Harry poslechl a zvolna přistoupil o malý krok kupředu.
„Máš strach?“ sáhl si dozadu za opasek.
„Ještě to jde,“ zazněla odpověď.
„Říkal mi, že jsi srab,“ sevřel cosi v dlani, ale stále ještě to držel za zády. „Asi mi lhal. A nebo lžeš ty.“
Harry nepatrně zašilhal na zeď, od které byl vzdálen sotva metr.
„A nebo jsi idiot,“ pokračoval Skunk ve svých hlasitých úvahách. „Víš vůbec, proč jsem přišel?“ přimhouřil oči a výmluvně mu ukázal ruku, ve které svíral dlouhý nůž.
Čepel byla čímsi upatlaná, přesto se ve světle lampy leskla.
Odkdy se nože takhle lesknou? uvažoval Harry zcestně. Odkdy?
„Tuším,“ odpověděl. Stále dobře ovládal svůj hlas.
„Zabiju tě!“ procedil skrz zuby Lenny Skunk a jasně v těch dvou slovech nechal zaznít potěšení z budoucí zábavy.
Harry pokrčil rameny. „Pokud je to boží vůle, ať se tak stane.“
Lenny se rozesmál, jeho smích zněl stejně syrově a skřípavě jako jeho hlas.
„Tyhle kecy fakt miluju!“ prohlásil a vzápětí dostal do krku těžkým zlaceným rámem obrazu, který Harry strhl ze zdi.
Pak na něj Harry Sinclair skočil.
Překvapený Lenny, poněkud otupený bolestí, se musel potýkat s Harryho nečekaně prudkými údery.
Harry věděl, že má možná pramalou šanci proti nájemnému vrahovi, ale musel to aspoň zkusit ze všech svých sil.
Musel.
Vypáčil Lennymu z ruky ten dlouhý, špinavý nůž a na okamžik se zaradoval nad drobným vítězstvím.
Jen na malý okamžik.
Lenny Skunk byl vrahem už příliš dlouho na to, aby byl tak nepřipravený na podobné situace. I pod váhou těžkého muže se prohnul jako luk a sáhl si volnou levou rukou pod nohavici.
Tahle čepel byla široká, ale krátká, musel bodnout víckrát za sebou, než sevření Harryho Sinclaira konečně povolilo. S námahou odvalil nehybné tělo, aby mohl vstát a nadechnout se, kvůli úderu do krku se mu špatně dýchalo. Držel se za něj a pozoroval, jak se krev vpíjí do koberce.
Hezky potichu, žádná střelba, jen nůž. Skoro ani nekřičel, konstatoval v duchu spokojeně a nohou odsunul rozbitý obraz na zemi.
Sebral si i svůj druhý nůž a nehlučně prohledal pokoj, vysypal poličky i zásuvky, rozházel obsah skříní. Co se mu líbilo a co unesl, to si vzal. I to patřilo k jeho úkolu.
Odešel do tmy stejnou cestou, kterou přišel a zůstalo po něm jen pootevřené okno.
Teprve tehdy Harry zasténal a pohnul se. Věděl, že smrt je blízko, doslova cítil, jak mu z bodných ran uniká krev.
V končetinách cítil chlad.
Jediný pocit, který ho pohlcoval, byl nezměrný strach o Ellen. Nebude v bezpečí… nikdy nebude v bezpečí… musí vědět, že nesmí nikomu věřit, musí se dozvědět, že nesmí věřit… nesmí věřit…
Z posledních sil se zvedl na lokty, bolest mu vystřelovala až do mozku v oslnivých gejzírech. Nemohl hýbat nohama a tak se plazil jen za pomoci rukou.
Ke dveřím to nedokážu, uvědomil si.
Oběma dlaněmi sevřel masivní desku stolu a pokoušel se vytáhnout nahoru. Klouby mu bělely, ztěžka dýchal, každý centimetr ho stál mnoho sil.
Musí se to nějak dozvědět… musí…
Strčil do kalamáře a hustý inkoust se rozlil po desce stolu.
Zamlžujícím se zrakem sledoval, jak na tmavém dřevě tvoří bizarní vzor.
* * *
Ellen kráčela po chodbě a zamyšleně poslouchala, jak jí sukně jejích šatů šustí kolem nohou. Dnes v noci spala dost špatně a to se jí stávalo málokdy a ráno se cítila neodpočinutá.
Doufala, že po rozhovoru s otcem jí bude lépe. Málokdy ho vyrušovala bez ohlášení, ale dnes měla v plánu udělat výjimku a tak zamířila rovnou do jeho pracovny, kde předpokládala, že bude.
„Tati?“ ozvala se, když stála za dveřmi a lehounce zaklepala. Nikdo se jí neozval, přesto vzala za kliku, aby se ujistila. Velmi ji překvapilo, že je otevřeno.
Divný pocit z dnešního rána zesílil
„Tati…?“
Pohled, který se jí vzápětí naskytl, jí zůstal v paměti už navždy i z těmi nejmenšími detaily.
„TATI!“
Vnímala sama sebe, jak u něj klečí a tiskne mu ramena, jako by ho chtěla probudit k životu, i když věděla, že je to marné.
„Tony!“ slyšela se volat cizím, uskřípnutým hlasem. „Tony! TONY!“
Vrávoravě vstala.
Tak moc se chtěla rozplakat.
„Slečno Ellen?!“
Na stole byl inkoust, rozlitý do všech stran. Byly tam skvrny.
Ne, nebyly to skvrny, byla to písmena. Ellen zamrkala a dívala se na ně, pořád, jako by se nemohla odtrhnout.
„Zavolej šerifa,“ řekla.
A pak omdlela.
* * *
Vražda Harryho Sinclaira v místě tak relativně klidném, jako byl Sugarhill, způsobila poprask. Mluvilo se o tom všude - v hospodách, na ulicích, v obchodech, na čajových dýcháncích i ve stájích.
Šerif Barner byl zděšen a znechucen.
Proto žil v Sugarhillu, aby nemusel vyšetřovat loupežné vraždy a tohle bylo velmi nemilé překvapení. Alespoň to ale dávalo smysl.
„Lupič napadl strážného Barneyho Thorna, který byl ve službě venku před domem, zavraždil jej dvěma bodnými ranami do ledvin a následným podříznutím hrdla… zbraní byl pravděpodobně nůž s dlouhou čepelí. Při vloupání do domu narazil na Harryho Sinclaira v jeho pracovně, pravděpodobně v pozdní noční hodinu,“ opakoval monotónním polohlasem, spíše pro sebe, než přísedícím policistům. „Došlo k potyčce, při níž byl Sinclair zabit, vražedný nástroj pravděpodobně také nůž – zbraň se nenašla. Lupič, následně vrah, v panice uprchl oknem,“ dokončil a srovnal papíry. „Závěť Harryho Sinclaira je platná, všechnu hotovost, nemovitosti, vklady i obchodní závazky zdědí jeho jediná dcera Ellen Sinclairová, která v této době ještě nedosáhla dvaceti let, určí si tedy poručníka,“ nahlédl do papíru. „Určila Tonyho Williamse, Sinclairova správce a rodinného známého. Tak, to bychom měli.“
Zvedl hlavu od papírů. „Chudák holka,“ porušil svůj monotónní přednes. „Co si počne s tím domem?“
„Nejspíš ho prodá,“ odhadoval nejblíže sedící policista. „Co by s ním dělala. Takový dům nemůže přece vést sedmnáctiletá holka a starý správce,“ ušklíbl se lehce. „Jsem dost zvědavý, kdo ho koupí.“
„A s tebou je zvědavé celé město. Rozhodně to nebude marná investice,“ pokýval šerif hlavou.
* * *
Sofie pozorovala Ellen, sedící na stolku u okna.
Bylo to divné. Její tvář se podobala jedné z těch panenek s porcelánovým obličejíkem a oči vypadaly, jako by vůbec neplakala.
To ale není možné. Musela plakat, já sama jsem prolila spoustu slz.
Plakat přece musela.
Znovu ji pozorovala.
Pravdou bylo, že Ellen opravdu neprolila ani slzu. Ne, že by nechtěla, někdy chtěla tak moc, až nemohla dýchat.
Ale nešlo to.
„Chci mluvit se šerifem!“ prohlásila najednou.
„Znovu?“ podivila se Sofie. „Já myslím, že už jste mu řekla vše, co jste mohla.“
„Ty tu nejsi od toho, abys myslela za mě!“ sjela ji Ellen ostrým pohledem.
Sofie se za ní nezlobila ani za ta slova, ani za ten tón.
„Ano, slečno.“
„Budu to šerifovi říkat tolikrát, dokud mě nebude poslouchat,“ vstala ze židle. „Dokud nebude dávat dostatečnou váhu mým slovům. A protože to zatím tak nevypadá, je třeba se za ním vypravit znovu. Podej mi klobouk, Sofie.“
Sofie nepatrně vzdychla a vydala se k šatníku.
* * *
„Viděl jste to, já jsem to viděla, spousta dalších lidí to viděla!“ procedila skrz zuby.
Už po několikáté.
„Ano, také je to zaznamenáno v protokolu,“ odpověděl unaveně šerif.
Také už po několikáté.
Roztržitě si položila ruku na hruď, což teď dělávala často, aniž si to uvědomovala. Pořád tam cítila bolestivou tíhu.
„Napsal tam GEORGE,“ pronesla ledově. „Než umřel, napsal inkoustem na ten stůl GEORGE, svou vlastní rukou!“
„Slečno Sinclairová, ano! Ve své poslední chvíli napsal jméno svého bratra.“
„Označil viníka!“
„To je ničím nepodložené tvrzení,“ opakoval šerif Barner. „Chápu, že jste teď rozrušená a nešťastná.“
„Neopovažujte se mi vysvětlovat, jak jsem rozrušená či nešťastná!“ upozornila ho. „A raději s tím něco dělejte!“
„Jistě, už jsem vám říkal, že pana Martena prověříme, stejně ho musíme informovat o smrti jeho bratra. Tedy pokud to nechcete udělat sama.“
Probodla ho takovým pohledem, že jen polkl naprázdno.
„Ne, to rozhodně nechci!“
„Jistě.“
„A vy si pamatujte, že jestli nebudete dělat svou práci tak, jak máte, může se jednoduše stát, že vás někdo nahradí. O to se postarám. Na shledanou,“ obrátila se na patě a odkráčela.
Šerif ohromeně hleděl na zavřené dveře.
* * *
Viseli na ní očima.
Připravila si řeč, která je měla uklidnit, o tom, že se nic nebude měnit a ona se bude snažit vést to dál tak, jak to vedl její otec.
V hale, kterou si pro svůj proslov vybrala, se její hlas rozléhal a v jednu chvíli si uvědomila, že sama neposlouchá obsah svých slov.
Snad ale mluvila správně, protože zaměstnanci se zdáli být docela uklidněni.
Pak následovala Hannah, aby se nechala provést všemi místnostmi veřejné části domu, kde se jako vyjádření smutku a soustrasti dnes nepracovalo.
Ellen viděla tuto část poprvé v životě. Všechno znala z účetních knih a stavebních návrhů, ale nikoli z vlastního pohledu a teď toho možná trochu litovala.
Teď musela občas ovládat svůj udivený výraz.
V hale alespoň několikrát byla, když byla nově zařízena. Byla prostorná, měla světlé parkety a kulaté stolečky s lampami, které za večera vydávaly měkké, sladce růžové světlo.
Místnosti dominoval velký bar do tvaru L z leštěného černého mramoru a obsluha u něj bývala také dámská.
V levé části bylo pódium vyhrazené pro tanečnice a kousek od něj také místo pro kapelu. Pak následovalo pár menších místností oddělených barevnými korálkovými závěsy, kde byly pohodlné vypolstrované sedačky a nízké stolky. Všechny ladily vždy do jednoho odstínu barvy a na stěnách visely zdařilé zmenšené reprodukce renesančních malířů.
„Sem se uchylujou, když se jim chce mít trochu soukromí,“ prohlásila Hannah. „Rozumíte, ne?“
Ellen samozřejmě neměla příliš jasnou představu, ale nedala to na sobě znát. Po schodech, které lemovalo dřevěné zábradlí, se vinul červený koberec. Stejný byl i na chodbě v patře a vytvářel vcelku vkusný kontrast se smetanově bílými stěnami, na kterých byly zavěšené petrolejové lampy se zdobeným kováním.
Sem tam také visela zrcadla v ozdobných rámech nebo nějaký obraz nahé dívky.
Pokoje s červeně nalakovanými dveřmi sloužily pro zákazníky a vybrané dívky. Každý z pokojů byl uvnitř jiný, jak se Ellen vzápětí přesvědčila. Některý byl zařízen něžnými pastelovými barvami, jiný měl ostře červené stěny, další byl plný čínských, indických nebo indiánských prvků. Ellen z toho začínala jít hlava kolem, uvědomila si, že dole v hale, v davu dívek, který ji tam při jejím proslovu obklopoval, zahlédla i spoustu exotických tváří – indiánské míšenky, Číňanky, seveřanky. Tak nějak si to v duchu začala spojovat s těmito pokoji.
„To víte, slečinko, každej má rád něco jinýho a pan Sinclair se snažil vyhovět všem. Tady si každej najde svý, rozumíte mi?“ mrkla na ni Hannah s lascivním úsměvem.
Ellen i toto nechala bez odpovědi, ale za každé Hanniho „rozumíte mi“ by ji nejraději poslala pryč. Vracela se do soukromé části svého domu průchozími dveřmi, které teď asi bude používat často. Měla v plánu si nad vším udržovat kontrolu osobně, jakkoli to pro ni bude obtížné. Té ošklivé Hannah se lstivým pohledem totiž nějak nevěřila.
Vešla do pracovny, která teď také patřila jí.
Byl to mužsky zařízený pokoj plný knih, tmavých decentních barev a také tmavého dřeva. Voněl tu tabák a staré listy knih spolu s inkoustem.
Ellen stála u dveří a pořád měla pocit, že se otec objeví za ní a řekne jí něco hezkého, jako jí vždycky říkal.
Jen klamu sama sebe. On už se přece neobjeví.
Stopy po hrozném činu byly už dávno uklizené, ale Ellen prsty přejela po místě, kde ještě nedávno byla inkoustová písmena.
Včera.
Stalo se to teprve včera.
„Slečno Ellen, tady jste.“
„Tony,“ trhla sebou.
„Ehm… chtěl jsem… až si budete přát to tady změnit, stačí říct,“ opsal rozmáchlým gestem pracovnu.
„Všechno tu zůstane tak jak je,“ řekla tvrději, než měla v úmyslu.
„Jak si přejete,“ řekl Tony překvapeně. Tahle varianta ho nenapadla, skoro si ani neuměl představit Ellen v něčem tak „mužském“. Ale chápal to.
Měl chuť pohladit dívku po vlasech, ale něčeho takového se neodvážil. Jeho samotného se smrt Harryho Sinclaira velmi dotkla, vždyť u něj pracoval tolik let, že sám už ani nevěděl, kolik to bylo. I on měl obavy, co teď bude s celým podnikem, který Harry během svého života vybudoval a velké naděje do Ellen nevkládal.
Proto ho velmi překvapilo, když se sebevědomě usadila na velkou pohodlnou židli za stolem a nechala si od něj předložit všechny výdaje a příjmy za několik posledních let.
Seděli tak spolu dlouho do noci nad papíry plnými čísel a Ellen si počínala, jako by v tom pracovala odjakživa.
I tak Tony nepřestal mít obavy.
Nechal ji pak samotnou a ona seděla v setmělé pracovně, hleděla před sebe do prázdna a dala by cokoliv za to, aby mohla plakat až do zemdlení.
Všechno by bylo lepší, než koukat do prázdna.
A tady, přímo v otcově pracovně ve večerním tichu jí plně došlo, že George Marten bude mít zcela určitě neprůstřelné alibi a šerif nebude mít pochyby o jeho nevinně. Nikdo nebude mít pochyby.
Já vím, že to udělal. Že sem poslal vraha. Nevím proč, ale udělal to.
Věděla, že by nepsal jeho jméno těsně před svou smrtí. Nechtěl nic vzkázat svému bratrovi, chtěl vzkázat jí, na koho si má dát velký pozor.
Kdo je vinen.
Budu jediná, kdo to ví. Jediná, kdo s tím může něco udělat. Ale co, proboha? Mám pomstít otce?
Upustila z ruky pero, které v ní celou dobu svírala.
Cítila, jak ji pálí oči.
Vymaže pomsta tu bolest? Přinese otci klid?
Neznala odpověď na tyto otázky. Nevěděla, jak by se měla mstít a ani nevěděla, kdo by ji mohl vykonat za ni.
Nevěděla nic.
Jen to, že tu sedí v otcově pracovně a je sama.
Tak sama.